ECLI:CZ:NSS:2018:2.ADS.14.2018:64
sp. zn. 2 Ads 14/2018 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: F. N., zastoupený
JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, ve věci žaloby proti
rozhodnutí žalované ze dne 12. 12. 2016, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2017, č. j. 78Ad 31/2016 – 45,
takto:
I. Kasační stížnost se v rozsahu výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 11. 12. 2017, č. j. 78Ad 31/2016 – 45, za mí t á.
II. Výrok II. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2017,
č. j. 78Ad 31/2016 – 45, se zru š u je a v této části se věc v r ací krajskému
soudu k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je po v i nna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 1573 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce
žalobce – JUDr. Lubomíra Müllera, advokáta.
Odůvodnění:
I. Rozsudek krajského soudu
[1] Rozsudkem ze dne 11. 12. 2017, č. j. 78Ad 31/2016 – 45, zrušil Krajský soud v Ústí
nad Labem (dále jen „krajský soud“) rozhodnutí žalované o námitkách ze dne 12. 12. 2016,
č. j. X, stejně jako jemu předcházející rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze
dne 15. 9. 2016, č. j. X, pro nezákonnost. Posledně jmenovaným rozhodnutím byl žalobci s
odkazem na §56 odst. 1 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), v návaznosti na §18 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
,,zákon o mimosoudních rehabilitacích“), snížen od 8. 10. 2016 starobní důchod. Krajský soud
vrátil věc žalované k dalšímu řízení a dále rozhodl, že žalovaná je povinna uhradit žalobci
náhradu nákladů řízení ve výši 16 456 Kč.
[2] V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že podstatou sporu mezi žalobcem
a žalovanou je, zda žalobce spadá pod §18 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích a zda
mu tedy vznikl nárok na příplatek k důchodu podle §24 odst. 4 citovaného zákona. Nesporné
mezi stranami bylo, že žalobce naplnil první kritérium §18 odst. 1 zákona o mimosoudních
rehabilitacích, tedy že absolvoval výkon základní vojenské služby ve vojenském táboře nucených
prací; konkrétně žalobce nastoupil základní vojenskou službu ke dni 1. 11. 1953 se zařazením
k 52. pomocnému technickému praporu a ukončil ji ke dni 22. 12. 1955 u 52. technického
praporu. Ke druhému kritériu, tj. vykonání základní vojenské služby se zařazením v táboru
nucených prací v důsledku získání označení politicky nespolehlivé osoby, krajský soud zjistil
z osobních materiálů žalobce, že jej vojenské orgány klasifikovaly písmenem ,,A“, tedy jako
osobu zcela schopnou. Ke zmíněnému hodnocení byla připsána poznámka, že žalobce „nemá
právě dobrý poměr k lidově demokratickému zřízení“, ta ale neměla na tehdy žalobci přidělenou
klasifikaci „A“ žádný vliv.
[3] Podle krajského soudu však bylo rozporuplné, že žalobce byl umístěn k výkonu základní
vojenské služby k 52. pomocnému technickému praporu, který byl sice svým vnitřním
uspořádáním označován za lehký pomocný technický prapor, nicméně stále šlo o útvar
Československé armády, kam byly přidělovány zejména politicky nespolehlivé osoby s klasifikací
,,E“ za účelem jejich převýchovy. Z podkladů umístěných na stránkách Vojenského historického
ústavu krajský soud zjistil, že se objevovaly případy, kdy osoba byla sice klasifikována písmenem
,,A“ či ,,B“, jimiž byli označováni Romové, Němci, Maďaři a negramotní, nicméně k ní bylo
přistupováno jako k osobě politicky nespolehlivé.
[4] Krajský soud proto zaujal názor, že §18 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích
a označení politicky nespolehlivé osoby nelze vykládat dogmatickým způsobem, neboť je zřejmé,
že i osoby s označením písmena ,,A“ byly považovány za osoby politicky nespolehlivé,
třeba jen pro svůj původ, což ostatně mohl být případ žalobce, jehož rodina byla německé
národnosti. Krajský soud konstatoval, že „již samotný výkon základní vojenské služby v pomocných
technických praporech zakládá nárok na příplatek k důchodu dle ust. §5 o dst. 1 písm. c) bodu 2 zákona
o účastnících národního boje bez ohledu na klasifikační označení brance, poněvadž smyslem zmíněné právní
úpravy je především zmírnění křivd způsobených osobám, jež byly k výkonu vojenské základní služby zařazeny
do vojenských táborů nucených prací, neboť byly komunistickou ideologií s ohledem na jejich civilní případně
armádní život považovány za škodlivé a nežádoucí pro budování státního aparátu.“ K uvedenému
závěru odkázal taktéž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2015,
č. j. 1 Ads 73/2015 - 52.
[5] Krajský soud uzavřel, že na žalobce bylo možno aplikovat §18 odst. 1 zákona
o mimosoudních rehabilitacích, čímž mu měl vzniknout nárok na příplatek k důchodu
dle §24 odst. 4 téhož zákona a žalovaná pochybila, když žalobci snížila měsíční výši starobního
důchodu v souladu s §56 odst. 1 písm. c) zákona o důchodovém pojištění.
II. Kasační stížnost žalované a vyjádření žalobce
[6] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatňuje
důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., namítá tedy nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení.
[7] Stěžovatelka předně nesouhlasí s názorem krajského soudu, že samotný výkon základní
vojenské služby v pomocných technických praporech zakládá nárok na příplatek k důchodu
dle §5 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o účastnících národního boje (pozn. stěžovatelky: správně
mělo být zřejmě uvedeno podle §24 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích), bez ohledu
na klasifikaci brance.
[8] Podle §18 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích se totiž zrušují pouze rozkazy,
kterými byli občané označení za politicky nespolehlivé zařazeni v letech 1948 až 1954
do vojenských táborů nucených prací po dobu základní vojenské služby a výjimečného
vojenského cvičení. Podle potvrzení Ministerstva obrany o zařazení v průběhu vojenské služby
ze dne 19. 7. 2016 však byl žalobce klasifikován odvodní komisí OVV Žatec dne 21. 9. 1953
písmenem „A“, přičemž v žalobcově evidenčním listu brance je ve stručném závěru uvedeno,
že „jmenovaný je spolehlivý, ale nemá právě dobrý poměr k lidově demokratickému zřízení“. Stěžovatelka
uvádí, že žalobce vykonával vojenskou základní službu od 1. 11. 1953, tj. v době,
kdy již československá armáda používala klasifikaci k „rozřazování“ branců a kdy ke službě
u (pomocných) technických praporů nastupovaly i jiné osoby než jen „politicky nespolehlivé“.
Na konci roku 1952 se počet příslušníků pomocných technických praporů pohyboval kolem
25 000, z toho klasifikaci „E“ mělo 15 000 branců.
[9] Dle dikce §24 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích není podmínkou pro vznik
nároku na příplatek k důchodu pouhé zařazení do (pomocného) technického praporu,
neboť §18 odst. 1 citovaného zákona výslovně uvádí, že se musí jednat o občany,
kteří byli označeni za politicky nespolehlivé. Pokud by záměrem zákonodárce bylo,
aby příplatkem k důchodu byly odškodňovány všechny osoby zařazené do (pomocného)
technického praporu, neměl by důvod podmiňovat je jejich dřívějším označením za „politicky
nespolehlivé“.
[10] Teleologickým výkladem přitom nelze dospět k opaku a předmětné ustanovení vykládat
v rozporu s jeho účelem tak, že se vztahuje i na osoby politicky spolehlivé. Přistoupení na výklad
krajského soudu podle napadeného rozsudku by znamenalo, že např. i osoby trestané
za kriminální delikty by měly nárok na uvedený příplatek k důchodu. Důvodová zpráva
ani dosavadní judikatura nepodává definici osoby politicky nespolehlivé, pročež stěžovatelka
vychází z opakovaných vyjádření Ministerstva obrany, dle kterých byli politicky nespolehliví
vojáci označováni klasifikací „E“. Toliko ze skutečnosti, že žalobcovi rodiče byli německé
národnosti, nelze dovodit tehdejší politickou nespolehlivost žalobce. Z ničeho nelze ani dovodit,
že by důvodem zařazení žalobce k výkonu služby v technickém praporu byla právě politická
perzekuce.
[11] Primárním účelem dotčených odškodňovacích předpisů je přitom odškodnění osob,
které byly vystaveny politickému pronásledování. Zákonodárce si byl při přijetí zákona
o mimosoudních rehabilitacích zcela jistě vědom, že do pomocných technických praporů
byly v praxi zařazovány i jiné osoby než „politicky nespolehlivé“, a jeho záměrem proto jistě
nebylo odškodnit osoby, které byly do pomocných technických praporů zařazovány z důvodů
odlišných od politické perzekuce. Limity pro aplikaci §24 odst. 4 zákona o mimosoudních
rehabilitacích tedy zákonodárce jasně vymezil okruhem osob, na které se toto ustanovení
vztahuje, a k jeho rozšíření nemá soud legislativní pravomoc.
[12] Stěžovatelka má za to, že krajským soudem užitý odkaz na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 11. 2015, č. j. 1 Ads 73/2015 – 52, není přiléhavý. Nejvyšší
správní soud tam totiž posuzoval otázku, zda lze pro účely přiznání příplatku k důchodu
podle §24 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích za vojenské tábory nucených prací
považovat i technické prapory. Tehdejší žalobce přitom byl klasifikován písmenem „E“,
tedy jako osoba politicky nespolehlivá.
[13] Pro podpoření své argumentace poukazuje stěžovatelka na rozsudek Krajského soudu
v Brně ze dne 22. 12. 2017, č. j. 33 Ad 29/2016 – 51, v němž uvedený soud dospěl k závěru,
že „osoba musela být označena za politicky nespolehlivou, aby se na ni mohl vztahovat rehabilitační režim
citovaného ustanovení se souvisejícím benefitem v podobě příplatku k důchodu.“
[14] Dále stěžovatelka brojí proti výši, v jaké krajský soud přiznal žalobci právo na náhradu
nákladů řízení o žalobě. Žalobou napadené rozhodnutí je rozhodnutím ve věci důchodového
pojištění a na sporný nárok je tedy třeba nahlížet jako na nárok fyzické osoby v oblasti
důchodového pojištění. Uvedenou záležitost je tudíž třeba podřadit pod §9 odst. 2 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách a advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), v čemž stěžovatelka odkazuje
na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2017, č. j. 3 Ads 306/2016 – 77, ze dne
30. 3. 2017, č. j. 1 Ads 100/2017 – 24, ze dne 16. 8. 2012, č. j. 6 Ads 161/2011 – 29, ze dne
19. 7. 2012, č. j. 4 Ads 28/2010 – 19, ze dne 22. 9. 2010, č. j. 6 Ads 79/2010 – 41, ze dne
26. 5. 2010, č. j. 3 Ads 105/2009 – 92, ze dne 24. 3. 2010, č. j. 3 Ads 122/2009 – 131,
a několik dalších rozsudků, v nichž byly náklady řízení vyčísleny právě s přihlédnutím
k §9 odst. 2 advokátního tarifu. Dle názoru stěžovatelky krajský soud rovněž chyboval,
když žalobci přiznal náklady řízení podle §11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu za převzetí
a přípravu zastoupení, když ze správního spisu vyplývá, že žalobce byl tímto zástupcem
zastoupen již ve správním řízení.
[15] Žalobce se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 31. 1. 2018 a 4. 2. 2018,
v němž uvedl, že jeho klasifikace odvodní komisí jakožto „spolehlivé“ osoby, jež však „nemá
právě dobrý poměr k lidově demokratickému zřízení“, se nevztahuje k hodnocení jeho politické
spolehlivosti, nýbrž logicky představuje hodnocení jeho „lidské“, resp. pracovní spolehlivosti.
Jinak by totiž byly oba uvedené údaje mezi sebou ve zjevném rozporu. Žalobcovu politickou
nespolehlivost dokreslují i další okolnosti. Za války byl totiž veden jako osoba německé
národnosti, a to podle národnosti své matky. Ta měla většinu příbuzných v tehdejší Spolkové
republice Německo, zatímco žalobcův otec byl sice národnosti české, ale jeho bratr pobýval
v Argentině (v době, kdy jakýkoli kontakt s kapitalistickou zemí byl pokládán za krajně
podezřelý). Žalobce dále nevidí žádný důvod pro to, aby jej stěžovatelka dávala do souvislosti
s osobami odsouzenými za kriminální delikty nebo s vojáky, kteří byli k pomocným technickým
praporům přeloženi z bojových útvarů. Žalobce mj. odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne
12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03, ze dne 1. 12. 2005,
sp. zn. II. ÚS 290/05, ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 712/05, ze dne 26. 10. 2007,
sp. zn. I. ÚS 2366/07 a ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 819/15, s tím, že zde vyslovené obecné
zásady se vztahují i na jeho případ. Stěžovatelka s ním hraje právě Ústavním soudem zmiňovanou
„nedůstojnou hru na zklamanou naději“, když mu na sklonku života začala tvrdit, že byl politicky
spolehlivý, načež mu po 20 letech zvláštní příplatek k důchodu odňala. Žalobce také odkázal
na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 1. 2018, č. j. 29 Ad 16/2016 – 61,
v němž tento krajský soud uvedl s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího
správního soudu, že při rozhodování o rehabilitacích osob pronásledovaných nedemokratickým
režimem se má uplatňovat princip favorit rehabilitationis. Obsahem tohoto principu sice nemůže
být odškodnění všech křivd, ale má jím být jednak úmysl rozhodnout v pochybnost ve prospěch
rehabilitace, a nikoli v její neprospěch; a jednak vědomí toho, že demokratický režim by neměl
ke křivdě vytvořené nedemokratickým režimem přidávat křivdu další. Jsou-li tedy k dispozici
dva rovnocenné výklady, z nichž jeden je extenzivní a druhý restriktivní, musí soud zvolit
ten z nich, jež odpovídá dalším metodám výkladu, zejména pak úvaze teleologické.
[16] Stěžovatelka následně ve své replice ze dne 8. 2. 2018, doplněné dne 12. 3. 2018,
zdůraznila, že zákonodárce úmyslně vyloučil z rozsahu §18 odst. 1 zákona o mimosoudních
rehabilitacích povolávací rozkazy těch osob, jež nebyly označeny za politicky nespolehlivé.
Původní znění daného zákonného ustanovení počítalo právě se zrušením veškerých povolávacích
rozkazů, kterými byli vojáci zařazeni po dobu základní vojenské služby do pomocných
technických praporů, vydaných v letech 1950 až 1954, jakož i povolávacích rozkazů na výjimečná
vojenská cvičení k pomocným technickým praporům podle §39 zákona č. 92/1949 Sb., branný
zákon. Nebyla zde tedy podmínka označení povolávaných jako politicky nespolehlivých osob.
Důvodová zpráva k zákonu č. 267/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, pak jasně uvedla, že předmětné ustanovení je třeba novelizovat,
neboť nikoli všechny osoby zařazené do pomocných technických praporů (resp. jim na roveň
postavených útvarů) byly takto zařazeny v důsledku politické perzekuce. Na nich nebyly spáchány
žádné politicky motivované křivdy, a proto je zákonodárce vyňal z působnosti tohoto zákona,
k čemuž zvolil zavedení kritéria dřívějšího označení osoby jako politicky nespolehlivé.
Stěžovatelka odmítá, že by respektováním zákonného požadavku dřívějšího označení osoby
za politicky nespolehlivou postupovala formalisticky, neboť toliko respektovala zjevný úmysl
zákonodárce, nepochybným způsobem vyjádřený v důvodové zprávě i v samotném normativním
textu. O tom, že judikatura krajských soudů není v tomto ohledu zcela jednoznačná,
svědčí rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2017, č. j. 33 Ad 29/2016 – 51,
v němž soud formuloval zcela kategorický názor, že „osoba musela být označena za politicky
nespolehlivou, aby se na ni mohl vztahovat rehabilitační režim citovaného ustanovení se souvisejícím benefitem
v podobě příplatku k důchodu… Krajský soud nepochybuje o tom, že klasifikace ‚E‘ je z pohledu výkladu
této skutkové podstaty třeba vnímat jako ono dobové označení osoby za politicky nespolehlivou… podmínka
politické nespolehlivosti hraje v konstrukci nároku na příplatek k důchodu roli obligatorní podmínky,
kterou musela osoba po dobu služby ve VTNP splňovat, aby jí bylo možno za tuto dobu služby přiznat příplatek
k důchodu, sleduje podle krajského soudu ratio legis této právní úpravy.“ Stěžovatelka dále podotýká,
že do pomocných technických praporů nebyli zařazováni (vyjma politicky nespolehlivých osob)
pouze instruktoři a agenti, ale též vybrané profese ve stavebnictví, řemeslníci, horníci z povolání,
národnostní menšiny, negramotní atd., tj. osoby označené klasifikací „A“, „B“, „Cd“, či „Cj“
(žalobce byl přitom klasifikován „A“ a výcvik beze zbraně konal pouze v období od 1. 11. 1953
do 8. 11. 1953). Krajský soud v napadeném rozsudku sice citoval pro věc aktuální znění
§18 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, nicméně rozhodl ve výsledku jakoby
podle jeho původního znění, když vyjádřil názor, že již samotné zařazení do pomocného
technického praporu zakládá nárok na příplatek k důchodu podle §24 odst. 4 citovaného zákona.
Tímto zcela obešel zjevný úmysl zákonodárce vyplývající z novelizace předmětného zákonného
ustanovení. Co se týče rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 1. 2018,
č. j. 29 Ad 16/2016 – 61, na nějž poukázal žalobce, k němu stěžovatelka uvedla, že v daném
případě šlo o žalobce, který byl aktivně činný v Junáku, který byl zakázán od roku 1950. Jednalo
se tedy o odlišný případ než právě projednávaný, v němž krajský soud judikoval, že již samotný
výkon základní vojenské služby v (pomocných) technických praporech zakládá nárok na příplatek
k důchodu.
[17] K problematice výše nákladů řízení, resp. zda se jedná o věc důchodového pojištění,
či nikoli, stěžovatelka uvedla, že podle §88 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, lze proti rozhodnutí orgánů
sociálního zabezpečení ve věcech důchodového pojištění jako řádný opravný prostředek podat
písemné námitky do 30 dnů ode dne jeho oznámení účastníku řízení. Proto je zřejmé, že v dané
věci šlo o věc důchodového pojištění. Není přitom rozhodné, jakou povahu má příplatek
k důchodu, ale to, že je napadeno rozhodnutí ve věci důchodového pojištění. Z nedávných
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyplývá, že v těchto případech je náhradu nákladů
řízení nutno stanovit s přihlédnutím k §9 odst. 2 advokátního tarifu, nikoli tedy podle
§9 odst. 4 advokátního tarifu. Stěžovatelka rovněž sporuje účelnost žalobcem vynaložených
nákladů na zastoupení, pakliže žalobcův zástupce (advokát) podal proti jedinému rozhodnutí
o námitkách dvě samostatné správní žaloby (tj. žalobu proti každému ze dvou sporných výroků
rozhodnutí o námitkách).
[18] Ve svých vyjádřeních ze dne 25. 2. 2018, 2. 4. 2018 a 28. 4. 2018 žalobce uvedl, že sporná
otázka nespočívá, na rozdíl od přesvědčení stěžovatelky, v tom, zda samotný výkon základní
vojenské služby v pomocných technických praporech zakládá nárok na příplatek k důchodu
bez ohledu na klasifikační označení brance. Spočívá naopak v tom, zda žalobce byl osobou
politicky nespolehlivou, či nikoli. Podstatné dále je, že vojenské tábory nucených prací
byly zřízeny za účelem převýchovy. Jestli pak do těchto táborů vojenští velitelé navzdory tomuto
účelovému určení zařazovali i jiné osoby, nelze to přičítat k tíži žalobce. Jeho politická
nespolehlivost pramenila z toho, že jeho příbuzenstvo mělo německou národnost, resp. jeho část
pobývala ve Spolkové republice Německo a v Argentině. Žalobce měl dále za to, že stěžovatelka
nebrojí snad ani tak proti samotnému výroku napadeného rozsudku, nýbrž spíše proti
(dle jejího názoru) paušalizující formulaci části jeho odůvodnění. Žalobce také opětovně požádal
o přednostní projednání své věci a odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 4. 2018, č. j. 2 Ads 13/2018 - 54, v němž byly vyřešeny všechny sporné otázky,
které jsou stěžejní v projednávané věci.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[19] Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka
v podané kasační stížnosti, přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
[20] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná. Nejvyšší správní soud podotýká, že kasační
stížnost není přípustná, směřuje-li pouze proti výroku o nákladech řízení (§104 odst. 2 s. ř. s.).
V nynější věci však stěžovatelka napadla též věcný výrok napadeného rozsudku a uplatnila
vůči němu relevantní argumenty, jež navíc vedly ke korekci krajským soudem vysloveného
meritorního právního názoru (viz níže). Citovaná výluka přípustnosti kasační stížnosti se tudíž
neuplatní.
[21] Nejvyšší správní soud zvážil žalobcovu žádost o přednostní projednání věci a rozhodl
se jí vyhovět. Žalobce žádost odůvodnil svým značně pokročilým věkem, zatímco stěžovatelka
se k této žádosti připojila, neboť napadený rozsudek může mít značný dopad do její správní
praxe (dříve podaný návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vzápětí vzala
stěžovatelka zpět).
[22] Dále Nejvyšší správní soud poznamenává, že neshledal nezbytným spojení této věci s věcí
vedenou pod sp. zn. 2 Ads 13/2018. Zároveň však dodává, že obě věci jsou skutkově i právně
obdobné a v projednávané věci neshledává důvod se od zaujatého stanoviska v rozsudku ze dne
25. 4. 2018, č. j. 2 Ads 13/2018 – 54, odchýlit a s argumentací uvedenou v tomto rozhodnutí
se ztotožňuje.
[23] Podle §18 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích platí: „Zrušují se rozkazy, kterými
byli občané označení za politicky nespolehlivé zařazeni v letech 1948 až 1954 do vojenských táborů nucených
prací po dobu základní vojenské služby a výjimečného vojenského cvičení podle §39 zákona č. 92/1949 Sb.,
branný zákon. Za vojenské tábory nucených prací se pro účely tohoto zákona považují silniční prapory ženijního
vojska zřízené od 2. 8. 1948 do 1. 9. 1950 a pomocné technické prapory a vojenské báňské oddíly,
jejichž příslušníci byli na důlní práce odvedeni od 25. února 1948 do 1. září 1950 a pracovali v dolech nejméně
12 měsíců bez předepsaného pravidelného střídání. Příslušníci vojenských báňských oddílů uvedených ve větě druhé
se považují za osoby oprávněné podle §14 odst. 2, i kdyby nebyli do vojenských báňských oddílů zařazeni
na základě rozkazů.“
[24] Podle §24 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích platí: „Za účelem zmírnění křivd
způsobených osobám uvedeným v §18 odst. 1 se k důchodu poskytuje příplatek 15 Kčs za každý měsíc
této služby. Příplatek k důchodu se vyplácí jen do výše, která spolu s důchodem nepřevyšuje nejvyšší
výměru důchodu stanovenou zvláštními předpisy. Pro příplatek k důchodu platí obdobně §58a zákona
č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění zákona č. 306/1991 Sb.“
[25] Z předložených spisů vyplynulo, že žalobci byl od 21. 12. 1991 rozhodnutím stěžovatelky
ze dne 11. 11. 1992, vydaným s ohledem na potvrzení Krajské vojenské správy Ústí nad Labem
ze dne 10. 1. 1992, poskytnut příplatek k důchodu za dobu od 1. 11. 1953 do 30. 4. 1954,
tj. za 6 měsíců služby ve vojenských táborech nucených prací. Dalším rozhodnutím ze dne
28. 6. 1994 byl žalobci od 8. 8. 1994 starobní důchod snížen, neboť podle potvrzení Vyššího
doplňovacího velitelství ze dne 10. 5. 1994 žalobce sloužil ve vojenských táborech nucených prací
jako osoba politicky spolehlivá a příplatek k důchodu mu za dobu od 1. 11. 1953 do 30. 4. 1954
nenáležel. Dalším rozhodnutím ze dne 3. 6. 1997 byl žalobci od 7. 5. 1994 přiznán příplatek
k důchodu za dobu 1. 11. 1953 do 31. 12. 1954, tj. za 14 měsíců služby ve vojenských táborech
nucených prací.
[26] Žádostí ze dne 6. 6. 2016 a ze dne 25. 7. 2016 žalobce požádal o přepočet příplatku
k důchodu tak, aby byl přiznán za celou dobu služby ve vojenských táborech nucených prací
od 1. 11. 1953 do 22. 12. 1955, tedy včetně služby v technickém praporu transformovaném
z pomocného technického praporu. Z „Výpisu o zařazení v průběhu vojenské základní služby“,
vydaného dne 19. 7. 2016 Ministerstvem obrany, odborem pro válečné veterány, bylo zjištěno,
že žalobce sloužil v období od 1. 11. 1953 do 28. 2. 1954 u 52. pomocného technického praporu
a v období 1. 3. 1954 do 22. 12. 1955 u 52. technického praporu. A dále bylo uvedeno, že ve spise
žalobce není stanovena klasifikace „E“, ale odvodní komisí OVV v Žatci byla dne 21. 9. 1953
stanovena klasifikace „A“ a v evidenčním listu brance je uvedeno, že je spolehlivý, ale nemá právě
dobrý poměr k lidově demokratickému zřízení. Od 1. 11. 1953 do 8. 11. 1953 konal výcvik beze
zbraně. Na základě uvedeného výpisu zhodnotila stěžovatelka, že žalobce nikdy nebyl osobou,
na niž se vztahoval §18 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a proto mu příplatek
k důchodu podle §24 odst. 4 citovaného zákona za dobu služby ve vojenských táborech
nucených prací nenáleží.
[27] Z odůvodnění napadeného rozsudku, stejně jako z podání stěžovatelky i žalobce je patrné,
že mezi účastníky panuje v zásadě shoda v otázkách skutkových. Sporná je však otázka výkladu
výše citovaných ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích.
[28] V první řadě je třeba přisvědčit stěžovatelce v tom, že krajským soudem užitý odkaz
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2015, č. j. 1 Ads 73/2015 – 52,
je v kontextu odůvodnění napadeného rozsudku zavádějící. Jádrem tehdejší věci totiž
bylo skutečně určení, zda je možné pro účely §18 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích
posuzovat zařazení do technického praporu srovnatelně se zařazením do pomocného
technického praporu, resp. zda lze technický prapor podřadit pojmu „vojenský tábor nucených
prací“. O tom, že tehdejší žalobce (v pozici stěžovatele) byl dříve označen za osobu politicky
nespolehlivou, však v odkazované věci nebylo sporu, což však neznamená, že by tato skutková
okolnost neměla mít relevanci. Vytknutá nepřesnost nicméně není sama o sobě dostatečným
důvodem ke zrušení napadeného rozsudku, obstojí-li jinak jeho nosný právní názor (o čemž bude
pojednáno níže).
[29] Stěžovatelce je rovněž třeba přisvědčit v tom, že se dosavadní judikatura
Nejvyššího správního soudu nezabývala výkladem ustanovení §18 odst. 1 věty první zákona
o mimosoudních rehabilitacích se zaměřením na formulaci „občané označení za politicky
nespolehlivé“. Stěžovatelka též správně poznamenala, že text ustanovení §18 odst. 1 věty první
uvedeného zákona v původní podobě vůbec tuto formulaci neobsahoval; k jeho včlenění došlo
až zákonem č. 267/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích. V důvodové zprávě k návrhu zákona č. 267/1992 Sb. mj. stojí: „Vo vojenských
táboroch nútených prác slúžili vedľa seba občania, ktorých administratívne označili za politicky nespoľahlivých
ako aj politicky spoľahlivých. Krycím názvom pre politicky nespoľahlivých bolo označenie "vojak klasifikácie E".
Politicky spoľahlivých vojakov cvičili v zbrani, vytvárali veliteľský zbor, vykonávali špeciálne služby (spojovacie,
strážne apod.) a tvorili zbor inštruktorov, na začiatku hlavne profesného zamerania. Na nich neboli spáchane
žiadne politicky motivované krivdy, a preto pre zachovanie právnej hodnoty zákona treba ich z pôsobnosti zákona
vylúčiť, čo sa dosiahne výslovným uplatnením pôsobnosti zákona len na osoby politicky nespoľahlivé.“ Nejvyšší
správní soud s ohledem na citovaný výňatek z důvodové zprávy nemá pochybnosti o úmyslu
historického zákonodárce. Tímto bylo očividně vyloučení zrušení těch rozkazů, jejichž vydání
nesouviselo s politickou perzekucí. Důvodová zpráva přitom sice hovoří o odvodní klasifikaci
brance písmenem „E“, jež mělo náležet posouzení brance jakožto politicky nespolehlivého,
zákonný text však toto formální kriterium nepřejal. Z důvodové zprávy ani přímo neplyne,
že by snad jedině tehdy, byl-li rozkaz o zařazení osoby do vojenského tábora nucených prací
vydán osobě s klasifikací „E“, měl být takový rozkaz zrušen.
[30] Samotné zákonné ustanovení §18 odst. 1 věty první zákona o mimosoudních
rehabilitacích výslovně požaduje dřívější „označení“ občana za politicky nespolehlivého. Pokud
by měl Nejvyšší správní soud přistoupit k výkladu tohoto ustanovení toliko metodou jazykovou,
musel by se ztotožnit se stěžovatelkou v tom, že žalobce po formální stránce nebyl označen
jako osoba politicky nespolehlivá. Tímto přístupem však nelze zaručit, že budou rehabilitovány
osoby, při jejichž klasifikaci se odvodní komise mohla zmýlit, či dokonce přistoupit k úmyslné
nesprávné kvalifikaci. Právě tak nelze ani postavit najisto, že předmětná klasifikace „E“ byla
užívána zcela konzistentně; žalobce ostatně namítal (a činí tak doposud), že tato kategorie vyšla
z užívání v souvislosti s formálním procesem transformace pomocných technických praporů
na technické prapory (v počátku roku 1954), přičemž k inkozistencím v jejím přidělování
mělo docházet již od druhé poloviny roku 1953, tj. právě v období, kdy byl žalobce odvodní
komisí dotazován a klasifikován.
[31] Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 2366/07, konstatoval,
že „teleologický přístup k výkladu práva musí převážit nad čistě dogmaticky gramatickým výkladem
tak, aby byl v maximální míře naplněn účel rehabilitačních a na ně navazujících předpisů, jímž je zmírnění křivd
spáchaných předchozím režimem.“ Přidržel se tak své ustálené judikatury, postulující, že „účel a smysl
právních předpisů není možné hledat pouze ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy
také přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy (srov. nález ze dne 2. 6. 2005,
sp. zn. I. ÚS 605/03 a nález ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 712/05). Nejvyšší správní
soud je toho názoru, že pro zajištění ústavní konformity je třeba při výkladu ustanovení
§18 odst. 1 věty první zákona o mimosoudních rehabilitacích upozadit prvek jazykový
ve prospěch metody teleologické (mající na zřeteli účel vykládaného textu). Při posuzování,
zda došlo ke zrušení rozkazu o zařazení občana do vojenského tábora nucených prací podle
daného zákonného ustanovení, je proto třeba hodnotit, jestli příslušná osoba byla nahlížena
(nikoli pouze formálně „označena“, jak požaduje text zákona) jako politicky nespolehlivá.
Nejvyšší správní soud si je vědom, že takové hodnocení může být značně ztíženo okolnostmi
souvisejícími s nemalým časovým odstupem období, v němž byli na základě takových rozkazů
občané zařazováni do vojenských táborů nucených prací (nedostatek důkazního materiálu
ke spolehlivému objasnění věci). Správní orgán je ale i přesto v každém případě povinen provést
individualizované posouzení veškerých dostupných relevantních důkazů. Získá-li přitom jakékoli
indicie (byť i zcela neformální) nasvědčující politické nespolehlivosti, jež nebudou jednoznačně
vyvráceny jinými důkazními zjištěními, bude v pochybnostech třeba politickou motivaci rozkazu
presumovat a postupovat tedy, v souladu s judikaturou Ústavního soudu, in favorem rehabilitationis,
tj. konstatovat zrušení rozkazu o zařazení do vojenského tábora nucených prací ve smyslu
§18 odst. 1 věty první zákona o mimosoudních rehabilitacích. Bylo by totiž zcela absurdní nyní
morálně odsuzovat a právně napravovat (rehabilitovat) zvůli orgánů veřejné moci a perzekuci
politicky „nepohodlných“ osob v období nesvobody, přitom však setrvávat na tou samou
totalitní mocí uplatňovaných formálních procedurách (např. klasifikaci brance písmenem „E“).
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že stěžovatelka nebyla a není při výkladu ustanovení
§18 odst. 1 věty první zákona o mimosoudních rehabilitacích vázána formální klasifikací brance
odvodní komisí, byť se může jednat o jeden z významných důkazů, od kterých se bude
její úsudek nutně muset odvíjet.
[32] Výše uvedené nicméně nelze nazírat tak, že by snad samotná existence rozkazu o zařazení
občana do vojenského tábora nucených prací měla být dostačující k přijetí závěru o jeho politické
nespolehlivosti. Stejně tak jako nelze považovat odvodní klasifikaci „E“ za synonymum faktické
politické nespolehlivosti brance, nelze ani spatřovat mezi zařazením brance do vojenského tábora
nucených prací a jeho politickou nespolehlivostí vztah logické ekvivalence. V řízení
před krajským soudem bylo přesvědčivě prokázáno, že do vojenských táborů nucených prací
nebyly zařazovány toliko osoby politicky nespolehlivé, pročež vztahu mezi „politickou
nespolehlivostí“ osoby a jejím zařazením do takového útvaru odpovídá právě logická implikace,
a to v uvedeném pořadí. Jinými slovy lze uvést, že jestliže byl branec nahlížen jako osoba
politicky nespolehlivá, pak byl pravidelně zařazen do vojenského tábora nucených prací; neplatí
však už obráceně, že by každý branec zařazený do takového útvaru musel být dříve nahlížen
jako osoba politicky nespolehlivá. Právě tento vztah reflektuje současné znění (novelizované
zákonem č. 267/1992 Sb.) §18 odst. 1 věty první zákona o mimosoudních rehabilitacích,
kdy jejím cílem nebylo zúžit dříve zamýšlený okruh rehabilitovaných osob, nýbrž jej upřesnit,
tj. vymezit osoby, jejichž zařazení do vojenských táborů nucených prací bylo aktem politické
perzekuce. Stěžovatelka tedy důvodně krajskému soudu vytkla absolutní odhlédnutí od kriteria
politické spolehlivosti, neboť takto paušalizující závěr krajského soudu popírá smysl a účel nejen
zmíněné příslušné právní úpravy (zejména pak její novelizace). Krajský soud pochybil,
když konstatoval, že samotný výkon základní vojenské služby v pomocných technických
praporech zakládá nárok na příplatek k důchodu podle §24 odst. 4 zákona o mimosoudních
rehabilitacích (v rozsudku je chybně uvedeno „dle §5 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o ocenění účastníků
národního boje“, což je však zjevná nesprávnost, neboť z celého kontextu rozsudku je zřejmé, že se jedná právě
o ustanovení §24 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích – pozn. soudu). Správně se sice opřel
o argument teleologického výkladu, nicméně učinil tak až příliš extenzivně, čímž fakticky rozšířil
mimosoudní rehabilitaci (zrušení rozkazů o zařazení) i na případy, jež nebyly projevem politické
perzekuce. Tím vykročil nad rámec nejen textu, ale i smyslu zákona o mimosoudních
rehabilitacích. Nejvyšší správní soud proto považuje za nutné uvedený názor krajského soudu
korigovat v tom, že tehdejší politická nespohlehlivost občana není v intencích §18 odst. 1 zákona
o mimosoudních rehabilitacích bez významu a že (i jen formální) klasifikace brance hraje
významnou úlohu při posouzení této podmínky legislativní derogace rozkazu o zařazení občana
do vojenského tábora nucených prací.
[33] V nyní projednávané věci je nesporné, že žalobce byl odvodní komisí klasifikován
písmenem „A“, formálně vzato tedy jako osoba služby zcela schopná. V rozporu s touto
klasifikací však komise dále uvedla, že žalobce je sice „spolehlivý“, nemá však „právě dobrý
poměr k lidově demokratickému zřízení“. Žalobce krom toho namítal, že hodnocení odvodové
komise proběhlo až v době, kdy bylo od přidělování klasifikace „E“ v praxi upouštěno.
Dále argumentoval pro svou „politickou nespolehlivost“ skrze německou národnost své matky
a tehdejší pobyt svého strýce v Argentině. Tyto důvody přitom mohly potenciálně vést právě
k zařazení žalobce k pomocnému technickému praporu. Samotná formulace o žalobcově
nedobrém poměru k tehdejšímu státnímu zřízení přitom politickým příčinám zařazení žalobce
k pomocnému technickému praporu významně nasvědčuje, neboť proklamovaným účelem
těchto „armádních“ uskupení byla převýchova „politicky nespolehlivých“ osob. Nedobrý poměr
ke státnímu zřízení si lze tehdejší „logikou“ jistě představit jako takový převýchovný důvod.
Nejvyšší správní soud je proto toho názoru, že rozkaz o zařazení žalobce do pomocného
technického praporu byl zrušen ex lege §18 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích,
a že stěžovatelka pochybila, pokud na základě opačného právního názoru odňala žalobci příplatek
k důchodu ve smyslu §24 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. V důsledku toho
tedy obstojí výrok I. napadeného rozsudku, jímž krajský soud rozhodnutí ze dne 15. 9. 2016
i rozhodnutí o námitkách zrušil a vrátil věc stěžovatelce k dalšímu řízení. Ačkoli tedy Nejvyšší
správní soud přisvědčil stěžovatelce v tom, že krajským soudem vyslovený právní názor
je nepřípustně paušalizující, nepřistoupil z důvodu procesní ekonomie ke zrušení věcného
výroku napadeného rozsudku.
[34] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval druhým okruhem stížních námitek, rozporujícím
správnost nákladového výroku napadeného rozsudku. Krajský soud se přiklonil ke způsobu
výpočtu odměny zástupce žalobce (advokáta), jakožto položky nákladů žalobce v řízení
před krajským soudem, podle §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu. Zaujal tedy názor,
že se v dané věci nejedná o věc důchodového pojištění ve smyslu §9 odst. 2 advokátního tarifu.
Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2015,
č. j. 1 Ads 73/2015 – 52, s tím, že příplatek ke starobnímu důchodu podle zákona
o mimosoudních rehabilitacích stojí mimo oblast sociálního zabezpečení i oblast důchodového
pojištění, neboť základ nároku na předmětnou dávku je dán zákonem o mimosoudních
rehabilitacích a nikoliv zákonem upravujícím oblast sociálního zabezpečení nebo důchodového
pojištění.
[35] Nejvyšší správní soud skutečně ve svém rozsudku ze dne 10. 11. 2015,
č. j. 1 Ads 73/2015 – 52, vycházel při vyčíslení náhrady nákladů spočívajících v odměně zástupce
(advokáta) stěžovatele z tarifní hodnoty sporu podle §9 odst. 4 advokátního tarifu, aniž však
tento postup blíže zdůvodnil. V řízeních, jejichž meritem jsou nároky fyzických osob podle
zákona o mimosoudních rehabilitacích (zejména příplatek k důchodu podle §24 odst. 4 tohoto
zákona), však Nejvyšší správní soud ustáleně postupuje při určení tarifní hodnoty sporu podle
§9 odst. 2 advokátního tarifu, tedy tyto posuzuje jako věci spadající do problematiky
důchodového pojištění (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2014,
č. j. 6 Ads 92/2013 – 23, ze dne 27. 8. 2015, č. j. 2 Ads 138/2015 – 25, ze dne 2. 6. 2010,
č. j. 6 Ads 177/2009 – 48, ze dne 21. 12. 2017, č. j. 3 Ads 306/2016 – 77, či ze dne 30. 3. 2017,
č. j. 1 Ads 100/2017 – 24). Krajským soudem odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
tudíž představuje určité vybočení z vlastní rozhodovací praxe soudu, jež nezakládá takový
judikatorní rozkol, pro který by bylo nezbytné předložit věc (navíc v otázce nákladů řízení)
rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 7. 2015, č. j. 10 As 97/2014 - 127, který aproboval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne
14. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2866/15). To však nic nemění na důvodnosti stěžovatelčiny námitky
nesprávného vyčíslení náhrady nákladů právního zastoupení žalobce advokátem v řízení
před krajským soudem. Rovněž se nabízí poukaz na vnitřní rozpornost postupu krajského soudu,
rozhodoval-li o žalobě meritorně samosoudkyní (tj. jakožto ve věci důchodového pojištění
ve smyslu §31 odst. 2 s. ř. s.), avšak tarifní hodnotu věci posuzoval výše uvedeným způsobem
(§9 odst. 4 advokátního tarifu, tedy a contrario jako věc nespadající do problematiky důchodového
pojištění).
[36] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje se stěžovatelkou v tom, že by žalobci v rámci
náhrady nákladů řízení před krajským soudem nenáležela náhrada za úkon právní služby
spočívající v převzetí a přípravě zastoupení podle §11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu.
Tento úkon právní služby se totiž vztahuje na inicializaci soudního řízení, bez ohledu
na to, zda byl žalobce týmž advokátem zastoupen již ve správním řízení vedeným u stěžovatelky.
Logikou stěžovatelčina argumentu by totiž bylo namístě přiznat žalobci rovněž náhradu nákladů
zastoupení advokátem ve správním řízení, což však není v pravomoci správních soudů.
Z uvedeného důvodu je nutné vnímat správní a soudní řízení, co do jejich nákladů, striktně
odděleně.
IV. Závěr a náklady řízení
[37] S ohledem na výše uvedené, Nejvyšší správní soud kasační stížnost v rozsahu
výroku I. napadeného rozsudku zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.) a dále přistoupil ke zrušení
výroku II. napadeného rozsudku a vrátil věc toliko v tomto rozsahu krajskému soudu
k rozhodnutí o nákladech řízení o žalobě. Přitom bude krajský soud vázán zde vysloveným
právním názorem Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 4 s. ř. s.). Neuplatní se však
ustanovení §110 odst. 3 věty první s. ř. s., neboť věc se krajskému soudu nevrací k dalšímu řízení
ve věci, nýbrž pouze k rozhodnutí o nákladech řízení o žalobě (kriterium úspěchu procesní strany
v intencích §60 odst. 1 s. ř. s. tak zůstane nedotčeno).
[38] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s. Dané zákonné ustanovení zakotvuje jako kriterium práva na náhradu
nákladů řízení procesní úspěch účastníka ve věci. Kasační stížnost směřující proti věcnému
výroku (výrok I.) napadeného rozsudku byla zamítnuta, pročež procesní úspěch ve věci samé
zaznamenal žalobce, kterému tedy náleží právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Z obsahu spisu Nejvyššího správního soudu jsou patrné náklady žalobce spojené
s jeho zastoupením advokátem v řízení o kasační stížnosti, jež vedlo k poskytnutí jednoho úkonu
právní služby spočívajícího v písemném vyjádření ke kasační stížnosti. Tento úkon právní služby
není obsažen ve výčtech úkonů dle §11 odst. 1 a 2 advokátního tarifu, pročež je třeba aplikovat
§11 odst. 3 advokátního tarifu, podle kterého platí, že „[z]a úkony právní služby neuvedené v odstavcích
1 a 2 náleží odměna jako za úkony, jimž jsou svou povahou a účelem nejbližší.“ Vyjádření ke kasační
stížnosti je svou povahou nejbližší úkonu právní služby podle §11 odst. 1 písm. k) advokátního
tarifu - vyjádření k dovolání (jakožto mimořádnému opravnému prostředku proti pravomocnému
rozhodnutí soudu, kterým je i kasační stížnost). Výpočet výše mimosmluvní odměny advokáta
žalobce za poskytnutý úkon se, v souladu s výše uvedeným právním názorem meritorní
klasifikace projednané věci, určuje podle §9 odst. 2 ve spojení s §7 bod 3 advokátního tarifu
částkou 1000 Kč. K nákladům žalobce se řadí rovněž náhrada hotových výdajů advokáta,
spojených s poskytnutím jednoho úkonu právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu), tj. částka
300 Kč. Uvedené je třeba navýšit o 21 %, tj. sazbu daně z přidané hodnoty, jejímž plátcem
advokát žalobce jest (273 Kč). Celkem je tedy stěžovatelka povinna zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti částku 1573 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku, k rukám zástupce žalobce JUDr. Lubomíra Müllera, advokáta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2018
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu