ECLI:CZ:US:2013:2.US.4717.12.1
sp. zn. II. ÚS 4717/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Kateřiny Pancové, nyní ve Vazební věznici v Liberci, 460 62, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem Sokolská 60, 120 00, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 14 To 524/2012-123 ze dne 11. října 2012, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť jím měly být porušeny čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 89 odst. 2, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení garantovaných práv a svobod mělo dojít tím, že při rozhodování, zda se stěžovatelka (dále též "obviněná") ponechává ve vazbě, rozhodovaly místně nepříslušné soudy, resp. místní příslušnost Okresního soudu Praha-východ byla určena libovolně, návrh státního zástupce na další trvání vazby neměl obsahovat konkrétní odůvodnění vazebních důvodů a soud si je v rozporu se zásadou nestrannosti z vlastní iniciativy sám vyhledal, a v napadených rozhodnutích neuvedl dostatečně konkrétní důvody, které měly opodstatnit trvání omezení osobní svobody stěžovatelky ve vazbě, a dále, že se měly vypořádat s návrhem učiněným podle §73 trestního řádu a dosíci účelu vazby jiným opatřením, a konečně, že návrh státního zástupce na ponechání stěžovatelky ve vazbě nebyl soudu doručen včas.
II.
2. Z napadeného rozhodnutí se podává, že krajský soud zrušil v celém rozsahu rozhodnutí Okresního soudu Praha-východ č. j. 0 Nt 612/2012-77 ze dne 5. září 2012, a sám rozhodl, že se stěžovatelka nadále ponechává ve vazbě z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. a) a c) trestního řádu, žádost stěžovatelky o propuštění z vazby zamítl, nepřijal záruky za další chování obviněné, nepřijal písemný slib obviněné, vazbu nenahradil dohledem probačního úředníka a nepřijal nabídku peněžité záruky; krajský soud konstatoval, že má k dispozici spisový materiál rozhodný a významný pro rozhodnutí o vazbě a tímto provedl řádné dokazování. Ve vazebním zasedání dále vyslechl obviněnou. V otázkách existence vazebních důvodů zastal krajský soud názor, že na straně obviněné byl správně k návrhu státního zástupce nově stanoven důvod vazby útěkové, upravený v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, a i nadále trvá důvod vazby předstižné, upravený v ustanovení §67 písm. c) trestního řádu.
III.
3. Ke stěžovatelčině argumentaci, zpochybňující naplnění nezbytných podmínek pro trvání vazby, Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 161/04 ze dne 13. 5. 2005, dostupné in http://nalus.usoud.cz). Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
4. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, shledá-li porušení ústavněprávních hledisek, např. není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s podmínkami plynoucími z ústavního pořádku [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145), dostupný in http://nalus.usoud.cz], nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379), nebo nález sp. zn. I. ÚS 161/04 ze dne 25. 5. 2004 (N 74/33 SbNU 229), oba dostupné in http://nalus.usoud.cz].
5. Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněné(ho); vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat, ohledně důsledků, které mohou nastat v případě propuštění stíhané osoby ze zadržení, resp. z výkonu trestu odnětí svobody [viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 161/04 ze dne 25. 5. 2004 (N 74/33 SbNU 229), nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353) a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 ze dne 21. 11. 2007, usnesení sp. zn. III. ÚS 144/12 ze dne 18. 10. 2012, usnesení sp. zn. III. ÚS 2397/12 ze dne 18. 10. 2012, usnesení sp. zn. III. ÚS 2875/12 ze dne 19. 12. 2012, usnesení sp. zn. III. ÚS 3650/12 ze dne 18. 12. 2012, usnesení sp. zn. III. ÚS 4428/12 ze dne 19. 12. 2012, vše dostupné in http://nalus.usoud.cz].
6. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchala obviněná, zda existuje důvodná obava, že se obviněná zachová způsobem uvedeným v §67 trestního řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak.
7. Důvodem pro zrušení napadeného vazebního rozhodnutí Ústavním soudem za této situace by proto mohlo být toliko zcela absentující odůvodnění vazby obviněné či jiný závažný exces, mající ústavněprávní dimenzi, kupř. stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
8. Předmětem přezkumu Ústavním soudem tedy může být toliko otázka, zda se obecné soudy ústavněkonformním způsobem vypořádaly se základními zákonnými podmínkami trvání vazby stěžovatelky, zejména tím, zda v předchozím řízení shledaný důvod vazby trvá, zda existují skutečnosti, které odůvodňují podezření ze spáchání trestného činu, pro který je obviněný stíhán, zda existují konkrétní skutečnosti, ze kterých jsou dovozovány důvody vazby (viz §71 a 73c trestního řádu).
9. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Podle přesvědčení Ústavního soudu napadené rozhodnutí z hlediska požadavků kladených na obsah takovýchto rozhodnutí zejména §134 odst. 2 a §73c trestního řádu obstojí, a to v nezbytném rozsahu stran odůvodnění rozhodnutí trvání důvodů vazby stěžovatelky [§67 písm. a) a c) trestního řádu].
11. Je současně přiléhavé připomenout, že ústavnost vzetí stěžovatelky do vazby Ústavní soud prověřil, přičemž její ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu coby zjevně neopodstatněnou usnesením sp. zn. I. ÚS 3556/12 ze dne 26. 11. 2012.
12. K jednotlivým námitkám stěžovatelky stran obsahu usnesení Krajského soudu v Praze pak postačí poznamenat následující.
13. Krajský soud koncipoval své úvahy ve věcné souvislosti s trestnými činy, z jejichž spáchání je stěžovatelka obviněna, a k nejpřísněji trestnému činu trestní zákoník přiřazuje trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby deset let (pokračující zločin sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle §256 odst. 1, 2 písm. a), c), odst. 3 trestního zákoníku spáchaný ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku; dále jde o zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 trestního zákoníku, dílem dokonaný dílem ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 trestního zákoníku spáchaný ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku; obou trestných činů se měla dopustit způsobem podrobně rozvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 14. 5. 2012, 15. 5. 2012 a 31. 7. 2012).
14. Pojem "vysokého trestu" z pohledu smyslu a účelu trestněprávní sankce Ústavní soud [srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. 4. 2004 (N 48/33 SbNU 3)] identifikoval především s nejzávažnějšími trestnými činy, které zákonodárce řadí do kategorie "zvlášť závažných zločinů" podle §14 odst. 3 trestního zákoníku (resp. dříve "zvlášť závažných trestných činů" podle §41 odst. 2 trestního zákona), přičemž uvedené zákonné ustanovení zvlášť závažné zločiny definuje coby úmyslné trestné činy, na něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let; v uvedených, ale i v dalších případech Ústavního soudu dovodil, že odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby "hrozbou vysokým trestem" lze toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let.
15. Krajský soud v Praze, vysloviv úvahu o hrozbě vysokého trestu ve smyslu výše uvedeném, vyvodil ústavně udržitelný závěr, že podmínky dle §67 písm. a) trestního řádu byly naplněny. Pokud tedy Ústavní soud ve své judikatuře výklad zákonné podmínky "hrozby" vysokým trestem interpretuje ve smyslu individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k osobě stěžovatelky, pak usuzuje, že tomuto požadavku v dané věci Krajský soud v Praze přiměřeně dostál [viz zejména nález sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. 4. 2004 (N 48/33 SbNU 3), nález sp. zn. IV. ÚS 3294/09 ze dne 17. 5. 2011 (N 93/61 SbNU 447) a usnesení sp. zn. III. ÚS 2397/12 ze dne 18. 10. 2012, vše dostupné in http://nalus.usoud.cz]. Jeho argumentaci ve spojení s vymezením skutkové podstaty trestných činů, jichž se měla stěžovatelka dopustit, je tak možné považovat za odůvodněné naplnění podmínky "hrozby vysokého trestu", aniž by šlo jen o takovou hrozbu "typovou", která sama o sobě (bez dalšího) pro naplnění citovaného vazebního důvodu postačující není. Jinými slovy vyjádřeno, jelikož krajský soud, pokud šlo o hrozbu uložení vysokého trestu, nejen odkázal na příslušnou trestní sazbu, nýbrž i konkretizoval, jaký trest stěžovatelce s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu hrozí, jeho argumentace z pohledu výše naznačených z ústavněprávních hledisek obstojí.
16. Jde-li o důvody vazby předstižné, potřeba ústavněprávního přezkumu je v tomto okamžiku podstatně snížena existencí jiného, z hlediska ústavnosti akceptovatelného vazebního důvodu (viz výše). Ovšem ani v daném ohledu Ústavní soud zjevnou libovůli v postupu Krajského soudu v Praze nezjistil, když tento v dané souvislosti vazební důvod dle §67 písm. c) trestního řádu v případě obviněné odůvodnil celou řadou skutečností: postavením obviněné, neboť ta měla být v podstatě jedním z řídících článků v páchání rozsáhlé a vysoce organizované trestné činnosti, okolností, že trestnou činnost měla páchat řadu měsíců, došlo ke spáchání šesti skutků, přičemž do trestné činnosti měla zapojit postupně řadu spolupachatelů a vytvořit si tak pro každý skutek organizační strukturu nezbytnou k páchání trestné činnosti, získání konkrétních zkušeností nezbytných k páchání tak sofistikované trestné činnosti, vytvoření velmi dobrého společenského postavení a finančního zabezpečení, z uvedené trestné činnosti si vytvořila významný a pravidelný zdroj nadstandardních příjmů; naopak její vzdělání lékařky a pracovní uplatnění nezabránilo obviněné v páchání trestné činnosti. Z těchto okolností dovodil důvodnou obavu, že po propuštění na svobodu bude obviněná opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhána, a proto byl shledán důvod vazby předstižné. Krajský soud zdůraznil preventivní funkci použitého vazebního důvodu, přičemž není třeba čekat do okamžiku existence stavu, kterému má právě institut vazby zabránit. S těmito úvahami se Ústavní soud zcela ztotožňuje.
17. K opakované námitce místní nepříslušnosti Okresního soudu Praha-východ, jenž rozhodoval o ponechání stěžovatelky ve vazbě, připomíná Ústavní soud, že místní příslušnost soudu v přípravném řízení trestním je odvozena od místní příslušnosti státního zástupce a tuto příslušnost kopíruje; ke změně místní příslušnosti soudu v daném stadiu trestního řízení dochází pouze na základě změny místní příslušnosti státního zastupitelství; smysl a účel takto zákonně koncipované úpravy místní příslušnosti soudu v přípravném řízení je dán nezbytností rychlosti a operativnosti rozhodování soudu; za včasné provedení trestního řízení odpovídá stát a jeho orgány, a při zcela běžně se vyskytujících obstrukčních praktikách obviněných, může být kritériem "volby soudu", které státní zástupce smí zohlednit, i jím subjektivně vnímaný odhad rychlosti rozhodovaní toho kterého soudu, nebo též vzdálenost sídla tohoto soudu od jeho pracoviště. Lze přitakat stěžovatelce, že tím se "vějíř" možných zákonných soudců ve vztahu k obviněné neumenšuje, a určení toho kterého z nich, pokud jde o souzenou situaci ve vztahu k ustanovení §26 odst. 1 trestního řádu, závisí též na vůli státního zástupce krajského státního zastupitelství; sluší se ale zdůraznit, že jen v míře velmi obecné, neboť státní zástupce vybere toliko soud, dle jehož rozvrhu práce teprve konkrétně určený soudce bude dalších úkonů přípravného řízení účasten. Právo na zákonného soudce neznamená, a Ústavní soud si je jist, že to tak vnímá přinejmenším právní zástupce stěžovatelky, že obviněný (žalovaný) bude vždy znát předem svého zákonného soudce; právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) naopak znamená především tolik, že musí být vždy zpětně dohledatelné, že soudce nebyl povolán k rozhodování v konkrétní věci zcela nahodile, bez transparentního mechanismu, že se tak nestalo fakticky a bezprostředně toliko z vůle někoho jiného, vlastně jen "na příkaz", tedy v důsledku svévolné manipulace při přidělování věcí jednotlivým soudcům: naplnění práva na zákonného soudce vytváří překážku vzniku tzv. kabinetní justice, v níž by byl způsob rozhodnutí ovlivňován účelovým výběrem soudů a soudců. Do hledisek uvedeného transparentního postupu patří bez jakékoli pochybnosti i více či méně obecné zákonné normy upravující věcnou a místní příslušnost soudů, jakož i rozvrhy práce toho kterého konkrétního soudu. Vztaženo k předestřené námitce stěžovatelky, za "slabé místo" průhlednosti volby soudu a určení zákonného soudce je spatřováno diskreční oprávnění státního zástupce, založené zákonem. Ústavní soud se ztotožňuje se stěžovatelkou, že zákonná úprava by mohla být konkrétnější, více limitující úvahu státního zástupce, na druhou stranu pouhá nevhodnost právní úpravy z ní nečiní úpravu protiústavní. Ústavní soud doplňuje, že za takové situace by sice teoreticky mohl ten který státní zástupce podávat příslušné návrhy s dubiózním úmyslem, avšak kdyby se takové podezření potvrdilo, mohla by být práva obviněného ochráněna kasačním zásahem stížnostního soudu. Je třeba zmínit, že uvedené ustanovení trestního řádu upravující místní příslušnost soudu nebylo některými senáty Ústavního soudu shledáno ústavně nekonformním (usnesení sp. zn. I. ÚS 3569/12 ze dne 22. 11. 2012, usnesení sp. zn. I. ÚS 3556/12 ze dne 26. 11. 2012, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3627/12 ze dne 27. 11. 2012). Litanii stěžovatelky stran místní příslušnosti Ústavní soud přezkoumal i z hlediska zásady řádného zákonného procesu, ke které má užší vztah, než k právu na zákonného soudce, ale ani z tohoto hlediska žádný nedostatek neshledal. Trestní stíhání je vedeno v souladu se zákonem, volba místní příslušnosti soudu provedená podáním příslušného návrhu státním zástupcem je zákonem předvídána, a z mezí zákona jeho postup nevykročil. Spatřuje-li stěžovatelka ústavněprávní deficit napadeného rozhodnutí v aplikaci zmíněného zákonného ustanovení, pak se s ní, s ohledem na výše řečené, Ústavní soud neztotožňuje. Ostatně, snese-li uvedená situace příměr, pak i v řízení občanskoprávním si za jistých okolností může žalobce vybrat místní příslušnost soudu žalovaného.
18. K námitce, že obecný soud měl upřednostnit přijetí jiných opatření, před ponecháním stěžovatelky ve vazbě, Ústavní soud podotýká, že nelze ztrácet ze zřetele, že instituty nahrazující vazbu, jsou instituty fakultativními, a jejich využití je na úvaze soudu; na náležité a vyčerpávající odůvodnění, obsažené v na str. 6 napadeného rozhodnutí, zde postačí jen odkázat.
19. Ústavní soud rovněž nepovažuje za důvodnou námitku stěžovatelky, že státní zástupce směl příslušný návrh podat soudu toliko prostřednictvím datové schránky a neučinil-li tak, pak takový návrh nemohl vyvolat zákonem předvídané účinky. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou, že zákon preferuje úřední styk prostřednictvím datových schránek. Zároveň však stanoví podmínku, že doručování touto cestou se děje tehdy "umožňuje-li to povaha dokumentu", a za další, že doručení váže na okamžik "kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu" (viz ustanovení §17 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů); zejména vposled uvedená podmínka pak staví odesílatele do nejistoty stran přesného okamžiku doručení návrhu. Ústavní soud uznává, že v tomto směru došlo faktickým uznáním a chováním orgánů veřejné moci k "modifikaci zákonného textu", je však výrazem nedbalého a zcela nežádoucího chování věcně příslušného ministerstva, že v tomto směru uvedený zákon nebyl novelizován a nebylo výslovně stanoveno, že orgánům veřejné moci je datová zpráva doručena již okamžikem jejího dodání do jejich datové schránky. V typových případech, jako je právě souzený, resp. obecně ve vazebních věcech, je nutné mít na zřeteli, že výhradní využití datových schránek může být v konkrétním případě z povahy věci vyloučeno (kupř. kvůli objemu připojeného spisu, věcným důkazům apod.) a za další, že datové schránky jsou stále jen lidským výtvorem, majícím přirozenou tendenci k selhávání; chtěl-li mít státní zástupce jistotu otisku razítka podatelny s vyznačeným dnem a časem přijetí svého návrhu, pak takový postup nelze automaticky považovat za rozporný se zákonem, natož pak bez dalšího za neplatný, nebo bezúčinný. Takový následek právní úprava s listinným návrhem nepojí, a dovolávat se ho v rovině ústavněprávní je pošetilé. Byl-li návrh podán včas, byť v listinné podobě, byly jeho účinky zachovány. Ostatně i včasnost návrhu stěžovatelka zpochybnila. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí na str. 3 a 4, aniž by na jeho správnosti cokoli zpochybňoval.
20. K poslední výtce, k níž byl Ústavní soud povolán se vyjádřit, je "iniciativní role" stížnostního soudu ve shledávání důvodů trvání vazby. K tomu je zapotřebí podotknout jen tolik, že důvody vazby, jakožto skutečnosti seznatelné na základě provedených důkazů, mohou být v návrhu státního zástupce zmíněny obecně, neboť jejich existence ve svých konkrétních konturách vyjde najevo teprve v rámci vazebního zasedání, po provedení všech připuštěných důkazů. Teprve tehdy je lze s dostatečnou mírou konkrétnosti pojmenovat a vtělit do odůvodnění rozhodnutí, jak se též v souzeném případě stalo. V diferenci návrhu státního zástupce a odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze spatřovat ústavněprávní deficit; rozdíl, jenž je z povahy věci opodstatněn, je v tomto případě dán jiným účelem (písemnosti), adresáty a postavením subjektu v trestním řízení.
21. Z hlediska ochrany osobní svobody stěžovatelky, jež je zaručena ústavní pořádkem, Ústavní soud shledal, že se soudy jejími námitkami a návrhy zabývaly, a výroky, na jejichž základě bylo ospravedlněno trvání omezení osobní svobody a její návrhy zamítnuty, byly náležitě odůvodněny.
IV.
22. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2013
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu