ECLI:CZ:US:2024:3.US.55.24.1
sp. zn. III. ÚS 55/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Lucií Petránkovou, LL.M., advokátkou, se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. října 2023 č. j. 56 Co 183/2023-819 a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 26. června 2023 č. j. 13 P 32/2022-759, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Tachově, jako účastníků řízení, a V. K., L. L., R. L., České republiky - Úřadu práce ČR, Krajské pobočky v Příbrami, Statutárního města Karlovy Vary a nezletilého L. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozsudkům Krajského soudu v Plzni ("krajský soud") a Okresního soudu v Tachově ("okresní soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), ve spojení s čl. 9 odst. 2 a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, protože samotným účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy. Postačí uvést, že obecné soudy v nyní posuzovaném řízení rozhodovaly o výchovných a vyživovacích poměrech nezletilého L. K.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem okresní soud svěřil nezletilého na přechodnou dobu do pěstounské péče L. a R. L. (výrok I.), pozastavil výkon rodičovských práv a povinností rodičů k nezletilému s tím, že rodičům se zachovává právo styku s nezletilým a toto právo se v případě stěžovatele omezuje tak, že je oprávněn stýkat se s nezletilým nejvýše jeden den jednou za 14 dní na základě písemné dohody s pěstouny (výrok II.). Okresní soud zakázal rodičům vycestovat s nezletilým do zahraničí (výrok III.) a založil vykonatelnost rozsudku jeho vyhlášením (výrok IV.). Současně rozhodl o výživném obou rodičů, včetně výživného dlužného (výroky V.-VIII.). Okresní soud rovněž zamítl návrh stěžovatele na svěření nezletilého do jeho péče (výrok IX.).
4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval krajský soud, který napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí okresního soudu ve výrocích I., IV., V., VI. a IX. Ve vztahu k výrokům II. a III. jej změnil jen tak, že do doby pravomocného skončení řízení o popření otcovství k nezletilému se pozastavuje výkon rodičovských práv a povinností stěžovatele k nezletilému (výroky II. a III. zůstaly ve vztahu k matce beze změny, neboť nebyly napadeny odvoláním). Stěžovateli současně zachoval právo styku s nezletilým jednou za 14 dní v době od 15.00 do 18.00 hodin na základě písemné dohody s pěstouny s tím, že se mu zakazuje vycestovat s nezletilým mimo území ČR. Krajský soud změnil rovněž výroky týkající se vyživovací povinnosti stěžovatele (výroky VII. a VIII. rozsudku okresního soudu) tak, že je povinen přispívat na výživu nezletilého s účinností od 8. 4. 2022 částkou 1 500 Kč měsíčně.
5. Stěžovatel se závěry okresního a krajského soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení svých shora rubrikovaných základních práv. Předkládá přitom obdobnou argumentaci, kterou uplatnil již v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž namítá, že se jej obecné soudy snaží diskvalifikovat z péče o nezletilého pouze z důvodu, že nemají postaveno najisto otcovství. Uvádí, že obecné soudy upřednostňují pěstounskou péči před jeho péčí, a to navzdory tomu, že je jedinou stabilní a pečující osobou v životě nezletilého. Zdůrazňuje, že sama matka nezletilého vyjádřila přání, aby byl její syn svěřen do jeho péče. Stěžovatel zmiňuje též citovou vazbu k nezletilému a vysvětluje, že již dříve podstoupil test DNA, který prokázal jeho otcovství k nezletilému, resp. opakuje, že soudem vyžadované nové testy nemohl podstoupit z objektivních pádných důvodů.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského či okresního soudu nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Podstata stěžovatelovy polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena především na nesouhlasu se zamítnutím jeho návrhu na svěření nezletilého do jeho péče, resp. na nesouhlasu se svěřením nezletilého do pěstounské péče.
8. Ústavní soud předně připomíná, že k možnosti přehodnocování závěrů obecných soudů v rodinných věcech přistupuje obzvláště zdrženlivě, neboť obecné soudy provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení a obecně vzato rozhodují na základě bezprostřední znalosti osob i poměrů v dané věci. Ústavní soud vzhledem ke své povaze i úpravě řízení nemůže obecné soudy v popsaných aspektech nahrazovat. Tyto premisy platí o to více v řízeních ve věcech nezletilých dětí, která jsou vyvolána vyhrocenými rodičovskými konflikty.
9. Východiskem nyní posuzovaného případu je poměřování mezi právy a zájmy stěžovatele na straně jedné jako matrikového otce a nezletilého dítěte, jeho syna, na straně druhé. Tyto zájmy jsou přitom zčásti souladné (právo dítěte i rodiče být spolu jakožto základní prvek rodinného života chráněného čl. 32 Listiny a čl. 8 Úmluvy) a zčásti protichůdné (zde zejména v souvislosti s právem dítěte znát své biologické rodiče plynoucí z čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte).
10. Ve vztahu k právu být spolu, jež zahrnuje péči o dítě i kontakt (styk) s dítětem, Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že se nejedná o právo absolutní, neboť podléhá omezením plynoucím přímo z ústavního pořádku, tj. lze je omezit pro kolizi s jiným základním právem či ústavně chráněným právním statkem (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2903/14 ze dne 12. 5. 2015; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Opatření, která - tak jako v nyní posuzovaném případě - právu rodiče a dítěte být spolu brání, tedy představují zásah do práva na rodinný život, kterýžto zásah ovšem bude považován za ústavněprávně konformní, byl-li nezbytný a provedený v souladu se zákonem; nezbytností se přitom rozumí, že zásah je založen na naléhavé společenské potřebě, která je přiměřená sledovanému legitimnímu cíli, jímž je primárně ochrana zájmu dětí.
11. Základním kamenem judikatury ve věcech rodinných je totiž zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní soud vykládá tuto zásadu v souladu s postojem Výboru pro práva dítěte ("Výbor") tak, že nejlepší zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014, bod 22). Podle Výboru je koncept nejlepšího zájmu dítěte flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2919/14 ze dne 20. 1. 2015, bod 13).
12. Polemizuje-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o poměrech jeho nezletilého syna, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky péče o nezletilé je s ohledem na předchozí obecné úvahy jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, kupř. právě tím, že by nedostatečným způsobem vyvážily kolidující zájmy (tj. právo rodiče být spolu s dítětem na straně jedné a právo dítěte znát své rodiče, jakož i nejlepší zájem dítěte na straně druhé), či excesivním způsobem nerespektovaly samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010). V rámci tohoto přezkumu, jak již bylo zmíněno, Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna.
13. Rovněž prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že okresní i krajský soud při svém rozhodování vzaly uvedené ústavní požadavky pečlivě a důsledně do úvahy a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry, k nimž ve stěžovatelově věci dospěly, s nimi dle názoru Ústavního soudu korespondují.
14. Uzavřely-li obecné soudy, že pro rozhodnutí v nyní posuzované věci je v prvé řadě nezbytné objasnit otázku biologického otcovství stěžovatele, nelze jim cokoliv vytýkat. Otcovství je totiž v prvé řadě biologický vztah, který by právo, pokud je to možné, mělo kopírovat. Ústavní soud v tomto ohledu již dříve uvedl, že v současné době je medicína na takové úrovni, že pomocí testů DNA lze otcovství určit či vyloučit s téměř stoprocentní jistotou, přičemž obecně vzato není důvod, aby soudy tuto možnost nevyužívaly (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2693/15 ze dne 22. 9. 2015, bod 14). Ústavní soud má za to, že okresní i krajský soud vycházely z logického úsudku, že není-li stěžovatel biologickým otcem nezletilého, lze mu přiznat právo o dítě osobně pečovat či se s ním stýkat je při existenci výjimečných okolností odůvodňujících zachování rodičovské odpovědnosti navzdory chybějícímu biologickému vztahu (srov. dále).
15. Ústavní soud již dříve konstatoval, byť ve formě obiter dicti, že soud rozhodující o tom, zda bude či nebude zahájeno řízení o popření otcovství podle §793 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ("občanský zákoník"), může nařídit provedení testu DNA. Slovní spojení "nemůže být jeho otcem" v §793 občanského zákoníku lze totiž vyložit též tak, že představuje nikoliv odkaz na dobu předpokládanou tzv. druhou domněnkou otcovství (skrz pohlavní styk), nýbrž reálnou nemožnost, což znamená, že je-li to v zájmu dítěte (a nenaruší-li to stabilitu jeho rodinného uspořádání v rozporu s tímto zájmem), může se soud rozhodnout prověřit otcovství prostřednictvím testu DNA, z něhož jedině lze zjistit přesně, zda dotyčný může, či nemůže být otcem dítěte (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1467/18 ze dne 11. 6. 2019). Obdobné závěry byly dovozeny v řízení o určení otcovství, v němž jsou účastníci povinni podrobit se odběru vzorků DNA, které jsou nezbytné k náležitému objasnění skutkového stavu, neboť jedině tímto způsobem lze získat potřebné informace pro rozhodnutí ve věci (srov. nález sp. zn. I. ÚS 987/07 ze dne 28. 2. 2008, bod 16). Pro Ústavní soud je podstatné, že zásah do soukromé sféry jednotlivce, v tomto případě stěžovatele, sleduje legitimní cíl (nejlepší zájem dítěte a jeho právo znát své biologické rodiče) a je zcela přiměřený (odběr DNA není invazivní a bolestivý).
16. Obecné soudy vzaly v nyní posuzované věci v potaz pochybnosti o stěžovatelově otcovství a jeho určení/popření oprávněně považovaly za zásadní nejen pro nynější rozhodnutí, ale rovněž pro definitivní rozhodnutí o výchovných poměrech nezletilého. Musely se přitom vypořádat s tím, že stěžovatel dlouhodobě odmítá provedení testu DNA. Pro Ústavní soud je v tomto ohledu podstatné, že obecné soudy dostatečně vysvětlily, proč nemohly přihlížet k výsledkům stěžovatelem předloženého předchozího testu (srov. rozsudek okresního soudu, bod 11). Důvody, jež mu údajně brání k podstoupení testu DNA, nepovažoval za přesvědčivé okresní soud (srov. rozsudek okresního soudu, bod 11) ani krajský soud (srov. rozsudek krajského soudu, bod 11). Na těchto závěrech nehodlá Ústavní soud s ohledem na shora předestřená východiska ústavního přezkumu v rodinných věcech cokoliv zpochybňovat.
17. Ústavní soud nepřehlédl, že v závislosti na výsledku řízení o popření otcovství, od nějž by se odvíjelo též meritorní rozhodnutí o definitivním způsobu péče o nezletilého, může nastat situace, že nezletilý nebude mít vůbec žádného právního (formálně evidovaného) otce (srov. dále). Okolnosti nyní posuzovaného případu jsou ovšem odlišné od případů, v nichž zdejší soud aproboval nesoulad mezi biologickým a právním otcovstvím ve prospěch otcovství právního, čehož se přinejmenším nepřímo dovolává rovněž stěžovatel. Ústavní soud v těchto případech vycházel z teze, že právní vymezení rodinných vztahů musí reflektovat biologické vazby (srov. výše). Na druhou stranu však zdůraznil, že požadavek shody právního a biologického otcovství není absolutní. Právní vztah otce a dítěte totiž není jen mechanickou reflexí existence biologického vztahu, nýbrž s postupem času se může i při absenci tohoto vztahu vyvinout mezi právním otcem a dítětem taková sociální a citová vazba, jež z hlediska práva na ochranu soukromého a rodinného života bude požívat právní ochrany. V takovém případě bude další trvání právních vztahů závislé na více faktorech, mezi nimiž bude hrát důležitou roli nejlepší zájem dítěte (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1741/18 ze dne 21. 5. 2019, bod 27). Ústavní soud z těchto důvodů např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 475/17 ze dne 3. 5. 2017 rozhodl, že v případě, kde není biologický otec jednoznačně znám, a dítě by tak popřením otcovství přišlo o osobu, která doposud plnila otcovskou roli, a právní domněnka odpovídá dosavadní sociální realitě, by vyvázání se z rodinných vazeb znamenalo nepřiměřený zásah do práv tehdy již jedenáctiletého dítěte, které by se muselo vypořádat s existencí zdánlivého otce, a uškodilo by zájmu na jeho řádné a morálně bezvadné výchově (srov. cit. nález sp. zn. II. ÚS 1741/18, bod 30 a zde uvedená judikatura Ústavního soudu).
18. Podmínky pro aplikaci těchto závěrů, z nichž vyplývá požadavek upřednostnění právního vztahu před vztahem biologickým, však nejsou v nyní posuzovaném případě dány. Zásadní význam zde má okolnost, že k zahájení řízení o popření otcovství ex offo došlo již v útlém věku dítěte (v dubnu roku 2023). Nezletilý byl krátce po svém narození předán do pěstounské péče na přechodnou dobu k manželům L. U současných pěstounů na přechodnou dobu, manželů L., je pak od dubna roku 2023. V případě stěžovatele a nezletilého lze tak jen stěží hovořit o běžném vztahu otce a syna (srov. cit. usnesení sp. zn. I. ÚS 475/17, bod 24), jehož přítomnost byla ve shora uvedeném případě důvodem upřednostnění právního otcovství před otcovstvím biologickým. Opakovaně lze též zdůraznit, že řízení o popření otcovství, jež má v nyní posuzované věci zásadní význam, by navíc již skončilo a skutečnosti nezbytné pro nynější rozhodnutí by již byly postaveny najisto, nebýt stěžovatelova přístupu a dlouhodobému odmítání podstoupení testu DNA (srov. výše).
19. Stěžovatel současně nemůže namítat, že navzdory jeho vyloučení z péče o dítě je nadále povinen platit výživné. Právní mocí rozhodnutí o pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti totiž rodič nadále zůstává nositelem rodičovské odpovědnosti, pozbývá práva vykonávat její obsah, resp. jednotlivé povinnosti a práva stanovené zákonem, např. právo dítě vychovávat, zastupovat, stýkat se s ním atd. (srov. §859 občanského zákoníku), nikoli však povinnost plnit k dítěti vyživovací povinnost (srov. §869 odst. 2 občanského zákoníku). Na vyživovací povinnost rodiče nemá vliv ani svěření dítěte do pěstounské péče (srov. §961 odst. 1 občanského zákoníku).
20. Ústavní soud nepovažuje za excesivní ani závěry odůvodňující svěření nezletilého do péče pěstounů na přechodnou dobu. Obecné soudy totiž vycházely z toho, že s ohledem na v brzké době očekávané vyřešení otázky otcovství stěžovatele, je ponechání nezletilého v péči pěstounů, u nichž si zvykl a prospívá (srov. rozsudek okresního soudu, bod 11), v jeho nejlepším zájmu (srov. rozsudek krajského soudu, bod 12). Krajský soud sice ve výkladu §27a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí dospěl dále, než vyplývá z konkluzí Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2344/18 ze dne 31. 12. 2018), jeho závěry lze však považovat za ústavně konformní, neboť opětovně sledují nejlepší zájem dítěte (srov. rozsudek krajského soudu, bod 12).
21. Jak již bylo řečeno výše, stávající pěstouni na přechodnou dobu uspokojují citové potřeby nezletilého (srov. rozsudek krajského soudu, bod 10). Ponechání nezletilého v péči manželů L., u nichž se nachází od dubna 2023, navíc naplňuje zájem na stabilitě výchovného prostředí dítěte. Ústavní soud má za to, že v daném případě skutečně nebylo vhodné rozhodnout o dlouhodobé pěstounské péči, neboť se v dohledné době dá očekávat vyřešení otázky otcovství, od níž se budou odvíjet budoucí výchovné poměry (nutno dodat, že eventuálně, v závislosti na výsledku řízení, též ve prospěch stěžovatele). Svěření do pěstounské péče, a tedy nesvěření do stěžovatelovy péče, navíc ovlivnilo též to, že stěžovatel v průběhu řízení i v době předchozí jednal způsobem, který obecné soudy vyhodnotily jako prosazování jeho vlastního zájmu na úkor zájmu nezletilého. Vedle samotného odmítání provedení testu DNA, jehož výsledky by nyní posuzovanou věc postavily najisto, přihlédly obecné soudy též k tomu, že stěžovatel nerespektoval předchozí doporučení a rozhodnutí soudů i orgánu sociálně právní ochrany dětí, resp. že postupoval způsobem, který zkomplikoval výkon péče v ČR (přihlášení trvalého pobytu v Německu), kteréžto okolnosti jsou ve svém souhrnu významné při posouzení schopnosti osoby usilující o péči o dítě zajistit jeho všestranný vývoj a potřeby (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2597/23 ze dne 18. 10. 2023). Závěr okresního soudu, že stěžovatel za dané situace neskýtá záruky řádné péče tak nelze považovat za nepřípadný a nepodložený.
22. Ústavní soud nad rámec shora uvedeného doplňuje, že bude-li otcovství stěžovatele dokazováním (testem DNA) vyloučeno, soud vynese rozsudek, jímž určí, že není otcem nezletilého. Tato statusová změna bude následně vyznačena v matriční knize narození, ve které je dítě evidováno, což znamená, že matrika vydá dítěti nový rodný list, kde nebude nikdo uveden jako otec. Jde-li o vyživovací povinnost bývalého matrikového otce k dítěti, zaniká právní mocí rozsudku o popření otcovství ex lege. Není nutné, aby o této věci rozhodoval soud. Dítě není povinno výživné poskytnuté do právní moci rozsudku o popření otcovství vracet, neboť v době, kdy muži svědčila domněnka otcovství založená souhlasným prohlášením, byl považován ex lege za otce dítěte a měl k dítěti vyživovací povinnost. Řečeno ještě jinak, ačkoliv by tedy souhlasné prohlášení o určení otcovství mělo v ideálním případě odpovídat biologické realitě, pokud se tak nestane, muž takto určený je i přesto na základě právní fikce považován za přirozeného příbuzného dítěte a požívá všechna práva - nedošlo-li ovšem k jejich omezení, tak jako v nyní posuzovaném případě - a je vázán všemi povinnostmi, které jsou přiznány a stanoveny právnímu otci dítěte, a to bez ohledu na skutečnou biologickou realitu.
23. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozsudky krajského soudu a okresního soudu došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu