ECLI:CZ:US:2018:4.US.2690.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2690/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti obchodní korporace Green credit s. r. o. se sídlem v Brně, Palackého třída 200/77, zastoupené Mgr. Filipem Petrášem, advokátem se sídlem ve Zlíně, 2. května 7134, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, č. j. 55 Co 134/2018-29, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Jaroslava a Veroniky Zrzavých jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 16. 1. 2018 domáhala po vedlejších účastnících zaplacení částky 159 091 Kč. Jelikož stěžovatelka nezaplatila ani po výzvě soudní poplatek, vydal obvodní soud dne 3. 4. 2018 usnesení č. j. EPR 9960/2018-24, kterým řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 5. 2018, č. j. 55 Co 134/2018-29, změnil nákladový výrok usnesení obvodního soudu tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejším účastníkům na náhradě nákladů řízení 24 600 Kč a náhradě nákladů odvolacího řízení 1980 Kč. Podle odvolacího soudu náležela vedlejším účastníkům náhrada účelně vynaložených nákladů za dva úkony právní služby s tím, že zastavení řízení procesně zavinila stěžovatelka.
Proti usnesení městského soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 7. 8. 2018 a navrhuje jeho zrušení. Namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a do práva na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny; uvádí, že nezaplatila soudní poplatek po zjištění, že na vedlejší účastníky byl prohlášen konkurz a šance na úspěch v řízení byla tak nulová. Podle stěžovatelky nebyly náklady řízení na straně vedlejších účastníků vynaloženy účelně.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Ústavní stížnost směřuje proti nákladovým výrokům usnesení městského soudu. K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně - tak, že "spor" o náklady řízení, přestože se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02, ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 255/05, nebo ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 133/10). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde projevují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (k tomu viz např. usnesení ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2929/12).
Rovněž se v dané věci jedná o spor o nákladech řízení nepřevyšujících 50 000 Kč - jde tedy z hlediska dovolacího řízení o tzv. bagatelní věc. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 248/01, nebo ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 748/07, aj.) dospěl k závěru, že v takových případech - s výjimkou extrémních rozhodnutí, mezi které však nelze řadit rozhodnutí napadené - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena. V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá, a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky.
Nad rámec uvedených důvodů zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti lze uvést, že v posuzované věci je odůvodnění městského soudu ústavně konformní. Stěžovatelka nezaplacení soudního poplatku, což se následně promítlo v jejím neúspěchu v řízení, odůvodňuje zjištěním, že na vedlejší účastníky byl prohlášen konkurz. Tuto skutečnost však mohla ověřit již před podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, neboť z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku vyplývá, že úpadek vedlejších účastníků byl zjištěn již v roce 2014 a konkurz byl následně prohlášen v září 2017. Náklady právního zastoupení za dva úkony právní služby spočívající v převzetí právního zastoupení a kvalifikovaném vyjádření lze považovat za účelně vynaložené a městský soud je správně uložil stěžovatelce nahradit.
Postupem Městského soudu v Praze nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani právo na náhradu podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu