ECLI:CZ:US:2024:4.US.3102.23.1
sp. zn. IV. ÚS 3102/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele A. Č., zastoupeného Mgr. Janou Hodinovou, advokátkou, sídlem Jana Palacha 121/8, Břeclav, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 348/2023-1267 ze dne 31. května 2023, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 249/2022-1198 ze dne 13. září 2022 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi č. j. 2 T 76/2018-1115 ze dne 19. května 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, 90, 95 a 96 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a 3, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 a 5 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 47, 48, 49 a 50 Listiny základních práv a svobod Evropské unie a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") sp. zn. 2 T 76/2018 ze dne 7. června 2019 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) trestního zákoníku. Stěžovatel proti tomuto rozsudku okresního soudu podal odvolání, které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením sp. zn. 8 To 301/2019 ze dne 10. září 2019 zamítl. Proti uvedenému usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, na základě kterého Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 4 Tdo 9/2020 ze dne 30. dubna 2020 zrušil toto usnesení krajského soudu, jakož i rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu; zejména tak byl zrušen výrok podle §44 trestního zákoníku o upuštění od uložení souhrnného trestu obsažený v rozsudku okresního soudu sp. zn. 3 T 164/2018 ze dne 17. prosince 2019.
3. Krajský soud následně rozsudkem sp. zn. 8 To 301/2019 ze dne 28. července 2020 z podnětu odvolání stěžovatele zrušil rozsudek okresního soudu sp. zn. 2 T 76/2018 ze dne 7. června 2019 v celém rozsahu a podle §45 odst. 1 trestního zákoníku z rozsudku okresního soudu sp. zn. 3 T 164/2018 ze dne 17. prosince 2019 zrušil výrok o vině, výrok o trestu, jakož i další výroky, které v nich měly svůj podklad, a nově uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) trestního zákoníku. Tento rozsudek krajského soudu stěžovatel napadl dovoláním, na základě kterého Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 4 Tdo 1323/2020 ze dne 30. června 2021 uvedený rozsudek krajského soudu zrušil a přikázal krajskému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud poté usnesením sp. zn. 8 To 301/2019 ze dne 19. října 2021 zrušil rozsudek okresního soudu sp. zn. 2 T 76/2018 ze dne 7. června 2019 a vrátil okresnímu soudu věc k novému projednání.
4. Okresní soud následně napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) trestního zákoníku. Za tyto přečiny, jakož i za sbíhající se přečiny nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, za něž byl stěžovatel odsouzen rozsudkem okresního soudu sp. zn. 3T 164/2018 ze dne 17. prosince 2019 byl stěžovateli podle §353 odst. 2 trestního zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců, a bylo mu uloženo omezení zdržet se jakéhokoli kontaktování a vyhledávání poškozených. Jednání, za něž byl stěžovatel odsouzen, spočívalo - stručně vyjádřeno - v tom, že po dobu několika měsíců obtěžoval své sousedy, poškozené V., soustavným vyhrožováním, vulgárními nadávkami, sledováním, fotografováním, tím, že na ně plival, činil oznámení na městskou policii atp. Součástí tohoto jednání bylo i vhození celkem šesti kusů zábavní pyrotechniky na pozemek rodinného domu obývaného poškozenými, kdy jedna z rachejtlí způsobila vznícení látkové matrace zahradního křesla, a jen díky rychlé reakci poškozené nedošlo k rozšíření ohně.
5. Proti napadenému rozsudku okresního soudu podal odvolání stěžovatel i státní zástupce. Krajský soud z podnětu odvolání státního zástupce napadeným rozsudkem zrušil napadený rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu a nově stěžovateli podle §353 odst. 2 trestního zákoníku uložil souhrnný trest (i za výše uvedené přečiny, za něž byl stěžovatel odsouzen rozsudkem okresního soudu sp. zn. 3 T 164/2018 ze dne 17. prosince 2019) odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců, omezení zdržet se jakéhokoli kontaktování a vyhledávání poškozených a peněžitý trest v celkové výměře 30 000 Kč (100 denních sazeb po 300 Kč). Odvolání stěžovatele krajský soud zamítl jako nedůvodné.
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu odmítl s tím, že je zcela zřejmé, že by projednání dovolání nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatele, a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly zákaz reformationis in peius. Vychází z toho, že nejpříznivější pro něj byl rozsudek krajského soudu č. j. 8 To 301/2019-861 ze dne 28. července 2020 vydaný výhradně na základě jeho odvolání, přičemž Nejvyšší soud zrušil tento rozsudek výhradně na základě jeho dovolání, takže v navazujícím řízení nemohlo dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Porušení tohoto zákazu spatřuje v tom, že jej soud prvního stupně uznal vinným i pro trestné činy nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku a trest ukládal podle §353 odst. 2 trestního zákoníku. Odmítá závěr Nejvyššího soudu, že zrušením uvedeného rozsudku krajského soudu č. j. 8 To 301/2019-861 ze dne 28. července 2020 došlo k obživnutí výroku o vině z rozsudku okresního soudu sp. zn. 3 T 164/2018 ze dne 17. prosince 2019, neboť má za to, že zásada zákazu reformationis in peius by tak postrádala smysl. V reakci na argumentaci Nejvyššího soudu uvádí, že Nejvyšší soud není oprávněn předjímat, jak by soud prvního stupně rozhodl o trestu v případě, že by mu byla věc vrácena k novému rozhodnutí.
8. Stěžovatel má za to, že jeho trestní odpovědnost za činy, pro které byl odsouzen rozsudkem okresního soudu sp. zn. 3 T 164/2018 ze dne 17. prosince 2019, již byla promlčena, neboť jeho zrušením opětovně pokračovala v běhu promlčecí doba. Brojí proti tomu, že po celou dobu bylo s manžely V. jednáno jako s poškozenými, přestože nejsou vlastníky domu na adrese X. Má za to, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, neboť v nich není vysvětleno, jak mohl být ve vztahu k manželům V. naplněn znak trestného činu nebezpečného vyhrožování v podobě "jiné těžké újmy", když se dané jednání týkalo nemovitosti ve vlastnictví třetí osoby.
9. Stěžovatel tvrdí, že neměl být uznán vinným z trestného činu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku, neboť dané jednání představovalo pouze dílčí útok pokračujícího trestného činu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem okresního soudu sp. zn. 3 T 164/2018 ze dne 17. prosince 2019. Pochybení obecných soudů spatřuje i v tom, že nepřihlédly k vyloučení jednočinného souběhu trestných činů nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku a nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) trestního zákoníku. Má za to, že nebezpečné vyhrožování bylo pouze prostředkem nebezpečného pronásledování, takže bylo fakticky konzumováno. Namítá, že jeho trestní stíhání bylo nepřípustné, neboť dřívější řízení pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o přestupku. Konkrétně mělo jít o skutky, jichž se měl vůči poškozeným dopustit v časovém období, za které byl uznán vinným i v předmětném trestním řízení.
10. Stěžovatel namítá, že v jeho věci měli být z rozhodování u odvolacího soudu vyloučeni členové senátu 8 To. Dovozuje to z toho, že poté, co nabyla účinnosti novela trestního zákoníku provedená zákonem č. 333/2020 Sb., uvedený senát usnesením č. j. 8 To 301/2019-942 ze dne 19. října 2021 zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a přestože odvolání podával pouze stěžovatel, uložil okresnímu soudu pokyn v neprospěch stěžovatele (konkrétně pokyn, aby nechal znalecky posoudit hodnotu dotčených nemovitostí). Odvolací soud tak podle stěžovatele postupoval v rozporu se zákazem reformationis in peius, čímž měl projevit zaujatost a nepřátelství vůči němu. Tvrdí, že obecné soudy odmítly uvedenou námitku podjatosti bez náležitého vysvětlení a adekvátní reakce na jeho argumentaci.
11. Stěžovatel rovněž uvádí, že jej měly obecné soudy zprostit obžaloby pro skutek, v němž obžaloba spatřovala přečin obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1 trestního zákoníku, neboť vzhledem k novelizaci §138 trestního zákoníku nedošlo k naplnění jeho znaků. Odmítá postup obecných soudů, které uvedený trestný čin pouze vypustily z právní kvalifikace stíhaného skutku, a odůvodnění tohoto postupu považuje za nepřezkoumatelné. Odmítá argumentaci Nejvyššího soudu, podle které stejné jednání, v němž měl původně spočívat přečin obecného ohrožení z nedbalosti, představovalo nonverbální výhružku, a tedy součást trestného činu nebezpečného vyhrožování.
12. Porušení svých základních práv a svobod spatřuje stěžovatel také v tom, že krajský soud měl při ukládání souhrnného trestu zrušit i výrok o trestu uloženému rozsudkem okresního soudu sp. zn. 3 T 164/2018 ze dne 17. prosince 2019. Nejvyšší soud podle něj postupoval v rozporu se zákazem reformationis in peius, když usnesením sp. zn. 4 Tdo 9/2020 ze dne 30. dubna 2020 zrušil výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu obsažený ve zmíněném rozsudku okresního soudu.
13. Stěžovatel konečně namítá existenci opomenutých důkazů, kdy se obecné soudy bez adekvátního odůvodnění nezabývaly jeho důkazními návrhy. Pochybení spatřuje v tom, že okresní soud při hlavním líčení dne 19. května 2022 nepřipustil, aby obhájce kladl poškozeným otázky. Popis skutku obsažený v odsuzujícím rozsudku okresního soudu považuje za zmatečný a vnitřně rozporný. Zpochybňuje věrohodnost výpovědí poškozených, které podle něj představovaly stěžejní usvědčující důkaz. Okresní soud podle jeho názoru nesplnil pokyn krajského soudu, když se nezabýval mírou společenské škodlivosti stíhaného jednání. Má za to, že není zřejmé, jakým jednáním mělo dojít k naplnění znaku "omezování v obvyklém způsobu života" ve smyslu §354 trestního zákoníku, zejména popírá, že by tento znak mohl být z jeho strany naplňován uplatňováním zákonných prostředků pro hájení jeho práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
15. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozsudek okresního soudu jako celek, avšak krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o trestu a nahradil jej vlastním rozhodnutím. K rozhodování o ústavnosti zrušené části rozsudku okresního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
17. Nejvyšší soud v napadeném usnesení přiznal důvodnost stěžovatelově námitce týkající se porušení zákazu reformationis in peius, když konstatoval, že stěžovateli měl být souhrnný trest ukládán podle §353 odst. 1 trestního zákoníku (nikoli tedy podle §353 odst. 2 trestního zákoníku). Nejvyšší soud dále připomněl, že stejný trest, který byl stěžovateli uložen napadeným rozsudkem krajského soudu, byl stěžovateli uložen již prvním rozhodnutím ve věci, tedy rozsudkem okresního soudu sp. zn. 2 T 76/2018 ze dne 7. června 2019, takže z hlediska uloženého trestu k žádnému zhoršení jeho postavení nedošlo. Nejvyšší soud následně dospěl k závěru, že zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů by stěží mohlo ovlivnit postavení stěžovatele, a proto k tomuto kroku nepřistoupil.
18. Ústavní soud považuje popsaný postup Nejvyššího soudu za ústavně souladný. Souhrnný trest byl stěžovateli sice chybně uložen podle §353 odst. 2 trestního zákoníku, avšak ve výměře odpovídající polovině trestní sazby stanovené za trestný čin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku, podle něhož měl být správně ukládán. Uvedené pochybení tak nemělo reálný vliv na uložený trest.
19. Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani námitku, že k porušení zákazu reformationis in peius došlo tím, že jej soud prvního stupně uznal vinným i pro trestné činy nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy totiž nebyl stěžovatel odsouzen žádným z napadených rozhodnutí, nýbrž rozsudkem okresního soudu sp. zn. 3 T 164/2018 ze dne 17. prosince 2019. Tento rozsudek obživl tím, když Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 4 Tdo 1323/2020 ze dne 30. června 2021 zrušil rozsudek krajského soudu č. j. 8 To 301/2019-861 ze dne 28. července 2020, přičemž šlo o nutný důsledek kasačního zásahu Nejvyššího soudu.
20. Stěžovatelova námitka, že jeho trestní odpovědnost za činy, pro které byl odsouzen rozsudkem okresního soudu sp. zn. 3 T 164/2018 ze dne 17. prosince 2019, již byla promlčena, se zjevně netýká žádného z napadených rozhodnutí. Ústavní soud proto nepovažuje za potřebné se jí blíže zabývat a pouze stručně odkazuje na strany 32 a 33 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kde byla spolehlivě vyvrácena. Irelevantní je z hlediska možného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele také jeho námitka, že orgány činné v trestním řízení jednaly s manžely V. jako s poškozenými, přestože nejsou vlastníky domu, který obývali. Z popisu skutku, za nějž byl stěžovatel odsouzen, je navíc jasně patrné, že právě manželům V. vznikla v důsledku jednání stěžovatele nemajetková újma a že jim tedy náleželo postavení poškozených ve smyslu §43 odst. 1 trestního řádu. Stejně tak je z popisu skutku zřejmé, v čem spočívala pohrůžka jinou těžkou újmou (a také pohrůžka těžkou újmou na zdraví), kterou stěžovatel směřoval vůči poškozeným.
21. Stěžovatelovo tvrzení, že neměl být v posuzované věci uznán vinným z přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku, neboť dané jednání představovalo pouze dílčí útok pokračujícího trestného činu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem okresního soudu sp. zn. 3 T 164/2018 ze dne 17. prosince 2019, spolehlivě vyvrátil Nejvyšší soud na straně 24 napadeného usnesení. Poukázal na více než roční odstup obou předmětných skutků, který vylučuje splnění podmínky časové souvislosti a tím i posouzení daných jednání jako jednoho pokračujícího trestného činu. Ústavní soud nemá, co by těmto úvahám Nejvyššího soudu vytknul.
22. S námitkou údajné nepřípustnosti trestního stíhání a porušení zásady ne bis in idem se Nejvyšší soud podrobně vypořádal již ve svém předchozím usnesení sp. zn. 4 Tdo 9/2020 ze dne 30. dubna 2020 (viz body 48 až 74), na které v napadeném usnesení odkázal. Ústavní soud konstatuje, že uvedená argumentace Nejvyššího soudu nevybočila z ústavněprávních dimenzí, a jelikož stěžovatel v ústavní stížnosti nenabízí žádné nové námitky, které by ji zpochybňovaly, také Ústavní soud se spokojí s tím, že na ni v podrobnostech odkazuje. V tomtéž usnesení Nejvyšší soud rovněž odůvodnil přípustnost jednočinného souběhu trestných činů nebezpečného vyhrožování podle §353 trestního zákoníku a nebezpečného pronásledování podle §354 trestního zákoníku (viz body 90 až 93 citovaného usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud k tomu pouze dodává, že o faktickou konzumpci, na kterou stěžovatel odkazuje, by mohlo jít pouze v případě trestného činu, jehož závažnost je výrazně nižší oproti závažnosti jiného sbíhajícího se trestného činu. Mezi závažností trestných činů podle §353 odst. 1 a §354 odst. 1 trestního zákoníku však taková disproporce neexistuje, neboť jde o delikty stejné závažnosti.
23. V souvislosti s námitkou stěžovatele týkající se údajné podjatosti členů senátu krajského soudu 8 To odkazuje Ústavní soud na strany 19 až 22 napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud zde podrobně rozebral důvody vznesené námitky podjatosti, jakož i okolnosti, za kterých soudy nižších stupňů o této námitce rozhodovaly. Jestliže dospěl k závěru, že z předchozích vad v postupu krajského soudu nelze dovodit pochybnosti o nestrannosti uvedeného senátu, Ústavní soud v tom ani tentokrát neshledal žádný ústavněprávní deficit a nepovažuje za potřebné k uvedené argumentaci cokoli dalšího dodávat.
24. Obecné soudy nepochybily, když stěžovatele nezprostily obžaloby v důsledku nenaplnění zákonných znaků přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1 trestního zákoníku, ale pouze tento trestný čin vypustily z právní kvalifikace stíhaného skutku. Zproštěním by totiž vytvořily překážku věci rozhodnuté i ve vztahu k trestným činům, jejichž znaky naplněny byly. Jestliže v této souvislosti stěžovatel brojí proti závěru obecných soudů, že jednání, v němž měl původně spočívat přečin obecného ohrožení z nedbalosti (tj. vhození zábavní pyrotechniky na pozemek, který obývali poškození), představovalo nonverbální výhružku, a tedy součást trestného činu nebezpečného vyhrožování, Ústavní soud konstatuje, že v tomto závěru nespatřuje prvky nelogičnosti či libovůle. Jednání, za něž byl stěžovatel odsouzen, bylo charakteristické vytrvalým tlakem na poškozené s úmyslem vyvolat v nich obavy o vlastní bezpečí. Vhození zábavní pyrotechniky na jimi obývaný pozemek, jež mělo málem za důsledek vyvolání požáru, v tomto kontextu může být posuzováno jako součást stěžovatelova nebezpečného vyhrožování.
25. Nejvyšší soud dále na stranách 29 až 31 napadeného usnesení podrobně vysvětlil, že okresní soud ani krajský soud nemohly při ukládání souhrnného trestu zrušit výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu obsažený v rozsudku okresního soudu sp. zn. 3 T 164/2018 ze dne 17. prosince 2019, neboť tento výrok již neexistoval v důsledku kasačního usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 9/2020 ze dne 30. dubna 2020. Zrušení uvedeného výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu bylo přitom nezbytným krokem, neboť zmíněným kasačním usnesením Nejvyšší soud rušil usnesení krajského soudu sp. zn. 8 To 301/2019 ze dne 10. září 2019 a výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu (obsažený v rozsudku okresního soudu sp. zn. 3 T 164/2018 ze dne 17. prosince 2019) tak ztratil svůj podklad (přestal existovat pravomocný výrok o trestu, vůči němuž by bylo možno upouštět od uložení souhrnného trestu). Uvedeným postupem navíc nedošlo k faktickému zhoršení postavení stěžovatele, jak již bylo vysvětleno.
26. Jako neopodstatněné vyhodnotil Ústavní soud i další námitky stěžovatele, přičemž i v tomto případě se s nimi dostatečně v napadených rozhodnutích vypořádaly obecné soudy, zejména pak Nejvyšší soud. Obecné soudy srozumitelně a racionálně vysvětlily, proč odmítly stěžovatelovy návrhy na doplnění dokazování (srov. strany 16 až 18 a 23 až 25 napadeného rozsudku okresního soudu a stranu 7 napadeného rozsudku krajského soudu), takže Ústavní soud neidentifikoval žádný důkaz, který by bylo možno řadit do kategorie opomenutých důkazů [viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 ze dne 13. března 1999 (N 42/13 SbNU 305), sp. zn. I. ÚS 362/96 ze dne 20. května 1997 (N 60/8 SbNU 107), sp. zn. I. ÚS 32/95 ze dne 21. května 1996 (N 40/5 SbNU 331) či sp. zn. I. ÚS 459/2000 ze dne 16. července 2002 (N 89/27 SbNU 51]. Na námitku týkající se nepřipuštění otázek obhajoby na poškozené zase dostatečně reagoval Nejvyšší soud na straně 27 napadeného usnesení. Z popisu skutku obsaženého v napadeném rozsudku okresního soudu je dostatečně zřejmé, jaké jednání a jaké následky byly stěžovateli přičítány, resp. čím naplnil znaky předmětných trestných činů; Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele toto vymezení skutku nepovažuje za zmatečné či vnitřně rozporné.
27. Snaha stěžovatele zpochybnit věrohodnost výpovědí poškozených představuje pouhou polemiku se způsobem, jakým tyto důkazy hodnotily obecné soudy. Ty však toto hodnocení dostatečně a bez logických excesů odůvodnily, takže Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat rozhodující skutkové závěry, které z tohoto hodnocení vyplynuly. V souvislosti s otázkou míry společenské škodlivosti skutku, za nějž byl stěžovatel odsouzen, odkazuje Ústavní soud na strany 33 a 34 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kde byly přesvědčivě vyloženy důvody, pro které v posuzované věci nepřicházelo v úvahu aplikování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. Otázkou naplnění znaku "omezování v obvyklém způsobu života" ve smyslu §354 trestního zákoníku se Nejvyšší soud podrobně zabýval v usnesení sp. zn. 4 Tdo 9/2020 ze dne 30. dubna 2020 (na které odkazoval v napadeném usnesení), konkrétně v bodech 94 a 95, a i tyto úvahy Ústavní soud hodnotí jako ústavně souladné.
28. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl. V části, ve které byl napaden výrok o trestu obsažený v rozsudku okresního soudu, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro svou nepříslušnost a ve zbývající části pak ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2024
Josef Fiala
předseda senátu