ECLI:CZ:US:2024:2.US.362.23.1
sp. zn. II. ÚS 362/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky České pošty, s. p., IČO: 471 14 983, se sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1, zastoupené Mgr. Ondřejem Durďákem, advokátem, se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2022 č. j. 27 Cdo 1526/2022-630 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2022 č. j. 16 Co 358/2021-593, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 6. února 2023 navrhla stěžovatelka postupem dle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi měla být porušena jí ústavně garantovaná práva na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovatelce dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatelka byla v postavení žalované účastnicí civilního soudního řízení o zaplacení částky 5.067.480 Kč s příslušenstvím jako ceny za dílo, jehož předmětem byly dodávky v oblasti informačních a komunikačních technologií v projektu "Jednotná úroveň informačních systémů operačního řízení a modernizace technologií pro příjem tísňového volání základních složek integrovaného záchranného systému", který realizoval někdejší stěžovatelčin odštěpný závod ICT. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "soud prvního stupně") svým rozsudkem ze dne 27. dubna 2021 č. j. 27 C 307/2014-519 (ve znění opravného usnesení ze dne 15. září 2021 č. j. 27 C 307/2014-577) uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici, obchodní společnosti KOMIX s.r.o., IČO 471 17 087, částku 3.076.836 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu co do částky 1.990.644 Kč, rozhodl o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") shora uvedeným napadeným rozsudkem rozsudek soudu rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu si stěžovatelka podala k Nejvyššímu soudu (dále jen "dovolací soud") dovolání, které dovolací soud odmítl postupem podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, jelikož stěžovatelkou předestřené právní otázky přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládaly.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas. Stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, který byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je rovněž řádně zastoupena advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelce zákon jiné prostředky k ochraně práva neposkytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Obsahově představuje ústavní stížnost především rozsáhlou polemiku se skutkovými zjištěními obecných soudů a jejich právními závěry při výkladu a aplikaci vybraných norem podústavního práva - takováto polemika je však v poměrech projednávané věci pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížností nerozhodná, a Ústavní soud ji proto nebude blíže reprodukovat. V ústavní rovině se stěžovatelka ve stížnosti dovolává práva na soudní ochranu a spravedlivého procesu. Vůči napadenému usnesení dovolacího soudu argumentuje tím, že dovolací soud při posouzení přípustnosti jejího dovolání zásadně pochybil, neboť rezignoval za prvé na jeho povinnost odmítavé usnesení řádně a přesvědčivě odůvodnit, za druhé na povinnost vypořádat se se všemi právními otázkami předestřenými v dovolání. Stěžovatelka má v tomto směru za to, že dovolací soud se předpoklady přípustnosti dovolání zabýval neúplně, neboť část její argumentace opominul a část dezinterpretoval, když správně "nezohlednil význam" dovolacích důvodů. Vůči rozsudku odvolacího soudu brojí stěžovatelka obdobným způsobem, přitom tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný již pro samotný nedostatek důvodů - odvolací soud měl dle stěžovatelky ve svém rozsudku "pouze parafrázovat" odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a celkově jen převzít jeho argumentaci, aniž by k věci vyslovil své vlastní úvahy.
6. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud v této souvislosti především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na opakované přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadenými rozhodnutími (a pro úplnost i s rozsudkem soudu prvního stupně, byť tento formálně stížností napaden nebyl), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud se v souladu se stížnostní argumentací předně zaměřil na způsob posouzení předpokladů přípustnosti dovolání dovolacím soudem. K tomu si ze soudního spisu vyžádal kopii stěžovatelčina dovolání, jehož obsah pak zkonfrontoval s odmítavým usnesením dovolacího soudu.
9. Stěžovatelka v dovolání v rámci vymezení předpokladů jeho přípustnosti formulovala dva dovolací důvody. Prvním důvodem (v dovolání označeným pod písm. A/ a rozvedeným v bodech 18 až 24) byla údajně odvolacím soudem vadně vyřešená otázka hmotného práva, když odvolací soud neměl v souzené věci dostatečně posoudit naplnění všech podmínek obsažených v §15 dřívějšího obchodního zákoníku (tj. zákona č. 513/1991 Sb. v příslušném znění). Jen při jeho užití totiž dle stěžovatelky mohl odvolací soud dospět k závěru o tom, že mezi ní a vedlejší účastnicí byla uzavřena sporná smlouva o dílo, na jehož základě pak soudy přiznaly vedlejší účastnici část žalovaného plnění. Druhým dovolacím důvodem (v dovolání označeným pod písm. B/ a rozvedeným v bodech 25 až 30) bylo údajné "nerespektování procesních pravidel" soudem prvního stupně, který stěžovatelku v rozporu se zákonem nepoučil postupem dle §118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že neplní povinnost tvrzení či důkazních návrhů ve vztahu k jejímu obrannému tvrzení, že vedlejší účastnice se na projektu měla podílet jen jako subdodavatel další společnosti, která byla hlavním dodavatelem projektu (zhotovitelem díla), tedy bez jakéhokoli přímého vztahu ke stěžovateli. Tímto pochybením soudu prvního stupně mělo k tíží stěžovatelky dojít k porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování.
10. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a dovolací soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury. Přípustnost dovolání zkoumá toliko dovolací soud, kterému tuto pravomoc přiznává zákon (§239 o. s. ř.). Z rozhodovací praxe se pak podává, že až na naprosté výjimky, mezi které patří závažné interpretační či aplikační excesy, Ústavní soud nehodnotí vlastní obsah rozhodnutí, jímž dovolací soud dospěje z důvodů závisejících na jeho uvážení k závěru o nepřípustnosti dovolání dle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. (k tomu viz např. usnesení ze dne 27. února 2018 sp. zn. IV. ÚS 3217/17, zejm. bod 12).
11. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu plyne, že ačkoli rozsudek soudu prvního stupně pro věcnou správnost odvolací soud potvrdil, od právních závěrů soudu prvního stupně se přinejmenším částečně odchýlil. Pro účely posouzení věci v rozsahu argumentace předestřené v ústavní stížnosti je zásadní, že odvolací soud na rozdíl od soudu první stupně v obraně stěžovatelky spatřoval i rozpor s dobrými mravy (k tomu viz bod 28 rozsudku odvolacího soudu). Tento právní závěr odvolacího soudu stěžovatelka v dovolání nenapadla. Přitom jak dovolací soud uvedl v napadeném usnesení, z jeho ustálené judikatury se podává, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí, či naopak k vyhovění návrhu na zahájení řízení (resp. k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně), není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení jen některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže jen některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.; k tomu dovolací soud příkladmo odkázal na svá usnesení ze dne 26. října 2011 sp. zn. 29 Cdo 1268/2011, ze dne 24. října 2018 sp. zn. 27 Cdo 1286/2018, či ze dne 15. září 2021 sp. zn. 27 Cdo 2816/2020. Dle Ústavního soudu tento závěr dovolacího soudu nejenže není přehnaně formalistický, nýbrž je i správný: při současné koncepci dovolání v civilním řízení platí, že založí-li odvolací soud své rozhodnutí současně na dvou či více na sobě nezávislých důvodech (tj. na řešení vícero právních otázek, které obstojí samostatně), a dovolatel se v dovolání prostřednictvím argumentace obsahově splňující zákonné náležitosti vůči všem těmto důvodům nevymezí a k přezkumu je u dovolací soudu neotevře, je bezpředmětné blíže řešit ostatní dovoláním napadené právní závěry odvolacího soudu, neboť na celkový závěr o správnosti rozsudku odvolacího soudu takový přezkum nemůže mít žádný vliv. V tomto ohledu dovolací soud musel o stěžovatelčině dovolání rozhodnout způsobem, jímž rozhodl, a Ústavní soud proti vůči usnesení dovolacího soudu nemá žádných podstatných námitek. Dovolací důvod a předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje dovolatel a tímto vymezením je dovolací soud vázán - rolí dovolacího soudu není přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2020 sp. zn. I. ÚS 1744/20, zejm. body 10 a 13).
12. I přesto se dovolací soud ve zbytku napadeného usnesení stručně vyjádřil také k právním otázkám v dovolání stěžovatelkou vzneseným (a šel tak z pohledu ústavních garancí v odůvodnění nad rámec jeho zákonných povinností). K prvnímu dovolacímu důvodu dovolací soud v napadeném usnesení shrnul, že ačkoli stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávný výklad §15 odst. 2 obchodního zákoníku (neboť se podle ní dostatečně nezabýval otázkou, zda o překročení oprávnění dotčeného zaměstnance stěžovatelky vedlejší účastnice věděla, nebo vědět mohla), stěžovatelka patrně přehlédla fakt, že odvolací soud ve skutečnosti nezaložil svůj závěr na výkladu a aplikaci §15 odst. 2 obchodního zákoníku, nýbrž na analogickém užití §33 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, který upravuje institut tzv. ratihabice nezmocněného jednatelství. Ani tento závěr dovolacího soudu se Ústavnímu soudu, i pokud by býval byl pro vypořádání dovolání relevantní, nejeví jako excesivní (očividně nelogický či z jiného důvodu zjevně neobhajitelný). Stěžovatelce lze přitakat v tom ohledu, že některé pasáže z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, na které odvolací soud navazoval, jsou co do strukturovanosti a přehlednosti hraniční (ostatně k tomu viz shodně bod 25 rozsudku odvolacího soudu), nicméně samotný odvolací soud ve svém rozhodování poměrně zřetelně vycházel z právního závěru, že stěžovatelka úkony stěžovatelčina řádně nezmocněného zaměstnance směřující k uzavření a naplnění sporné smlouvy o dílo dodatečně (konkludentně) schválila, a to svým celkovým postupem při přípravě a realizaci projektových prací personálu vedlejší účastnice a při akceptaci jí takto poskytovaného plnění, k čemuž docházelo i s vědomím nadřízených daného zaměstnance stěžovatelky. Tento závěr odvolacího soudu vskutku nesvědčí tolik o aplikaci §15 odst. 2 dřívějšího obchodního zákoníku, jako spíše o aplikaci §33 zákoníku občanského. Pokud stěžovatelka zacílila dovolání v hmotněprávní rovině toliko na výklad a aplikaci §15 odst. 2 obchodního zákoníku, nebylo by bývalo možno uzavřít, že dovolací soud argumentaci stěžovatelky nedovoleně opominul, resp. od ní odhlédl či jí zkreslil. K druhému dovolacímu důvodu dovolací soud v napadeném usnesení (stručně řečeno) uvedl, že dovolání by nebylo přípustné ani pro řešení otázky splnění stěžovatelkou namítané poučovací povinnosti soudu dle §118a o. s. ř., jelikož odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ohledně jí tvrzené skutečnosti, že vedlejší účastnice se měla projektu účastnit jen jako subdodavatel jiného dodavatele. Ani proti takovému vypořádání tohoto bodu stěžovatelčiny dovolací argumentace by Ústavní soud neměl žádné ústavněprávní výhrady, neboť neprokázání tohoto tvrzení k neúspěchu stěžovatelky ve sporu reálně nevedlo - soudy byla (po velmi rozsáhlém dokazování) učiněna skutková zjištění odlišná, která již bez ohledu na dané tvrzení stěžovatelky odůvodňovala částečné vyhovění žalobě. Nadto Ústavní soud ještě zdůrazňuje, že k zákonem vymezeným vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř., o níž by se v tomto případě typově jednat mohlo, může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání vyhodnoceno již jako přípustné.
13. Ústavní soud tedy uzavírá, že dovolací soud v napadeném usnesení srozumitelně a dostatečně vyložil, proč otázky vznesené stěžovatelkou v dovolání jeho přípustnost nezakládají. Napadené rozhodnutí není zatíženo ústavněprávně relevantní svévolí či interpretační libovůlí - dovolací soud jím adekvátně aplikoval podústavní právo.
14. Pokud se týká rozsudku odvolacího soudu, Ústavní soud dospěl k závěru, že ačkoli jsou nosné závěry odvolacího soudu koncentrovány jen do dvou stručněji pojatých bodů (tj. bodů 26 a 28), je odůvodnění napadeného rozsudku co do potřebné míry podrobnosti a přesvědčivosti dostačující. Odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně respektoval, nijak je nerevidoval a dokazování proto neopakoval či nedoplňoval; od právních závěrů soudu prvního stupně se odchýlil částečně, přičemž logika posouzení věci ze strany odvolacího soudu je z odůvodnění bez obtíží seznatelná. Výtky stěžovatelky směřující vůči rozsudku odvolacího soudu tak nemohou být důvodem ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu.
15. Ústavní soud na závěr shrnuje, že v dané věci neshledal žádné vybočení z ústavněprávních mantinelů, které by bylo výrazem svévole obecných soudů bez smysluplného právního odůvodnění. Napadená rozhodnutí nezasáhla do stěžovatelčiných práv na soudní ochranu či spravedlivý proces. Ústavní soud tudíž mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu