ECLI:CZ:US:2007:1.US.617.06
sp. zn. I. ÚS 617/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky JiNo, s.r.o., IČO: 25924222, se sídlem Zámecká 17, Pardubice, zastoupené JUDr. Milanem Novákem, advokátem se sídlem Dukelská 15, 500 02 Hradec Králové, proti výrokové části II. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2006, č.j. 52 Ca 28/2006-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "KS") usnesením ze dne 27. 6. 2006, č.j. 52 Ca 28/2006-25, zastavil řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného Finančního úřadu v Pardubicích (výroková část I.; dále jen "FÚ"), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroková část II.) a že se žalobkyni (dále jen "stěžovatelka") vrací soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč (výroková část III.).
KS mimo jiné uvedl, že výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s.ř.s., podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. Pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení stěžovatelce (§60 odst. 3 věta druhá s.ř.s.) neshledal KS důvody. V souzené věci se totiž stěžovatelka žalobou ze dne 4. 5. 2006 domáhala toho, aby soud uložil FÚ povinnost k vydání dodatečného platebního výměru za zdaňovací období roku 2003 (dále jen "DPV"), přičemž sama podala u FÚ dodatečné daňové přiznání k dani z příjmu právnických osob za uvedené období roku 2003. Ve zpětvzetí žaloby ze dne 26. 5. 2006 stěžovatelka uvedla, že uvedený DPV vydal FÚ až "po intervencích žalobkyně při ústním jednání dne 26. 4. 2006" a až po podání žaloby. Stěžovatelka tvrdila, že žalobu vzala zpět ve smyslu ustanovení §60 odst. 3 s.ř.s., tedy pro pozdější chování FÚ. KS ze správního spisu zjistil, že při ústním jednání dne 26. 4. 2006 stěžovatelka podle §46 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."), požádala FÚ o sdělení výsledku vyměření platebním výměrem. V témže zápisu se FÚ zavázal sdělit stanovisko do 15 dnů. FÚ v této lhůtě dne 10. 5. 2006 uvedený DPV, č.j. 117545/06/248912/4289, vydal. Stěžovatelka však nevyčkala této lhůty a podala žalobu již dne 5. 5. 2006. KS dále ze správního spisu zjistil, že výše daňové ztráty uvedené v dodatečném daňovém přiznání za rok 2003 stěžovatelkou se neodchylovala od této daňové ztráty uvedené v DPV. Proto byl FÚ povinen sdělit výsledek výměru této ztráty stěžovatelce rozhodnutím, jehož vydání se stěžovatelka žalobou domáhala, jen v případě, že jej o to výslovně požádala (§46 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb.). Protože tedy stěžovatelka podala žalobu ve lhůtě, ve které se FÚ "zavázal sdělit tento výsledek vyměření, aniž vyčkal jejího uplynutí" a navíc v této lhůtě požadované rozhodnutí FÚ vydal, nebyla žaloba podána důvodně. Proto KS nemohl dospět k závěru, že by stěžovatelka žalobu vzala zpět pro pozdější chování FÚ a nepřiznal ji tak právo na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 3 věta druhá s.ř.s.).
Včas podanou ústavní stížností (doplněnou - na výzvu Ústavního soudu - podáním ze dne 27. 9. 2006) stěžovatelka navrhla zrušení shora označené části usnesení Krajského soudu v Hradci Králové. KS tím, že nepostupoval dle ustanovení §60 odst. 3 věta druhá s.ř.s. a nepřiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení, zasáhl prý do jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, do práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 a do práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
Stěžovatelka, která v ústavní stížnosti podrobně popsala průběh před FÚ, tvrdí, že žaloba na ochranu proti nečinnosti byla podána důvodně. Uvedla, že vůbec nehodlá zpochybňovat KS předestřený právní názor, že FÚ nebyl povinen vydat DPV, jestliže o to nepožádala (o to prý totiž v souzené věci nešlo), ale klíčovou otázkou je, zda FÚ byl či nebyl ("zhruba od září 2005") bezdůvodně a v rozporu se zákonem ("přibližně 7 měsíců") nečinný, jestliže daň z příjmů vůbec nevyměřil.
Stěžovatelka si je vědoma skutečnosti, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistupuje k rušení rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před obecnými soudy pouze výjimečně, neboť pouhý odlišný názor na interpretaci příslušných ustanovení procesních předpisů upravujících náklady řízení a jejich úhradu nemůže sám o sobě založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (nález sp. zn. I. ÚS 351/05). Usuzuje však, že v souzené věci nejde o pouhou interpretaci podústavního práva, neboť má za to, že existuje extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním soudu a obsahem spisu ("neexistuje závazek FÚ do 15 dnů sdělit stěžovateli výsledek vyměření"), neboť vyslovené právní závěry KS jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (nález sp. zn. III. ÚS 150/99).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především předesílá, že ve věci rozhodl orgán správního soudnictví, kterému zejména přísluší výklad norem podústavního (jednoduchého) práva, jehož údajné vady stěžovatelka namítá.
V prvé řadě je pak třeba uvést, že stěžovatelka ve svých argumentech zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu, který je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není tedy součástí soudní soustavy a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je "ex constitutione" založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (či v rozhodnutí v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda jej lze jako celek pokládat za spravedlivé. Vyjádřeno jinými slovy, žádný soud není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy ČR.
K otázce náhrady nákladů řízení se navíc Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. II. ÚS 598/2000, III. ÚS 727/2000, III. ÚS 619/2000). Východisko pro přípustnou výjimku lze proto spojovat s argumentem, že konkrétním rozhodnutím soudu o nákladech soudního řízení správního bylo dotčeno právo stěžovatele na spravedlivý proces (podle čl. 36 odst. 1 Listiny). Proto nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace příslušných procesněprávních ustanovení; o ústavně nekonformní posouzení věci by šlo tehdy, jestliže by se jednalo o zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli
Z uvedeného především plyne, že silněji než jinde se při posuzování ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí obecných (správních) soudů o nákladech řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu; tím je až kritérium ústavnosti. To se v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudem podaný výklad dotčených procesněprávních ustanovení je (či nikoli) výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů (zde především podmínek řízení a principu subsidiarity správního přezkumu), a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní.
Taková situace však v souzené věci nenastala.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti požaduje, aby otázka náhrady nákladů řízení byla v souzené věci posuzována podle ustanovení §60 odst. 3 věta druhá s.ř.s (podle něhož vzal-li navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce nebo bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení) a nikoli podle ustanovení §60 odst. 3 věta prvá (jež zásadně stanoví, že žádný nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta).
Ústavní soud - obecně - poukazuje zejména na to, že sama stěžovatelčina argumentace spočívá v rovině výkladu práva podústavního a ústavněprávní reflexi nemá. Právní názor KS - že ve správním řízení nedošlo na straně FÚ k nedůvodným průtahům (nečinnosti správního orgánu), vůči nímž se stěžovatelka podáním žaloby na nečinnost podle §79 a násl. s.ř.s. domáhala ochrany, a tudíž nelze uvažovat o zpětvzetí žaloby pro pozdější chování FÚ - za svévolný (a tedy ve vyloženém smyslu za neústavní) považovat nelze.
K jednotlivým stěžovatelkou uváděným tvrzením Ústavní soud proto navíc uvádí zejména následující. V prvé řadě nelze přehlédnout, že FÚ (což ostatně uvádí i sama stěžovatelka) - po podání dodatečného daňového přiznání stěžovatelkou dne 23. 6. 2005 - nezůstal nečinný a dne 2. 8. 2005 vydal výzvu k odstranění pochybností, na kterou stěžovatelka reagovala podáním ze dne 22. 8. 2005 (FÚ doručenému dne 5. 9. 2005). Z obsahu spisového materiálu současně vyplývá, že se FÚ souběžně a ve vzájemné souvislosti zabýval také dodatečným daňovým přiznáním za rok 2002; vzhledem k tomu FÚ dne 10. 10. 2005 vydal další výzvu dle ustanovení §43 zákona č. 337/1992 Sb. k odstranění pochybností, na níž stěžovatelka reagovala dne 16. 11. 2005. Z pouhých skutečností, že FÚ neprodleně po obdržených odpovědích stěžovatelky na uvedené výzvy nestanovil daňovou povinnost a nevydal dodatečný platební výměr, nelze dovodit závěr o bezdůvodné nečinnosti FÚ v daňovém řízení.
Ústavní soud z obsahu spisového materiálu (z Protokolu o ústním jednání daňového poradce stěžovatelky na FÚ dne 26. 4. 2006) současně zjistil, že FÚ (jeho pracovníci referátu kontroly PO) daňovému poradci stěžovatelky sdělili, že stanovisko FÚ k odpovědím na jím položené otázky (dále jen "stanovisko") bude poskytnuto písemně ve lhůtě 15 dní. Daňový poradce následně ještě požádal podle ustanovení §46 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. o sdělení výsledku vyměření daně ("nejlépe") platebním výměrem. Jestliže FÚ tak učinil a předmětný DPV dne 10. 5. 2006, č.j. 117545/06/248912/4289, vydal, nelze akceptovat stěžovatelčin (spektakulární) názor, že se tak stalo až "po intervencích žalobkyně při ústním jednání dne 26. 4. 2006" a až po podání žaloby. FÚ v případě vydání DPV postupoval v intencích §46 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. a skutečnost, že stěžovatelka podala dne 5. 5. 2006 žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu - za situace, kdy navíc mohla (měla) očekávat stanovisko, ke kterému se FÚ zavázal - nesvědčí ve prospěch názoru, že vzala svůj návrh zpět pro pozdější chování FÚ. Za této situace proto nelze považovat odůvodnění napadeného usnesení KS za neočekávatelné, neracionální a nepřesvědčivé; je plně přijatelné i z hlediska ústavněprávního.
Ústavní soud proto uzavírá s tím, že argumentace KS (podána v odůvodnění jeho usnesení k otázce náhrady nákladů řízení ve vztahu ke zpětvzetí návrhu na ochranu proti nečinnosti FÚ) není zjevně svévolná a jeho právní závěry nejsou s vykonanými skutkovými zjištěními v extrémním nesouladu. Ústavní soud i z tohoto důvodu konstatuje, že porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces dovodit nelze. Stejně tak se stěžovatelce nezdařilo doložit zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod dle čl. 37 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny, které ani ona sama podrobněji nerozvedla a argumentačně nepodpořila.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2007
Vojen Güttler v.r.
předseda senátu