ECLI:CZ:US:2024:4.US.74.24.1
sp. zn. IV. ÚS 74/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PROSTOR a. s., sídlem Čimická 317/90, Praha 8 - Bohnice, zastoupené JUDr. Ondřejem Lichnovským, advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. listopadu 2023, č. j. 1 Afs 152/2023-40, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2023, č. j. 14 Af 22/2021-127, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení rozsudků uvedených v záhlaví. Tvrdí, že správní soudy porušily její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, připojených rozhodnutí a vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu plyne, že Finanční úřad pro hl. město Prahu po proběhlé daňové kontrole dodatečnými platebními výměry uložil stěžovatelce povinnost uhradit daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") a penále za zdaňovací období květen až prosinec 2014, leden až květen a červenec až prosinec 2015. Finanční úřad totiž neuznal nárok stěžovatelky na odpočet DPH, jelikož stěžovatelka neprokázala, že pro ni jednotlivé služby, jejichž přijetí v uvedených obdobích deklarovala od dodavatelů úklidových a zahradnických prací, uskutečnili právě uvedení dodavatelé.
3. Stěžovatelka proti dodatečným platebním výměrům podala odvolání, kterému vedlejší účastník v podstatné části nevyhověl. Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejšího účastníka následně Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Kasační stížnost posléze zamítl Nejvyšší správní soud. Oba správní soudy vyšly z toho, že stěžovatelkou deklarovaní dodavatelé neměli dostatek zaměstnanců, vozidel a dalších technických prostředků, a sporná plnění tak nemohli dodat. Tyto pochybnosti stěžovatelka nebyla schopna vyvrátit. Oba správní soudy se zabývaly též dopady rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 9. 12. 2021, C-154/20, Kemwater ProChemie, EU:C:2021:989, jakož i závěry navazující judikatury Nejvyššího správního soudu.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje, že správní soudy porušily její právo na úplný soudní přezkum tak, jak jej formuloval Soudní dvůr EU ve věci Kemwater ProChemie. Soudní dvůr založil nový důkazní přístup, který do té doby praxe finanční správy neznala. Stěžovatelka nemohla tušit, že Soudní dvůr několik měsíců po skončení daňového řízení založí potřebu zjišťovat, zda skutečným dodavatelem nemohla být osoba odlišná od osoby uvedené na daňovém dokladu. V daňovém řízení, které skončilo v únoru 2021, k tomu stěžovatelka nemohla navrhnout důkazy (neboť Soudní dvůr tento názor vyslovil teprve v prosinci 2021), správní soudy pak tyto důkazy provést odmítly. Stěžovatelka udělala maximum možného, označila v soudním řízení osoby, s nimiž jednala o dodávkách služeb. Soudy je nevyslechly, neboť tyto osoby byly již vyslechnuty v daňovém řízení. Stěžovatelka ovšem v daňovém řízení nemohla vést výslech kýženým směrem, tedy ke skutečným dodavatelům služeb (neboť právní názor Soudního dvora tehdy ještě neznala). První navržený svědek výslech v daňovém řízení odmítl, aby si nepřivodil nebezpečí trestního stíhání. V době řízení před správními soudy však již byl pravomocně odsouzen trestním soudem, takže by před správními soudy jistě vypovídal (již mu nesvědčilo právo výpověď odepřít). Ústavní význam svých námitek stěžovatelka podepírá i tím, že jí bylo v daňovém řízení uloženo penále, které má funkci trestu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Ústavní stížnost byla podána včas a oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
6. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, 90 až 92 Ústavy). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla neústavní [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03 (N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikatura]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
7. Městský soud i Nejvyšší správní soud se stěžovatelčinou věcí podrobně zabývaly. Srozumitelně a pečlivě zdůvodnily závěry o tom, že nebylo prokázáno konkrétní plnění od deklarovaných dodavatelů. Přesvědčivě ve světle nové judikatury rovněž vysvětlily, proč věc nevrátily k novému posouzení daňovým orgánům.
8. Stěžovatelka má pravdu, že z rozsudku Soudního dvora EU ve věci Kemwater ProChemie (stejně jako z předcházejícího rozsudku téhož soudu ze dne 11. 11. 2021, Ferimet, C-281/20, EU:C:2021:910) plyne, že není třeba vždy prokázat, že plnění daňovému subjektu uplatňujícímu nárok na odpočet DPH poskytl na faktuře uvedený dodavatel. Postačí prokázat, že skutečný dodavatel musel být plátcem DPH. Stěžovatelka má rovněž pravdu, že správní soudy musely v běžících soudních řízeních zohlednit, že stěžovatelka směrem k jinému než formálně (na faktuře) určenému dodavateli nemohla argumentovat v průběhu daňové kontroly.
9. Stěžovatelka ale opomíjí dvě podstatné věci. Důkazní břemeno ohledně jiného než formálně deklarovaného dodavatele tížilo stěžovatelku (Ferimet, bod 39 a Kemwater ProChemie, bod 34). Proto stěžovatelka měla v soudním řízení přinést alespoň nějaké myslitelné tvrzení, které by ukazovalo na jiného skutečného dodavatele povinného k DPH, což by vedlo k potřebě dalšího dokazování před daňovými orgány (v judikatuře Ústavního soudu shodně např. usnesení ze dne 9. 1. 2024 sp. zn. I. ÚS 2572/23, bod 14, podobně usnesení ze dne 11. 4. 2023 sp. zn. I. ÚS 1357/22, body 14 až 16, nebo ze dne 14. 3. 2023 sp. zn. III. ÚS 2618/22, bod 11).
10. Po stěžovatelce jistě nikdo nechtěl, aby tyto skutečnosti bez jakýchkoli pochyb prokázala v řízení před správními soudy. Postačilo, aby přinesla adekvátní indicie, které by vyvolaly potřebu nového dokazování směrem k jinému individuálně určenému dodavateli plnění. Takové indicie však stěžovatelka nepředložila (podobně I. ÚS 2572/23, bod 15).
11. Výjimkou z břemene tvrzení a břemene důkazního stěžovatelky jsou jen situace, kdy údaje potřebné k ověření, zda je hmotněprávní podmínka nároku na odpočet DPH naplněna, má k dispozici správce daně (Ferimet, bod 43 a Kemwater ProChemie, bod 38). Nic takového se však v nynějším případě nestalo a ani stěžovatelka netvrdí opak. Stěžovatelka v podstatě jen říká, že plnění jiným dodavatelem - plátcem DPH - není vyloučeno, a mohlo by se (snad) prokázat v dalším dokazování a v dalších výsleších již jednou vyslechnutých osob (respektive že svědek, který již jednou odmítl vypovídat z důvodu nebezpečí trestního stíhání, možná tentokrát vypovídat bude). Stěžovatelka tak přinesla před správní soudy pouhé spekulace, nikoli fakta.
12. Konečně lze poznamenat, že správní soudy v tomto ohledu v souladu s požadavky judikatury Ústavního soudu vysvětlily, proč nebylo potřeba v soudním řízení zopakovat důkazy již provedené před daňovými orgány [srov. bod 75 rozsudku městského soudu a body 26 a 27 rozsudku Nejvyššího správního soudu, k problematice tzv. opomenutého důkazu srov. např. nález ze dne 13. 3. 1999 sp. zn. I. ÚS 425/97 (N 42/13 SbNU 305)].
13. Protože Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu