ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.645.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 645/2014-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. června 2014 o dovolání obviněného J. O. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 12 To 7/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 136/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. O. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 2 T 136/2013, byl obviněný J. O. uznán vinným ad 3-8, 13-15, 20-21, 23-28) ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), 2, 3 tr. zákoníku, ad 3-8, 13-15, 20-21, 23-25, 27) přečinem porušování domovní svobody dle §178 odst. 2 tr. zákoníku, ad 21) přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a ad 3, 8, 13-15, 20-21, 23-24, 27) přečinem poškození cizí věci dle §228 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství s P. Ž. podle §23 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného P. Ž.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 12 To 7/2014, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b), c) a g) tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání namítá, že žádné z usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo řádně doručeno jeho obhájci. Policejní orgán doručoval prostřednictvím držitele poštovní licence, ačkoli měl doručovat prostřednictvím datové schránky. Předmětná usnesení nemohla tedy nabýt právní moci a trestní řízení nebylo řádně zahájeno. Dále namítá, že odvolací soud nezjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, když byl odsouzen pouze na podkladě nepřímých důkazů a ty neutváří „uzavřený kruh“. Obviněný rovněž zpochybňuje použité kriminalistické metody, na které při dokazování bral nalézací soud ohled. Především označuje tzv. pachovou stopu za nejdiskutabilnější z takových metod. Naopak upozorňuje na přímý důkaz svědčící v jeho prospěch, a to na výpověď spoluobviněného P. Ž. Rovněž namítá, že soud nezákonně dovodil účastenství na spáchání přečinu nedovoleného ozbrojování, když nemohl nijak zasáhnout do krádeže střelných zbraní spoluobviněným, čímž se jednalo o klasický případ excesu. Pochybení orgánů činných v trestním řízení spatřuje také v tom, že provedly jeho výslech bez přítomnosti obhájce, ačkoliv měly vědět, že bude stíhán vazebně, a tudíž měly předpokládat existenci nutné obhajoby a obhájce mu ustanovit. Tímto postupem se dopustily porušení práva na nutnou obhajobu a použily výslech obviněného jako důkaz v rozporu se zákonem. Dovolatel brojí také proti výroku o trestu, který je dle jeho názoru nepřiměřeně vysoký, a to již z toho důvodu, že jeho trestná činnost nebyla řádným způsobem prokázána. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obviněný sice formálně deklaruje naplnění dovolacího důvodu dle §265 odst. 1 písm. b) tr. ř., ale v dovolání naplnění tohoto důvodu fakticky netvrdí. K námitce uplatněné pod dovolacím důvodem v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. podotýká, že jakmile byl naplněn důvod nutné obhajoby, v tomto případě dle §36 odst. 1 písm. a) tr. ř. a obviněný si sám obhájce nezvolil, byl mu soudem ustanoven. Podle státního zástupce nelze orgánům činným v trestním řízení vytýkat, že vyčkávaly, až bude důvod nutné obhajoby objektivně existovat. Postup navrhovaný obviněným nemá oporu v zákoně a je s ním naopak v rozporu, protože by došlo k omezení jeho práva zvolit si obhájce v situaci, kdy důvod nutné obhajoby ještě není dán. Podle státního zástupce by šlo v podstatě o nucení obhájce obviněnému bez zákonného podkladu. Policejní orgán nebo státní zástupce nemůže v žádném případě předjímat výsledek vazebního řízení. Z těchto důvodů státní zástupce tuto námitku neposoudil jako důvodnou. Neztotožnil se ani s námitkou obviněného, že nespáchal přečin nedovoleného ozbrojování, jelikož došlo k excesu ze strany spoluobviněného P. Ž. Oběma obviněným šlo o odcizení jakýchkoliv věcí, které by mohli poté zpeněžit a takovými věcmi byly i zbraně. K ostatním námitkám obviněného státní zástupce konstatoval, že jde o námitky procesní, směřující proti skutkovým závěrům soudu nalézacího a proti hodnocení důkazů. Poznamenal, že nedoručení usnesení o zahájení trestního stíhání mohlo představovat formální nedostatek, nicméně takový, který neměl vliv na správnost rozhodnutí. Uvedl, že účelem doručování je, aby se adresát seznámil s obsahem doručované písemnosti, což splněno bylo a koneckonců to obviněný ani nezpochybňoval. Státní zástupce nespatřuje mezi skutkovými závěry soudu a jeho právním hodnocením těchto závěrů extrémní nesoulad. K námitce o nepřiměřenosti trestu konstatoval, že k té nelze v dovolacím řízení přihlížet. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §265c tr. ř. shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, jelikož napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl dovolatel uznán vinným a byl mu uložen trest podle §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit podle §265e odst. 1 tr. ř. a splňuje i obligatorní náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. , lze uplatnit, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Obviněný se v podaném dovolání omezil toliko na formální namítnutí tohoto dovolacího důvodu, aniž by jej jakkoliv odůvodnil. Nejvyšší soud se proto tímto dovolacím důvodem, vzhledem k jeho irelevanci, dále nezabýval.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je naplněn, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, což dopadá především na situace, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř., tzn. obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§37 tr. ř.) nebo ustanoveným (§38 tr. ř.), a přitom (1) žádného obhájce neměl, nebo (2) obhájce ustanoveného či zvoleného měl, ale nebyla mu dána možnost se účastnit úkonu nebo řízení, jehož má právo se účastnit nebo mu být přítomen. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je zřejmé, že dovolací důvod je naplněn bez ohledu na skutečnost, z jakého důvodu uvedeného v §36 tr. ř. musel mít obviněný v řízení obhájce, popřípadě zda šlo o jediný důvod nutné obhajoby či více takových důvodů.
Obviněný tento dovolací důvod spatřuje v tom, že policejní orgán přistoupil k jeho výslechu bez přítomnosti obhájce, ačkoliv měl předpokládat, že bude stíhán vazebně, tudíž že budou splněny podmínky nutné obhajoby. Jedná se o námitku scestnou, neboť přistoupením na argumenty obviněného by došlo k popření institutu nutné obhajoby jak je vymezena v §36 tr. ř. V ustanovení §36 odst. 1 písm. a) tr. ř. je stanoveno, že obviněný musí mít obhájce už v přípravném řízení, je-li ve vazbě. Vzhledem k tomu, že obviněný v době výslechů ve vazbě nebyl, nebyla naplněna podmínka nezbytná pro nutnou obhajobu dle výše citovaného ustanovení. Přijetí jeho argumentace a závěrů z ní vyplývajících by znamenalo dojití k zjevně nepřijatelným a absurdním závěrům, jelikož podmínky stanovené v zákoně by mohly být orgány činnými v trestním řízení pouze předpokládány a nemusely by být fakticky a formálně naplněny, čímž by přestaly splňovat svůj účel a trestní řízení by se do vysoké míry stalo nepředvídatelným. Situace, které zakládají nutnou obhajobu, jsou taxativně vymezeny zákonem, a proto až ve chvíli, kdy taková situace nastane, je dána existence nutné obhajoby. Je zcela absurdní, aby bylo možno zakládat tak významný institut zákonem explicitně vymezený pouze na předpokladu orgánu činného v trestním řízení nebo dokonce požadovat od orgánu takovouto v podstatě nemožnou předvídatelnost. V daném případě je situace o to absurdnější, že vznik nutné obhajoby byl založen teprve rozhodnutím o vazbě obviněného, což nespadá do pravomoci policejního orgánu, a tedy obviněný požaduje po tomto orgánu předvídavost rozhodnutí soudu o vazbě, což je zcela nepřijatelné. Nutno dodat, že k procesnímu pochybení by došlo právě tehdy, pokud by došlo k ustanovení obhájce, ještě než byly naplněny podmínky nutné obhajoby, a to zvláště v situaci, kdyby nedošlo k vzetí do vazby obviněného, a tedy vůbec k naplnění podmínek nutné obhajoby. Obviněný má přitom v jakémkoliv stádiu trestního řízení právo zvolit si obhájce a je pouze na něm, zda tak učiní či nikoliv, avšak nelze pouze na základě toho, že si obhájce nezvolí a v budoucnu možná budou naplněny podmínky nutné obhajoby, přistoupit k ustanovení obhájce, když takovýto postup nemá žádnou oporu v zákoně. Lze se rovněž ztotožnit se závěry státního zástupce, že v posuzovaném případě by obviněnému bez zákonného podkladu obhájce byl nucen, aniž by měl možnost si ho vybrat sám. Nejvyšší soud proto shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Obviněný v dovolání rovněž namítal, že usnesení o zahájení trestního stíhání nebyla řádně doručena datovou schránkou jeho obhájci, z čehož usuzoval, že trestní řízení nebylo řádně zahájeno. Uvedenou námitku však nelze podřadit nejen pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů, ale ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů taxativně upravených §265b odst. 1 tr. ř. Obiter dictum však Nejvyšší soud uvádí, že předně je nutno poznamenat, že trestní řízení je zahájeno sepsáním záznamu o zahájení úkonů v trestním řízení dle §158 odst. 3 tr. ř., případně provedením neodkladných a neopakovatelných úkonů, hrozí-li nebezpečí z prodlení. V posuzované věci tudíž bylo trestní řízení již zahájeno a obviněný měl zřejmě na mysli, že nebylo řádně zahájeno trestní stíhání. Podle §62 odst. 1 tr. ř. doručuje orgán činný v trestním řízení písemnost do datové schránky a není-li to možné doručuje prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Nejvyšší soud konstatuje, že v této věci měl orgán činný v trestním řízení doručit usnesení o zahájení trestního stíhání do datové schránky obhájce obviněného dle výše citovaného ustanovení tr. ř., nicméně se ztotožňuje se závěrem státního zástupce, že toto pochybení nemá žádný vliv na správnost rozhodnutí soudu. Orgán činný v trestním řízení navíc doručil písemnost z hlediska §62 odst. 1 tr. ř. způsobem přípustným, a především obhájce se s obsahem usnesení o zahájení trestního stíhání seznámil. Z těchto důvodů nemohla být práva obviněného nijak dotčena, neboť za této situace došlo k řádnému zahájení trestního stíhání.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Namítá-li obviněný, že soudy učinily skutková zjištění, která nejsou bez důvodných pochybností, přičemž vycházely pouze z nepřímých důkazů a nepřihlížely k důkazům svědčícím v jeho prospěch, vymezuje tak výhrady, které s ohledem na výše uvedené požadavky na hmotněprávní argumentaci uplatněnou pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůžou založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť se jedná o námitky výhradně skutkové povahy. Totožné námitky přitom dovolatel uplatňoval již v rámci odvolacího řízení a odvolací soud se s nimi patřičně vypořádal.
Obviněný ve svém dovolání především zpochybňuje důkaz provedený zajištěním jeho pachových stop na místě činu ohledně útoků pod bodem 6) a 7) rozsudku. Tato problematika je v meritorních rozhodnutích Nejvyššího i Ústavního soudu dostatečně propracována. Obecně platí, že teorie i praxe trestního řízení věrohodnost tohoto důkazu nepřijímá bez výhrad, a to zejména pro reálnou možnost přenosu pachových stop na místo činu či na předměty doličné. To je také důvod, proč se obecně na pachové stopy pohlíží jako na důkaz, který je v trestním řízení (podle §89 odst. 2 tr. ř.) přípustný, ale pouze jako důkaz nepřímý . To však platí pouze za podmínky, že nejsou v dané věci jediným důkazem , který svědčí o vině obviněného.
Pokud by tedy byl obviněný z trestného činu usvědčován pouze na základě jediného zajištěného důkazu – důkazu pachovou stopou – bylo by možné dospět pouze k závěru, že se obviněný v blíže neurčené době, s největší pravděpodobností na místě činu nacházel. Ale nebylo by z něj možné bez důvodných pochybností dovodit, že obviněný se v konkrétní době dopustil trestného činu, za který je trestně stíhán. Jinými slovy – důkaz pachovou zkouškou (resp. srovnáním pachových stop) má charakter nepřímého podpůrného důkazu, který však osamoceně nemůže obviněného usvědčit (viz. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 394/97, II. ÚS 418/99; a Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 107/2002, 8 Tz 44/1999, 6 Tdo 1227/2003 a mnoho dalších).
Námitka dovolatele by byla opodstatněná a z hlediska opravného prostředku akceptovatelná pouze v případě, že by obviněný byl u namítaných útoků pod bodem 6) a 7) rozsudku soudu prvního stupně usvědčen ze spáchání trestného činu pouze na základě pachových stop. V posuzovaném případě se o takovou situaci nejednalo, neboť nalézací soud podrobně na str. 21 odůvodnění rozsudku rozebral důkazy navazující na důkaz pachovou stopou. Spoluobviněný P. Ž. u skutku pod bodem 6) od počátku popíral účast obviněného O. na spáchaném činu, u skutku pod bodem 7) potvrdil spoluúčast ve výpovědi v přípravném řízení, ačkoliv u hlavního líčení zcela změnil svou výpověď a popřel účast dovolatele. Nelze přitom odhlížet od skutečnosti, že oba útoky byly provedeny ve dnech bezprostředně navazujících se stejným modem operandi a totožným charakterem odcizených věcí. Význam důkazu pachovou stopou je zde stupňován místy, na kterých byla odebrána, a to na podlaze vedle stolku, na němž stál odcizený televizor a na skříňce pod držákem televizoru, z kterého byl tento odcizen. Vzhledem k specifickým místům, na kterých byla pachová stopa shodující se s pachovou stopou dovolatele odebrána a k tomu, že obviněný neměl jakýkoliv bližší vztah k místům, kde došlo k trestnímu jednání, nelze mít pochybnosti o spáchání předmětných útoků obviněným.
Obviněný ve vztahu ke skutkovým zjištěním nalézacího soudu v dovolání také namítal, že nebyl na místech spáchání některých dílčích útoků, což vyplývá z výpovědi spoluobviněného P. Ž. Ačkoliv se opět jednalo o námitku vymykající se rozsahu deklarovaného dovolacího důvodu, Nejvyšší soud shledává za potřebné uvést, že nalézací soud řádně odůvodnil, z jakých důvodů neuvěřil některým z vyjádření spoluobviněného P. Ž. během hlavního líčení, když byla v rozporu s jeho výpovědí z přípravného řízení. Soud však vycházel i z dalších důkazů, konkrétně z výpovědí poškozených, z pachových stop zajištěných na místech činu, jakož i z jiných důkazů, které byly pořízeny na místech činu při jejich ohledání policejním orgánem. Jak je patrno z obsahu spisu, nalézací soud v posuzovaném případě provedl dokazování v potřebném rozsahu, přičemž se zaměřil na všechny skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy pak také nalézací soud náležitým způsobem vyhodnotil. V odůvodnění svého rozhodnutí se vypořádal se všemi provedenými důkazy, přičemž podrobně a logicky vysvětlil, ze kterých důkazů a proč vycházel, a současně uvedl argumenty, které jej vedly k závěru, že obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena (srov. str. 20 – 24 rozsudku soudu prvního stupně). Jeho závěry, s nimiž se také bez výhrad ztotožnil i odvolací soud (srov. str. 3 – 6 napadeného usnesení odvolacího soudu), jsou přitom logické a přesvědčivé.
Dovolatel rovněž zpochybnil účastenství na trestném činu nedovoleného ozbrojování, neboť se dle něj jednalo o klasický případ excesu, když nemohl do jednání spoluobviněného spočívajícího v odcizení střelných zbraní nijak zasáhnout nebo mu v tom zabránit. Jedná se obecně o hmotně právní námitku, avšak obviněný ji zakládá pouze na jiných skutkových zjištěních, čímž nabízí vlastní verzi průběhu skutkového děje, domáhá se změny skutkových zjištění, přičemž teprve sekundárně, po takto dosažené změně skutkových zjištění, by mělo dojít i ke změně právního posouzení. Proto tuto námitku nelze akceptovat jako odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu. Pouze na okraj Nejvyšší soud uvádí, že o exces se jedná tehdy, když jeden z účastníků na trestném činu vybočí z dané formy účastenství (v tomto případě spolupachatelství) a spáchá trestný čin těžší než takový, který účastníci měli v úmyslu spáchat. Jak uvedl nalézací soud v rozsudku i státní zástupce ve svém vyjádření, úmyslem obviněného a spoluobviněného P. Ž. bylo odcizit jakékoliv věci vhodné ke zpeněžení. Mezi takové věci patří i střelné zbraně a obviněný musel nebo alespoň měl počítat během páchání dílčích útoků s tím, že svým jednáním může naplnit skutkové podstaty i jiných trestných činů. Vzhledem k tomu, že před vloupáním obviněný ani spoluobviněný nevěděli, jaké věci najdou, nemohli se již z povahy dané trestné činnosti předem dohodnout na tom, které konkrétní věci odcizí. Jak uvedl již nalézací soud, jednali v rámci obecné předchozí dohody, že odcizí vše, co budou moci později zpeněžit, tedy i zbraně.
Ani námitkou, že mu byl uložen nepřiměřený trest, přičemž soudy nezhodnotily všechny okolnosti podmiňující uložení mírnějšího trestu, obviněný uplatněný dovolací důvod nenaplnil. Nejvyšší soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39 až 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Dovolatel namítal právě nepřiměřenost uloženého trestu, a proto z výše uvedeného vyplývá, že se jedná o námitku, kterou nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že obviněný neuplatnil jedinou námitku, kterou by zpochybnil právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu předvídaného ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud vzhledem k zákonnému omezení rozsahu přezkumné povinnosti na rozsah a důvody uvedené v dovolání nezkoumal případná jiná pochybení v právním posouzení ze strany soudů nižších stupňů.
Nejvyšší soud dovolání obviněného z důvodů shora již uvedených odmítl postupem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík