| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| II. ÚS 1904/20 | 10. 2. 2021 | Z odborné literatury plyne, že vliv patologického hráčství na ovládací schopnost je třeba přezkoumávat i v případech komplikovanější a déletrvající trestné činnosti, nikoli pouze u skutkově jednoduché a neplánované trestné činnosti. Navrhne-li obviněný vypracování posudku ohledně svého patologického hráčství, představí-li pro svůj návrh plausibilní tvrzení a soudy tento návrh shledají nadbytečným, jde o tzv. opomenutý důkaz, rozporný se zásadami spravedlivého procesu, vyplývajícími z čl. 36 odst. 1 Listiny, a to tím spíše, pokud obecný soud hodlá své závěry založit na vlastním posouzení vlivu patologického hráčství na trestnou činnost obviněného. | |
| II. ÚS 1762/20 | 10. 2. 2021 | Má-li být odsuzující rozsudek souladný s čl. 39 Listiny, z jeho odůvodnění musí být patrné, že bylo prokázáno naplnění všech znaků trestného činu. | |
| Pl. ÚS 106/20 | 9. 2. 2021 | 2 | 1. Ústavní soud nezpochybňuje existenci legitimního (tzn. ústavně aprobovaného) cíle, který napadené krizové opatření sleduje a kterým je zabránění či alespoň zmírnění šíření onemocnění COVID-19. Regulace práv a povinností jednotlivců, potažmo rozhodování o tom, které skupině obyvatel zůstanou práva zachována a která naopak ponese břemena spojená s jejich omezením, však nesmí být v moderním ústavním státě pouze projevem politické vůle. Zatímco totiž veřejnou moc lze uplatňovat jen v případech předvídaných právem, základním stavem jednotlivce je stav svobody. Státní moc je sice legitimována i ústavně zmocněna k tomu, aby do tohoto základního stavu zasáhla, povaha tohoto zásahu však musí respektovat text i smysl čl. 2 odst. 3 Listiny. Stát tudíž může jednotlivci ústavně předvídaným způsobem adresovat určitý příkaz či zákaz, nesmí však základní logiku vztahu mezi veřejnou mocí a jednotlivcem obrátit. Nelze tedy právním předpisem obecně a zcela neodůvodněně zakázat „vše“ a formou výjimek p ... |
| Pl. ÚS 86/20 | 9. 2. 2021 | 2 | Rozhodnutím ustanovit poškozenému zmocněnce stát plní svoji povinnost chránit v trestním řízení práva těch, jež je nemohou dostatečně sami hájit a ocitli se v řízení zpravidla pro protiprávní jednání jiné osoby. Pokud je úmyslem zákonodárce zařadit mezi náklady, jejichž úhradu po jejich zaplacení ustanovenému zmocněnci může stát nárokovat po pravomocně odsouzeném, nestačí k tomu procesním ustanovením upravit proceduru rozhodování (§155 odst. 5 trestního řádu), nýbrž je nutné povinnost pravomocně odsouzeného vůči státu nahradit náklady vzniklé ustanovením zmocněnce výslovně zakotvit. Postupem obecných soudů došlo k přenesení nákladů trestního řízení ze strany státu na odsouzenou bez zákonného podkladu. Interpretace zákonného textu, která takovou povinnost rozhodnutím soudu stanovila, tak zakládá dotčení vlastnického práva a práva na spravedlivý proces garantovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. |
| II. ÚS 1564/20 | 9. 2. 2021 | Právní úprava náhrady újmy na přirozených právech člověka vychází z antropocentrické koncepce, jež má v intencích obecných garancí občanského zákoníku (§3) chránit lidský život, zdraví, osobnostní statky a v neposlední řadě „svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého“ (§81 odst. 1). Patrna je tu zřejmá shoda soukromoprávní regulace s doktrínou lidských práv, jejímiž justifikačními důvody jsou mj. lidské potřeby, tužby a přání. Ačkoli zákonodárce poskytl v rámci úpravy předmětného odškodnění již úvodem prostor pro náhradu nemajetkové újmy způsobené duševními útrapami (§2956), v nárokové rovině upřednostnil tradiční varietu práv na náhradu bolesti a ztížení společenského uplatnění (§2958), na náhradu nákladů péče o zdraví (resp. léčení, §2960), na peněžité kompenzace (§2962 a násl.) a přidal též právo na zadostiučinění (satisfakci) proti úmyslně jednajícímu škůdci (§2957). Právo poškozeného na náhradu duševních útrap (psychického strádání) se za stávající interpretace ocitlo v podobě „d ... | |
| I. ÚS 2449/20 | 9. 2. 2021 | Soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, nemá žádnou diskreci ohledně postupu podle čl. 19 Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000. Pravidla o přerušení a případném prohlášení nepříslušnosti mají imperativní charakter. Rozhodnout o své příslušnosti může pouze a jedině soud, který zahájil řízení jako první. Soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, je pak rozhodnutím prvního soudu vázán a zásadně nesmí přezkoumávat jeho správnost či zákonnost. Nezabývají-li se svévolně a bez řádného odůvodnění obecné soudy existencí dřívějších rozhodnutí soudů jiného členského státu v téže věci rodičovské zodpovědnosti v přímém rozporu s Nařízením Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000, ... | |
| Pl. ÚS 44/17 | 2. 2. 2021 | 2 | 1. Při hodnocení ústavnosti volebních zákonů je třeba vycházet nejen z ústavní úpravy voleb a volebního práva, nýbrž i z role, jaká je volbám a volebnímu právu přiřazena v rámci celkového systému organizace státu a jeho fungování, stejně jako ústavního statusu občanů, neboť volby nejen předurčují podobu a fungování parlamentní demokracie, stranickopolitického systému, chování politiků, uplatňování jejich odpovědnosti, nýbrž jsou i součástí ústavního statusu občanů České republiky a nejvýznamnější součástí jejich práva podílet se na správě veřejných věcí podle čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 1 Ústavy České republiky. 2. „Zásady poměrného zastoupení“ v čl. 18 odst. 1 Ústavy České republiky představují samostatný ústavní pojem, který je třeba vykládat z hlediska účelu voleb podle ústavních principů suverenity lidu a zastupitelské demokracie. Jeho obsah proto není určen volebním zákonem, nýbrž volební zákon musí respektovat ústavní rámec poměrného z ... |
| IV. ÚS 3200/20 | 2. 2. 2021 | Rozhodne-li soud „obecným“ předběžným opatřením podle §76 a násl. občanského soudního řádu i za situace, kdy jsou naplněny podmínky pro vydání předběžného opatření podle §452 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, aniž jsou však dodrženy kogentní podmínky pro vydání takového zvláštního předběžného opatření podle §459 odst. 1 a §460 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, jde o procesní postup neslučitelný s ústavními kautelami řízení ve věcech péče o dítě a zasahující práva dotčeného rodiče na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. | |
| IV. ÚS 3076/20 | 2. 2. 2021 | Výrok prezidenta republiky pronesený v televizním diskuzním pořadu, má-li souvislost s činností prezidenta, spadá pod výkon funkce prezidenta republiky podle čl. 54 odst. 3 Ústavy České republiky a představuje úřední postup ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Poruší-li prezident svým výrokem, který je úředním postupem, práva jiného, odpovídá za újmu způsobenou tímto výrokem stát podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Naopak, nemá-li výrok souvislost s činností prezidenta a nepředstavuje tak výkon funkce prezidenta ani jeho úřední postup, nebrání čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ani čl. 54 odst. 3 Ústavy České republiky tomu, aby za svůj výrok nesl právní odpovědnost sám prezident jako soukromá osoba podle obecných soukromoprávních předpisů. Při hodnocení, zda výrok pronesený prezidentem takovou souvislost má, je třeba posuzovat časové kritérium (zda byl výrok pronesen ve funkčním období prezidenta), kritérium fóra (za jakých okolnos ... | |
| III. ÚS 2912/20 | 2. 2. 2021 | Zákonem stanovená možnost neodůvodnit soudní rozhodnutí o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku za současného vyhoštění podle §327 odst. 1 písm. b) trestního řádu musí být z pohledu práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vykládána restriktivně. Tuto možnost lze využít v případech, kdy je žadateli vyhovováno, vznáší-li žadatel irelevantní argumenty nebo je-li jeho podání opakované či neodůvodněné. V takových případech je dostačující, když usnesení soudu odůvodnění neobsahuje, popř. odkáže-li soud jen na předchozí zamítavé usnesení, ve kterém se s námitkami žadatele vypořádal. Vznáší-li však žadatel relevantní argumenty odůvodňující upuštění od výkonu zbytku trestu za současného vyhoštění, soud se s nimi musí – byť stručně – vypořádat a žadateli odůvodnění svého rozhodnutí sdělit. | |
| Pl. ÚS 96/20 | 2. 2. 2021 | Orgány Regionální rady regionu soudržnosti zřízené podle zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, ve znění pozdějších předpisů, vykonávají tzv. ostatní veřejnou správu. K rozhodování sporů o věcnou příslušnost mezi těmito orgány, které se týkají rozhodování o vrácení přeplatku vzniklého v důsledku rozhodnutí o prominutí odvodu za porušení rozpočtové kázně, není příslušný Ústavní soud podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy a §120 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť spor přísluší rozhodnout jinému orgánu podle §133 odst. 2, resp. odst. 3 správního řádu. | |
| II. ÚS 1945/20 | 29. 1. 2021 | Obecné soudy předně vycházely z předpokladu, že podmíněné propuštění z výkonu trestu je třeba považovat za „privilegium, kterého se nemůže dostát každému odsouzenému“ a „ani splnění podmínek podmíněného propuštění neznamená automatické vyhovění žádosti“. Soudcovskou limitovanou úvahu tak zaměnily za úvahu zcela volnou - o tom, komu lze přiznat „tento mimořádný benefit“, který „přísluší jen těm nejlepším odsouzeným“. Takové právní východisko je zcela v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, která zdůrazňuje, že při splnění zákonných podmínek mají soudy povinnost žádostem o podmíněné propuštění vyhovět. | |
| Pl. ÚS 22/17 | 26. 1. 2021 | 2 | I. Ústavní soud považuje za zásadní a nepřekročitelnou ústavní kautelu, že podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) nesmí být z pravomoci soudu vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Co se však týče účastenství ve správních řízeních jakožto řízení „u jiného orgánu“, toho se nelze dle čl. 36 odst. 1 Listiny domáhat vždy, ale pouze ve „stanovených případech“. V jiných případech je to pak nezávislý a nestranný soud, u něhož se lze postupem stanoveným procesními předpisy domáhat svého ústavně zaručeného práva podle Listiny. Právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno vykládat rovněž systematicky ve vazbě na čl. 38 odst. 2 Listiny, který se vztahuje na osoby, o jejichž právech a povinnostech má být v řízení jednáno. Je přitom potřeba odlišovat právo, kterému má být v řízení poskytnuta ochrana, od pouhého – byť právem kvalifikovaného – zájmu. II. Z ústavního pořádku ani z mezinárodních smluv, jimiž je Česká r ... |
| II. ÚS 560/20 | 26. 1. 2021 | V případech, kdy je dotčeným majetkem (ať v případě zrušení spoluvlastnictví nebo jiného zákonného zbavení majetku) statek, sloužící k podnikání, se nelze při stanovení přiměřené náhrady spokojit s mechanických oceněním věci; je také nutné přihlédnout k ostatním prvkům, majícím vliv na tržní hodnotu. Jiný postup při stanovení přiměřené náhrady je v rozporu s ústavním pořádkem zaručeným právem vlastnit majetek, jak vyplývá z čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. | |
| IV. ÚS 2103/20 | 26. 1. 2021 | Ustanovení §237 občanského soudního řádu ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (č. 460/2017 Sb., ST 45/87 SbNU 905)]. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv a svobod v rámci vymezené otázky hmotného nebo procesního práva je tedy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání k takové důvodné námitce posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva a svobody dovolatele (stěžovatele), včetně jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to i ve vztahu k uplatnění dobrých mravů s přihlédnutí ... | |
| Pl. ÚS 1/21 | 26. 1. 2021 | Proti zásahu do základních práv spočívajícím v konkrétních důsledcích vyvolaných během nouzového stavu krizovými opatřeními dle §5 a 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů, se lze domáhat ochrany zásahovou žalobou dle §82 a násl. zákona č. 150/2000 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších přepisu. Tento procesní prostředek ochrany práv je třeba dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů vyčerpat před podáním ústavní stížnosti. | |
| Pl. ÚS 2/21 | 26. 1. 2021 | 1. V podmínkách demokratického právního státu je nutno trvat na tom, že každé rozhodnutí orgánu veřejné moci, které je svojí povahou způsobilé zasáhnout do základních práv nebo svobod jednotlivce, musí podléhat soudnímu přezkumu (čl. 4 Ústavy). 2. Rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny není podzákonným právním předpisem, nýbrž rozhodnutím přímo přezkoumatelným Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti. | |
| II. ÚS 1920/20 | 25. 1. 2021 | Zákonodárce učinil dekrety č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. explicitními kritérii v rámci relevantních restitučních zákonů podruhé. Poprvé se tak stalo v §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Jinak byly dekrety „nepřímým“ a limitovaným restitučním titulem pro případy odnětí věci z důvodů politické perzekuce a postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, a to skrze deklaratorní akty vydané od 25. 2. 1948 [§6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), ve znění pozdějších předpisů; §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů]. Stala-li se nyní konfiskace podle těchto dekretů důvodem výluk z církevních restitucí, tj. hypotézou příslušné právní normy, pak vznikla v nyní posuzované věci otázka, zda se lze obejít bez posouzení obsahu a důsledků deklaratorních aktů vydaných již od účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb., nebo ne. Pozemkový úřad a soud prvního s ... | |
| II. ÚS 3395/20 | 25. 1. 2021 | I v případě, že soud rozhoduje toliko o výši nákladů exekuce, je třeba zajistit kontradiktorní povahu řízení. Účastník řízení tak musí být informován, že řízení, které již pravomocně skončilo, v důsledku zrušení pravomocného rozhodnutí dále pokračuje, a musí dostat prostor na takto vzniklou procesní situaci reagovat. Pokud obecný soud neinformuje účastníka o zrušení pravomocného rozhodnutí a o pokračování v řízení pravomocně skončeném, porušuje tímto postupem zejména právo stěžovatele na rovné zacházení v řízení garantované čl. 37 odst. 3 Listiny, a to i když jde „pouze“ o řízení o nákladech exekuce. | |
| III. ÚS 3315/20 | 19. 1. 2021 | Porušením kogentního znění ustanovení právního předpisu (zde: §7 položky 5 advokátního tarifu), v jehož důsledku je advokátovi odepřena odměna za zastupování v nezanedbatelné částce, může dojít k porušení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) ve smyslu legitimního očekávání jeho nabývání, práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny a také práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, dopustí-li se tohoto porušení samotný soud. | |
| I. ÚS 4293/18 | 14. 1. 2021 | Pokud stěžovatel naznal, že je v souladu s politickou kulturou, aby v případě zahájení jeho trestního stíhání rezignoval na výkon veřejné funkce, lze mu to jen stěží přičítat k tíži. Nejedná se o "pouhé" politické gesto. S ohledem na důvěru občanů v systém zastupitelské demokracie jde o gesto natolik zásadní, že by jej právo, co by jeden z normativních systémů, nemělo přehlížet. Pokud stěžovatel jednal v souladu se zásadami politické kultury, „neměl by být na svém jednání škodný“, resp. neměl by se nacházet v horším postavení, než kdyby se těchto pravidel nedržel. Viděno z jiného úhlu pohledu, tímto přístupem by byl politikům poskytnut silný argument, proč mají (musí) ve své funkci setrvat i přesto, že je proti nim zahájeno trestní stíhání. Takový přístup k věci však považuje Ústavní soud, z pohledu zachování důvěry v základní demokratické hodnoty, za nežádoucí. | |
| I. ÚS 2932/20 | 14. 1. 2021 | Podstatou užívání náhradního vozidla je umožnit pojištěnci zachování určitého životního standardu v situaci, kdy dojde, ať již k částečnému nebo totálnímu poškození vozidla. Poskytnutím náhradního vozidla nebude poškozený ponechán v tísni a bude mu umožněno vést, co do kvality, obdobný život, jako před dopravní nehodou. Podle náhledu Ústavního soudu není výše škody v obdobných případech dána jen hodnotou zničeného vozidla, ale též náklady, které by poškozený nemusel vynaložit v případě, že by ke škodě nedošlo. Ve své podstatě tak není důvodu, pro který by tyto náklady, jsou-li účelně vynaloženy, měl nést právě poškozený. | |
| Pl. ÚS 21/19 | 12. 1. 2021 | 2 | I. Ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o půdě“) ve slovech „stanovené podle §28a“ (dále jen „napadené ustanovení“), umožňuje ústavně souladný výklad, a je proto v souladu s ústavním pořádkem. Při určování výše finanční náhrady za nemovitosti nevydané v restitučních řízeních není z ústavního hlediska přijatelné oceňovat nemovitosti v režimu zákona o půdě pouze podle doslovného výkladu §16 odst. 1 a §28a zákona o půdě. Takový výklad by vedl k neústavnímu přiznávání výše náhrad v historických cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. II. V souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky musí být určování výše finanční náhrady při výkladu a použití zákona o půdě vedeno hledisky podle nálezu Ústavního sou ... |
| I. ÚS 2079/19 | 12. 1. 2021 | Spor o náhradu škody vedený žalobkyní (úpadcem) vůči žalovanému správci konkursní podstaty (stěžovateli), a to s důsledky pro přiznání náhrady nákladů řízení z tarifní hodnoty, není sporem vyvolaným konkursem (není tedy incidenčním sporem). Za této situace proto ani nelze přisvědčit argumentaci vrchního soudu, že úpravu obsaženou v §9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu lze (analogicky) vztáhnout také na spor vyvolaný konkursním řízením, neboť by tím došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| III. ÚS 3207/20 | 12. 1. 2021 | Ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. upravuje právní fikci, jejímž důsledkem je vydání rozsudku pro uznání, ačkoliv žalovaný nárok fakticky neuznal. Již tato okolnost vyžaduje obezřetný přístup k použití rozsudku pro uznání, což odpovídá i tomu, že právní fikce je v právu nástroj výjimečný, striktně určený k dosažení právní jistoty. Shledání nedostatečné „kvalifikovanosti“ vyjádření žalovaného a vydání rozsudku pro uznání lze proto akceptovat jen v případech nevyvolávajících pochybnosti o tom, že se žalovaný nehodlá řádně bránit nároku uplatněnému žalobou. Vydání rozsudku pro uznání je tak vyhrazeno jen těm případům, kdy žalovaný na výzvu nereaguje buď vůbec, nebo v reakci neuvede žádný věcný argument na svoji obranu (nepostačí jen prosté tvrzení, že žalovaný uplatněný nárok neuznává), případně soud na základě úvahy, kterou v rozsudku pro uznání přesvědčivě odůvodní, dospěje k závěru, že neúplné vyjádření žalovaného je v konkrétním případě vedeno jen snahou o oddálení rozhodnutí ve věci s ... | |
| II. ÚS 3330/20 | 12. 1. 2021 | Mylný výpočet lhůty pro podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání dle §160 odst. 1 trestního řádu dosahuje intenzity porušení práv jednotlivce na spravedlivý proces garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť tak dochází k odepření věcného přezkumu důvodů pro zahájení trestního stíhání. | |
| IV. ÚS 2719/20 | 12. 1. 2021 | Nabyla-li fyzická osoba kupní smlouvou ze dne 14. 5. 2003 od oprávněného vlastníka pozemek, ke kterému lze dohledat předchozí převody a přechody jeho vlastnictví přinejmenším až do roku 1926, v důsledku čehož byl příslušným katastrálním úřadem povolen a zapsán vklad práva, nemůže na jejím vlastnictví nic změnit ani duplicitní zápis ve prospěch obce, jestliže na list vlastnictví a seznam veřejného statku nebyl původně ve prospěch státu předmětný pozemek zapsán právem, ale jen v důsledku sloučení při technickohospodářském mapování (THM) s jiným pozemkem, jenž byl v tzv. užívání socialistické organizace. Nebyl-li stát vlastníkem předmětného pozemku v období, které bezprostředně předcházelo rozhodnému dni 24. 5. 1991, nemohla se k uvedenému termínu stát vlastníkem obec podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Z hlediska případného vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku a dobré víry k němu se vztahující lze (z hlediska §130 odst. 1 a §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zá ... | |
| III. ÚS 2171/17 | 12. 1. 2021 | I. Neplatnost majetkových převodů a jakýchkoliv majetkově-právních jednání stanovená v §1 odst. 1 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, není – vyjádřeno slovy dnešní právní terminologie – svou povahou absolutní, nýbrž bylo nutno se jí dovolat stanoveným způsobem a ve lhůtě podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících. II. Ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 vyplývá, že stát zcela dobrovolně umožnil bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho navrácení, avšak pouze v omezeném množství případů, jejichž rozsah byl určen jednotlivými restitučními předpisy co do časové (tzv. rozhodné období vymezené od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), věcné ... | |
| III. ÚS 2325/19 | 12. 1. 2021 | I. Při posuzování nároku na finanční náhradu za zanechané nemovitosti podle zákona č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisejících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky Ministerstva financí č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny (dále jen „vyhláška“), je ústavně souladným postup, v němž soudy ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3964/14 (N 108/81 SbNU 705) nepoužijí část §3 písm. b) vyhlášky (počínající slovy „avšak jen těm…“), avšak použijí zbylé části §3 vyhlášky, které nejsou v rozporu se zákazem diskriminace a rovnou ochranou vlastnictví. II. V souladu s usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2019 sp. zn. II. ÚS 4239/18 je ústavně přijatelným kompromisem určení výše finanční náhrady pomocí kombinace přepočtu podle §4 vyhlášky (v poměru 5:1) a indexu podle §7 o ... | |
| IV. ÚS 2328/20 | 12. 1. 2021 | Při doručování rozhodnutí vyhotovených soudy účastníkům nelze připustit stav, který by byť jen vzbuzoval pochybnosti o tom, zda tato rozhodnutí byla doručena, či nikoli, neboť nedůsledný postup při jejich doručování může vést k odmítnutí práva účastníků na samotný přístup k soudům a takto i práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod [nálezy ze dne 13. 12. 2001 sp. zn. III. ÚS 473/01 (N 198/24 SbNU 491) a ze dne 16. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 1548/11 (N 55/69 SbNU 93)]. To však neznamená, že pro zpochybnění doručení soudní písemnosti postačí účastníkovi řízení uvést tvrzení, že doručená obálka obsahovala jinou písemnost, aniž by je jakkoli prokázal, existují-li naproti tomu důkazy svědčící pro doručení rozhodnutí účastníkovi; i pochybnost o doručení písemnosti musí účastník podložit relevantními skutečnostmi. | |
| I. ÚS 1107/20 | 6. 1. 2021 | Pokud se určitá osoba zapojí do pokračujícího trestného činu až poté, co ostatní spolupachatelé uskutečnili některé dílčí útoky takového činu, nemohou jí být tyto dřívější útoky přičítány a daná osoba bude trestně odpovědná jen za ty dílčí útoky pokračujícího trestného činu, do kterých se již zapojila. Obdobně nelze spolupachateli přičítat ty dílčí útoky, kterých se ostatní spolupachatelé dopustili až poté, co daný spolupachatel prokazatelně ukončil svou participaci na předmětné pokračující trestné činnosti. | |
| III. ÚS 3804/19 | 5. 1. 2021 | Rozhodnutí soudu o nahrazení projevu vůle povinné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), k bezúplatnému převodu pozemků oprávněné osobě (jehož součástí je i geometrický plán, podle kterého má být pozemek rozdělen), jímž se daný pozemek rozdělí, a to s odkazem na §82 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, porušuje čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle §82 odst. 3 stavebního zákona totiž svědčí pravomoc k dělení nebo scelování pozemků příslušnému správnímu úřadu, nikoli soudu; přisvojí-li si soud pravomoc v takové situaci rozhodnout o dělení pozemku namísto správního úřadu, porušuje tím princip dělby moci podle čl. 2 odst. 1 a 3 Ústavy České republiky. Rozhodnutí podle zvláštního právního předpisu, jímž lze podle §82 odst. 3 stavebního zákona nahradit rozhodnutí správního úřadu o dělení ne ... | |
| III. ÚS 928/20 | 5. 1. 2021 | Neodůvodní-li Nejvyšší soud své úvahy k rozporům ve výpovědi svědka, která představuje jediný důkaz o vině obžalovaného, čímž nedostatečně objasní skutkový stav ohledně skutku, který je obžalovanému kladen za vinu, poruší princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z něj vyplývající princip rozhodování in dubio pro reo. Agnoskace, jako důkazní prostředek, nemá „kvalitu důkazního prostředku rekognicí“, a proto je třeba jí přiznat tomu odpovídající důkazní sílu. Za situace, kdy jsou rozhodnutí soudů založena na jediném důkazu, je nezbytné, aby obecné soudy posoudily všechny důkazy v jejich celku a doplnily dokazování tak, aby byly naplněny požadavky vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 5 trestního řádu. |