ECLI:CZ:US:2024:4.US.3402.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3402/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů Barbary-Ann Kathrin Heinich a Pavla Gleicha, obou zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. září 2022 č. j. 20 Co 208/2022-1451, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem, sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, připojených listin a obsahu vyžádaného spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") sp. zn. 13 C 316/2019 se podává, že se stěžovatelé žalobou domáhali nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice k bezúplatnému převodu v žalobě specifikovaných pozemků do vlastnictví stěžovatelů jako pozemků náhradních za pozemky jim nevydané podle §11a a následujících zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."). Rozsah požadovaných pozemků stěžovatelé v průběhu řízení měnili (mimo jiné) částečnými zpětvzetími žaloby, což odůvodňovali v jednom případě nepřevoditelností pozemků, ve druhém hospodárností řízení. Rozsudkem ze dne 10. 6. 2020 č. j. 13 C 316/2019-412 okresní soud na základě částečného zpětvzetí žaloby ze dne 5. 6. 2020 zastavil řízení ve vztahu k pozemkům parc. č. X1, X2, X3, X4 a X5 v katastrálním území Ř.. Rozsudkem ze dne 16. 9. 2021 č. j. 13 C 316/2019-1123 okresní soud na základě částečného zpětvzetí žaloby ze dne 2. 6. 2021 řízení zastavil v části, v níž se stěžovatelé domáhali vydání pozemků parc č. X6, X7, X8, X9 a X10 v katastrálním území D. a pozemků parc. č. X11, X12, X13, X14, X15 a X16 v obci a katastrálním území R. (výrok I), uložil vedlejší účastnici povinnost uzavřít se stěžovateli smlouvu o převodu vyjmenovaných pozemků (výrok II), uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelům na náhradě nákladů řízení částku 235 637,57 Kč (výrok III), konstatoval uspokojení restitučního nároku stěžovatelů ve výši 213 373,79 Kč (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů státu (výrok V). Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 7. 12. 2021 č. j. 20 Co 242/2021-1186 rozsudek okresního soudu ve výroku II ohledně pozemku parc. č. 2310/1 (jež byl předmětem smlouvy o převodu pozemků) zrušil s odůvodněním, že nebyla dostatečně prokázána jeho převoditelnost či nepřevoditelnost, dále rozsudek zrušil i v navazujících výrocích III, IV a V, v ostatním rozsudek okresního soudu potvrdil. V průběhu dalšího řízení před okresním soudem vyšlo najevo, že pozemek parc. č. X17, tedy jediný pozemek, o který pokračoval spor, byl pravomocně vydán v jiném restitučním řízení Pavlu Ryšánkovi a Mgr. Zuzaně Buckové (dále jen "původní vedlejší účastníci"), kteří v řízení před obecnými soudy vystupovali jako vedlejší účastníci na straně žalované České republiky - Státního pozemkového úřadu (tedy na straně vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem). Stěžovatelé podáním ze dne 27. 6. 2022 proto vzali žalobu ohledně tohoto zbývajícího pozemku zpět, současně navrhli, aby jim byla přiznána náhrada nákladů řízení, neboť v předchozím řízení byli převážně úspěšní.
3. Okresní soud usnesením ze dne 8. 8. 2022 č. j. 13 C 316/2019-1439 řízení ohledně pozemku parc. č. X17 zastavil (výrok I), uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelům na náhradě nákladů řízení částky 203 858,40 Kč a 43 243,40 Kč (výrok II) a rozhodl, že původní vedlejší účastníci a ani stát (Česká republika) právo na náhradu nákladů řízení nemají (výroky III a IV). Okresní soud vzhledem k tomu, že jeho původní rozsudek byl krajským soudem převážně potvrzen (zrušen byl v meritu věci jen ohledně jednoho pozemku v hodnotě 36 092,08 Kč oproti hodnotě vydávaných pozemků 177 281,71 Kč), přiznal stěžovatelům za řízení před okresním soudem do rozhodnutí rozsudkem a za navazující odvolací řízení právo na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Jde-li o řízení před okresním soudem po odvolacím řízení, to sice skončilo zpětvzetím žaloby, tedy z procesního hlediska zavinili zastavení řízení stěžovatelé, okresní soud však použil §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a s ohledem na celkový poměr úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci rozhodl, že vedlejší účastnice nemá na náhradu nákladů řízení u okresního soudu po odvolacím řízení právo.
4. Krajský soud napadeným usnesením usnesení okresního soudu v odvoláním napadeném výroku II změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud vyšel z toho, že ve výsledku byli stěžovatelé v řízení úspěšní v rozsahu uspokojení svého dosud nevypořádaného restitučního nároku jen co do hodnoty cca 213 000 Kč (pozemky v hodnotě cca 177 000 Kč, ohledně nichž bylo žalobě pravomocně vyhověno, a pozemek parc. č. X17 v hodnotě cca 36 000 Kč, jehož nevhodnost k převodu stěžovatelům vyšla najevo až v závěru řízení a není tak ohledně něj dáno procesní zavinění stěžovatelů na zpětvzetí žaloby). Ve zbytku (cca 206 000 Kč) se však vedlejší účastnice žalobě ubránila, resp. žaloba byla vzata v tomto rozsahu stěžovateli zpět nikoliv pro chování vedlejší účastnice ve vztahu k žalovanému nároku, tj. aniž by na tom nesla jakékoliv procesní zavinění. Procesní úspěch obou stran proto hodnotil krajský soud jako v zásadě stejný.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé s rozhodnutím krajského soudu a jeho důvody nesouhlasí. Tvrdí-li krajský soud, že stěžovatelé již ke dni podání žaloby museli vědět, že pět jimi zvolených náhradních pozemků nacházejících se v katastrálním území Ř. v hodnotě 164 000 Kč, ohledně nichž vzali dne 5. 6. 2020 žalobu zpět, je na ně nepřevoditelných z důvodu, že u nich byla v katastru nemovitostí zapsána poznámka o zahájení pozemkových úprav, pominul, že v době podání žaloby poznámka o zahájení pozemkových úprav nebyla zákonnou překážkou převoditelnosti. Tou se stala až na základě novely zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon č. 503/2012 Sb.") s účinností ode dne 1. 11. 2019 (čl. I bod 11 zákona č. 229/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Nadto podle judikatury Nejvyššího soudu z doby podání žaloby zahájení pozemkových úprav překážkou převoditelnosti pozemků nebylo. Stěžovatelé konstatují, že není jejich chybou, že se svých práv museli domáhat soudní cestou proti vedlejší účastnici, která jim soustavně odmítá jakýmkoli způsobem vyjít při uspokojování jejich restitučních nároků vstříc. V této souvislosti stěžovatelé poukazují na sankční a prevenční charakter institutu hrazení nákladů soudního řízení neúspěšným účastníkem řízení. Zásadní pochybení krajského soudu stěžovatelé spatřují v tom, že jako tarifní hodnotu sice určil hodnotu náhradních pozemků, které byly stěžovatelům přisouzeny, ale výsledné náklady řízení snížil o hodnotu pozemků, ohledně kterých bylo řízení zastaveno. Podle názoru stěžovatelů měl odvolací soud postupovat podle §142 odst. 1 o. s. ř. a přiznat jim náhradu nákladů řízení v plné výši, neboť měli plný úspěch ve věci. K uvedenému přistupuje, že rozhodující pro posouzení úspěchu ve věci je úspěšnost stěžovatelů v řízení o nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice převést na stěžovatele jimi označené pozemky. V okamžiku, kdy soudy rozhodly o oprávněnosti žaloby stěžovatelů na nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice ohledně převodu náhradních pozemků, tak byli stěžovatelé ve věci plně úspěšní podle §142 odst. 1 o. s. ř., byť ohledně některých náhradních pozemků bylo řízení (nikoliv vinou stěžovatelů) zastaveno. Nepostupoval-li krajský soud uvedeným způsobem, upřel stěžovatelům právo na náhradu nákladů řízení, když jejich úspěch ve věci "zkrátil o hodnotu pozemků v katastrálním území Ř.", které nemohly být stěžovatelům vydány, jelikož se staly v průběhu řízení na základě novely zákona č. 503/2012 Sb. nepřevoditelnými.
III.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele
6. Původní soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření krajskému soudu, vedlejší účastnici a původním vedlejším účastníkům.
7. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že vycházel z aktuální judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu týkající se otázky nákladů řízení u sporů o vydání náhradních pozemků, kterou ve svém usnesení výslovně uvedl a podrobně vysvětlil, z jakých konkrétních důvodů v poměrech souzené věci nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem. Krajský soud taktéž poukázal na skutečnost, že se stěžovatelé nevyjádřili k odvolání vedlejší účastnice proti usnesení okresního soudu, ačkoliv jim bylo okresním soudem doručeno. Stěžovatelé tedy až v ústavní stížnosti vznášejí argumentaci, kterou mohli uplatnit už v odvolacím řízení a na niž by krajský soud jistě reagoval. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé se až nyní dodatečnou procesní aktivitou v řízení ústavní stížnosti snaží nahradit svou procesní pasivitu v předchozím odvolacím řízení, nelze tím spíše přijmout jejich tvrzení, že došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces. Se zřetelem k výše uvedenému krajský soud navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
8. Vedlejší účastnice má za to, že ústavní stížnost stěžovatelů je zjevně neopodstatněná a měla by být Ústavním soudem odmítnuta, popř. zamítnuta. Vedlejší účastnice se domnívá, že krajský soud v napadeném usnesení správně aplikoval §142 odst. 2 o. s. ř., přičemž tento svůj postup řádně odůvodnil. Krajský soud zohlednil dvě částečná zpětvzetí žaloby stěžovatelů, které je jim při rozhodování o náhradě nákladů řízení nutno přičíst k tíži jako jejich procesní zavinění. Vedlejší účastnice zdůrazňuje, že podmínkou pro to, aby při zpětvzetí žaloby nešlo o procesní zavinění žalobce (a ten nebyl povinen hradit žalovanému náhradu nákladů řízení), musí být kumulativně splněny dvě podmínky, a to jednak důvodnost žaloby a jednak zpětvzetí žaloby z důvodu chování žalovaného, přičemž jak důvodnost žaloby, tak i chování žalovaného je v této souvislosti posuzováno výlučně z procesního hlediska. Vedlejší účastnice poukazuje na závěry nálezu ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3063/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud k otázce procesního zavinění na straně oprávněné osoby domáhající se uspokojení restitučního nároku žalobou o nahrazení projevu vůle při bezúplatném převodu náhradních pozemků uvedl, že se i v takovém řízení musí soud zabývat tím, zda oprávněná osoba z procesního hlediska nezavinila, že řízení muselo být zastaveno (§146 odst. 2 o. s. ř.). Tvrdí-li stěžovatelé, že ke vzniku překážky v podobě pozemkových úprav (pěti pozemků v hodnotě cca 164 000 Kč, kterých se týkalo částečné zpětvzetí žaloby ze dne 5. 6. 2020) došlo až v průběhu řízení v důsledku novelizace zákona č. 503/2012 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 11. 2019, vedlejší účastnice uvádí, že určitý typ pozemkových úprav byl zákonnou překážkou vydání náhradních pozemků i před stěžovateli uváděnou novelizací citovaného zákona, tj. již v době podání žaloby. U pozemků, které byly předmětem částečného zpětvzetí žaloby ze dne 2. 6. 2021, nešlo o situaci, kdy by nepřevoditelnost pozemků nastala v průběhu řízení, resp. o situaci, kdy by v průběhu řízení pozemky byly převedeny na jinou osobu (v kterýžto případech nelze shledat procesní zavinění na zastavení řízení na straně oprávněných osob), nýbrž stěžovatelé vzali žalobu zpět, jak sami ve svém zpětvzetí uvedli, především ve snaze urychlit celé řízení.
9. Původní vedlejší účastníci se k ústavní stížnosti nevyjádřili. V souladu s poučením, kterého se jim dostalo, se má za to, že se v řízení před Ústavním soudem vzdali postavení vedlejšího účastníka (§28 odst. 2 a §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §101 odst. 4 o. s. ř.).
10. Vyjádření krajského soudu a vedlejší účastnice zaslal Ústavní soud stěžovatelům na vědomí a k případné replice. Stěžovatelé v replice setrvávají na svém přesvědčení, že jim nelze klást k tíži, že se jimi zvolené náhradní pozemky staly v průběhu řízení na ně nepřevoditelné, k tomu poukazují na usnesení ze dne 7. 9. 2021 sp. zn. I. ÚS 2099/21, ve kterém Ústavní soud shledal ústavně souladný závěr soudu, že vezme-li oprávněná osoba v restitučním řízení podle §11a zákona č. 229/1991 Sb. svou žalobu zpět z důvodu, že pozemky, jejichž převodu se domáhala, byly v průběhu řízení převedeny na jinou oprávněnou osobu, je nutno postupovat podle §142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., neboť to nelze považovat za její procesní neúspěch. Stěžovatelé se domnívají, že s ohledem na postup vedlejší účastnice, její celkový přístup ke stěžovatelům, ale i ostatním oprávněným osobám, soustavné nerespektování judikatury Ústavního soudu, osočování oprávněných osob a jejich právních zástupců, nemůže být pochyb o tom, že jediným spravedlivým rozhodnutím o nákladech řízení může být pouze takové rozhodnutí, kdy stěžovatelům bude přisouzena náhrada nákladů řízení v plné výši tak, jak je účelně vynakládali v průběhu řízení.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž bylo vydáno usnesení napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud se k problematice nákladů řízení se staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu. Výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [např. nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000, ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05 a další].
14. V posuzované věci krajský soud dospěl k závěru, že úspěch stěžovatelů a vedlejší účastnice byl v zásadě stejný (213 373,23 Kč ku 206 000 Kč) a proto ani stěžovatelům ani vedlejší účastnici nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení. (§142 odst. 2 o. s. ř.). Krajský soud v souladu s nálezem sp. zn. IV. ÚS 3063/21 revidoval názor okresního soudu, který při rozhodování o nákladech řízení vycházel z toho, že stěžovatelé byli ve věci samé úspěšní v rozsahu částky 177 281,71 Kč (hodnota vydaných pozemků), zatímco ohledně pozemku parc. č. X17 v hodnotě 36 092,08 Kč byli (jako) neúspěšní (procesně zavinili zastavení řízení). Krajský soud na rozdíl od okresního soudu dovodil, že s ohledem na to, že nevhodnost převodu uvedeného pozemku na stěžovatele vyšla najevo až v závěru řízení, procesní zavinění na zastavení řízení zde není na straně stěžovatelů, nýbrž na straně vedlejší účastnice. Krajský soud tak úspěch stěžovatelů (včetně tomu na roveň postaveného procesního zavinění vedlejší účastnice) vyčíslil částkou 213 373,79 Kč. Ve zbylém rozsahu hodnoty žalobního žádání (206 000 Kč) však souhlasil s odvolací námitkou stěžovatelů, že řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno proto, že se vedlejší účastnice (která se proti žalobě v tomto rozsahu bránila námitkou nezpůsobilosti zbylých pozemků pro vydání z důvodů stavebních úprav) ubránila, respektive, že stěžovatelé v tomto rozsahu vzali žalobu zpět, aniž by důvodem bylo chování vedlejší účastnice, čili procesní zavinění leží na straně stěžovatelů.
15. Stěžovatelé s názorem krajského soudu nesouhlasí a tvrdí, že překážka pro vydání i zbylých pozemků nastala až po podání žaloby a mělo by se na ně hledět jako plně úspěšné (zavinění za zastavení řízení přičítat i zde vedlejší účastnici). Tuto námitku a konkrétní důvody, pro které nebylo na jejich straně procesní zavinění za zastavení řízení v rozsahu pozemků, které nebylo možno vydat, jak výstižně ve svém vyjádření uvedl krajský soud, ale stěžovatelé uplatnili až v rámci ústavní stížnosti. K odvolání vedlejší účastnice, ač k tomu měli příležitost, se nevyjádřili a dokonce ani nezpochybnili závěr okresního soudu, že jejich úspěch byl jen v rozsahu 177 281,71 Kč, přesto se nyní dovolávají aplikace §142 odst. 1 o. s. ř. Z odvolání vedlejší účastnice přitom muselo být zřejmé, že důvod pro změnu rozhodnutí okresního soudu má podle vedlejší účastnice spočívat právě v posouzení otázky procesního zavinění stěžovatelů za zastavení řízení v části, kterou okresní soud vůbec nezohlednil, navíc v situaci, kdy okresní soud ohledně i jím uvažované částky 36 092,08 Kč procesní zavinění stěžovatelů za zastavení řízení dovodil, ale tuto částku posoudil jako nepatrnou v poměru k částce 177 281,71 Kč (ač šlo o skoro 17 %) a aplikoval zde §142 odst. 3 o. s. ř., vycházel tedy z tarifní hodnoty pouze 177 281,71 Kč. Jinak řečeno, v rozsahu nad tuto částku stěžovatele také nepovažoval za úspěšné, ale (jen) k ní nepřihlížel. Stěžovatelé přitom nemohli mít legitimní očekávání, že krajský soud musí o nákladech řízení rozhodnout shodně s okresním soudem.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetence dané mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k tomu závěru, že závěr krajského soudu o zhruba stejném "úspěchu" stran sporu a aplikaci §142 odst. 2 o. s. ř. netrpí ústavně právním deficitem, stejně tak jeho odůvodnění, že stěžovatelé vzali žalobu zpět v celkovém rozsahu 206 000 Kč v reakci na obranu vedlejší účastnice, a procesní zavinění tak leží na jejich straně. Pro stěžovatele nemohlo jít o překvapivé rozhodnutí, a námitky, které uplatňují v ústavní stížnosti, mohli uplatnit již před krajským soudem. Bylo by v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, aby se za takové procesní situace námitkami stěžovatelů zabýval až Ústavní soud. K namítanému porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu v posuzované věci proto nedošlo.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu