ECLI:CZ:US:2024:2.US.3441.23.1
sp. zn. II. ÚS 3441/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. S., zastoupeného Mgr. Robertem Kašem, advokátem, sídlem U Svépomoci 9, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. listopadu 2023 č. j. 6 To 258/2023-185, a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 31. srpna 2023 sp. zn. 3 PP 272/2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se návrhem dle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 3 PP 272/2019, Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") rozhodl o tom, že stěžovatel vykoná zbytek nevykonaného trestu odnětí svobody v trvání 552 dnů, který mu uložil Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 10 T 63/2018, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 50 To 88/2019, v původní výměře 20 měsíců, z něhož byl podmíněně propuštěn na základě usnesení okresního soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 3 PP 272/2019. Soud stěžovateli stanovil tříletou zkušební dobu s dohledem a uložil mu povinnost zdržet se užívání návykových látek.
3. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 13. 11. 2023, č. j. 6 To 258/2023-185, zamítl jako nedůvodnou.
4. Obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily tak, že po právní moci usnesení, kterým soud stěžovatele podmíněně propustil z výkonu trestu odnětí svobody se stanovením tříleté zkušební doby s dohledem, stěžovatel nevedl řádný život. Soudy vzaly v úvahu, že stěžovatel plnil povinnost zdržet se užívání návykových látek. Přes dohled probačního úředníka se však ve zkušební době dopustil sedmi přestupků v dopravě. V jednom případě stěžovatel přestupkem způsobil dopravní nehodu. Ve výpisu z evidenční karty řidiče soudy zjistily, že stěžovatel má dohromady devět záznamů a aktuální stav bodového hodnocení je 12 bodů, v rejstříku trestů má celkem šest záznamů. Ze zprávy probačního úředníka soudy zjistily, že stěžovatel formálně plnil stanovené podmínky, riziko recidivy ale úředník vyhodnotil jako střední s ohledem na další trestní stíhání pro protiprávní jednání, kterého se stěžovatel měl dopustit po skončení zkušební doby (soudy k dalšímu trestnímu stíhání nepřihlížely). Soudy zohlednily především četnost deliktů, které následovaly za sebou v čase. Jistou roli při úvahách o osvědčení se ve zkušební době hrál i celkový postoj samotného stěžovatele při veřejném zasedání u stížnostního soudu. Soud jej v odůvodnění zhodnotil tak, že stěžovatel přes svá tvrzení ve stížnosti, že přestupková jednání v dopravě nechce bagatelizovat, jednání v rozporu se zákonem o silničním provozu za přestupky ve skutečnosti nepovažuje.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti shodně jako před obecnými soudy tvrdil, že rozhodnutí o výkonu zbytku trestu odnětí svobody jsou necitlivá a nepřiměřeně přísná. Připomíná, že České republice je vytýkán nadměrný počet osob ve věznicích. Znovu poukazuje na závěrečnou zprávu probačního úředníka, podle níž se osvědčil. Přestupky v dopravě, řešené v blokovém řízení úhradou na místě, podle něj nepředstavují porušení takové intenzity, aby soudy vyslovily, že se ve zkušební době neosvědčil. Stěžovatel se domnívá, že řádný život vedl, resp. že okolností dosvědčující vedení řádného života převažují nad okolnostmi, které by měly prokazovat opak. Stěžovatel požádal o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
6. Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti (po výzvě k odstranění vad podání z 16. 8. 2022), přezkoumal napadená rozhodnutí a shledal, že je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti [viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41); nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17); nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18 (N 176/91 SbNU 205)].
8. Trestní zákoník v §91 odst. 1 výslovně označuje ponechání podmíněného propuštění či upuštění od výkonu zbytku trestu za výjimečné, proto je pravidlem, že zavdá-li pachatel příčinu k výkonu zbytku trestu, tedy nevede-li ve zkušební době řádný život nebo nevyhoví-li dalším uloženým podmínkám, soud tento výkon nařídí. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je použít jen v mimořádných případech. Výjimečný postup dle uvedeného ustanovení musí být odůvodněn okolnostmi případu a osobou pachatele, přičemž jejich posouzení je na úvaze soudu.
9. K zodpovězení otázky, zda příčinu k nařízení výkonu zavdal, jsou rozhodující skutečnosti spadající do zkušební doby. Závěr o tom, že podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život, lze učinit tehdy, jestliže dodržoval právní řád, plnil své povinnosti vůči státu i vůči společnosti, nezneužíval svých práv proti spoluobčanům, nenarušoval občanské soužití v bydlišti ani v zaměstnání, nedopouštěl se trestných činů, přestupků ani jiných deliktů. Jednoznačným kritériem zpravidla bývá recidiva, ale nařízení výkonu mohou odůvodnit i jiné nedostatky v životě odsouzeného ve zkušební době, a to i když se tyto nedostatky týkají povinností, které nebyly uloženy jako zvláštní podmínka osvědčení (obdobně viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 358/03, II. ÚS 509/04, II. ÚS 547/04, III. ÚS 439/05, II. ÚS 554/05, III. ÚS 2262/07 a I. ÚS 2206/08).
10. Obecné soudy zhodnotily stěžovatelovo chování v době podmíněného propuštění na základě provedených důkazů v mezích zákonného uvážení, přičemž názorům, jež uplatnily, nedostatek přiléhavosti upřít nelze. Proto se zde především prosadí limity ústavněprávního přezkumu, jež byly vyloženy shora, a jejichž důsledkem je, že o vybočení z judikaturních zásad zjevně nejde. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že v rozhodnutích obecných soudů je odkazováno na konkrétní skutečnosti, na kterých je výrok v nich obsažený založen.
11. Ústavní soud přisvědčil závěrům obecných soudů, že stěžovatel nevedl ve zkušební době řádný život. K opakovaným námitkám lze dodat, že stěžovateli byla uložena zkušební doba v maximální možné době, navíc s dohledem probačního úředníka. Dohled je opatření, které mělo přispět k vedení řádného života v jejím průběhu. Přesto stěžovatel znovu jednal v rozporu se zákonem, a to se značnou četností. Stěžovatel měl ve zkušební době podmíněného propuštění prokázat, že k jeho nápravě není zapotřebí výkonu zbytku trestu. Postoj stěžovatele k dodržování pravidel (silničního provozu) je prozatím dlouhodobě laxní, chybí mu správná míra sebereflexe a může tak představovat nebezpečí pro sebe i pro okolí.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu