ECLI:CZ:US:2019:2.US.4303.18.1
sp. zn. II. ÚS 4303/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Marie Blížencové a 2) Jarmily Bedřichové, obou zastoupených JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem, sídlem Údolní 222/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2018 č. j. 20 Cdo 3674/2018-280 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 29. března 2018 č. j. 54 Co 83/2017-224, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě jako účastníků řízení a obchodní společnosti Dexindra s.r.o., sídlem Křížovnická 86/6, Praha 1 - Staré Město, Arnošta Brandnera, Lubomíra Blížence a Václava Bedřicha, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelek na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
II.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") pověřil JUDr. Jana Fendrycha, soudního exekutora, vedením exekuce proti povinným Arnoštu Brandnerovi, Lubomíru Blížencovi a Václavu Bedřichovi. Pověřený soudní exekutor vydal dne 30. 4. 2013 mj. exekuční příkazy k provedení exekuce prodejem nemovitostí manželky povinného Lubomíra Blížence, tj. 1) stěžovatelky, k provedení exekuce prodejem nemovitostí manželky povinného Václava Bedřicha, tj. 2) stěžovatelky, a konečně též ke zřízení exekutorského zástavního práva na nemovitostech 2) stěžovatelky.
4. Obě stěžovatelky navrhly částečné zastavení exekuce. O tomto návrhu bylo rozhodnuto usnesením okresního soudu ze dne 25. 11. 2016 č. j. 16 EXE 376/2013-180, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 1. 2017 č. j. 16 EXE 376/2013-204 tak, že návrhu na zastavení exekuce bylo vyhověno (výroky I. a II.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení o zastavení exekuce (výroky III. a IV.).
5. K odvolání oprávněné obchodní společnosti Dexindra s.r.o. krajský soud rozhodnutí okresního soudu svým usnesením ze dne 29. 3. 2018 č. j. 54 Co 83/2017-224 potvrdil v jeho výroku I. v části týkající se zastavení exekuce, pokud má být provedena prodejem ideální jedné poloviny nemovitostí v něm označených, které jsou ve vlastnictví 1) stěžovatelky, a ve zbylé části výroku I. a ve výroku II. usnesení okresního soudu změnil tak, že návrhy stěžovatelek na zastavení exekuce zamítl.
6. Dovolání stěžovatelek bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018 č. j. 20 Cdo 3674/2018-280 pro vady odmítnuto, neboť stěžovatelky v dovolání nevymezily, v čem spatřují naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, přičemž tento nedostatek nebyl v průběhu lhůty k podání dovolání odstraněn.
III.
7. Rozhodnutí dovolacího i krajského soudu stěžovatelky napadly ústavní stížností. Ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelky uvedly, že jejich dovolání bylo odmítnuto, neboť dovolací soud jej neshledal přípustným. Namítly však, že předmětné rozhodnutí bylo vydáno předsedou senátu, ačkoli podle §243c odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), je k vydání takového rozhodnutí příslušný senát, čímž došlo k odnětí stěžovatelek jejich zákonnému soudci. Dále uvedly, že dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelky nevymezily, v čem spatřují naplnění předpokladů přípustnosti svého dovolání, pročež uzavřel, že dovolání musí být podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítnuto, přičemž tak může učinit předseda senátu s jen stručným odůvodněním. Tento postup je však dle názoru stěžovatelek rozporný s §243c odst. 2 občanského soudního řádu, neboť dle tohoto ustanovení platí, že dovolacím soudem zvolený postup lze uplatnit jen tehdy, jde-li o zastavení dovolacího řízení nebo o odmítnutí dovolání, které bylo podáno opožděně nebo někým, kdo k tomu není oprávněn, které nebylo řádně doplněno nebo opraveno a pro tento nedostatek nelze v řízení pokračovat, což však není tento případ, když stěžovatelky dle svého názoru ve svém dovolání řádně vymezily všechny obligatorní náležitosti dovolání, a to včetně předpokladů jeho přípustnosti, která byla dle jejich slov v dovolání vymezena "implicitně". Ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu pak stěžovatelky namítly, že toto rozhodnutí je právně vadné, obsahově nepřezkoumatelné a v rozporu se zásadou materiální pravdy a principem materiální publicity údajů uveřejněných v katastru nemovitostí, neboť jej krajský soud založil na nesprávných právních závěrech týkajících se určení data vzniku exekuovatelného závazku vůči manželům stěžovatelek, jakož i na nesprávném závěru, že 1) stěžovatelka je vlastnicí pouhé id. 1/2 předmětných nemovitostí, ačkoli dle názoru 1) stěžovatelky jí svědčí vlastnické právo jako celek.
8. Stěžovatelky zároveň navrhly, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, neboť hrozí, že jim na jejich základě vznikne nenávratná škoda a jejich majetek bude v exekučním řízení zpeněžen.
IV.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu.
V.
10. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že tato představuje návrh zčásti nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
11. O nepřípustný návrh jde v části, v níž se stěžovatelky domáhají zrušení rozhodnutí krajského soudu. To proto, že Ústavní soud po prostudování dovolání stěžovatelek ze dne 12. 7. 2018, které si od okresního soudu vyžádal, neshledal, že by dovolací soud pochybil, když dovolání posoudil jako vadné z důvodu, že v něm stěžovatelky nevymezily, v čem spatřují naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu (viz dále body 15. až 18.). Z toho plyne, že své dovolání, jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti v souzené věci představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, na jehož vyčerpání je třeba trvat (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), stěžovatelky neuplatnily řádně, přičemž podání vadného opravného prostředku představuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby byl podán opožděně, resp. nebyl podán vůbec; to nutně implikuje závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, usnesení ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2194/14, ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1496/14, ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3347/15 (tato a další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
12. S přihlédnutím k právě uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že stěžovatelky ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu řádně nevyčerpaly všechny procesní prostředky, které měly k dispozici, a jejich ústavní stížnost je proto v části, v níž směřuje proti rozhodnutí krajského soudu, podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s §75 odst. 1 téhož zákona nepřípustná.
13. Jde-li o rozhodnutí dovolacího soudu, stěžovatelky namítaly, že toto rozhodnutí představuje zásah do jejich práva na soudní ochranu a práva na přístup k soudu, neboť je nesprávný závěr dovolacího soudu, že jejich dovolání neobsahovalo všechny obligatorní obsahové náležitosti, konkrétně vymezení, v čem stěžovatelky spatřují naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, když tento předpoklad dle jejich názoru v dovolání vymezen byl. Stěžovatelky zpochybnily též správnost postupu dovolacího soudu spočívajícího v tom, že předmětné rozhodnutí bylo učiněno nikoli senátem, ale "jen" jeho předsedou, a to pouze se stručným odůvodněním. Právě uvedeným námitkám však Ústavní soud nemohl přisvědčit.
14. Ve vztahu k námitce údajného porušení práva na zákonného soudce, k němuž mělo dojít tím, že napadené rozhodnutí bylo učiněno předsedou senátu, nikoli všemi jeho členy, je předně třeba uvést, že argumentace stěžovatelek je založena na nesprávné interpretaci předmětného rozhodnutí, když stěžovatelky jsou toho názoru, že jejich dovolání bylo odmítnuto proto, že je Nejvyšší soud neshledal přípustným podle §237 občanského soudního řádu. Tento závěr však není správný, neboť důvodem pro odmítnutí dovolání byla skutečnost, že dovolací soud shledal, že dovolání trpí vadami, které v průběhu lhůty k podání dovolání nebyly odstraněny, když v jeho rámci stěžovatelky v rozporu s §241a odst. 2 občanského soudního řádu nevymezily, v čem spatřují naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (k této otázce v podrobnostech viz bod 15. až 18.). Otázkou, zda je dovolání ve smyslu §237 občanského soudního řádu přípustné či nikoli, se proto dovolací soud vůbec nezabýval. S přihlédnutím k této skutečnosti proto Nejvyšší soud žádným způsobem nepochybil, pokud předmětné rozhodnutí vydal "pouze" předseda senátu a své rozhodnutí jen stručným způsobem odůvodnil, neboť tento postup je zcela v souladu s §243f odst. 2 a 3 občanského soudního řádu. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatelek proto v této souvislosti nedošlo.
15. Důvodnou pak Ústavní soud neshledal ani námitku, že dovolací soud pochybil, když dovolání odmítl, neboť se nemohl ztotožnit s tvrzením stěžovatelek, které vyjádřily přesvědčení, že dostály všem svým povinnostem, které jsou zakotveny v §241a odst. 2 občanského soudního řádu, když v dovolání vymezily všechny zákonem požadované obsahové náležitosti dovolání, a to včetně toho, v čem spatřují naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Toto tvrzení (které je navíc zjevným protimluvem, tvrdí-li stěžovatelky zároveň, že jejich dovolání bylo odmítnuto proto, že nebylo shledáno přípustným, a rovněž to, že se jím dovolací soud nezabýval proto, že dospěl k závěru, že trpí vadami) však dle názoru Ústavního soudu neodpovídá obsahu předmětného dovolání, které si vyžádal, a to z níže uvedených důvodů.
16. K otázce formálních náležitostí dovolání lze v obecné rovině uvést následující. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v §241a odst. 2 občanského soudního řádu, v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a), a dále vymezit důvod dovolání. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může-li být dovolání přípustné jen podle §237 občanského soudního řádu (jako tomu bylo i v nyní posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 občanského soudního řádu či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. 29 NSČR 55/2013 nebo ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. 22 Cdo 4229/2015, všechna dostupná na www.nsoud.cz). Z uvedeného plyne, že dovolatel je povinen vymezit přípustnost tak, že uvede, které ze čtyř kritérií v §237 občanského soudního řádu má za naplněné, přičemž je povinen danou právní otázku specifikovat takovým způsobem, aby z dovolání bylo patrno, kterou konkrétní právní otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, která právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (s uvedením příslušné nejednotné judikatury) nebo při řešení které právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž je nezbytné, aby tuto rozhodovací praxi blíže specifikoval. Pokud dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Z právě uvedeného tedy plyne, že dovolatel nedostojí své povinnosti vymezit jím tvrzenou přípustnost dovolání, jestliže pouze obecně uvede, že "se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu", aniž by odkázal na konkrétní judikaturu dovolacího soudu, od které se měl podle jeho názoru odvolací soud při rozhodování odchýlit, a to alespoň slovním popisem, aniž by byl povinen uvádět spisové značky rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14).
17. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v občanském soudním řádu stanoveny jasně, přičemž k požadavkům kladeným v tomto směru na dovolatele se od doby účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., jímž byla do občanského soudního řádu zakotvena stávající podoba dovolání, tj. od 1. 1. 2013, do doby, kdy stěžovatelky předmětné dovolání podaly, opakovaně vyslovil též Nejvyšší soud, a to např. v rozhodnutích, na které je poukazováno výše. Stěžovatelkám (zastoupeným právním zástupcem) proto při zachování minimální míry obezřetnosti nemohly vzniknout pochybnosti o tom, co mají v dovolání uvést. Pokud však stěžovatelky i přes uvedené ve svém dovolání všechny zákonem stanovené obligatorní náležitosti nevymezily, nelze odmítnutí jejich dovolání považovat za projev přílišného formalismu či porušení práva na přístup k soudu, ale za důsledek nesplnění zákonem stanovených požadavků.
18. Jak bylo Ústavním soudem z dovolání stěžovatelek zjištěno, stěžovatelky v něm ve vztahu k otázce, v čem spatřují naplnění předpokladů jeho přípustnosti, uvedly pouze to, že datum vzniku exekuovaného závazku určené krajským soudem je chybné, nemá oporu v provedených důkazech a "je v rozporu s praxí soudu". Takového vymezení však není dostatečné. Jak již v napadeném rozhodnutí vysvětlil dovolací soud, z této (navíc jediné) věty dovolání totiž "není ani zjevné, s rozhodovací praxí kterého soudu tomu tak má být, a nadto, i pro případ vstřícné interpretace ve prospěch praxe soudu dovolacího, platí, že nepostačuje pouhé konstatování judikaturní odchylky, aniž by byla jakkoli identifikována". Ústavní soud má shodně s dovolacím soudem za to, že předmětná obligatorní náležitost nebyla stěžovatelkami v dovolání nikterak blíže rozvedena či upřesněna, když z jeho obsahu neplyne, od jaké rozhodovací praxe se měl krajský soud v souvislosti s posouzením předmětné právní otázky odchýlit, přičemž to, v čem má stěžovatelkami konstatovaný "rozpor s praxí soudu" spočívat, se nepodává ani z dalšího obsahu dovolání, které je ve své podstatě toliko polemikou s právními závěry soudů nižších stupňů. Ústavní soud z tohoto důvodu neshledal jako pravdivé tvrzení stěžovatelek, že tato náležitost byla v dovolání vyjádřena "implicitně" a že rozhodnutí dovolacího soudu představuje pouhý formalismus, v jehož důsledku byl stěžovatelkám nepřípustně odepřen přístup k dovolacímu soudu. K žádnému pochybení, natož pak pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní relevance, proto ani v této souvislosti ze strany Nejvyššího soudu nedošlo.
VI.
19. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, a to dílem podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a dílem podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
20. Ústavní soud nerozhodoval samostatně o návrhu stěžovatelek na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí, a to s ohledem na posouzení ústavní stížnosti jako zčásti nepřípustné a zčásti zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu