ECLI:CZ:US:2024:4.US.1169.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1169/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany P. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Alešem Nytrou, advokátem, sídlem Přívozská 703/10, Ostrava, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 20. března 2023 č. j. 4 KZN 3011/2022-88, usnesení Okresního státního zastupitelství v Opavě ze dne 29. listopadu 2022 č. j. ZN 1796/2021-205 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územního odboru Opava, 1. oddělení obecné kriminality, ze dne 31. srpna 2022 č. j. KRPT-240957-213/TČ-2021-070671-22, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě, Okresního státního zastupitelství v Opavě a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územního odboru Opava, 1. oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1 odst. 1 a čl. 2 Ústavy, čl. 2 odst. 1 a 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územního odboru Opava, 1. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán"), se podává, že napadeným usnesením podle §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, policejní orgán rozhodl o odložení věci podezření ze spáchání přečinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se měl dopustit konkretizovaný podezřelý tím, že od února 2021 poškozenou Pavlu P. /jedná se o pseudonym/ (dceru stěžovatelky, dále jen "poškozená"), coby osobu, která se nacházela v jeho péči, týral, a to tak, že ji nepodával tekutiny, stravu a potřebné léky nebo ji toto v době jeho nepřítomnosti dostatečně nezabezpečil, následkem čehož se dostala poškozená do kachektického a zuboženého stavu a byla poté převezena dne 5. 11. 2021 lékařskou službou na jednotku intenzivní péče - infekční oddělení Slezské nemocnice Opava, kde dne 16. 11. 2021 zemřela, neboť ve věci nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak.
3. Stížnost stěžovatelky proti usnesení policejního orgánu Okresní státní zastupitelství v Opavě (dále jen "okresní státní zastupitelství") napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítlo.
4. Krajské státní zastupitelství v Ostravě (dále jen "krajské státní zastupitelství") poté napadeným vyrozuměním stěžovatelce na základě jejího podnětu k výkonu dohledu podle §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, sdělilo, že postup policejního orgánu a okresního státního zastupitelství shledalo věcně správnými a není nutné přijímat jakékoli další opatření.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka uvádí, že poškozená od svých 20 let trpěla roztroušenou sklerózou, spojenou s celou řadou zdravotních problémů včetně výpadků zraku a pohybových obtíží. O poškozenou, které byla uznána invalidní ve třetím stupni invalidity, se při zajišťování běžných životních potřeb starala stěžovatelka. Poškozená v květnu 2020 prostřednictvím internetové "seznamky" navázala vztah s podezřelým, po čtrnácti dnech známosti oznámila stěžovatelce, že se k němu odstěhuje do O. a prodá svůj družstevní byt a pozemek. Stěžovatelka (povoláním zdravotní sestra) při znalosti zdravotního stavu poškozené jí toto nedoporučila, na což podezřelý reagoval verbálně agresivním způsobem. Poté již stěžovatelka poškozenou spatřila až krátce před úmrtím.
6. Stěžovatelka o poškozenou dostala strach, měla podezření na domácí násilí a na zištnost jednání podezřelého. Proto věc oznámila dne 24. 8. 2020 policejnímu orgánu, který jí po urgenci sdělil, že poškozená byla jednou vyslechnuta a že dále bude vyslýchána ještě jednou, a "pak bude posláno vyrozumění". Následně byla stěžovatelka vyrozuměním ze dne 23. 9. 2020 č. j. KRPT-173578-9/ČJ-2020-070413 obeznámena s odložením věci.
7. Stěžovatelka byla poté kontaktována kamarádkou poškozené Jitkou S. (jedná se o pseudonym), která jí sdělila, že poškozená "je už na vozíku" (dříve chodila za opory pomocí trekingových holí) a že jí podezřelý "rozbil notebook a telefon a musela si od něj koupit jeho mobil", týden "byla hladem", neboť jí nedonesl jídlo, a nedodržuje stravu vhodnou pro její zdravotní stav. Stěžovatelčiny obavy potvrzovaly též další zprávy od lidí, kteří bývali v kontaktu s poškozenou. Poškozená s nimi nevysvětlitelně přerušila komunikaci, nechtěla se s nimi sejít osobně. Poškozená znenadání telefonovala stěžovatelce, nicméně z jejího hovoru bylo zjevné, že zadržuje pláč, špatně artikulovala a uvedla, že jí nemůže sdělit adresu bydliště. Poškozená po několikátém pokusu stěžovatelky se jí dovolat přijala hovor a stěžovatelka poznala, že poškozená opět zadržuje pláč, podezřelý telefon od poškozené převzal a stěžovatelce vynadal, že nepatří mezi jeho přátele, mluvit s ní nepotřebuje a adresu nikdy nedostane, načež zavěsil. Starší dcera stěžovatelky vedla chatovou komunikaci s osobou podepisující se jménem poškozené, nicméně ze stylu a obsahu komunikace nabyla dojmu, že ve skutečnosti zprávy poškozená nepsala.
8. Stěžovatelka se pro podezření z domácího násilí obrátila na policejní orgán. Z úředního záznamu ze dne 26. 1. 2021 č. j. KRPT-15895-2/ČJ-2021070616 vyplývá, že podezřelý i poškozená byli vyslechnuti společně (v jejich bytě), a to údajně z důvodu jejího špatného zdravotního stavu. Podezřelý později potvrdil, že poškozená byla vyslechnuta v jeho přítomnosti. To je však neprofesionální postup, neodpovídající základním zásadám prověřování podezření z domácího násilí. Stěžovatelka se domáhala přezkumu postupu policejního orgánu u okresního státního zastupitelství a Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně a následně u krajského státního zastupitelství, nicméně tyto orgány shledaly postup policejního orgánu za správný.
9. Dne 28. 10. 2021 podezřelý telefonicky kontaktoval matku stěžovatelky a sdělil jí adresu bydliště s tím, že se má dostavit k poškozené. Stěžovatelka v bytě nalezla poškozenou v kachektickém stavu, s atrofovanými svaly a dehydrovanou. Poškozená jí sdělila, že chce domů, ale podezřelý důrazně a hlasitě řekl, že "ne, až po léčbě". Dále podezřelý po stěžovatelce požadoval peníze na údajnou léčbu v Německu a opět odmítl poškozenou, byť jen na několik dnů, přemístit ke stěžovatelce. Následně podezřelý stěžovatelku telefonicky kontaktoval, že poškozenou vrátí, což ale neučinil. Stěžovatelka se obrátila na zaměstnance České správy sociálního zabezpečení, aby stav poškozené zkontrolovali, což přislíbili. Dne 5. 11. 2021 podezřelý telefonicky kontaktoval matku stěžovatelky s tím, že se poškozená dusí. Současně tvrdil, že je "pod lékařským dohledem". Stěžovatelka zavolala zdravotnickou záchrannou službu, která poškozenou z bytu podezřelého převezla do Slezské nemocnice v Opavě, odkud jí posléze volali, že poškozená umírá. Poškozenou se podařilo zachránit a někdo ze zdravotníků stěžovatelce sdělil, že kdyby jí stěžovatelka nezavolala zdravotnickou záchrannou službu, tak již toho dne zemřela. Také bylo stěžovatelce sděleno, že poškozená je velice zanedbaná. Stěžovatelka za poškozenou jezdila na návštěvy, avšak s ohledem na její tělesnou slabost a onemocnění Covid-19 poškozená dne 16. 11. 2021 zemřela.
10. Stěžovatelka následně podala trestní oznámení, kterým se zabývaly tytéž orgány činné v trestním řízení jako u předchozího podezření z domácího násilí, dokonce byla věc opět přidělena témuž státnímu zástupci okresního státního zastupitelství, v čemž krajské státní zastupitelství neshledalo pochybení, ačkoli je zjevné, že tento státní zástupce neuzná své dřívější pochybení.
11. Policejní orgán odmítl vyslechnout coby svědkyni Jitku S., která mohla podezřelého usvědčit. Stěžovatelka poukazuje na e-mail ze dne 2. 11. 2020, v němž Jitka S. uvádí, že jí poškozená sdělila, že "je nešťastná a zoufalá", "nemá žádné peníze" a "brečela do telefonu". Ačkoli je vytištěný e-mail zařazený v trestním spisu (č. l. 130), policejní orgán Jitku S. nevyslechl. Nezabýval se ani výpověďmi svědkyně Anny B. (jedná se o pseudonym), která potkala na chodbě poškozenou, pohybující se na vozíku, předala jí lístek s telefonním číslem a nabídkou pomoci, bude-li ji potřebovat, nicméně podezřelý jí ho vrátil s agresivním komentářem, že cizí pomoc nepotřebují. Policejní orgán nehodnotil ani výpověď Renaty B. (jedná se o pseudonym) a její korespondenci s poškozenou, ze které vyplývá, že poškozená se velmi nestandardně bránila kontaktu s okolím a rodinou, což je průvodním znakem domácího násilí. Ignoroval též výpovědi stěžovatelky, Petry A. a Pavla A. (jedná se o pseudonymy). Policejní orgán nesprávně uzavřel, že telefonní číslo XXX užívala poškozená, ačkoli je prokazatelně používal podezřelý, což dokládá častý pohyb mobilního telefonu s odpovídající SIM kartou, kterého poškozená nebyla schopna. K tomuto pohybu docházelo rovněž v období hospitalizace poškozené v nemocnici, a dokonce i po jejím úmrtí. Státní zástupce tyto skutečnosti přehlížel, nevypořádal se s námitkami týkajícími se nevyslechnutých svědků, bagatelizoval otázku zištného záměru podezřelého, v rozporu s dostupnými důkazními prostředky dovodil, že poškozená měla přístup k telefonu a počítači, a tendenčně osočoval stěžovatelku ze ziskuchtivosti a špatných vztahů s poškozenou. Státní zástupce stěžovatelku též osočil, že poškozenou velmi hrubě a neomaleně hledala v O., aniž by vyslechl svědkyni Terezu K. (jedná se o pseudonym), která jí s hledáním pomáhala. Stěžovatelka též polemizuje se závěry státního zástupce o zdravotním stavu poškozené před její hospitalizací dne 5. 11. 2021. Poukaz státního zástupce, podle kterého je nutné uvažovat o trestnosti jednání stěžovatelky v souvislosti s údajným neposkytnutím pomoci, je neopodstatněný. Stěžovatelka zdůrazňuje, že kdyby jí dne 5. 11. 2021 nezavolala zdravotnickou záchrannou službu, ještě téhož dne by poškozená zemřela. Zdravotní stav poškozené byl dne 18. 9. 2021 i dne 28. 10. 2021 odlišný, neboť se tehdy nedusila ani nekolabovala, proto nebyl důvod volat zdravotnickou záchrannou službu. Jestliže tyto rozdíly státní zástupce přehlíží, byl podjatý a neměl případ po úmrtí poškozené dozorovat.
12. Stěžovatelka též polemizuje se závěry státní zástupkyně krajského státního zastupitelství, která shledala postupy okresního státního zastupitelství i policejního orgánu za správné. Tato státní zástupkyně konstatovala, že vztahy stěžovatelky a poškozené nebyly zcela ideální ani příliš těsné, což údajně dokládá okolnost, že stěžovatelka poslala na účet poškozené částku 10 000 Kč a poškozená jí peněžní prostředky vrátila. Stěžovatelka uvádí, že internetové bankovnictví sama vůbec nepoužívá a platby jeho prostřednictvím prováděla právě poškozená coby disponentka. Orgány činné v trestním řízení přitom zjišťovaly, z jaké IP adresy byl příkaz k převodu zadán. Krajské státní zastupitelství označilo za nadbytečné dokazování ke kontaktům poškozené s dalšími osobami, což však odporuje základním zásadám stanoveným v §2 odst. 4 a 5 trestního řádu, zejména v kontextu prověřování domácího násilí proti izolované a zdravotně postižené osobě. Znalecký posudek prof. MUDr. Zdeňka Seidla, CSc. z odvětví neurologie se včasným přivoláním zdravotnické záchranné služby při dušení poškozené vůbec nezabýval. Obě státní zástupkyně krajského státního zastupitelství shodně daly najevo, že policejní orgán ani okresní státní zastupitelství nepochybily, což je však vysvětlitelné jejich kolegialitou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou coby blízkou příbuznou poškozené [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 9. 1998 ve věci Yaşa v. Turecko, stížnost č. 22495/93]. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Průběh řízení před Ústavním soudem
14. Soudce zpravodaj postupem podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům.
15. Policejní orgán ve vyjádření konstatoval, že prověřování vedl v souladu s platnými právními předpisy nestranně a nezaujatě, přičemž v rámci plnění služebních povinností postupoval v souladu s Etickým kodexem Policie České republiky.
16. Okresní státní zastupitelství rekapitulovalo úkony, které orgány činné v trestním řízení učinily, a dalo najevo, že se bezúspěšně pokusilo zjistit výsledek řízení o pozůstalosti poškozené, kterým mohl být potvrzen či vyvrácen stěžovatelkou akcentovaný zištný motiv podezřelého. V doplnění vyjádření okresní státní zastupitelství uvedlo, že stěžovatelka se na získání či udržení majetku poškozené nepodílela, přesto v pozůstalostním řízení prohlásila, že je způsobilá dědit, přičemž dědictví ani neodmítla.
17. Krajské státní zastupitelství konstatovalo, že námitka podjatosti vychází z běžných pracovních vztahů, které důvodem pro vyloučení státního zástupce nejsou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2011 sp. zn. 4 Nd 201/2011). Tvrzení stěžovatelky o převodech mezi účtem jejím a účtem poškozené nepřímo potvrzuje, že poškozená měla k počítači přístup. Ne zcela ideální vztahy mezi stěžovatelkou a poškozenou plynou z celého provedeného prověřování. Podle krajského státního zastupitelství nebylo porušeno právo stěžovatelky na účinné vyšetřování ani právo na spravedlivý proces.
18. Ústavní soud zaslal uvedená vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice. V ní stěžovatelka setrvává na svém stanovisku, že ústavní stížnost je důvodná. Policejní orgán měl být z projednávání věci vyloučen a v řízení postupoval nesprávně. Okresní státní zastupitelství nevysvětlilo, z jakých důvodů nebyly v řízení provedeny stěžejní důkazy (např. výslech svědkyně Jitky S.) a proč nevytklo policejnímu orgánu nesprávné postupy při prověřování podezření z domácího násilí (výslech poškozené v přítomnosti podezřelého, nevyslechnutí dalších svědků). Namísto toho okresní státní zastupitelství odvádí pozornost od podstaty věci obviňováním stěžovatelky ze ziskuchtivosti, ačkoli neodmítnutí dědictví není protiprávní ani nemorální, neboť o poškozenou se každodenně starala, v důsledku čehož nemusela platit odlehčovací služby ani se přestěhovat do bytu zvláštního určení. Okolnost, že poškozená byt nabyla od svého otce, souvisí s disproporčním vypořádáním společného jmění manželů při rozvodu v neprospěch stěžovatelky. Stěžovatelka uplatnila vůči státu nárok na náhradu újmy s poukazem na zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, neboť jí orgány činné v trestním řízení způsobily újmu velice silnou, hlubokou, nevyčíslitelnou a neodčinitelnou, přičemž lhůta pro uplatnění předmětného nároku je velmi krátká. Podezřelý odmítl dědictví, nicméně podle stěžovatelky tak učinil účelově ve snaze rozptýlit podezření vůči své osobě, a to za situace, kdy probíhalo prověřování věci. K vyjádření krajského státního zastupitelství stěžovatelka zdůrazňuje, že po úmrtí poškozené mohly být orgány činné v trestním řízení motivované věc prověřovat tak, aby jejich minulá pochybení nevyšla najevo. Již tento potenciální střet zájmů měl vést k vyloučení nadepsaných orgánů činných v trestním řízení. Úvahy, že peněžní prostředky prostřednictvím internetového bankovnictví převáděla poškozená, nejsou podložené důkazy, neboť počítač mohl ovládat podezřelý, čemuž nasvědčuje neobvyklá chatová komunikace s Renatou B. (sestrou poškozené) a dalšími osobami.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
19. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda orgánem veřejné moci nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Pochybení svědčící o opaku Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
20. K posuzované věci Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též při posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v trestním procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem [srov. nález ze dne 16. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 3221/09 (N 197/58 SbNU 741)]. Ústavní soud je povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Kasační intervence Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím či jiným zásahem je spojeno porušení základních práv nebo svobod stěžovatele. Trestní řízení je vztahem mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena. Současně však nelze pominout, že je pozitivní povinností státu zajistit ochranu základních práv, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení. Požadavek účinného vyšetřování je však "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností ve vztahu k jeho výsledku. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu [srov. usnesení ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1349/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)].
21. Stěžovatelka tvrdí, že byl spáchán přečin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 trestního zákoníku. Vzhledem k odůvodnění ústavní stížnosti nicméně do úvahy přichází i další trestné činy, především přečin neposkytnutí pomoci podle §150 odst. 1 trestního zákoníku, resp. možný souběh více trestných činů. K tomu lze připomenout, že týráním se rozumí zlé nakládání s jinou osobou, které se vyznačuje především vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, jakož i určitou mírou trvalosti, a současně dosahuje takové intenzity, aby bylo schopno vyvolat stav, kdy osoba, která je takovému jednání vystavena, jej pociťuje jako těžké příkoří. V konkrétním případě přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly jakékoli následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy, neboť týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap, popř. být v rovině sexuálního násilí, ekonomického násilí, vyvolání stavu sociální izolace či být různorodou kombinací některých z těchto forem (srov. Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A., a kol.: Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 1087).
22. Policejní orgán zjišťoval, zda u podezřelého docházelo k uvedeným formám protiprávního jednání, vedoucím k naplnění podmínek pro uplatnění trestní odpovědnosti a trestněprávních důsledků s ní spojených.
23. Jde-li o otázku fyzického násilí vůči poškozené včetně nedostatečné ošetřovatelské péče o ni, související závěry orgánů činných v trestním řízení byly v podstatné míře založeny na znaleckých posudcích z oboru zdravotnictví. Policejní orgán nařídil podle §115 odst. 1 trestního řádu prohlídku a pitvu poškozené a přibral dva znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, kteří dospěli k závěru, že bezprostřední příčinou smrti poškozené byl splývající, ložiskově abscedující lalůčkový zánět plic, tj. šlo o úmrtí z přirozených příčin osoby trpící roztroušenou sklerózou. Na těle poškozené nebyla zjištěna charakteristická poranění, s nimiž se soudně lékařská praxe setkává při aktivním násilí od druhé osoby či sebeobraně. Z úrazových změn byly zjištěny pouze drobné oděrky na čele a na nose, které vznikly nanejvýše několik málo dní před smrtí, tj. až v průběhu hospitalizace (viz č. l. 186 - 187 spisu).
24. Dále si orgány činné v trestním řízení vyžádaly posudek z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie, jehož zpracovatel se vyslovil (č. l. 209 spisu), že je obtížné hodnotit ošetřovatelskou péči, nicméně nenašel v dostupné zdravotnické dokumentaci a spisových materiálech orgánů činných v trestním řízení žádné důvody pro závěr, že k tomuto zanedbání došlo. Dále uvedl, že ani intenzivní lékařská péče, provedená i v dřívější době před přijetím poškozené do nemocnice, nemohla zvrátit průběh klinického onemocnění, které končilo smrtí poškozené z blíže uvedených příčin. U poškozené přibližně od závěru roku 2020 šlo o sekundárně progresivní fázi onemocnění, kdy již ke zlepšení nedochází, progresivně se zhoršují klinické příznaky a nemocný za příznaků celkové kachexie a marasmu, často na některé interkurentní (doprovodné) onemocnění (např. zápal plic nebo plicní embolii) zemře. Poškozená se nacházela v konečném stádiu onemocnění roztroušenou sklerózou, které končí smrtí pacienta. Onemocnění Covid-19 a doprovodný zápal plic byl jednou z častých komplikací, na které nemocní v této fázi roztroušené sklerózy umírají. Byl-li za jednu z příčin úmrtí označen "nutriční marasmus" coby konečná forma kachexie, v daném případě, konečném stádiu onemocnění roztroušenou sklerózou, nelze tomu zabránit, snad jej zmírnit při intravenózní nutrici.
25. Povaha předmětných otázek vyžadovala, aby se jejich posouzení odvíjelo ze skutkového podkladu, který představuje procesní uplatnění odborných znalostí předjímané v §105 odst. 1 trestního řádu, resp. u prohlídky a pitvy mrtvoly podle §115 trestního řádu; je tomu tak proto, že orgánům činným v trestním řízení - z mnoha nepochybných důvodů - nepřísluší nahrazovat důkaz znaleckým posudkem "posouzením" vlastním, což na druhé straně není v kolizi s požadavkem, aby orgány činné v trestním řízení měly alespoň elementární znalosti těch disciplín, které se nejčastěji ve znalectví uplatňují, jako je kriminalistika, soudní lékařství, soudní psychiatrie a soudní psychologie (srov. Musil, J.: Hodnocení znaleckého posudku. Kriminalistika. 2010, roč. 42, č. 3), a ani nezbavuje orgány činné v trestním řízení odpovědnosti za vedení přípravného řízení (srov. Dwyer, D.: The Judicial Assessment of Expert Evidence. Cambridge, New York: Cambridge University Press, 2008, s. 197).
26. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce. Ústavní soud si je vědom toho, že požadavek, aby orgán činný v trestním řízení hodnotil mj. též odbornou správnost znaleckého zkoumání a odbornou odůvodněnost závěrů znaleckého posudku, je velmi náročný. Uznává také správnost názoru, že orgán činný v trestním řízení nemůže sám nahradit odborné závěry znalce svými laickými názory. Je však třeba trvat na povinnosti orgánů činných v trestním řízení hodnotit znalecký posudek ze všech aspektů shora naznačených, včetně jeho odborné správnosti. Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, slepě důvěřovat závěrům znalce, by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle svého vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost rozhodování státního orgánu na znalce; takový postup nelze z ústavněprávních hledisek akceptovat. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na závěry nálezu ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149).
27. Stěžovatelka namítla, že žádný ze znaleckých posudků se nezabýval včasným přivoláním zdravotnické záchranné služby poškozené, která se dusila. Z výpovědí zaměstnanců Slezské nemocnice v Opavě (srov. č. l. 116 spisu) vyplynulo, že poškozená měla při příjmu do zdravotnického zařízení nízkou saturaci krve kyslíkem, proto muselo být bezodkladně přistoupeno k vysokoprůtokové aplikaci kyslíku. Zdravotnickou záchrannou službu přivolala stěžovatelka, nikoli podezřelý, nicméně stalo se tak na základě informace o zhoršujícím se zdravotním stavu poškozené, kterou podezřelý poskytl babičce poškozené. Podezřelý nijak nebránil záchranářům ve vstupu do bytu, který s poškozenou obýval. Jakkoli není přesvědčivý argument proti závěru, že podezřelý měl sám přivolat zdravotnickou záchrannou službu, popř. informovat příbuzné poškozené podrobně o jejím zdravotním stavu již dříve, nutno zdůraznit, že z hlediska zavinění se k trestní odpovědnosti u přečinů, na které poukazuje stěžovatelka, vyžaduje úmysl. Ani stěžovatelka neoznačuje důkazní prostředky, z nichž se podává naplnění subjektivní stránky některého z uvedených trestných činů.
28. Ohledně tvrzení o ekonomickém násilí provedl policejní orgán poměrně důkladné prověřování vývoje majetkové a finanční situace poškozené v průběhu jejího pobytu ve společném bytě s podezřelým. Nezjistil přitom nestandardní platby s využitím bankovních účtů poškozené nebo podezřelého. Stěžovatelkou zmiňovaná platba 10 000 Kč sice nebyla plně objasněna, nicméně z ní nelze na základě dostupných důkazů dovozovat, že bankovní účet poškozené ve skutečnosti ovládal podezřelý. Poškozená upustila od prodeje jí vlastněného bytu, který byl v určitém období předmětem realitní inzerce. Bylo vyvráceno podezření stěžovatelky, že podezřelý zničil poškozené notebook a telefon. Notebook byl po úmrtí poškozené vydán policejnímu orgánu a otec poškozené jej identifikoval. Aniž by z hlediska ústavněprávního přezkumu bylo nutné hodnotit pohnutky pro předmětný postup, podezřelý odmítl dědictví, což přesvědčivost stěžovatelčiných úvah o jeho zištných záměrech nepodporuje. Otec poškozené poukázal, že podezřelý chtěl od něj získat částku 25 000 Kč na údajnou léčbu poškozené ve Spolkové republice Německo, přičemž nedovedl objasnit, o jakou léčbu (za aktuálního stavu poznatků lékařské vědy v podstatě neléčitelného onemocnění) mělo jít, resp. kde měla probíhat. I když tato okolnost vyvolává pochybnosti, orgánům činným v trestním řízení nelze opodstatněně vytýkat, že v ní nespatřovaly jeden z podkladů pro závěr, že se podezřelý dopustil trestného činu na úkor poškozené.
29. Ústavní soud se neztotožňuje s úvahami okresního státního zastupitelství naznačujícími, že stěžovatelka usiluje z nastalé situace profitovat. Není nepochopitelné, že stěžovatelka má zájem o důsledné objasnění všech okolností souvisejících se závěrem života a úmrtím své dcery trpící velmi závažným onemocněním, a to včetně možného dovození trestní odpovědnosti. Výsledky pozůstalostního řízení, které okresní státní zastupitelství navíc jen předjímá, tuto její snahu bez dalšího nediskvalifikují. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na nález ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1587/15 (N 214/79 SbNU 443), kde byl konstatován zásah do práva stěžovatelů na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny a jejich práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny odvíjející se z pochybení spočívajícím v nedostatečně odůvodněném konstatování obecných soudů, že první stěžovatel z poloviny spoluzavinil zranění třetí a čtvrté stěžovatelky. V nyní posuzované věci však Ústavní soud přesto nepovažuje kasační zásah za opodstatněný, neboť závěry napadených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení obstojí i bez těchto úvah okresního státního zastupitelství.
30. Orgány činné v trestním řízení se zabývaly i otázkou, zda podezřelý vyvolával stav sociální izolace poškozené, resp. možnou souvislostí s prověřovanou trestnou činností. Konstatovaly, že poškozená byla i v období, kdy bydlela společně s podezřelým, nadále v kontaktu se "svým ostatním bezprostředním okolím", např. se svým otcem (a to telefonicky, někdy i několikrát v týdnu), babičkou a sestrou, s lékaři či osobami z okruhu rodiny podezřelého (jeho matkou, podle doložených fotografií pak i s "obecnou veřejností" při výletech a návštěvách restaurací apod.). Poškozená docházela do Slezské nemocnice v Opavě na infuzní terapie. Policejní orgán zjistil z výpisů telekomunikačního provozu vztahujícím se k telefonnímu číslu užívanému poškozenou, že ve dnech 24. 10. 2021, 26. 10. 2021 a 27. 10. 2021 bylo uskutečněno celkem šest hovorů s otcem a ve dnech 26. 10. 2021, 28. 10. 2021 a 1. 11. 2021 celkem osm hovorů s babičkou. Dne 28. 10. 2021 se uskutečnil hovor se stěžovatelkou. Stěžovatelka namítá, že telefon se SIM kartou uvedeného telefonního čísla nepoužívala v období před svou hospitalizací poškozená, nicméně relevantním způsobem nezpochybnila, že uvedené telefonické hovory poškozená se svými příbuznými skutečně vedla. Telefonické kontakty s poškozenou používající předmětnou SIM kartu potvrdila kromě otce i babička, byť vyslovila pochybnosti, zda poškozená mohla komunikovat v nepřítomnosti podezřelého (srov. č. l. 34 spisu). Okolnost, že telefon s touto SIM kartou byl používán po hospitalizaci poškozené i po jejím úmrtí (srov. č. l. 618 spisu) bez dalšího neznamená, že dříve jím nedisponovala.
31. Otec poškozené měl informaci, kde poškozená spolu s podezřelým bydlí, nicméně poškozená tento údaj nesdělila stěžovatelce ani dalším osobám, o nichž se domnívala, že by jej poskytly stěžovatelce. Sestra poškozené uvedla, že poškozená byla snadno ovlivnitelná, kdy všechny své zájmy dokázala podřídit podle aktuálního partnera.
32. Policejní orgán nevyslechl Jitku S. a nehodnotil výpovědi Anny B. a Renaty B., nicméně o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud spojuje nejen posouzení rozhodnutí jako nepřezkoumatelného, nýbrž zároveň též závěr o porušení práva na spravedlivý proces, v daném případě nejde. E-mailová korespondence mezi Jitkou S. a stěžovatelkou a výpovědi obou zmíněných svědkyň sice obsahují relevantní informace, nicméně ty byly dále policejním orgánem prověřovány se závěrem, že ke spáchání přečinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 trestního zákoníku nedošlo.
33. Stěžovatelce lze přisvědčit, že došlo k pochybení, byla-li policejním orgánem poškozená vyslechnuta v přítomnosti podezřelého, neboť není vyloučeno, že právě tato skutečnost mohla obsah její výpovědi ovlivnit. Šlo nicméně o postup policejního orgánu iniciovaný dřívějším sdělením stěžovatelky orgánům činným v trestním řízení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, tj. ve věci, ze které nevzešla nyní posuzovanou ústavní stížností napadená rozhodnutí. Ústavní soud je přitom vázán petitem ústavní stížnosti.
34. Stěžovatelka též namítá podjatost státních zástupkyň krajského státního zastupitelství, nicméně podle konstantní judikatury Ústavního soudu vztahy mezi soudci či státními zástupci nepřekračující běžný pracovně kolegiální rámec nemají samy o sobě povahu důvodů vyloučení podle §30 trestního řádu, spočívaly-li by tyto důvody pouze v tom, že se soudci navzájem znají, protože jsou pro výkon funkce zařazeni u stejného soudu či státního zastupitelství (srov. usnesení ze dne 24. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 274/09 nebo ze dne 14. 11. 2018 sp. zn. I. ÚS 2751/18).
35. K námitkám stěžovatelky týkajících se státního zástupce okresního státního zastupitelství lze připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019 sp. zn. 11 Tvo 6/2019 či ze dne 21. 10. 2020 sp. zn. 11 Tvo 18/2020, podle kterých důvodem pro vyloučení soudce samy o sobě nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení soudcem nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení při vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování totiž primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů, nikoli institut vznesení námitky podjatosti podle §30 odst. 1 trestního řádu. Uvedené závěry jsou přiměřeně uplatnitelné i vůči státním zástupcům.
36. Ústavní soud sám nemůže nahrazovat ani doplňovat skutková zjištění k tomu povolaných orgánů. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, v posuzované věci shledáno nebylo. Ústavní soud konstatuje, že postup orgánů činných v trestním řízení vedoucí k vydání napadených rozhodnutí nevykazuje žádné deficity a že závěry učiněné ve věci orgány činnými v trestním řízení nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud zdůrazňuje, že skutečnost, že orgány činné v přípravném řízení trestním nehodnotily důkazy v souladu se subjektivním přesvědčením stěžovatelky o tom, jak mělo být v řízení postupováno, ještě neznamená, že došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů a k porušení práva na účinné vyšetřování trestné činnosti, jakož i dalších stěžovatelkou uváděných ústavně zaručených základních práv a svobod.
37. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv a svobod, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu