ECLI:CZ:US:2024:4.US.3421.23.1
sp. zn. IV. ÚS 3421/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele R. T., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, sídlem Valdštejnovo náměstí 76, Jičín, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. října 2023 č. j. 10 To 240/2023-51 a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 8. srpna 2023 č. j. 16 PP 45/2023-32, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Jičíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Jičíně (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, kterýžto trest mu byl postupně uložen několika soudními rozhodnutími. V odůvodnění okresní soud mimo jiné uvedl, že stěžovatel má celkem 8 záznamů o odsouzeních v České republice, včetně toho, že byl uznán vinným ze spáchání pokusu trestného činu vraždy. Stěžovatel byl již jednou podmíněně z výkonu trestu odnětí svobody propuštěn, nicméně se opětovně dopouštěl závažné trestné činnosti. V daném kontextu okresní soud dovodil, že pro vyhovění stěžovatelově návrhu je splněna zákonem stanovená podmínka první, tedy že odsouzený již vykonal dvě třetiny uloženého trestu odnětí svobody. Také druhou podmínku (polepšení odsouzeného) stěžovatel podle okresního soudu v zásadě splnil a hledisko polepšení samo o sobě nemůže být důvodem k zamítnutí jeho žádosti, byť i v tomto ohledu má podle okresního soudu ještě určité rezervy, které soud v odůvodnění označil. Stěžovatel však podle okresního soudu nesplnil třetí podmínku, tedy očekávání, že v budoucnu povede řádný život, přičemž záruka za dovršení nápravy stěžovatele nebyla učiněna. U stěžovatele se podle okresního soudu vyskytuje několik rizikových faktorů, a to zejména jeho dluhy, byť má mít již schváleno oddlužení. Dále okresní soud přihlédl k tomu, že v minulosti nebyla stěžovateli dostatečnou oporou ani jeho rodina (včetně bratra, který stěžovateli měl pomoci se zajištěním práce i bydlení). Stěžovatelovo vysvětlení jeho opětovného selhání v podobě návratu k páchání trestné činnosti nezdařeným obnovením vztahu s jeho bývalou družkou svědčí podle okresního soudu o tom, že příčina páchání trestné činnosti vychází z jeho osobnostního nastavení a z jeho neadekvátní reakce na počínání jeho bývalé družky. Má-li být jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v budoucnu úspěšná, musí navázat dlouhodobější spolupráci s organizací, která mu v návratu do běžného života může adekvátně pomoci. Při hodnocení aktuální žádosti měl okresní soud za to, že jeho pouhé proklamace o vedení řádného života nejsou pro eliminaci rizik recidivy dostatečné.
3. Následnou stížnost stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou, neboť rozhodnutí okresního soudu považoval za správné a odpovídající náležitě zjištěnému skutkovému stavu. V odůvodnění krajský soud mimo jiné uvedl, že ani on nemá kritérium polepšení u stěžovatele za prokázané. Zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody po vykonání zákonem určené části trestu představuje zákonem stanovený benefit pro takového pachatele trestné činnosti, který svým velmi dobrým chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu odnětí svobody pozitivně vybočuje z běžných standardů řádného přístupu k výkonu trestu odnětí svobody a prokáže, že již bylo dosaženo jeho trvalé nápravy. Byť krajský soud považoval přístup stěžovatele k výkonu trestu odnětí svobody za příkladný, neseznal zřetelné výsledky dokazující jeho úplnou nápravu (v této souvislosti krajský soud zmínil, že u stěžovatele mimořádná pozitivní vybočení z řádného výkonu trestu odnětí svobody nejsou s ohledem na délku trestu odnětí svobody dostatečně četná). Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl již jednou podmíněně propuštěn, je přitom nutné na kvalitu splnění jednotlivých rozhodných podmínek klást větší nároky. Stěžovatel také podle krajského soudu nedostatečně přiblížil prostředí, do něhož se hodlá po případném podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody vrátit. Ani Vězeňská služba České republiky přitom nepovažuje účel trestu odnětí svobody u stěžovatele za naplněný. Splnění podmínek pro podmíněné propuštění je třeba i podle nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 (N 195/91 SbNU 411) posuzovat individuálně. Podle nálezu ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (N 4/84 SbNU 69) nemůže být trestní minulost odsouzeného jediným kritériem pro hodnocení splnění podmínky vedení řádného života v budoucnu, nicméně ani podle Ústavního soudu nelze od ní odhlížet. Po vyhodnocení všech rozhodných hledisek se krajský soud ztotožnil se závěry okresního soudu, že dosavadní výkon trestu odnětí svobody u stěžovatele prozatím nenaplnil svůj účel a žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody tak nelze považovat za důvodnou. Chce-li stěžovatel v budoucnu dosáhnout opětovného podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, musí podle krajského soudu kromě nadstandardního plnění svých povinností také konkrétními výsledky své přípravy na podmíněné propuštění prokázat, že jím tvrzené přehodnocení životních priorit není jen pouhou proklamací, že jeho nynější situace je oproti předchozímu podmíněnému propuštění odlišná a že se mu tedy podařilo úplně odstranit příčiny, které jej vedly k páchání dřívější trestné činnosti. Dosavadní snaha stěžovatele má sice jisté hmatatelné výsledky, avšak tyto nejsou zatím podle krajského soudu zcela přesvědčivé.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel zejména namítá, že hodnocení kritéria polepšení a kritéria prognózy vedení řádného života oběma soudy je nedostatečné a chybné. Krajský soud přitom hodnotí přístup stěžovatele k výkonu trestu odnětí svobody jako nadstandardní, ovšem zdůrazňuje, že stěžovatel během osmiletého trestu odnětí svobody získal 7 kázeňských odměn, což nepovažuje za plně dostatečné. Počet kázeňských trestů nebo odměn ani podle nálezu sp. zn. II. ÚS 482/18 nemůže být hlavním vypovídajícím kritériem o polepšení odsouzeného. Navíc krajský soud pochybil, když změnil hodnocení důkazů v neprospěch stěžovatele o tom, že nemá za plně prokázané jeho polepšení, aniž by k tomu prováděl dokazování. Relevantní důkazy tedy hodnotil zjevně jinak než okresní soud. Podle stěžovatele tak postupoval minimálně v rozporu s nálezem ze dne 28. 11. 2023 sp. zn. III. ÚS 1619/23. Při hodnocení prognózy vedení řádného života obecné soudy pochybily v tom, že nevzaly v úvahu žádné aktuální informace, které se týkaly jeho nynější žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel se přitom dlouhodobě zapojuje do pracovní činnosti, vzdělává se, studuje cizí jazyky, má zajištěno zaměstnání a bydlení. Odkazují-li soudy mimo jiné na to, že ani bratr stěžovatele při jeho předchozím podmíněném propuštění neměl na něj dostatečně pozitivní vliv v tom směru, aby se stěžovatel k páchání trestné činnosti nevrátil, jde o východisko opírající se o skutečnosti, které se staly před devíti lety. Stěžovatel přitom znovu zdůrazňuje, že jeho dřívější selhání nemůže být jediným kritériem pro posuzování prognózy vedení řádného života. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem, že neprokázal svůj nadhled nad trestnou činností, neboť ve svém doplnění stížnosti jednoznačně vyjádřil omluvu a lítost nad tím, co dříve páchal. Stěžovatel se přitom domnívá, že jeho další pobyt ve výkonu trestu odnětí svobody již nemůže vést k jeho větší nápravě a naopak nelze přehlížet, že výkon trestu odnětí svobody konfrontuje odsouzené s řadou negativních vlivů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud dále připomíná svoji ustálenou judikaturu, podle níž smysl podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není v tom, aby za dobré chování ve výkonu trestu byl pachatel automaticky propuštěn po odpykání stanovené doby. Je zapotřebí vzít v úvahu samotný účel trestu, který obsahuje více komponentů, k nimž soudy při svém rozhodování musí přihlížet. Podstatou jejich úvah je v konečném důsledku důvodnost předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu i na svobodě řádný život s minimalizací rizika recidivy [srov. usnesení ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 56/05 (U 7/37 SbNU 715]. Povinností obecných soudů přitom je, aby řádně zkoumaly a posoudily splnění zákonných podmínek pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnily [srov. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. Ústavní soud ostatně konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění [srov. nález sp. zn. II. ÚS 715/04 nebo usnesení ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 2144/09 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)].
9. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Výklad rozhodných podmínek, tj. zda odsouzený prokázal polepšení a zda lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, je totiž z povahy věci založen na tzv. soudním uvážení, směřující k vymezení relativně neurčitého pojmu; o nesprávnost dosahující ústavněprávní relevance může jít jen tehdy, kdy soudy podaný výklad je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a představuje tak nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. usnesení ze dne 9. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 590/09).
10. V návaznosti na uvedená obecná východiska Ústavní soud shledal, že napadená rozhodnutí jsou souladná s jeho nálezovou judikaturou, proto nejsou chybná ani nedostatečně odůvodněná. Z výše provedené rekapitulace je zřejmé, že obecné soudy nehodnotily stěžovatelovo eventuální polepšení jen na základě získaných kázeňských odměn, ale zjevně hodnotily stěžovatelovu situaci komplexně, když na základě různých hledisek posuzovaly i jeho skutečný vnitřní postoj ke spáchané trestné činnosti. Vycházely - a to nejen formálně, ale i materiálně - také z nálezu sp. zn. II. ÚS 482/18, neboť k trestné činnosti páchané stěžovatelem v minulosti při prognóze vedení řádného života sice přihlížely, ale nešlo o jediné a výlučné hodnotící kritérium. V dané souvislosti lze připomenout zjištění obecných soudů, že reálné naplnění podmínek pro úspěšné vedení řádného života je nutno u stěžovatele hodnotit s maximální pečlivostí, právě proto, že stěžovatel v minulosti beneficia podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nevyužil společensky pozitivním způsobem.
11. Ve stěžovatelově věci není přiléhavý odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 1619/23, neboť není opodstatněné jeho tvrzení, že obecné soudy hodnotily předpoklad polepšení odlišně, když oba soudy uznaly, že k určitému polepšení skutečně došlo, ale je v něm nutno pokračovat, aby se zvýšila naděje, že stěžovatel po eventuálním podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v reálném životě bude mít větší šanci uspět. Z tohoto důvodu nemůže obstát stěžovatelovo tvrzení, že další pobyt ve výkonu trestu odnětí svobody na něj bude mít spíše negativní než pozitivní vliv. Ústavní soud tento aspekt spojovaný s výkonem trestu odnětí svobody nepřehlíží, avšak stěžovatel se opakovaně dopouštěl velmi závažné trestné činnosti, a proto obecné soudy vysvětlily, že je ještě potřeba pozitivní trend působení výkonu trestu na stěžovatele podpořit. Nadto stěžovatel nedoceňuje, že Ústavní soud východiska nálezu sp. zn. III. ÚS 1619/23 vztáhl evidentně k situaci, kdy stížnostní soud při posouzení žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody rozdílně od soudu prvního stupně hodnotí výpověď svědků či účastníků řízení, aniž by je znovu vyslechl a mohl tak vnímat jejich neverbální projev. O takovou situaci však ve věci stěžovatele zjevně nejde.
12. Stěžovatelova námitka, že by obecné soudy při hodnocení jeho žádosti nevycházely z aktuálních informací, není opodstatněná. V napadených rozhodnutích je výslovně uvedeno (str. 5 odůvodnění usnesení krajského soudu), že ani Vězeňská služba České republiky u stěžovatele prozatím nepovažovala účel trestu odnětí svobody za splněný. Vymezuje-li se stěžovatel proti zjištění, že ani jeho nejbližší nedokázali při předchozím podmíněném propuštění zajistit, aby se nevrátil k páchání trestné činnosti, nic mu nebránilo v tom, aby předložil Ústavnímu soudu argumentaci objasňující opatření, která by jeho rodina učinila jinak, aby riziko obdobného selhání zmírnila. Přitom - jak již naznačeno - důvodem nevyhovění stěžovatelově žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není samotné jeho selhání v minulosti, ale právě a zejména okolnost, že obecné soudy na základě učiněných zjištění dospěly k závěru, že stěžovatel ještě není na eventuální podmíněné propuštění připraven.
13. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu