ECLI:CZ:US:2005:1.US.544.04
sp. zn. I. ÚS 544/04
Usnesení
I.ÚS 544/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Vladimírem Hlinčíkem, advokátem se sídlem Ženíškova 2124/8, 149 00 Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2004, č.j. 5 A 34/2002-63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") rozsudkem ze dne 26. 5. 2004, č.j. 5 A 22/2002-63, v právní věci žalobce J. K. (dále jen "stěžovatel") proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR (dále jen "žalovaný"), o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 3. 2002, zn. OSZ-2-1/OM-VI-2002, žalobu zamítl a účastníkům řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení.
NSS v odůvodnění uvedl, že přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. NSS v prvé řadě poukázal na skutečnost, že rozsah přezkumné činnosti soudu ve správním soudnictví je dán předmětem řízení, o němž rozhodovaly správní orgány. V posuzované věci bylo přezkoumáváno výše uvedené rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení MV ze dne 7. 12. 2001, jímž byl stěžovateli přiznán od 1. 4. 1997 příspěvek za službu ve výši 5372 Kč měsíčně; rozhodováno bylo o příspěvku na službu jako o nároku souvisejícím se skončením služebního poměru [poznámka: jedná se o dávku upravenou v ustanovení §116 a násl. zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 186/1992 Sb.")]. V posuzované věci je od roku 1997, kdy bylo vydáno první rozhodnutí o příspěvku stěžovatele za službu, řešena otázka výše příspěvku; stěžovateli nebylo vyhověno, pokud se domáhal započtení částky proplacené dovolené ve výši 9576 Kč v březnu 1997. Stěžovatel se dovolával toho, že tuto dovolenou odpracoval, částka mu byla zdaněna a dále dovozoval, že odpracování dovolené není náhradou služebního příjmu. Kromě toho uvedl, že jde o příjem, který je závislý na odpracování určitého počtu dnů v příslušném časovém období a jde tedy o plat, který je poskytován za práci v rámci služebního poměru; je přesvědčen, že charakter tohoto platu je shodný s platem definovaným v ustanovení §3 odst. 1 a 2 věty prvé zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 143/1992 Sb.).
NSS tento názor nesdílel a poukázal na skutečnost, že se příspěvek za službu podle §117 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. vyměřuje z posledního hrubého měsíčního služebního příjmu policisty před skončením služebního poměru, nebo, jestliže je to pro něj výhodnější, z jeho průměrného hrubého měsíčního služebního příjmu za posledních 12 měsíců před skončením služebního poměru. Odměňování příslušníků Policie ČR upravuje zákon č. 143/1992 Sb. s tím, že podle §24 písm. a) citovaného zákona se služebním příjmem rozumí plat podle tohoto zákona. Podle §3 odst. 1 zákona č. 143/1992 Sb. náleží zaměstnanci plat (služební příjem) za vykonanou práci, přičemž tímto platem (služebním příjmem) se podle §3 odst. 2 citovaného zákona rozumí peněžitá plnění poskytovaná zaměstnavatelem za práci. Za plat se dle téhož ustanovení nepovažují plnění poskytovaná podle zvláštních předpisů v souvislosti se zaměstnáním (zejména náhrady mzdy, cestovní náhrady a odměna za pracovní pohotovost). Podle §50 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. náleží policistovi za nevyčerpanou dovolenou (nebo za její poměrnou část) náhrada ve výši služebního příjmu odpovídajícího době nevyčerpané základní výměry dovolené. Z tohoto ustanovení je proto patrno, že za nevyčerpanou dovolenou se policistovi neposkytuje služební příjem, ale náhrada za služební příjem (náhrada mzdy) v příslušné výši a proto se nezapočítává do služebního příjmu. Tato finanční částka se tedy nemůže promítnout ani do služebního příjmu, který je podkladem pro stanovení výše příspěvku za službu. NSS proto - s ohledem na ustanovení §3 odst. 2 věty druhé zákona č. 143/1992 Sb. [podle něhož se náhrady mzdy (náhrady služebního příjmu) nepovažují za plat (za služební příjem)] - námitku stěžovatele poukazující na to, že do průměrného měsíčního platu nebyla započtena částka představující náhradu za nevyčerpanou dovolenou, za důvodnou neuznal. NSS ostatně v odůvodnění poukázal i na skutečnost, že stěžovatel i v případě, kdy se dovolává ustanovení §17 odst. 1 zákona č. 1/1992 Sb., opomíjí jeho ustanovení §4 odst. 2 věta druhé, podle něhož se za mzdu nepovažují další plnění poskytnutá v souvislosti se zaměstnáním, zejména náhrady mzdy, odstupné, cestovní náhrady a další.
NSS dále podrobněji uvedl, že skutečnosti související s převedením stěžovatele od 1. 9. 1996 do podatelny, nejsou předmětem jeho přezkumné činnosti, neboť o nich žalovaný nerozhodoval. I NSS musí respektovat základní princip demokratického právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech , v mezích a způsoby, které stanoví zákon [čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. Meze přezkumné činnosti soudu ve správním soudnictví jsou dány předmětem řízení, o němž rozhodovaly správní orgány v žalobou napadeném rozhodnutí. Měl-li proto stěžovatel zato, že k převedení na jinou funkci došlo v rozporu se zákonem (jak tvrdí "na základě nezákonného lékařského posudku ze dne 14. 12. 1995") a že mu byl na této jiné funkci stanoven funkční plat v rozporu se zákonem, bylo na něm, aby se v době, kdy tato situace nastala, domáhal svých práv, což také zřejmě učinil, jak vyplývá z jeho obsáhlých podání. NSS k tomu dodal, že případná rozhodnutí o posouzení stěžovatelova zdravotního stavu a převedení na jinou funkci by soud nebyl oprávněn přezkoumat ani ve smyslu §75 odst. 2 věty druhé s.ř.s., neboť tato rozhodnutí nebyla závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí žalovaného.
NSS konečně uvedl, že pokud jde o námitky stěžovatele vztahující se k postupu Vrchního soudu v Praze v předchozích řízeních, nemohl se jimi zabývat, neboť k tomu není podle zákona č. 150/2002 Sb. oprávněn.
NSS proto závěrem konstatoval, že v postupu žalovaného neshledal pochybení a jeho (napadené) rozhodnutí považuje za rozhodnutí vydané v souladu s platnou právní úpravou. Proto žalobu jako nedůvodnou podle §78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.
II.
Rozsudek NSS ze dne 26. 5. 2004, č.j. 5 A 34/2002-63, napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž nejprve podrobně rekapituloval průběh jednotlivých řízení, jejichž předmětem bylo přiznání příspěvku za službu u Policie ČR.
Podle názoru stěžovatele NSS nepostupoval správně, pokud ústavní stížností napadeným rozhodnutím odmítl postup podle §75 odst. 2 s.ř.s. V této souvislosti se dovolal žalobní námitky, podle níž byl poškozen tím, že mu ze strany služebního orgánu bylo upřeno právo na povýšení, což se negativně promítlo i do pozdějšího výpočtu výše příspěvku za službu. Stěžovatel dále poukázal na jednotlivé námitky uvedené ve správní žalobě, které se týkají rozhodnutí lékařské komise Zdravotnického ústavu Správy Východočeského kraje Policie ČR Hradec Králové ze dne 14. 12. 1995 (jímž byla stěžovateli stanovena zdravotní klasifikace "C", aniž by prý toto rozhodnutí vycházelo z jeho skutečného zdravotního stavu), a dále rozhodnutí "služebního orgánu ze dne 4. 9. 1996, č. 1055/96 (jímž byl převeden s odvoláním na závěr lékařské komise z funkce právníka do jiné administrativní funkce na podatelně s nižším služebním příjmem). I v tomto případě byl prý stěžovatel zbaven soudní ochrany, neboť rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 1997, č.j. 5 A 57/96-48, bylo řízení ve věci správní žaloby proti rozhodnutí Ústřední lékařské komise - sekce zdravotního a sociálního zabezpečení ze dne 20. 2. 1996, č.j. ZS-5-2/50-96 (kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti citovanému rozhodnutí lékařské komise Zdravotnického ústavu Správy Východočeského kraje Policie ČR Hradec Králové) zastaveno s odkazem na §248 odst. 2 písm. g) o.s.ř. Stěžovatel zdůraznil, že jej tyto skutečnosti vedly k tomu, že ve správní žalobě ze dne 27. 3. 2002 k Vrchnímu soudu v Praze "vyžadoval postup podle §245 odst. 1 o.s.ř., po převzetí věci Nejvyšším správním soudem §75 odst. 2 s.ř.s.". Stěžovatel se domnívá, že NSS nedostatečně odůvodnil závěr, podle něhož by soud nebyl oprávněn případná rozhodnutí o posouzení zdravotního stavu a o převedení na jinou funkci přezkoumat podle §75 odst. 2 s.ř.s., neboť tato rozhodnutí nebyla závazným podkladem nyní přezkoumávaného rozhodnutí. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že NSS svůj odlišný právní názor (jak "ostatně vyplývá z celého odůvodnění napadeného rozhodnutí") nedostatečně odůvodnil; příslušným bodům žaloby věnoval malou pozornost až v samotném závěru odůvodnění a navíc prý ani neodůvodnil, proč je nelze, včetně postupu podle §75 odst. 2 s.ř.s., jako žalobní námitky přijmout.
Stěžovatel má z uvedených důvodů za to, že mu postupem a rozhodnutím NSS byla odepřena soudní ochrana a právo na spravedlivý proces a že byla porušena jeho základní práva vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a navrhuje, aby Ústavní soud přijal nález, že se rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2004, č.j. 5 A 34/2002-63, zrušuje. V souladu s ustanovením §83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") dále žádá, aby bylo rozhodnuto, že náklady na jeho zastoupení zcela zaplatí stát.
Stěžovatel následně podáním ze dne 9. 11. 2004 (doručeném Ústavnímu soudu dne 10. 11. 2004) doplnil uvedenou ústavní stížnost o "námitku: předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru ES". Ústavní soud seznal, že toto doplnění bylo zasláno pouze stěžovatelem a proto vyzval stěžovatelova advokáta - kterého poučil, že nejen ústavní stížnost, ale také její doplnění musí být sepsáno advokátem - aby, v případě, že takový návrh stěžovatel chce prostřednictvím advokáta Ústavnímu soudu (jako doplnění ústavní stížnosti) podat, zaslal náležité podání v příslušné formě a s formulovanými otázkami. Uvedená výzva byla zaslána stěžovatelovi na vědomí. Advokát stěžovatele dopisem ze dne 4. 4. 2005 informoval Ústavní soud, že stěžovatel i nadále chce takový návrh podat, a požádal Ústavní soud o prodloužení původní lhůty o tři týdny, tj. do 25. 4. 2005. Stěžovatel však současně zaslal Ústavnímu soudu další rozšířené podání v téže věci ze dne 22. 3. 2005 (doručené dne 12. 4. 2005), na němž bylo současně pouze potvrzeno advokátem: "převzal dne 24. 3. 2005". Advokát stěžovatele pak Ústavnímu soudu dopisem ze dne 25. 4. 2005 (doručeném Ústavnímu soudu dne 26. 4. 2005) sdělil, že od stěžovatele obdržel pokyn, aby jeho podání ze dne 22. 3. 2005 (nahrazující podání ze dne 9. 11. 2004) "nijak neupravoval, nekrátil a zaslal jej Ústavnímu soud v té podobě, jak jsem jej od klienta převzal a na tomto stanovisku klient stále trvá". Proto advokát za situace, kdy "nemohla být splněna podmínka, že doplnění ústavní stížnosti musí být sepsáno advokátem", předložil výše uvedené podání stěžovatele ze dne 22. 3. 2005 jako "podání stěžovatele - účastníka řízení Ústavnímu soudu podle §32, resp. listinu s vyjádřením účastníka podle §49 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu v platném znění, k založení do spisu sp. zn. I. ÚS 544/04".
Stěžovatel v uvedeném podání - označeném jako (jak již bylo výše uvedeno) "námitka: předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru ES" - uvádí informace, sdělení a hodnocení orgánů veřejné moci, jednotlivých osob a rozhodnutí orgánů veřejné moci, jež se předmětu (causy) souzené věci netýkají, resp. byly předmětem řízení o jiných - stěžovatelem podaných - samostatných ústavních stížnostech. Stěžovatel v uvedeném podání žádá, aby se Ústavní soud obrátil na Evropský soudní dvůr s dotazem v souvislosti s článkem 234 Smlouvy ES: 1. zda mají čl. 6, 8, 13, 14, 34, 40 Úmluvy a Evropská dohoda o osobách účastnících se řízení před Evropským soudem pro lidská práva (dále jen "ED") přímý účinek na území ČR a zda se občané ČR mohou na základě předmětných článků Úmluvy a ED domáhat svých práv, jež jsou soudy povinny chránit, 2. zda je soudní řízení ve věci ústavní stížnosti a tedy ve věci samé ukončeno Ústavním soudem, ačkoliv stěžovateli Ústavní soud do dne tohoto podání nedoručil originál rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 158/97 (dle §60 zákona o Ústavním soudu), 3. zda se vztahuje komunitární právo a Úmluva na stěžovatele v souzené věci, 4. "zda jsou vykonatelná lékařská rozhodnutí týkající se zdravotního stavu a dochované míry pracovní schopnosti občanů ČR vydaná nepříslušným a nekompetentním orgánem státní moci veřejné?".
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
1) V prvé řadě stěžovateli nelze přisvědčit, pokud tvrdí, že mu byla postupem a rozhodnutím NSS odepřena soudní ochrana a právo na spravedlivý proces a že byla porušena jeho základní práva vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 90 Ústavy ČR.
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (sp. zn. I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 173; srov. také sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. sp. zn. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346).
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v čl. 36 Listiny (a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy) upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo. Stěžovateli nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva domáhal. Ústavní soud v argumentaci NSS - která je co do rozsahu předmětu řízení, stejně jako co do vysvětlení toho, proč se nemohl v souzené věci zabývat jinými rozhodnutími (a nebyl je ani oprávněn přezkoumávat) ani námitkami v této souvislosti stěžovatelem uváděnými, dostatečně jasná, přiléhavá a přehledná - neshledal porušení zákonných procesních ustanovení. Ústavní soud navíc připomíná skutečnost, že stěžovatel učinil předmětem dřívějších ústavních stížností mnohá z rozhodnutí správních orgánů a správního soudu (poznámka: jež nejsou předmětem řízení ve stávající souzené věci), o nichž Ústavní soud již rozhodl v minulosti (viz např. sp. zn. IV. ÚS 158/97, II. ÚS 650/01, I. ÚS 522/01).
Ústavní soud v souzené věci (stejně jako v řadě svých jiných rozhodnutí), vědom si svého ústavněprávního vymezení (čl. 83 Ústavy ČR), navíc připomíná, že v zásadě není povolán k výkladu jednoduchého (zákonného) práva, neboť ten náleží soudům obecným (správním). Přes to však konstatuje, že správní orgány i NSS učinily konzistentní závěry v souzené věci, tj. v ústavní stížností napadeném rozsudku NSS, jakož i v rozhodnutích správních orgánů tomu rozhodnutí předcházejících, k nimž Ústavní soud nemá, co by dodal. Za této situace Ústavní soud rovněž usuzuje, že učiněné závěry orgánů veřejné moci odpovídají zjištěnému stavu věci, takže nelze dovozovat, že by mezi skutkovým stavem a právními závěry z něho vyvozenými existoval extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Z obsahu spisu rovněž neplyne, že by v postupu správních orgánů (a NSS zvláště) existovala v souzené věci jakákoli svévole, ať již při výběru a hodnocení důkazů či při interpretaci práva. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že NSS postupoval v souladu se zákonem a při respektování hranic vymezených ústavněprávními předpisy. Výklad ustanovení §50 odst. 2, §116 a násl. zákona č. 186/1992 Sb., jakož i §3 a §24 písm. a) zákona č. 143/1992, který provedl NSS, je výkladem standardním. Za těchto okolností je proto nutno akceptovat napadené rozhodnutí, jehož argumenty nelze z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat. Ústavní stížnost je proto pouhým nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutím správního soudu a nevyplývá z ní nic, co by posuzovanou věc posunovalo do roviny ústavněprávní. Odlišný názor stěžovatele na interpretaci běžného zákonného práva nemůže tedy sám o sobě založit porušení práva na soudní ochranu nebo spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (a čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
Je tedy zcela zřejmé, že napadeným rozsudkem NSS k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
2) Ke stěžovatelovu podání ze dne 22. 3. 2005 (nahrazujícímu podání ze dne 9. 11. 2004) označenému jako "námitka: předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru ES" Ústavní soud výslovně uvádí (a připomíná), že stejně jako ústavní stížnost, tak i její doplnění musí být sepsáno advokátem. Tento požadavek vyplývá z ustanovení §30 zákona o Ústavním soudu a povinnost právního zastoupení se týká celého řízení před Ústavním soudem (srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 106 a 107 a judikatura Ústavního soudu uvedená tam na str. 110 a 111). Za této situace proto uvedené podání stěžovatele povahu doplnění ústavní stížnosti nemá.
Ústavní soud však přesto (a nad rámec rozhodnutí v souzené věci) dovozuje, že ani po věcné stránce nelze návrhy stěžovatele za předběžné otázky považovat. Ústavní soud v prvé řadě - v souladu s ustanovením čl. 234 Smlouvy ES - poukazuje na tam vymezenou pravomoc Evropského soudního dvora. Tuto pravomoc musí proto sledovat také vnitrostátní soudní orgán a se zřetelem k ní může požádat Evropský soudní dvůr o rozhodnutí o předběžné otázce. Předběžná otázka proto musí být formulovaná vzhledem k požadavku na jednotnou interpretaci a aplikaci příslušného relevantního pramene evropského (primárního a sekundárního) práva. Za této situace nelze přisvědčit ani stěžovatelově požadavku na předložení jednotlivých otázek, které on sám formuloval a nazval je otázkami předběžnými. Ústavní soud by však uvedená témata ("předběžné otázky") předložit nemohl (a to ani v případě, kdyby doplnění ústavní stížnosti splňovalo požadavky zákona o Ústavním soudu). V případě první z nich Úmluva (poznámka: ostatně podle Úmluvy rozhoduje Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku) i ED byly ČR ratifikovány a přímé účinky jsou nepochybné. Předběžnou otázkou není ani druhá z nich, neboť se týká jiné věci a navíc stejně jako v případě třetí a čtvrté z nich by docházelo k aplikaci komunitárního práva na konkrétní případ Evropským soudním dvorem, což ustanovení čl. 234 Smlouvy ES nepředpokládá a pravomoc Evropského soudního dvora v něm ani takto nekoncipuje. Ostatně je obecně známo, že komunitární právo a Úmluva (viz také výše) je na území ČR závazné V případě čtvrté z nich (jež se navíc netýká předmětu řízení v souzené věci) by se navíc Evropský soudní dvůr zřejmě musel zabývat výkladem práva ČR, což by nepochybně přesáhlo jeho pravomoc uvedenou v čl. 234 Smlouvy ES.
3) Ústavní soud, který stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl, pak nevyhověl v souladu s ustanovením §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ani stěžovatelově návrhu na to, aby náklady na jeho zastoupení zcela zaplatil stát.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Jitka Kučná
Kc.: 1) zašli do vlastních rukou
- stěžovateli
- NSS
- MV ČR
2) ponech kopii přílohy A
3) po vrácení doručenek založ