ECLI:CZ:US:2018:2.US.2259.17.1
sp. zn. II. ÚS 2259/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Bohuslavy Holubové, zastoupené Mgr. Vítem Reichmannem, advokátem sídlem Radnická 386/1, Brno, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2016, sp. zn. 4 To 56/2016, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, č.j. 11 Tvo 3/2017-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2016, sp. zn. 4 To 56/2016, bylo rozhodnuto, že se podle §29 odst. 2 trestního řádu stěžovatelce coby tlumočnici určuje odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 2.581 Kč (z toho odměna za 4 hodiny tlumočnického úkonu 1 400 Kč, náhrada cestovních výdajů 993 Kč a náhrada nutných výdajů za dvě hodiny 188 Kč).
Vrchní soud v Olomouci v usnesení citoval §28 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 37/1967 Sb."). Podle tohoto ustanovení má znalec (tlumočník), který podává posudek (tlumočnický úkon), nárok na náhradu mzdy za dobu strávenou podáním ústního znaleckého posudku (provedením ústního tlumočnického úkonu) při jednání před státním orgánem, včetně čekací doby a doby strávené na cestě k jednání a zpět, jestliže jde o dobu, která se kryje s jeho pracovní dobou. V rámci vyúčtování stěžovatelka uplatnila vedle odměny také náhradu za čekací dobu a dobu strávenou na cestě k jednání a zpět a rovněž náhradu "za dobu strávenou provedením úkonu". S ohledem na celkový požadavek náhrady v trvání šesti hodin určil soud náhradu za dobu strávenou na cestě k jednání a zpět ve výši dvou hodin. Náhradu za dobu strávenou provedením tlumočnického úkonu v trvání čtyř hodin však soud stěžovatelce neurčil, když dospěl k závěru, že stěžovatelkou byla duplicitně účtována náhrada za dobu, za kterou jí byla přiznána v plné výši odměna za tlumočnický úkon.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, ta však byla podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, č.j. 11 Tvo 3/2017-29.
Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka je osobou samostatně výdělečně činnou, tedy nikoli v pracovním poměru, v rámci kterého by se tlumočnický úkon mohl krýt s vymezenou pracovní dobou a tlumočnici by za tuto dobu ušel výdělek, kterého by jinak dosáhla, když v případě osoby samostatně výdělečně činné je takovým výdělkem de facto samotný tlumočnický úkon, neboť při jeho provádění realizuje svou hlavní výdělečnou činnost. Nejvyšší soud se tedy ztotožnil s názorem Vrchního soudu v Olomouci, že náhradu podle §28 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 37/1967 Sb. tak stěžovatelce není možné za dobu jeho provádění přiznat současně s odměnou za tlumočnický úkon a stížnost stěžovatelky proto zamítl.
Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily její základní práva zakotvená v čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou dle stěžovatelky ve zjevném rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními a rozhodnutí stěžovatelka považuje za nepřesvědčivá, nepřezkoumatelná a nedostatečně odůvodněná. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem obecných soudů, že nemá nárok na náhradu ušlého výdělku za dobu tlumočení, neboť jí za tuto dobu náleží odměna za tlumočnický úkon. Tento závěr Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu je však podle stěžovatelky v rozporu nejen s §28 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 37/1967 Sb., ale i v rozporu s §29 odst. 3 vyhlášky ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (dále jen "jednací řád"), neboť soudy nepřihlédly k §29 odst. 3 jednacího řádu, ale pouze stroze konstatovaly, že dle §28 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 37/1967 Sb. mají na náhradu ušlého výdělku nárok pouze osoby v pracovním poměru a nikoliv i osoby samostatně výdělečně činné.
II.
Ústavní soud setrvale akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud navíc opakovaně odmítá také ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který již z kvalitativního hlediska není obecně schopen založit porušení základních práv a svobod. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci totiž Ústavní soud konstantně přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato tvrzená pochybení mohou zasahovat do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní, když tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou způsobilé představovat porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2424/15 ze dne 22. 3. 2016, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2690/18 ze dne 18. 9. 2018, usnesení sp. zn. II. ÚS 200/18 ze dne 17. 4. 2018, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1744/18 ze dne 2. 10. 2018, usnesení sp. zn. III. ÚS 4065/17 ze dne 9. 10. 2018 a mnohá další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv.
Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti je tak dána už bagatelností částky, o kterou měla být stěžovatelka při určení odměny a náhrady hotových výdajů zkrácena, vzhledem k tomu, že rozdíl mezi celkovou částkou požadovanou stěžovatelkou v předloženém vyúčtování (2.993 Kč) a částkou, která jí byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci přiznána (2.581 Kč), činí 412 Kč. Je proto třeba uzavřít, že již vzhledem k míře potenciálního zásahu do majetkové sféry stěžovatelky nedosahuje intenzita tvrzeného porušení práv ústavněprávní dimenze.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti ostatně ani neuvádí argumentaci, kterou by věc navzdory zřejmé bagatelnosti posouvala do ústavněprávní roviny. Blíže přitom nespecifikuje ani to, zda v době, za níž příslušnou náhradu požaduje, měla skutečně vykonávat jinou výdělečnou činnost (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2011, sp. zn. 14 To 28/2011).
Úkolem Ústavního soudu není posuzovat či sjednocovat výklad a následnou aplikaci podústavního práva obecnými soudy. Do procesu rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje pouze tehdy, pokud by výklad zákona (v ojedinělých a výjimečných případech i podzákonné normy) byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. Pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatelky a pro které by bylo nezbytné přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu