ECLI:CZ:US:2018:2.US.3761.17.1
sp. zn. II. ÚS 3761/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného JUDr. Pavlem Hanušem, advokátem sídlem Františkánská 5, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017, č. j. 7 Tdo 896/2017-93, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 5 To 9/2016, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2015, č. j. 47 T 4/2014-4081, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení a posouzení procesních náležitostí
1. Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud vlastnoručně sepsanou ústavní stížností ze dne 23. 11. 2017, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 12. 2017, k níž nepřipojil kopii rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který mu zákon k ochraně jeho práv přiznává. Následně jeho právní zástupce zaslal Ústavnímu soudu plnou moc k zastupování v řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud vyzval stěžovatele prostřednictvím jeho právního zástupce k odstranění vad podání, což stěžovatel v k tomu stanovené lhůtě učinil podáním ze dne 24. 1. 2018, doručeným Ústavnímu soudu dne 25. 1. 2018. Po odstranění vad ústavní stížnost splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti navrhl Ústavnímu soudu, aby zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a všechna rozhodnutí obsahově na tento rozsudek navazující a aby věc přikázal Městskému soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") k novému projednání a rozhodnutí. Aniž to uvedl výslovně, z formulace petitu však vyplývá, že materiálně stěžovatel brojil i proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu a nalézacího soudu. Dle stěžovatele těmito rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zakotveného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu dle §209 odst. 1 a 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), spáchaným ve spolupachatelství ve stádiu pokusu, přičemž nalézací soud dle ustanovení §44 trestního zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu dle §43 odst. 2 trestního zákoníku ve vztahu k trestu uloženému stěžovateli v jiné trestní věci rozsudkem nalézacího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 48 T 3/2013. Trestná činnost stěžovatele měla spočívat zjednodušeně řečeno v tom, že spolu s dalšími dvěma spoluobžalovanými se podíleli na neoprávněném, svévolném a jednostranném rozhodčím řízení, jímž mělo být docíleno vydání exekučního titulu na pohledávku v celkové výši i s příslušenstvím téměř 785,000.000,- Kč proti České republice - Ministerstvu financí ve prospěch společnosti Wiren, s. r. o., již stěžovatel zastupoval.
4. Proti v návětí specifikovanému rozsudku nalézacího soudu podali odvolání stěžovatel, jeho spoluobžalovaní i státní zástupce. Stěžovatel ve svém odvolání argumentoval tím, že do v předchozím odstavci specifikované trestné činnosti nebyl zapojen, nebyl si vědom nezákonnosti rozhodčího řízení a kromě e-mailové komunikace mezi ním a spoluobžalovaným neexistovala žádná indicie o tom, že by byl do této trestné činnosti jakkoliv zapojen, přičemž se vymezil proti hodnocení obsahu této komunikace soudem prvého stupně. Ve vztahu ke stěžovateli státní zástupce podal odvolání v jeho neprospěch do výroku o vině i o trestu. Z hlediska stěžovatelovy argumentace v ústavní stížnosti je relevantní pouze odvolání státního zástupce do výroku o trestu, které tento zdůvodnil tím, že trestní zákoník neumožňoval nalézacímu soudu upustit od uložení souhrnného trestu, neboť dřívější rozsudek nalézacího soudu specifikovaný výše sub 3. nenabyl právní moci.
5. Odvolací soud odvolání státního zástupce vyhověl, svým v návětí specifikovaným rozsudkem zrušil výrok o trestu napadeného rozsudku nalézacího soudu ve vztahu ke stěžovateli a tomuto uložil při nezměněném výroku o vině podle §209 odst. 5 trestního zákoníku trest odnětí svobody v délce trvání sedmi let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Tento postup odůvodnil tím, že nalézací soud pochybil, protože ustanovení §44 trestního zákoníku vskutku neumožňovalo upuštění od uložení souhrnného trestu, neboť předchozí trest uložený stěžovateli nenabyl právní moci, neboť rozsudek, jímž byl uložen, byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvého stupně k novému projednání. Stěžovateli proto musel být uložen trest. Co do stěžovatelových odvolacích námitek se odvolací soud plně ztotožnil se závěry nalézacího soudu a v postupu jeho dokazování neshledal žádné vady.
6. Stěžovatel i jeho spoluobžalovaní podali proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovolání. V něm stěžovatel zopakoval svou argumentaci co do výroku o vině a přidal argumentaci porušením práva na spravedlivý proces tím, že mu byl uložen trest až odvolacím soudem, proti němuž není možné se odvolat, a tedy byla dle jeho názoru porušena zásada dvojinstančnosti. Nejvyšší soud svým v návětí specifikovaným rozhodnutím dovolání stěžovatele i jeho spoluobžalovaných odmítl. Nejvyšší soud shledal, že stěžovatelovy námitky neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům a jako obiter dictum pak uvedl, že přezkoumání a nahrazení výroku o trestu odvolacím soudem není porušením, ale naopak projevem zásady dvojinstančnosti.
III. Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel namítá porušení svého práva na spravedlivý proces tím, že nebyla dodržena zásada dvojinstančnosti. Ta podle stěžovatele znamená, že stěžovateli musí být zaručeno, aby soud druhé instance hodnotil a případně přehodnotil jak nepříznivý výrok o vině, tak nepříznivý výrok o trestu, a to ze všech zákonných hledisek, zejména z hlediska přiměřenosti trestu. Napadený rozsudek odvolacího soudu je vadný, neboť zcela absentuje možnost jeho přezkoumání druhou soudní instancí. Trest, který byl odvolacím soudem stěžovateli uložen, se přitom jeví nepřiměřeně přísným a odporujícím zásadám pro ukládání trestu.
8. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s hmotněprávním posouzením skutku. E-mailová korespondence mezi stěžovatelem a jeho spoluobžalovanými neprokazuje dle stěžovatelova názoru jeho vinu, neboť tento e-mail vypracoval jeden z jeho spoluobžalovaných a neexistuje žádný důkaz, že se stěžovatel na přípravě tohoto dokumentu podílel. Podle stěžovatele soud provedené důkazy v rozporu s pravidly stanovenými zákonem nehodnotil v celkovém kontextu, ač na to stěžovatel upozorňoval, což dle jeho názoru jistě mělo vliv na výrok o vině i o trestu.
IV. Posouzení Ústavním soudem
9. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Stěžovatel vytýká odvolacímu soudu zejména porušení zásady dvojinstačnosti. Ústavní soud k tomu uvádí, že zásada dvojinstančnosti se uplatňuje ve vztahu ke všem stranám trestního řízení, nejen k obhajobě. V nyní posuzovaném případě podal co do výroku o trestu odvolání státní zástupce ve stěžovatelův neprospěch. Ústavní soud souhlasí s Nejvyšším soudem, že skutečnost, že odvolací soud toto odvolání státního zástupce věcně projednal, není porušením zásady dvojinstačnosti řízení, ale jejím projevem. Ve svém odvolání státní zástupce uvedl argument, že nebylo možno upustit od uložení souhrnného trestu, neboť předchozí trest nebyl pravomocný. Právě na základě tohoto argumentu odvolací soud výrok nalézacího soudu o trestu ve vztahu ke stěžovateli zrušil a rozhodl o uložení trestu odnětí svobody.
12. Stěžovatel tak obecným soudům vytýká pouze principiálně to, že odvolací soud projednal odvolání státního zástupce a na jeho základě rozhodl v neprospěch stěžovatele. Podat odvolání je dle ustanovení §246 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), právem státního zástupce. Využitím tohoto práva bez dalšího nemohlo ani hypoteticky být právo stěžovatele na spravedlivý proces porušeno. Stěžovatel přitom obecným soudům nevytkl ve vztahu k odvolání státního zástupce žádnou další vadu (např. že by mu bylo v odvolacím řízení znemožněno účinně proti argumentaci státního zástupce brojit, že státní zástupce podal odvolání po lhůtě či že by odvolací soud rozhodl překvapivě). Ani Ústavní soud žádnou takovouto zřejmou vadu neshledal. Námitce stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, z tohoto důvodu vyhovět nemohl.
13. Pokud stěžovatel namítl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není přezkoumatelné druhou soudní instancí, pak Ústavní soud uvádí, že tento závěr zcela odpovídá současné koncepci odvolání jakožto řádného opravného prostředku založeného na preferenci apelačního principu, vyjádřeného v ustanovení §259 odst. 1 trestního řádu. Může-li tak odvolací soud odstranit vadu rozhodnutí soudu prvého stupně sám, má tak učinit. Tento postup byl pro stěžovatele předvídatelný a nebylo mu jím odepřeno právo na obhajobu, neboť proti argumentu státního zástupce brojit mohl, resp. opak ani sám stěžovatel netvrdí. Ani z hlediska požadavků vyplývajících z judikatury Evropského soudu pro lidská práva nemohlo být tak právo stěžovatele na spravedlivý proces či na odvolání porušeno, neboť ohledně úpravy podmínek výkonu tohoto práva přiznává Evropský soud pro lidská práva členským státům široký prostor pro uvážení (srov. např. jeho rozsudky ze dne 4. 6. 2015 ve věci Ruslan Yakovenko proti Ukrajině, č. stížnosti 5425/11, §§76-79; ze dne 29. 4. 2014 ve věci Natsvlishvili a Togonidze proti Gruzii, č. stížnosti 9043/05, §96; či ze dne 13. 2. 2001 ve věci Krombach proti Francii, č. stížnosti 29731/96, §96). Právo na vyřízení odvolání, jemuž odvolací soud vyhověl, výlučně zrušením napadeného rozhodnutí a vrácení zpět soudu prvého stupně k dalšímu řízení, tedy neexistuje.
14. Namítal-li stěžovatel nepřiměřenou přísnost trestu, který mu byl napadeným rozhodnutím odvolacího soudu uložen, a jeho rozpor se zásadami pro ukládání trestu, tuto svou námitku nijak blíže nespecifikoval. Ústavní soud přitom přiměřenost trestu není zásadně oprávněn přezkoumávat - viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119), usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1124/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1928/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2708/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2996/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 1429/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1124/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 176/06 aj.). S tímto východiskem se stěžovatel nijak nevypořádal a neuvedl ani žádný důvod, proč by v jeho případě měly být dány podmínky pro to, aby Ústavní soud výjimečně přiměřenost trestu přezkoumal. Ani Ústavní soud sám v jeho věci pak žádné takovéto zjevné podmínky neshledal.
15. Námitky stěžovatele týkající se právního hodnocení jsou svou podstatou polemikou s provedeným dokazováním a na jeho základě vyvozenými skutkovými závěry soudu prvého stupně. Jak Ústavní soud již v minulosti opakovaně uvedl, není v zásadě oprávněn přezkoumávat proces dokazování, ustalování ani hodnocení skutkového stavu obecnými soudy [srov. k tomu např. např. nález sp. zn. I. ÚS 301/02 ze dne 1. 8. 2005 (N 146/38 SbNU 159), nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004([N 91/33 SbNU 377), usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579), usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451) aj.]. Obdobně jako u předchozí námitky ani zde stěžovatel neuvedl žádný relevantní důvod, pro nějž by Ústavní soud mohl do tohoto procesu zasáhnout a stejně tak Ústavní soud žádný takový zjevný důvod nenašel.
V. Závěr
16. Ústavní soud neshledal v průběhu řízení před obecnými soudy ani v jejich napadených rozhodnutích žádnou vadu, která by mohla byť potenciálně představovat porušení některého ze stěžovatelových ústavně zaručených práv či svobod. Proto Ústavní soud rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že jej jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu