ECLI:CZ:US:2016:2.US.743.16.1
sp. zn. II. ÚS 743/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Marcely Adamíkové, zastoupené JUDr. Ivanem Peclem, advokátem, se sídlem Zábrdovická 15/16, 615 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2015, č. j. 30 Cdo 2452/2015-193, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2015, č. j. 13 Co 7/2015-179, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podanou na základě §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na svobodu podnikání podle čl. 26 odst. 1 Listiny.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. února 2015, č. j. 13 Co 7/2015-179, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) zaplacení částky ve výši 131 900 Kč z titulu odpovědnosti za nesprávný úřední postup soudního exekutora, zamítl. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že soudní exekutor, který v rámci dražby prodal předměty, přestože byla žalobkyní podána vylučovací žaloba, se nesprávného úředního postupu nedopustil (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2573/2007). Soud prvního stupně, který žalobě částečně vyhověl, měl však za to, že žalobkyni vznikla škoda postupem exekučního soudu, který přes existenci vylučovací žaloby (s níž byla žalobkyně nakonec úspěšná) exekuci neodložil a uskutečnil dražbu movitých věcí, které byly v jejím vlastnictví. S tímto závěrem odvolací soud nesouhlasil a soudu prvního stupně vytkl, že rozhodl o jiném nároku, než který byl žalobou uplatněn, neboť žalobkyně ani v žalobě a ani v průběhu řízení netvrdila, že by se nesprávného úředního postupu měl dopustit i exekuční soud a v tomto směru nenavrhla ani změnu žaloby. Odvolací soud přitom akcentoval zásadu dispoziční a zásadu vázanosti soudu podanou žalobou.
3. Následné dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2015, č. j. 30 Cdo 2452/2015-193, odmítnuto podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud uvedl, že žalobkyní vymezená otázka při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, zda odvolací soud vydal tzv. překvapivé (nepředvídatelné) rozhodnutí, nemohla založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při vydání svého rozhodnutí neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu týkající se nepředvídatelného neboli překvapivého rozhodnutí, jestliže věc posoudil jinak na základě námitky nesprávného právního posouzení věci, kterou žalovaná uplatnila v odvolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009 aj.).
II.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Odvolacímu soudu především vytýká, že vydal tzv. překvapivé, resp. nepředvídatelné, rozhodnutí, což je s ohledem na existující judikaturu zejména Ústavního soudu nepřípustné. Vychází přitom z toho, že byla již soudem prvního stupně vadně poučena ve smyslu §118a o. s. ř., když se z vyjádření soudu prvního stupně při shrnutí výsledků přípravného řízení musela nutně domnívat, že její nárok na náhradu škody je dán. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v tom, že odvolací soud jinak vyhodnotil procesní situaci, aniž věc vrátil soudu prvního stupně, čímž jí znemožnil opravu skutkových tvrzení. Dále poukazuje na skutečnost, že možná odpovědnost exekučního soudu za vzniklou škodu, který soudního exekutora neuvědomil o řízení na vyloučení věcí z exekuce, vyplynula až při jednání soudu prvního stupně. Ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka namítá jeho nepřezkoumatelnost. Nesouhlasí s názorem dovolacího soudu, že v řízení nepředložila tvrzení o pochybení exekučního soudu, když toto rozhodnutí uváděla v žalobě a bylo rovněž přiloženo k důkazům. Stěžovatelka konečně nesouhlasí ani s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení, které považuje za absurdní, neboť to byl soud prvního stupně, který pochybil ve svém právním názoru, a stěžovatelka by za toto měla nést odpovědnost.
III.
5. Ústavní soud si vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 2 příslušný spis.
6. Po posouzení ústavní stížnosti i příslušeného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu (čl. 91 Ústavy) je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. V dané věci stěžovatelka namítá v prvé řadě překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, který k odvolání žalované rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobu zcela zamítl. K otázce překvapivosti rozhodnutí se Ústavní soud vyslovil v celé řadě svých rozhodnutí [viz zejména nález ze dne 11. prosince 1997 sp. zn. IV. ÚS 218/95 (N 160/9 SbNU 381), nález ze dne 9. listopadu 2000 sp. zn. III. ÚS 210/2000 (N 166/20 SbNU 181), usnesení ze dne 12. června 2001 sp. zn. III. ÚS 729/2000 či usnesení ze dne 11. června 2007 sp. zn. IV. ÚS 321/07]. Z citovaných, jakož i z celé řady dalších rozhodnutí Ústavního soudu vyplývá, že překvapivým se rozumí rozhodnutí odvolacího soudu, jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Jde tedy o rozhodnutí, jež, z pohledu předcházejícího řízení, nepředvídatelným způsobem posuzuje rozhodovanou věc. Tzv. překvapivá rozhodnutí jsou obvykle spojována se situací, kdy odvolací soud napadené rozhodnutí nalézacího soudu posoudí po právní stránce odlišně, avšak rozhodne potvrzujícím rozsudkem, pro nějž nejsou dány podmínky, jelikož takto lze rozhodnout pouze v případě věcné správnosti výroku napadeného rozsudku, přičemž věcnou správností se rozumí jak správnost skutkových zjištění, tak i správnost právního posouzení [např. nález ze dne 24. září 1998 sp. zn. III. ÚS 139/98 (N 106/12 SbNU 93)]. Judikatura Ústavního soudu zná i další případy překvapivých rozhodnutí, kdy odvolací soud změní rozsudek soudu prvního stupně na základě odlišného právního posouzení a takové rozhodnutí je shledáno překvapivým např. proto, že se jedná o rozhodnutí o nákladech řízení, které není přípustné k přezkumu v další instanci [srov. nález ze dne 15. září 2004 sp. zn. I. ÚS 220/04 (N 129/34 SbNU 311)] nebo že odvolací soud svůj odlišný právní názor založí na důkazu provedeném teprve v odvolacím řízení, ke kterému stěžovatel neměl možnost se vyjádřit [např. nález ze dne 3. října 2006 sp. zn. I. ÚS 173/06(N 176/43 SbNU 23)]. Všem výše popsaným případům je společné, že účastníku řízení je takovým postupem soudu odňata možnost reagovat na změněnou situaci argumenty, návrhy, vylíčením skutkových okolností, které dosud v posuzované věci nebyly případné.
9. O žádný z uvedených případů se však v dané věci nejedná. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl z toho důvodu, že soud prvního stupně rozhodl o jiném nároku, než který stěžovatelka žalobou uplatnila, přičemž stěžovatelka v průběhu řízení netvrdila, že by se nesprávného úředního postupu dopustil i exekuční soud a v tomto směru nenavrhla ani změnu žaloby. Jak se podává z vyžádaného spisu, uvedeným názorem (že soud prvního stupně rozhodl o nároku, který stěžovatelka v žalobě neuplatnila) argumentovala žalovaná částečně již v průběhu řízení před soudem prvního stupně, ale zejména pak jej učinila součástí svého odvolání, kde jej podrobně rozvedla (viz č. l. 163 a násl. vyžádaného spisu). Stěžovatelce, resp. jejímu právnímu zástupci, bylo následně soudem prvního stupně odvolání žalované doručeno se žádostí o vyjádření (viz č. l. 171 vyžádaného spisu). Stěžovatelka, resp. její právní zástupce, byl rovněž obeslán s dotazem, zda souhlasí s rozhodnutím o odvolání bez nařízení jednání. Stěžovatelka se k odvolání nevyjádřila a jednání u odvolacího soudu proběhlo bez její účasti. Z popisu uvedených okolností vyplývá, že stěžovatelka v průběhu odvolacího řízení dostala možnost reagovat na argumentaci žalované. Skutečnost, že této možnosti nevyužila, nemůže mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Pokud odvolací soud posoudil nárok uplatněný stěžovatelkou po právní stránce odlišně od soudu prvního stupně, aniž by vyvstala potřeba doplňovat dokazování, nelze mít z pohledu závěrů vyplývajících z výše citované judikatury Ústavního soudu proti jeho postupu žádné výhrady. Samotná změna právního náhledu na věc odvolacím soudem neznamená, jsou-li dodržena procesní pravidla, porušení práva na spravedlivý proces.
10. Jestliže stěžovatelka namítala, že byla soudem prvního stupně vadně poučena, resp. že z tohoto poučení mohla nabýt dojmu o důvodnosti svého nároku, je třeba připomenout, že poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. se týká především procesních práv a povinností účastníka řízení. Smyslem poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř. je pak zamezení zamítnutí žaloby z důvodu neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene. Součástí poučovací povinnosti soudu však není návod či pomoc účastníku spočívající v tom, co by měl nebo mohl v daném okamžiku učinit, a už rozhodně nelze účastníka poučovat o hmotném právu, tedy v projednávaném případě o tom, vůči komu stěžovatelka měla směřovat svoje žalobní tvrzení.
11. Stěžovatelka dále namítala nepřezkoumatelnost usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo její dovolání odmítnuto pro nepřípustnost. Ohledně odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost Ústavní soud připomíná, že dovolací řízení je mimořádným opravným prostředkem, na který není nárok - nejde o třetí stupeň obecného soudnictví, ve kterém by dovolací soud musel věc vždy projednat; dovolacímu soudu je do jisté míry umožněno, aby si na základě vlastního uvážení "vybral", která dovolání meritorně přezkoumá (srov. §239 o. s. ř.). Smyslem dovolacího řízení je především zajistit konzistenci v rozhodování ostatních orgánů obecné justice. Závěr o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání podle judikatury Ústavního soudu zásadně nepodléhá jeho přezkumné pravomoci; výjimku představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje pouze na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem a své závěry dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil (srov. např. usnesení ze dne 25. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 nebo ze dne 9. února 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14). V tomto směru však Ústavní soud namítaná pochybení nezjistil. Nejvyšší soud sice stručně, nicméně srozumitelně, uvedl, z jakých důvodů nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání, přičemž odkázal na svoji dosavadní judikaturu.
12. Ústavní soud nesdílí ani stěžovatelčiny námitky ve vztahu k náhradě nákladů řízení. Odvolací soud rozhodl standardně podle zásady úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.) a neúspěšné stěžovatelce zcela v souladu s touto zásadou uložil povinnost nahradit náklady řízení vynaložené státem za znalecké posudky (§148 odst. 1 o. s. ř.). Skutečnost, že se nakonec tyto posudky ukázaly jako zbytečné, nemá na povinnost nahradit náklady s nimi spojené žádný vliv.
13. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatelky, jichž se dovolávala, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu