ECLI:CZ:US:2014:2.US.325.14.1
sp. zn. II. ÚS 325/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. Jana Boučka, zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Štěpánská 630/57, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2013, č. j. 15 Co 395/2013-240, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1) Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 1. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 1, článku 2 odst. 3, a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále v článku 6 odst. 1 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2) Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím nesprávně vyložil §27 odst. 2 o. s. ř., když bezdůvodně nepřipustil zastupování stěžovatele Mgr. Miroslavem Špadrnou, kterého si zvolil jako obecného zmocněnce nejen pro jeho odborné kvality, nýbrž i proto, že mu důvěřuje jakožto svému příteli. Stěžovatel má za to, že účelem §27 odst. 2 o. s. ř. je vyloučit ze zastupování osobu, která by svým nekvalifikovaným vystupováním poškozovala zmocnitele a brzdila plynulý průběh soudního řízení, nebo osobu, která nedovoleně provozuje výdělečnou činnost pokoutním provozováním právních služeb za úplatu. Městský soud v Praze měl použít teleologický výklad daného ustanovení a poté by musel dospět k závěru, že účel pro aplikaci ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř. v dané věci naplněn nebyl. Městský soud v Praze však upřednostnil toliko formální výklad práva před jeho materiálním výkladem, čímž stěžovateli zabránil, aby jeho zájmy před soudem hájila jemu blízká osoba, která se dlouhodobě věnuje, ať už sama nebo v rámci Spolku na podporu nezávislé justice v ČR Šalamoun, ochraně základních lidských práv a svobod, a je tudíž dostatečně kvalifikována k hájení zájmů stěžovatele.
3) Z obsahu ústavní stížností napadeného rozhodnutí vyplývá, že Městský soud v Praze jako soud druhého stupně v řízení o odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 5. 2013, č. j. 34 C 215/2011-186, nepřipustil zastupování stěžovatele Mgr. Miroslavem Špadrnou s odůvodněním, že Mgr. Miroslav Špadrna není advokátem, a jako zmocněnec vystupuje v desítkách řízení opakovaně již po dobu nejméně patnácti let, což je soudu známo z jeho úřední činnosti.
4) Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Městského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů, zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
5) Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení o. s. ř., tedy podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem §27 odst. 2 o. s. ř., tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace §27 odst. 2 o. s. ř. ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
6) Ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř. zní: Soud rozhodne, že zastoupení podle odstavce 1 nepřipouští, jestliže zástupce zřejmě není způsobilý k řádnému zastupování, anebo jestliže jako zástupce vystupuje v různých věcech opětovně.
7) Ústavní soud se otázkou aplikace §27 odst. 2 o. s. ř. ve své judikatuře opakovaně zabýval (srov. např. usnesení ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 2058/11, ze dne 11. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1298/11, ze dne 10. 3. 2011. sp. zn. II. ÚS 447/11, ze dne 25. 10. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2338/10, ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. III. ÚS 96/06, ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2426/08, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 2389/07, ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2428/08, ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2319/10, či ze dne 4. 8. 2005 sp. zn. I. ÚS 698/04, dostupná stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz) a dospěl k závěru, že "pokud účastník řízení projeví vůli k zastupování tzv. obecným zmocněncem, nepožívá tento vztah ochrany na úrovni ústavněprávních předpisů. Ústavněprávní rovina nezaručuje právo na jakékoliv zastoupení účastníka řízení, ale zajišťuje právo na volbu kvalifikované, tj. právní pomoci". Jestliže soudy shledaly, že zvolený obecný zmocněnec vystupuje v různých věcech opětovně (přitom pro posouzení "opětovnosti" je rozhodné objektivní hledisko, nikoliv subjektivní vztah účastníka řízení a zmocněnce), důvodně rozhodly, že zastoupení se nepřipouští, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat důvody pro takové rozhodnutí (viz usnesení ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 698/04).
8) Zvlášť podrobně se vyjádřil Ústavní soud ke smyslu a účelu ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř. ve shora citovaném usnesení ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2428/08, kdy je podrobil testu proporcionality z hlediska jeho kolize s právem na respektování soukromého života (tutéž kolizi namítá taktéž stěžovatel v nyní projednávané věci), a poté návrh na jeho zrušení odmítl jako zjevně neopodstatněný. Na rozhodovací důvody, které v tomto usnesení Ústavní soud uvedl, a které se vztahovaly ke shodnému obecnému zmocněnci - Mgr. Miroslavu Špadrnovi, postačí s přihlédnutím k obecné a veřejné dostupnosti tohoto rozhodnutí v podrobnostech odkázat.
9) K námitkám týkajícím se nepřipuštění zastupování Mgr. Miroslavem Špadrnou se Ústavní soud vyjádřil rovněž ve svém usnesení ze dne 14. 5. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1205/12, ve kterém dovodil, že napadená rozhodnutí obecných soudů, které nepřipustily zastupování účastníků řízení Mgr. Miroslavem Špadrnou, ve světle výše uvedeného obstojí, neboť vyšly v projednávané věci ze zjištění, že Mgr. Špadrna, ač není advokátem, jako zmocněnec vystupuje v celé řadě sporů vedených u Obvodního soudu Pro Prahu 1, pro Prahu 3, pro Prahu 4, pro Prahu 5, pro Prahu 8 a v odvolacích řízení u Městského soudu v Praze. Toto zjištění vedlo obvodní soud k závěru, že zastupování stěžovatelky jmenovaným nepřipustil. Tomuto právnímu závěru obecného soudu nemá Ústavní soud co vytknout, neboť, jak již vyložil ve shora citovaném usnesení I. ÚS 2428/09, kterým současně s návrhem na zrušení ustanovení §27 odst. 1 o. s. ř. odmítl pro zjevnou neopodstatněnost i ústavní stížnost, protiústavnost napadeného rozhodnutí by byla založena jen při zjištění výkladové svévole (a aplikace) podústavní normy, což se však v projednávané věci nestalo. Na tomto závěru nemohl ničeho změnit ani důraz stěžovatelky, na to, že ji obecný zmocněnec zastupuje zdarma, neboť - opět s odkazem na citované usnesení - pro objektivní stav "opětovnosti" zastupování zvoleného zmocněnce není relevantní subjektivní vztah účastníka k němu. V tomto směru Ústavní soud plně navazuje na svoji vlastní předchozí judikaturu.
10) Od svých shora uvedených závěrů, které se týkají skutkově shodné věci, neshledal Ústavní soud důvodu se odchýlit. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté. Tak tomu je, jak bylo pojednáno výše, i v nyní projednávané věci.
11) Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu