ECLI:CZ:US:2018:3.US.4065.17.1
sp. zn. III. ÚS 4065/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Hedrlína, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, sídlem Veveří 486/57, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2017 č. j. 28 Cdo 1845/2017-210, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. května 2016 č. j. 19 Co 184/2015-192 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. prosince 2014 č. j. 246 EC 69/2011-167, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, a spolku TJ Tábor Brno z. s., sídlem Foustkova 542/3, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, 2 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 89 odst. 2 Ústavy. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 1. 12. 2014 č. j. 246 EC 69/2011-167 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, jíž se domáhal, aby byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit částku 35 190 Kč s příslušenstvím (a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení). Předmětnou částku stěžovatel požadoval s tím, že vedlejší účastník bez právního titulu užívá jeho pozemky p. č. X1 a X2 v katastrálním území Veveří, obci B., které nabyl v dražbě. Městský soud však dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by vedlejší účastník tyto pozemky užíval (jde o pozemky ve veřejně přístupném areálu, např. pod hřištěm, které v praxi mohou využít jakékoliv děti, které přijdou a chtějí si hrát s míčem) a dle soudu tak vůbec není v souvislosti s žalobou pasivně legitimován.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 5. 2016 č. j. 19 Co 184/2015-192 byl rozsudek městského soudu potvrzen (a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení). Krajský soud se s názorem městského soudu ztotožnil a navíc dodal, že kromě toho by žalobě nemohlo být vyhověno i z dalšího důvodu, a to pro její rozpor s dobrými mravy. Ten krajský soud shledal, stručně shrnuto, v tom, že stěžovatel, který ani nebydlí v B., si tyto pozemky pořídil zjevně toliko právě za takovým účelem, aby mohl po někom vymáhat nějaká finanční plnění za jejich užití, nikoliv proto, aby je jakkoliv užíval sám, když vzhledem k jejich umístění a nepraktickému úzkému tvaru na nich nemůže nic postavit, pěstovat, apod., což již při jejich dražbě musel vědět.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017 č. j. 28 Cdo 1845/2017-210 bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku krajského soudu, a to jako nepřípustné s ohledem na §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel vyslovuje nesouhlas se závěrem soudů, že vedlejší účastník nebyl v řízení pasivně legitimován, neboť nebylo prokázáno, že by pozemky užíval. Upozorňuje, že vedlejší účastník sice popřel, že by užíval přímo dané pozemky, nicméně sám přiznal, že užívá jiné plochy v jejich blízkém sousedství. Mezi plochami, jejichž užívání vedlejší účastník přiznal, a pozemky stěžovatele přitom není žádného ohraničení, jsou součástí stejného areálu a je možno se mezi nimi jednoduše přesunovat chůzí. Stěžovatel se domnívá, že za situace, kdy vedlejší účastník má tímto způsobem využití pozemků stěžovatele k dispozici, je nutno je považovat za rovněž vedlejším účastníkem využívané. Je zjevné a nelze pominout, že návštěvníci Kraví hory (kat. území Veveří), včetně klientů vedlejšího účastníka, v praxi pozemky stěžovatele využívají.
6. Zcela zásadně pak stěžovatel nesouhlasí s tím, jak byl v jeho věci použit pojem dobrých mravů. Upozorňuje v prvé řadě, že fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Dále má za to, že poukazem soudu na to, že si koupil pozemky v B., aniž by měl k předmětnému místu nějaký vztah, byl diskriminován ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny z důvodu svého bydliště v P. Je přitom přesvědčen, že do jeho motivů, proč si pozemky pořídil, soudům nic není a nemusí je nijak zdůvodňovat. Dle čl. 11 odst. 1 Listiny totiž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu, a dle jejího čl. 2 odst. 3 každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Stejně tak jsou nepřípadné úvahy krajského soudu o nevyužitelnosti pozemku pro určité účely, neboť z hlediska občanského práva je na vlastníkovi, jak je využije, včetně toho, že je případně nebude používat žádným způsobem. Argumentace soudu stěžovateli "zavání" ideologií předchozího režimu. Je právem stěžovatele chtít úhradu třeba i za pobíhání dětí po jeho pozemku, a opačný názor soudu dle jeho názoru není založen na právu, nýbrž na sociální demagogii.
7. Závěrem stěžovatel upozornil, že k Nejvyššímu soudu podal dovolání v souladu s poučením v rozsudku krajského soudu, tedy v legitimní důvěře v akt soudní moci. Podání nepřípustného dovolání by mu tak nemělo jít k tíži.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, když v tomto směru zohlednil, že stěžovatel se při podávání nepřípustného dovolání řídil vadným poučením v rozhodnutí krajského soudu, a vadnost jeho procesního postupu by mu tak v tomto případě nebylo přiměřené klást k tíži.
9. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost se týká občanskoprávního řízení vedeného na peněžitou částku ve výši jistiny 35 190 Kč.
11. S ohledem na to Ústavní soud připomíná, že již opakovaně judikoval, že v případě žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu jde o případy tzv. bagatelní, kdy ústavní stížnost je, byť s výhradou nutnosti individuálního posouzení v některých extrémních případech flagrantních pochybení s intenzivními reálnými následky do sféry určité osoby, v podstatě vyloučena (a důvod k jiným závěrům Ústavní soud neshledává ani v případech, kdy jde o obdobné částky v jiných typech řízení). Ústavní soud tak např. ve svém usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 918/16 (všechna jeho rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) uvedl, že částky do 50 000 Kč "již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv."
12. Obdobně v usnesení ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 2599/09 Ústavní soud uvedl, že "v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod." Podobně lze odkázat např. na odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 3119/09, ze dne 4. 10. 2011 sp zn. I. ÚS 2763/11, ze dne 1. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 508/12, ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 4071/12, ze dne 7. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2294/13, ze dne 25. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3687/13, ze dne 6. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3079/14, ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 886/15 nebo ze dne 30. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 512/17.
13. Ústavní soud má za to, že posuzovaná věc je bagatelního charakteru a zároveň nejsou dány ani žádné výjimečné důvody, které by navzdory tomu odůvodňovaly nutnost jeho zásahu. Stěžovatel ani nezmiňuje, že by se snad nacházel v nějaké obtížné sociální situaci, vzhledem ke které by i částka nedosahující výše 50 000 Kč pro něj představovala nějakou vysokou zátěž.
14. Kromě toto lze pro úplnost uvést, že obsah ústavní stížnosti nesvědčí o jakékoliv nutnosti zásahu Ústavního soudu. K problematice, zda vedlejší účastník dotčené pozemky užívá, či nikoliv, lze zdůraznit, že jde primárně o otázku skutkovou, a úlohou Ústavního soudu bezpochyby není provádět dokazování či nové hodnocení důkazů, provedené obecným soudem a řádně vysvětlené v jeho rozhodnutí. Předkládá-li pak stěžovatel úvahy v tom směru, že jestliže vedlejší účastník využívá určité pozemky v blízkém sousedství pozemků stěžovatele ve stejném areálu, je třeba považovat za vedlejším účastníkem užívané i pozemky stěžovatele, toliko předestírá určitou právní konstrukci, která se nejeví být podložena žádnou právní úpravou ani judikaturou. K poukazu stěžovatele na to, že stejné osoby, které jsou klienty vedlejšího účastníka, v praxi využívají i pozemky stěžovatele, lze podotknout, že z toho ještě nelze "automaticky" dovodit, že tak činí z pozice svého vztahu k vedlejšímu účastníkovi.
15. Přesvědčivá není ani argumentace stěžovatele co do problematiky dobrých mravů. Z ustanovení ústavního pořádku, na která odkazuje stěžovatel, nelze dovozovat, že by právo mělo vycházet pouze z formálního pojetí znění právních předpisů a že by nebylo založeno na žádných hodnotách. Právě naopak zásadním důvodem samotné existence právního řádu je ochrana určitých hodnot, jako jsou i dobré mravy, a je tak jistě přiměřené, že při právním výkladu a užívání různých právních institutů je na místě k nim přihlížet. Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by ani důvodu, aby pojem dobrých mravů v právním řádu existoval. V posuzované věci je pak z pohledu ústavního přezkumu rozhodující, že krajský soud to, v čem shledal rozpor s dobrými mravy, řádně a přesvědčivě odůvodnil. Nedopustil se přitom diskriminace stěžovatele pro jeho pražské bydliště, když na něj poukázal toliko v souvislosti s hodnocením vztahu stěžovatele k pozemkům, které si pořídil.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu