ECLI:CZ:US:2024:2.US.3355.23.1
sp. zn. II. ÚS 3355/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Stanislava Pavelky, advokáta, sídlem Libická 1832/5, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 353/2023-975 ze dne 16. 11. 2023 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 44 C 86/2016-935 ze dne 8. 8. 2023 a o návrhu na odklad výkonu napadených rozhodnutí, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení a André Havelky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost i návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 18. 12. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, soud prvního stupně rozhodl, že výše nákladů řízení, které je stěžovatel jako žalobce povinen nahradit žalovanému za řízení před soudy obou stupňů, činí 173 780 Kč. Jednalo se o řízení, ve kterém se stěžovatel žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky 1 856 270,68 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně usnesením ze dne 23. 5. 2016 č. j. 44 C 86/2016-41 ustanovil žalovanému zástupce z řad advokátů. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 17. 7. 2019 č. j. 44 C 86/2016-529 byla žalovanému výrokem I. uložena povinnost zaplatit stěžovateli 68 548,50 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 61 250 Kč od 3. 1. 2015 do zaplacení, výrokem II. byla žaloba co do částky 1 787 722,18 Kč a příslušenství z částky 1 472 858 Kč zamítnuta, výrokem III. byla stěžovateli uložena povinnost nahradit žalovanému na nákladech řízení částku 173 514 Kč, a to na účet Obvodního soudu pro Prahu 4. O odvolání stěžovatele odvolací soud rozhodl rozsudkem ze dne 10. 2. 2023 č. j. 14 Co 368/2016-809, přičemž o náhradě nákladů řízení rozhodl výrokem II. tak, že mu uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 do tří dnů od právní moci usnesení, kterým bude rozhodnuto o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného advokáta žalovaného. Soud prvního stupně usnesením ze dne 9. 4. 2018 č. j. 44 C 86/2014-316 přiznal ustanovenému advokátovi žalovaného JUDr. Ladislavu Salvetovi odměnu ve výši 86 757 Kč za úkony provedené od 4. 8. 2016 do 24. 1. 2018 (část odměny ve výši 53 000 Kč již byla advokátovi vyplacena zálohově, a to dne 12. 7. 2017). Zbývající část odměny ve výši 33 757 Kč byla vyplacena dne 4. 5. 2018. Soud prvního stupně dále usnesením ze dne 22. 3. 2023 č. j. 44 C 86/2016-827 přiznal ustanovenému advokátovi JUDr. Ladislavu Salvetovi odměnu ve výši 112 675 Kč, a to za úkony provedené od 5. 6. 2018 do 10. 2. 2023. Odvolací soud usnesením ze dne 19. 6. 2023 č. j. 14 Co 150/2023-913 toto rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se ustanovenému advokátovi přiznává odměna ve výši 87 023 Kč. Tato částka byla ustanovenému advokátovi vyplacena dne 31. 7. 2023. Vzhledem k tomu, že přiznaná a vyplacená výše odměny ustanoveného advokáta JUDr. Ladislava Salveta činí 86 757 Kč + 87 023 Kč, tj. 173 780 Kč, uložil soud stěžovateli tuto částku žalovanému zaplatit, a to na účet Obvodního soudu pro Prahu 4.
3. Na základě odvolání stěžovatele, v němž vytýkal soudu prvního stupně, že přiznaná výše nákladů je v rozporu se zákonem, dobrými mravy a právem na spravedlivý proces, přezkoumal odvolací soud správnost vyčíslených nákladů řízení a rozhodl tak, že se usnesení soudu prvního stupně mění tak, že celková přiznaná odměna a náhrada hotových výdajů ustanoveného advokáta žalovaného za řízení před soudy obou stupňů, které je stěžovatel povinen nahradit žalovanému na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 ve smyslu výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2023 č. j. 14 Co 368/2019-809, činí 189 994 Kč. V odůvodnění usnesení odvolací soud uvedl, že žalovaného zastupoval ustanovený advokát a žalovanému byla výrokem II. rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. 2. 2023 č. j. 14 Co 368/2019-809, kterým u odvolacího soudu řízení končilo, přisouzena náhrada nákladů řízení, přičemž stěžovateli byla uložena povinnost tyto náklady žalovanému zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 4. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl podle §142 odst. 3 o. s. ř., když v obou řízeních byl žalovaný neúspěšný jen v poměrně nepatrné části. Odvolací soud v odůvodnění tohoto rozsudku dále uvedl, že o přesné výši takovýchto nákladů lze rozhodnout, až když budou ustanovenému advokátovi přiznány. Odvolací soud dle odůvodnění tohoto rozsudku neshledal žádných důvodů zvláštního zřetele hodných pro aplikaci §150 o. s. ř.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s právem na spravedlivý proces a nijak neberou v úvahu jednání a chování žalovaného, který celý spor zavinil, byl v rozporu se zákonem zastupován bezplatně soudem ustanovenými advokáty, v průběhu řízení způsoboval průtahy a neustále stěžovatele dehonestoval a nejrůznějšími způsoby mu škodil. Dále vytýká soudu prvního stupně i soudu odvolacímu, že se vůbec nezabývaly poměry žalovaného a možností uplatnění §150 o. s. ř. Stěžovatel v postavení žalobce se v řízení choval nejen zodpovědně, ale i v souladu s etikou advokáta, v souladu s dobrými mravy a byl poškozován jednáním a chováním žalovaného, který ho opakovaně a naprosto úmyslně dehonestoval, podával na něj stížnosti, trestní oznámení i žaloby. Stěžovatel byl po více jak roce marné snahy domluvit se s žalovaným na odměně nucen podat palmární žalobu.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
7. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad podústavních právních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je ryze záležitostí obecných soudů. Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů a jimi provedený výklad podústavních právních předpisů jsou věcně správné či nikoli.
8. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, dospěl-li by k závěru, že obecnými soudy učiněný výklad nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí jiný možný, ústavně konformní výklad, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu a představuje tak nepředvídatelnou interpretační libovůli a rozpor s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Řízení před Ústavním soudem je zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je kontrola dodržování ústavního pořádku. Rozhodovací činnost Ústavního soudu ani neslouží ke sjednocování judikatury obecných soudů - tyto závěry Ústavní soud konstatuje opakovaně.
9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradní doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení by tak musely vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby mohlo být zasaženo do ústavně zaručených práv. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Není tedy oprávněn zkoumat každé jednotlivé rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho postavení jakožto orgánu ochrany ústavnosti. Otázka náhrady nákladů řízení by proto mohla nabýt ústavněprávního rozměru pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel (srov. např. usnesení ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1776/16 či nález ze dne 21. 3. 2023 sp. zn. III. ÚS 2651/22). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou jen výjimečné [např. nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05 a další].
10. Z obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů je zjistitelné, jaké úvahy je vedly k vyřčeným právním závěrům a k výpočtu nákladů řízení. Rovněž je z nich patrné, že se zaobíraly otázkou aplikace §150 o. s. ř, avšak dospěly k závěru, že není na místě. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. Je zásadně věcí obecného soudu, který konkrétní případ projednává, uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv [srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 37/02 (U 4/25 SbNU 357)]. Vymezování obsahu tohoto neurčitého právního pojmu je tedy úlohou obecných soudů vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05).
11. Ústavní soud uzavírá, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele a z toho důvodu Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Spolu s ústavní stížností pak odmítl i návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť pro takový postup neshledal relevantní důvody (§79 odst. 2 a 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu