ECLI:CZ:US:2018:3.US.512.17.1
sp. zn. III. ÚS 512/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti hauen h+h spol. s r.o., sídlem Sokolská 266/16, Česká Lípa, zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, sídlem Sokolská 295/37, Česká Lípa, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 8. prosince 2016 č. j. 35 Co 259/2016-78, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a Lukáše Řezáče, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu k ústavní stížnosti přiložených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 24. 8. 2016 č. j. 337 C 16/2015-52 byla zamítnuta žaloba původního žalobce Jiřího Hau o zaplacení částky 17 084 Kč s příslušenstvím a byla mu uložena povinnost uhradit k rukám právního zástupce vedlejšího účastníka náhradu nákladů řízení ve výši 10 136,77 Kč.
3. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 8. 12. 2016 č. j. 35 Co 259/2016-78 (vydaným poté, co krajský soud připustil, aby na místo původního žalobce vstoupila do řízení stěžovatelka) byl rozsudek okresního soudu potvrzen a stěžovatelce byla uložena povinnost uhradit k rukám právního zástupce vedlejšího účastníka náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2 120 Kč.
4. Žaloba na předmětnou částku byla vedena s tím, že původní žalobce jako smluvní odběratel elektřiny a vody uhradil dodavatelům částku 3 615 Kč a částku 12 283 Kč v odběrném místě Česká Lípa, S., tj. v objektu ve vlastnictví vedlejšího účastníka (žalovaného). Dle žalobního tvrzení přitom byly tyto částky původním žalobcem uhrazeny toliko v té souvislosti, že mělo dojít ke koupi předmětné nemovitosti, resp. podílu na ní, původním žalobcem, z čehož však sešlo.
5. Soudy podané žalobě nepřisvědčily s odůvodněním, že byla-li její důvodnost nejprve dovozována ze dvou dohod o přistoupení k závazku ze dne 7. 5. 2014 a ze dne 20. 4. 2015, bylo zjištěno, že ani jedna z nich se projednávaných nároků netýká. Pokud byla posléze dovozována z titulu náhrady škody, musel by žalobce tvrdit a prokázat, že mu vznikla v příčinné souvislosti s tím, že žalovaný porušil dobré mravy, zákon, či smluvní povinnost (§2909, 2910 a 2913 občanského zákoníku). Dle závěrů obou soudů však v řízení nebylo prokázáno ani protiprávní jednání žalovaného, ani příčinná souvislost mezi ním a vznikem škody. Soudy též poznamenaly, že v úvahu by nepřicházelo vyhovění žalobě, ani kdyby přiznání nároku bylo požadováno z titulu bezdůvodného obohacení. Dle odůvodnění jejich rozhodnutí v posuzovaném případě nemůže jít o plnění, které měl po právu plnit vedlejší účastník (žalovaný), neboť jak náklady na elektřinu, tak na spotřebovanou vodu byly uhrazeny dodavatelům na základě smluvního vztahu, který měli nikoliv se žalovaným, ale s (původním) žalobcem. V rozhodné době, za kterou je nárok uplatněn, přitom žalovaný zmíněnou nemovitost neužíval. A když ji neužíval, nemohl spotřebovávat ani elektřinu, ani dodanou vodu. Žaloba by případně musela směřovat vůči subjektům, které energie v objektu v předmětném období prokazatelně spotřebovaly.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka je nadále přesvědčena, že podané žalobě mělo být vyhověno. Žalovaný vedlejší účastník nemovitost vlastnil, avšak nehradil žádné náklady za elektřinu a za dodanou vodu, takže je musel hradit původní žalobce. Vedlejší účastník původního žalobce v podstatě podvedl, když mu sliboval převod nemovitosti, v souvislosti s čímž původní žalobce na sebe převedl měřiče energií. Původní žalobce přitom nikdy nebyl vlastníkem nemovitosti a s nájemci v ní neměl a nemohl mít uzavřeny žádné smlouvy. Zda žalovaný uvedenou nemovitost užíval, či tam spotřebovával nějaké energie, považuje stěžovatelka za nerozhodné. Má za to, že napadené rozhodnutí je výsledkem rozhodování, při kterém obecné soudy řádně neuvážily veškeré okolnosti případu, čímž došlo k porušení jejích základních práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost se týká občanskoprávního řízení vedeného stěžovatelkou jakožto žalobcem na peněžitou částku ve výši jistiny 17 084 Kč.
9. S ohledem na to Ústavní soud připomíná, že již opakovaně judikoval, že v případě žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu jde o případy tzv. bagatelní, kdy ústavní stížnost je, byť s výhradou nutnosti individuálního posouzení v některých extrémních případech flagrantních pochybení s intenzivními reálnými následky do sféry určité osoby, v podstatě vyloučena (a důvod k jiným závěrům Ústavní soud neshledává ani v případech, kdy jde o obdobné částky v jiných typech řízení). Ústavní soud tak např. ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 530/03 dospěl k závěru, "že zjevná neopodstatněnost daného návrhu vyplývá již jen z materiální stránky věci. Úkolem Ústavního soudu je (mimo jiné) ochrana fyzických a právnických osob před zásahy orgánů veřejné moci, jež mají ústavněprávní dimenzi, tedy zásahy z hlediska ochrany práv jednotlivců zcela zásadního významu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona]. Pakliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, v němž nebylo vyhověno žalobě stěžovatelky co do částky 1.940,- Kč, a tedy jde o věc evidentně bagatelní, pak jen stěží se lze domnívat, že by takové rozhodnutí bylo z kvantitativního hlediska s to porušit ústavně zaručená práva stěžovatelky."
10. Obdobně v usnesení sp. zn. I. ÚS 2599/09 Ústavní soud uvedl, že "v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod." Podobně lze odkázat také např. na odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3119/09, I. ÚS 2763/11, II. ÚS 508/12, I. ÚS 4071/12, IV. ÚS 2294/13, II. ÚS 3687/13, II. ÚS 3079/14, II. ÚS 886/15 nebo III. ÚS 3075/16.
11. Ústavní soud má za to, že ústavní stížnost stěžovatelky je bagatelního charakteru a zároveň nejsou dány ani žádné výjimečné důvody, které by navzdory tomu odůvodňovaly nutnost jeho zásahu. Jí předložená argumentace má charakter polemiky s právním posouzením provedeným obecnými soudy, které však své závěry řádně odůvodnily, a své právní názory vysvětlily. Pokud uzavřely, že nebyly naplněny právní předpoklady, které byly podmínkou úspěšnosti podané žaloby, učinily tak po provedeném posouzení a právním uvážení jako orgány k tomu oprávněné. Argumentace v ústavní stížnosti se pohybuje toliko v rovině tzv. práva podústavního, kdy je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení provedené obecnými soudy.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu