ECLI:CZ:US:2020:1.US.1704.20.1
sp. zn. I. ÚS 1704/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky ČIBE, a.s., sídlem Slušovice č. p. 520, zastoupené Mgr. Karlem Nedbálkem, advokátem, sídlem Slušovice č. p. 520, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. března 2020 č. j. 14 C 174/2019-112, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. 6. 2020, stěžovatelka podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení označeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutími bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv dle čl. 36 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 jakož i dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 31. 3. 2020 č. j. 14 C 174/2019-112 jí nebyla přiznána částka 8 350 Kč jako doplatek nemajetkové újmy z nepřiměřené délky řízení. Stěžovatelka jako poškozená uplatnila dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu") opětovně kompenzační nárok za nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky řízení.
3. Řízení vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 49 Cm 86/2007 bylo zahájeno dne 15. 10. 2007 podáním žaloby o vyloučení nemovitosti z konkursní podstaty úpadce Moravan a.s. Usnesení Nejvyššího soudu, kterým odmítl dovolání pro nepřípustnost ze dne 10. 10. 2018, bylo doručeno právnímu zástupci dne 1. 11. 2018. Předmětem ústavní stížnosti jsou průtahy v řízení u Nejvyššího soudu od 21. 2. 2018 do 1. 11. 2018 tj. 254 dnů, za které stěžovatelka vyčíslila nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 8 350 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka tvrdila v ústavní stížnosti, že obecné soudy chybně aplikovaly §243c zákona č. 99/1964 Sb., občanský soudní řád, v tehdy platném znění (dále jen "občanský soudní řád") a nevzaly v úvahu, že Nejvyšší soud nevydal rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě (6 měsíců). Obvodní soud zkoumal pouze průtahy v rámci dovolacího řízení a nehodnotil průtahy v celém řízení sp. zn. 49 Cm 86/2007. Dovolací řízení netrvalo 8 měsíců, ale přes dva roky, a v tomto smyslu je argumentace obvodního soudu nepřesná. Stěžovatelka dále tvrdila, že rozhodnutí obvodního soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění, kdy se řádně nevypořádal s tvrzeními stěžovatelky a neodůvodnil odchylku svého názoru od judikatury Nejvyššího soudu.
5. Stěžovatelka nesouhlasila s argumentací obvodního soudu, že stát je možno činit odpovědným pouze za ty průtahy, které byly způsobeny liknavým přístupem státních orgánů. Dle jejího názoru je odpovědnost státu za nepřiměřenou délku řízení objektivní, bez ohledu na zavinění. Dále tvrdila, že tento závěr Ministerstva spravedlnosti a obvodního soudu postrádá zákonný podklad, rozhodnutí obvodního soudu je nesprávné, nezákonné a bylo jím zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto navrhla, aby Ústavní soud jej nálezem zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka nemá k dispozici žádné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
9. Článek 36 odst. 3 Listiny přiznává každému právo na ochranu před následky nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu orgánů veřejné moci. Odstavec 4 článku 36 Listiny odkazuje na zvláštní zákon, který upraví podmínky, za nichž se lze odškodnění za způsobenou újmu domáhat. Tímto zákonem se stal zákon o odpovědnosti státu za škodu.
10. Vztahy, ve kterých dochází ke vzniku škody dle článku 36 odst. 3 Listiny, jsou vztahy veřejnoprávními, v nichž stát či jiné veřejnoprávní korporace autoritativně rozhodují o právech a povinnostech subjektů, které s orgánem veřejné moci nejsou v rovném postavení a tato rozhodnutí nezáleží na jejich vůli. Stát vystupuje v pozici subjektu veřejného práva, jako nositel veřejné moci. Vztah odpovědnosti za škodu, který vzniká mezi poškozeným a státem v důsledku vzniklé škody, je však již občanskoprávním vztahem odpovědnosti za škodu a účastníci tohoto vztahu mají rovné postavení (viz Klíma, K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině. 2. Díl. 2. Rozšířené vydání, Plzeň, 2009, str. 1328-1329, str. 1330).
11. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz].
12. Ústavní stížnost stěžovatelky směřuje proti rozhodnutí o částce 8 350 Kč, kterou je, s odkazem na §202 odst. 2 občanského soudního řádu, nutno označit za bagatelní. Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti, jejímž předmětem je rozhodnutí obvodního soudu vydané v občanském soudním řízení, musel Ústavní soud vzít v úvahu výši nároku, který z titulu náhrady škody dle zákona o odpovědnosti státu za škodu stěžovatelka uplatňovala. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž, jak plyne ze shora uvedeného, napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Ústavní soud odkazuje na závěry, jež v minulosti v tzv. bagatelních věcech zaujal [viz např. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421); usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01; usnesení ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01; usnesení ze dne 21. 3. 2001 sp. zn. IV. ÚS 8/01; usnesení ze dne 8. 4. 2008 sp. zn. IV. ÚS 3247/07; usnesení ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 1679/09; usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09; usnesení ze dne 3. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 1307/10 a další].
13. Ústavní soud opakovaně judikoval, že k přezkumu z hledisek ústavněprávních lze přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovatelce, případně, jedná-li se o otázky zcela principiálního významu. O případ takové závažnosti, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozhodnutí napadené ústavní stížností, v projednávané věci nejde. Obvodní soud dostatečně zjistil skutkový stav, na který pak aplikoval příslušné zákonné ustanovení, jež náležitě vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či extrémně vybočující z obecně uznávaných pravidel logického usuzování. Ústavní soud proto neshledal porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.
14. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněná odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu