ECLI:CZ:US:2024:4.US.1725.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1725/23
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PPF banka, a. s., sídlem Evropská 2690/17, Praha 6 - Dejvice, zastoupené Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2023 č. j. 21 Cdo 2936/2022-528, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2022 č. j. 36 Co 5/2021-489 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. října 2020 č. j. 12 C 139/2018-324, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ŠKODA PRAHA, a. s., sídlem Duhová 1444/2, Praha 4 - Michle, zastoupené Mgr. Martinem Kramářem, LL.M., advokátem, sídlem Křížovnické náměstí 193/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2023 č. j. 21 Cdo 2936/2022-528 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2023 č. j. 21 Cdo 2936/2022-528 se zrušuje.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 12 C 139/2018 se podává, že stěžovatelka se u tohoto soudu domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 42 996 380 Kč s příslušenstvím, přičemž šlo o podmíněnou a zajištěnou pohledávku přihlášenou do insolvenčního řízení na majetek obchodní společnosti Chladící věže, a. s., zajištěnou mimo jiné zástavním právem k pohledávkám této obchodní společnosti vůči vedlejší účastnici ze smlouvy o díle. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení (II. výrok). Zamítavý výrok odůvodnil zjištěním, že zástavní právo nevzniklo, neboť tomu bránil zákaz postoupení a zastavení pohledávek obchodní společnosti Chladící věže, a. s., bez souhlasu vedlejší účastnice.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Městský soud uvedl, že se stěžovatelce nepodařilo námitkami zvrátit správnost právního posouzení obvodního soudu o absolutní neplatnosti zástavní smlouvy pro nedostatek předchozího souhlasu vedlejší účastnice (sjednaném ve smlouvě o díle), který představuje rozpor se zákonem podle §525 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání s přesvědčením, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (bod 3. dovolání). Jeho přípustnost vymezila tak, že městský soud posuzoval otázku hmotného práva, přičemž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť rozhodl v rozporu s právními závěry uvedenými v jeho rozsudku ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. 23 Cdo 1888/2007 (bod 4. dovolání), protože nesprávně právně posoudil otázku absolutní či relativní (ne)platnosti sporné zástavní smlouvy uzavřené dne 5. 11. 2010, když podle názoru soudu zástavní právo platně nevzniklo, neboť zástavní smlouva má být absolutně neplatná (bod. 6. dovolání).
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť dospěl závěru, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř. V odůvodnění výslovně uvedl, že stěžovatelka "přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru o neplatnosti (ať již absolutní nebo relativní) smlouvy o postoupení pohledávky, nýbrž na závěru o neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 5. 11. 2010 (srov. bod 15. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) z důvodu, že předmětem zástavní smlouvy byla nepřevoditelná pohledávka...". K tomu doplnil, že pokud stěžovatelka proti závěru o neplatnosti zástavní smlouvy pouze obecně konstatuje jeho chybnost, nepřednáší žádnou námitku, která by zakládala přípustnost dovolání, neboť pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje. Pakliže stěžovatelka závěr městského soudu o neplatnosti zástavní smlouvy přípustným dovolacím důvodem nenapadá, nemůže její námitka (že smlouva o postoupení pohledávky uzavřená v rozporu s ujednáním o její nepostupitelnosti je stíhána pouze relativní neplatností) zakládat přípustnost dovolání.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve uvádí okolnosti vzniku uplatněného nároku. Poté popisuje části řízení, v nichž se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s předloženou argumentací, což ve výsledku zapříčinilo, že výroky jednotlivých rozhodnutí jsou nejen chybné, ale rovněž nedostatečně odůvodněné [k tomuto odkázala na nález ze dne 19. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 2/03 (N 41/29 SbNU 371; 84/2003 Sb.)], neboť součástí práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) je povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 26. 9.1996 sp. zn. III. ÚS 176/96 (N 89/6 SbNU 151) a ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Stěžovatelka tvrdí, že obvodní soud zatížil řízení vadou, která nebyla odstraněna ani při řádném (ani mimořádném) přezkumu, když nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 13. 12. 2017 sp. zn. 30 Cdo 2218/2017) v tom smyslu, že "jestliže účastník řízení odkazuje v rámci své právní argumentace na právní názor obsažený v rozhodnutí Nejvyššího soudu, je soud povinen se s ním v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat, případně vyložit, proč se právní názor obsažený v tomto rozhodnutí na posuzovanou věc nevztahuje". Stěžovatelka si je vědoma, že nejde o povinnost absolutní, a že soudy nemusí dát podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení, ale v tomto případě nebyla vypořádána pro řízení klíčová otázka, konkrétně řádné posouzení (relativní) neplatnosti zástavní smlouvy [k tomuto odkázala na nálezy ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 1534/08 (N 225/51 SbNU 807), bod 12.; ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1464/13 (N 152/70 SbNU 409) nebo ze dne 4. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1041/14 (N 217/75 SbNU 431)].
7. Stěžovatelka dále nesouhlasí s tím, jak Nejvyšší soud posoudil přípustnost dovolání, neboť je přesvědčena, že v dovolání vymezila řádně všechny jí vytýkané nedostatky, tj. jak dovolací důvod, tak i důvod přípustnosti dovolání. Má za to, že odkázala na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 23 Cdo 1888/2007), s nímž byl postup soudu v rozporu, jde-li o principy posuzování absolutní a relativní neplatnosti právního jednání (uzavřené zástavní smlouvy) učiněného mezi podnikateli. Stěžovatelka namítá, že ve skutečnosti rozebírá neplatnost sporné zástavní smlouvy prakticky napříč celým svým dovoláním, a pokud Nejvyšší soud na takto vymezenou právní otázku nereagoval, resp. se této otázce vyhnul, ač na ní dovolání spočívalo, tímto svým postupem zasáhl právo stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces, neboť byla stěžovatelce upřena možnost meritorního přezkumu podaného dovolání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné prostředky ochrany svých práv.
9. Přípustnost ústavní stížnosti proti rozsudku městského soudu a obvodního soudu je posouzena samostatně [bod 27. tohoto nálezu a srov. nález ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 647/15 (N 190/91 SbNU 359)].
IV.
Vyjádření účastníků řízení
10. Ústavní soud vyzval obvodní soud, městský soud, Nejvyšší soud a vedlejší účastnici k vyjádření se k ústavní stížnosti.
11. Obvodní soud uvedl, že se s argumentací stěžovatelky neztotožňuje a má za to, že k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu ani spravedlivý proces jeho rozhodnutím nedošlo. Odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se s argumentací stěžovatelky řádně vypořádal. Konkrétně uvedl, že na námitky stěžovatelky ve vztahu k relativní neplatnosti zástavní smlouvy reagoval zejména v bodě 11. napadeného rozsudku, v němž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu (konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2006 sp. zn. 29 Odo 882/2005). Obvodní soud navrhl, aby Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl nebo aby ji jako nedůvodnou zamítl.
12. Městský soud konstatoval, že ex post nemá, co by ke svému věcnému posouzení dodal a bez dalšího odkázal na odůvodnění rozsudku. Ve stručnosti jen konstatoval, že rozsudek založil na závěru o absolutní neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 5. 11. 2010 z důvodu, že předmětem zástavní smlouvy byla nepřevoditelná pohledávka (viz bod 15. odůvodnění rozsudku). Stěžovatelka se ústavní stížností nyní znovu snaží prosadit argumentaci, kterou uplatňovala již v průběhu řízení před soudy všech stupňů. Městský soud má za to, že důvody svého právního závěru vyložil (zejména v bodě 17. odůvodnění) a vypořádal se tak i s opakovanou argumentací stěžovatelky k užití §267 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Tutéž právní otázku učinila stěžovatelka předmětem dovolání a Nejvyšší soud pro ni neshledal dovolání přípustným. Městský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, případně zamítnuta jako nedůvodná.
13. Nejvyšší soud trvá na svém dřívějším posouzení v tom smyslu, že argumentace stěžovatelky přípustným dovolacím důvodem nepostihla stěžejní právní závěr, který byl určující pro rozhodnutí městského soudu ve věci. Výslovně pak uvedl, že "odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru (bohužel do jisté míry implicitním), že zástavní smlouva ze dne 5. 11. 2010, od níž byl odvíjen v řízení uplatněný nárok, je absolutně neplatným právním úkonem, neboť strany zástavní smlouvy sjednaly nezpůsobilý předmět zástavního práva". Dále uvedl své přesvědčení, že "kruciální bylo posouzení, zda ujednání stran smlouvy, která je právním důvodem vzniku pohledávky použité k zástavě, o nepřevoditelnosti takové pohledávky, způsobuje absolutní neplatnost zástavní smlouvy k takto sjednané zástavě pro nezpůsobilý předmět zástavního práva, tedy zda jde o nezpůsobilý předmět zástavního práva a zda nezpůsobilý předmět zástavního práva byl důvodem absolutní neplatnosti zástavní smlouvy". Má za to, že takto stěžovatelka otázku přípustnosti dovolání neformulovala, když problém poměřovala otázkou významu ujednání o nepřevoditelnosti pohledávky na platnost (absolutní, relativní) případného převodu takové pohledávky a poukázala na výklad ustanovení §525 odst. 2 občanského zákoníku ve vazbě na obchodněprávní závazky. Nejvyšší soud uzavřel, že pokud stěžovatelka v některých pasážích zmiňuje i možnou neplatnost zástavní smlouvy, je tak činěno bez vazby na shora zmíněnou problematiku. Protože nemohlo dojít napadeným usnesením k porušení stěžovatelčina správa na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu), navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
14. Vedlejší účastnice ve vyjádření uvedla, že je přesvědčena o nedůvodnosti ústavní stížnosti, a proto by měla být odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, neboť námitky stěžovatelky nemají dostatečný ústavněprávní rozměr. Všechna napadená rozhodnutí považuje za správná, vedoucí ke spravedlivému výsledku a vydána v souladu se zákonem i s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Správné je i odmítavé usnesení Nejvyššího soudu, neboť stěžovatelka v dostatečném stupni určitosti nevymezila a nespecifikovala konkrétní důvod přípustnosti dovolání.
15. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice, neboť neobsahovala žádné relevantní nové skutečnosti nebo argumentaci.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud posoudil námitky týkající se porušení procesních práv stěžovatelky tvrzeným nesprávným postupem Nejvyššího soudu, který napadeným usnesením odmítl její dovolání, a to s ohledem na subsidiaritu hmotněprávního vůči procesnímu přezkumu [srov. nález ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. III. ÚS 205/97 (N 159/9 SbNU 375)].
V. A. Obecná východiska
17. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu lze zjistit druhy a povahu takto významných vad.
18. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje účastníkům řízení možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným orgánem. Toto právo je garantováno po celé soudní řízení a k jeho porušení může dojít v jakékoliv jeho fázi, tedy také v řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - před Nejvyšším soudem [srov. nálezy ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17 (N 47/88 SbNU 633), ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 708/17 (N 58/88 SbNU 817) nebo ze dne 5. 9. 2018 sp. zn. I. ÚS 3029/17 (N 151/90 SbNU 453)]. Postup k ochraně práv jednotlivce není upraven na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v zákonných procesních předpisech (čl. 36 odst. 4 Listiny), které kogentně stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní a jinou právní ochranu uskutečňovat. Dodrží-li jednotlivec takto stanovený postup a soud (nebo jiný orgán) přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na soudní ochranu (denegationis iustitiae). To platí i pro řízení o dovolání před Nejvyšším soudem, neboť i když dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany, rozhodování o něm - je-li už takový opravný prostředek v právním řádu zaveden - není vyjmuto z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod [viz např. nález ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2804/15 (N 132/82 SbNU 163)].
19. Z právní úpravy vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Jednou, nikoliv jedinou, obsahovou náležitostí řádného dovolání, je tvrzení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Občanský soudní řád (zejména po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb.) reguluje předpoklady přípustnosti dovolání, jako mimořádného opravného prostředku, v §236 až 239. Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně regulovaných předpokladech přípustnosti. Občanský soudní řád nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (§236 odst. 1), což pak blíže pozitivně upřesňuje významem řešené otázky hmotného nebo procesního práva reflektující její význam pro judikaturní praxi a korespondující pozici Nejvyššího soudu v této oblasti (§237, s doplňky v §238a) a negativně prostřednictvím výluk, např. zájmem na nezpochybnitelnosti pravomocných rozhodnutí, bagatelní výši peněžitého plnění aj. (§238). Z této právní úpravy pak vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti:
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Jde tedy o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon.
20. Úkolem Nejvyššího soudu je posouzení předpokladů přípustnosti dovolání, zda stěžovatel vymezil otázku hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud k řešení. Je-li taková otázka v dovolání přítomna, pak Nejvyšší soud hodnotí, zda dovolatel vysvětlil, který z předpokladů přípustnosti podle §237 o. s. ř. a jak je naplněn, přičemž jeho postup nesmí být příliš formalistický. Ústavně konformnímu výkladu citovaných ustanovení se Ústavní soud podrobně věnoval ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb).
21. Odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro nevymezení přípustnosti, aniž by ve skutečnosti v daném případě byl deklarovaný důvod nepřípustnosti naplněn, jde o odepření práva dovolatele na soudní ochranu [srov. nálezy ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 1990/15 (N 59/81 SbNU 47), sp. zn. I. ÚS 2804/15 a ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 1686/16 (N 222/83 SbNU 471].
V. B. Aplikace obecných východisek na posuzovanou věc
22. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené zkoumal, zda obstojí závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti stěžovatelčina dovolání. Vyšel přitom z obsahu napadeného usnesení, podle něhož stěžovatelka závěr městského soudu o neplatnosti zástavní smlouvy přípustným dovolacím důvodem nenapadá, proto nemůže její námitka (že smlouva o postoupení pohledávky uzavřená v rozporu s ujednáním o její nepostupitelnosti je stíhána pouze relativní neplatností) zakládat přípustnost dovolání. Ústavní soud shledal, že stěžovatelka se neplatnosti zástavní smlouvy (kromě bodu 6.) věnovala také v části II. dovolání (nazvané "K posouzení povahy neplatnosti sporné zástavní smlouvy", např. v bodě 11., 21., 23. a 38.), přičemž namítala, že již v odvolacím řízení předložila obsáhlou argumentaci k posouzení otázky, zda jde o absolutní nebo relativní neplatnost zástavní smlouvy, avšak nedočkala se relevantní odpovědi soudu.
23. Ústavní soud dospěl k závěru, že z obsahu rozsáhlého dovolání mohl Nejvyšší soud požadovanou právní otázku (neplatnost zástavní smlouvy), a tím i přípustnost dovolání, vyložit, stejně jako dovolací důvod, tj. nesprávné právní posouzení (ne)platnosti zástavní smlouvy, které je závislé na vyhodnocení, zda jejím předmětem byla (ne)převoditelná pohledávka. Přitom podrobná argumentace stěžovatelky o účincích postoupení pohledávky v rozporu se smluvním zákazem cese v právním vztahu mezi podnikateli (tj. hodnocení, zda jde o absolutní neplatnost, či relativní neplatnost) má podstatný právní význam pro určení (ne)platnosti zástavní smlouvy; tato argumentace, včetně odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu (bod 20., 24., 26 aj.) zůstala nevypořádaná.
24. Nezjistil-li Nejvyšší soud v tomto konkrétním případě přípustnost dovolání, zvolil v celkovém kontextu ústavně nesouladné restriktivní hodnocení. Ústavní soud již dříve konstatoval, že při posuzování obsahových náležitostí dovolání nesmí Nejvyšší soud postupovat přepjatě formalisticky a odmítnout dovolání jen z toho důvodu, že dovolatel určitou náležitost nevyjádřil zcela pregnantně [nález ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 2135/16 (N 70/85 SbNU 247), bod 19.].
25. Ústavní soud nepřehlédl, že Nejvyšší soud v tomto konkrétním případě zašel ještě dál, když žádal vymezení právní otázky, která podle něj (srov. vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti) vyplývá z odůvodnění rozsudku městského soudu více méně implicitně.
26. Ústavní soud uzavírá, že výše popsaný postup Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, a tím i k odepření přístupu k mimořádnému opravnému prostředku, není ústavně souladným způsobem odůvodněn. Staví-li Nejvyšší soud své odmítavé usnesení na závěrech, které z tvrzení stěžovatelky obsažených v dovolání nevyplývají, porušuje tím ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [nález ze dne 24. 1. 2023 sp. zn. I. ÚS 3226/21 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)].
27. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Podle §44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud bude v důsledku kasačního nálezu posuzovat stěžovatelčino dovolání v nově otevřeném řízení, Ústavní soud se dalšími námitkami stěžovatelky nezabýval, neboť by šlo o postup v rozporu se zásadou minimalizace zásahu do pravomoci obecných soudů, jakož i se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto v části směřující proti rozsudku obvodního soudu a městského soudu odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 7. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu