ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.4093.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 4093/2016-462
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Ivany Kudrnové a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobkyně PSJ, a. s. , se sídlem v Jihlavě, Jiráskova č. 3960/32, identifikační číslo osoby 253 37 220, zastoupené JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5, Pod Císařkou č. 3242/5, proti žalované Hybernia, a. s. , se sídlem v Praze 1, náměstí Republiky č. 3/4 , identifikační číslo osoby 261 33 083, zastoupené Mgr. Ivanem Courtonem, advokátem se sídlem v Praze 10, Moskevská č. 450/38, pro 6 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 1/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2016, č. j. 28 Co 354/2015-366, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2016, č. j. 28 Co 354/2015-366, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2015, č. j. 16 C 1/2013-290, zamítl (opakovaně, když tomuto rozhodnutí předcházel odvolacím soudem zrušený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 6. 2013, č. j. 16 C 1/2013-197) žalobu žalobkyně, jíž se domáhala, aby žalovaná žalobkyni zaplatila částku 6 000 000 Kč s příslušenstvím. Dále zamítl žalobu s eventuálním návrhem na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 4 000 000 Kč s příslušenstvím. Žalobkyni zavázal zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 651 040,50 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaná v řízení o poddlužnické žalobě není věcně pasivně legitimována, neboť nebylo žalobkyní , která vede proti společnosti MUSICAL spol. s r. o., se sídlem v Praze 4, Ohnivcova č. 54, identifikační číslo osoby 457 90 141 (dále jen „ společnost MUSICAL spol. s r. o.“), exekuční řízení pro vymožení pohledávky ve výši 3 532 617 Kč s příslušenstvím u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 66 Nc 3019/2009, prokázáno, že by ke dni vydání exekučního příkazu v exekučním řízení pověřeným soudním exekutorem JUDr. Milanem Usnulem, Exekutorský úřad Praha 9, ze dne 6. 12. 2010, č. j. 098 EX 02320/09-10, přikázáním peněžité pohledávky povinné za společností Hybernia, a. s., žalovaná (poddlužník společnosti MUSICAL spol. s r. o.) měla vůči společnosti MUSICAL spol. s r. o. finanční závazek z titulu Obchodní smlouvy o finančním vypořádání nájemců domu u H., P., ze dne 10. 7. 2001 (dále jen „obchodní smlouva ze dne 10. 7. 2001“). Soud I. stupně přijal skutkový závěr, že společnost MUSICAL spol. s r. o. (postupitel) před zahájením exekučního řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4, v roce 2005, s panem T. P. (postupníkem) uzavřela písemnou smlouvu o postoupení pohledávek z obchodní smlouvy ze dne 10. 7. 2001, na kterého byly postoupeny pohledávky postupitele za společností Hybernia, a. s. ve výši 6 000 000 Kč, odpovídající třem splátkám po 2 000 000 Kč, splatným ke dni 31. 12. 2006, ke dni 31. 12. 2007 a ke dni 31. 12. 2008. Postupníkovi byly předány i směnky vlastní vystavené společností Hybernia, a. s., zajišťující tyto pohledávky. Na okraj svého rozhodnutí učinil i závěr o neurčitém a neplatném ujednání o smluvní pokutě obsaženém v obchodní smlouvě ze dne 10. 7. 2001.
Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalovanou zavázal k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 6 000 000 Kč s příslušenstvím a k povinnosti zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 1 011 741,50 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
Odvolací soud poté, co zopakoval důkazní řízení a poučil žalovanou o neunesení důkazního břemene a o povinnosti navrhnout další důkazy k prokázání jejího tvrzení, že společnost MUSICAL spol. s r. o., pohledávku za žalovanou postoupila v roce 2005 smlouvou o postoupení pohledávky z obchodní smlouvy ze dne 10. 7. 2001 na pana P. a že žalovaná není poddlužníkem povinné v exekučním řízení, učinil skutkový závěr, že žalovaná neprokázala (svědky ani předkládaným originálem Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 2. 11. 2005, vyhotoveného postupitelem, podepsaného svědkem A. a adresovaného žalované) existenci smlouvy o postoupení pohledávky, a tudíž je poddlužníkem společnosti MUSICAL spol. s r. o. a svědčí jí věcná pasivní legitimace v tomto řízení. Vzhledem k neurčitému a neplatnému ujednání o smluvní pokutě obsaženému v obchodní smlouvě ze dne 10. 7. 2001 nemohla žalovaná uplatnit po právu nárok na její plnění. Vyúčtovala-li smluvní pokutu, k zániku vzájemných pohledávek žalované a společnosti MUSICAL spol. s r. o. započtením nedošlo.
Žalovaná napadla všechny výroky rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které doplnila podáním ze dne 4. 7. 2016. Dovolací důvod spatřovala v nesprávném právním posouzení věci, když v napadeném rozhodnutí jsou řešeny procesní i hmotněprávní otázky v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a některá nebyla dosud dovolacím soudem řešena vůbec. Přípustnost dovolání odvíjela od otázek: 1) zda byl odvolací soud oprávněn sám (aniž by ji hodnotil soud I. stupně) posoudit otázku platnosti ustanovení obchodní smlouvy ze dne 10. 7. 2001 o smluvní pokutě a nároku žalované na vyúčtovanou smluvní pokutu; 2) zda byl odvolací soud povinen poučit žalovanou o tom, že považuje za neplatné pro neurčitost ujednání o smluvní pokutě a že žalovaná nemohla platně vyúčtovat smluvní pokutu; 3) zda v souladu s judikaturou dovolacího soudu posoudil ustanovení o smluvní pokutě za neplatné pro neurčitost; 4) zda je soud oprávněn zkoumat platnost a existenci smlouvy o postoupení pohledávky, jestliže bylo k důkazu předloženo oznámení o postoupení pohledávky doručené žalované a nejedná se o spor mezi postupitelem a postupníkem, a zda lze zatížit žalovanou důkazním břemenem, předložit důkaz existence smlouvy o postoupení pohledávky; 5) zda zanikne zajištěný dluh plněním dlužníka na zajišťovací směnku po oznámení o postoupení pohledávky, tedy plněním osobě, která je oprávněna plnění dluhu přijmout, přičemž takovéto plnění na zajišťovací směnku je považováno dle judikatury za poskytnutí náhradního plnění; 6) vlivu poskytnutí úplaty za převod směnky na výši zajištěného dluhu; 7) zda lze pominout obranu žalované spočívající v poukazu na neexistenci její povinnosti plnit podle obchodní smlouvy ze dne 10. 7. 2001, je-li zřejmé, že nemůže být splněna povinnost protistrany odevzdat po plnění příslušnou zajišťovací směnku; 8) zda byl odvolací soud povinen dodržovat procesní zásady týkající se dokazování, zejména pak zásadu volného hodnocení důkazů tak, aby následkem nebyla skutková zjištění, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. K prvé a druhé otázce dovolatelka namítala, že odvolací soud tím, že si sám posoudil otázku platnosti ustanovení obchodní smlouvy ze dne 10. 7. 2001 o smluvní pokutě a otázku platnosti jejího následného vyúčtování a započtení a změnil rozsudek soudu prvního stupně, a to vše zcela bez znalosti úvah soudu I. stupně, když soud I. stupně závěr o neplatnosti a neurčitosti ujednání o smluvní pokutě sice přijal, ale bez bližšího odůvodnění a bez toho, aby vůbec žalovaná měla možnost v průběhu celého řízení vyjádřit se k otázce platnosti rozbíraného ustanovení, zjevně porušil zásadu dvojstupňovosti civilního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98). Odvolací soud tím, že žalovanou o svém právním názoru na tyto otázky nepoučil, ač měl (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, též rozsudek ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4792/2008, nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07), a nedal jí příležitost s právním názorem polemizovat, navrhnout výslech dalšího svědka, který obchodní smlouvu ze dne 10. 7. 2001 podepsal, porušil zásadu předvídatelnosti rozhodnutí a zasáhl do práva žalované na spravedlivý proces. Odklonil se tak od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009. Ke třetí otázce namítala, že odvolací soud se dopustil chybného právního posouzení ustanovení obchodní smlouvy ze dne 10. 7. 2001 v části o smluvní pokutě, když ji shledal neurčitou a neplatnou. Přitom se odklonil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, a ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 330/2012, který řeší výkladová pravidla §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. z.“), jimiž se odvolací soud neřídil. Jestliže celková výše smluvní pokuty přesně odpovídá celkové částce, na kterou byly vystaveny směnky (ve svém součtu), pak výklad slovního spojení „příslušná část“, kterou je v případě nakládání s některou ze směnek v rozporu s obchodní smlouvou ze dne 10. 7. 2001 povinna společnost MUSICAL spol. s r. o. zaplatit, je nepochybně částka, na kterou zní příslušná směnka. Zejména výklad logický a teleologický umožňuje nepochybně k uvedenému závěru bezpečně dospět, což odvolací soud neučinil. Připomenul i zásadu priority výkladu smluv, který nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, je-li takový výklad možný (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2019/2011, nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05). Pokud jde o pasáž „použití směnky před účinností smlouvy“, jedná se o část ustanovení, o které žalovaná nárok na smluvní pokutu neopírá, a i kdyby tato část ustanovení byla neurčitá, lze ji vypustit, neboť i poté celkově ustanovení o smluvní pokutě obstojí a bude sankcionovat pouze „nakládání se směnkou v rozporu s některým ustanovením obchodní smlouvy ze dne 10. 7. 2001“. K možnosti oddělit neplatnou část právního úkonu se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 403/2011. Ujednání o smluvní pokutě by mělo být posuzováno jako platné, neboť je zjevné, že jeho účelem je ochrana dlužníka pro případ zneužití směnek. Navíc odvolací soud, měl-li pochybnost o platnosti uvedeného ustanovení, měl se je pokusit odstranit zjištěním vůle pana A., který smlouvu za společnost MUSICAL spol. s r. o. podepsal a v řízení byl opakovaně jako svědek vyslýchán. Sama žalovaná nebyla o rozdílném právním názoru na platnost ujednání o smluvní pokutě nikdy zpravena, neměla tedy důvod v tomto směru otázky svědkovi klást. Ke čtvrté otázce namítala, že s ohledem na obsah rozsudku Nejvyššího sodu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, a rozsudek ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1277/2007, se soudy obou stupňů v rozporu s uvedenou judikaturou zabývaly otázkou existence a platnosti smlouvy o postoupení pohledávky. Důkazním břemenem ohledně (ne)platnosti měla být zatížena žalobkyně. Žalovaná své důkazní břemeno unesla tím, že doložila oznámení o postoupení pohledávky. Z §526 odst. 2 o. z. je zřejmé, že žalovaná ani nemohla smlouvu o postoupení pohledávky doložit. Důkazní povinnost stíhá žalobkyni. Dovolatelka zde odkázala i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4892/2008, rozsudek ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 293/2002. K páté otázce namítala, že nebyla dovolacím soudem řešena. Setrvala na řešení, že k zániku směnkou zajištěného dluhu dojde i v případě, je-li plněno na zajišťovací směnku dluh zajišťující osobě, která ve skutečnosti není věřitelem zajištěné pohledávky, avšak dlužníkovi bylo věřitelem oznámeno, že směnkou zajištěná pohledávka byla postoupena této osobě, na kterou byla zajišťovací směnka převedena rubopisem. I v tomto případě nemůže být dlužníkovi uložena povinnost platit dluh dvakrát. V judikatuře i odborné literatuře je shoda v tom, že plněním na zajišťovací směnku sice nezaniká zajištěná pohledávka, ale tuto pohledávku již nelze „vymáhat“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2564/2011, a usnesení ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 925/2013). Odvolací soud pochybil, jestliže tuto otázku posoudil tak, že plněním na směnky panu P. zároveň nezanikl i zajištěný dluh, ačkoli se jednalo o plnění zajišťovací směnky osobě, která byla ohledně pohledávky směnkou zajištěna buď přímo jejím věřitelem, anebo alespoň osobou, která je po oznámení o postoupení pohledávky oprávněna plnění na dluh či náhradní plnění na dluh ve formě plnění na zajišťovací směnku přijmout, a to s účinky zániku dluhu. Zde argumentovala rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 690/2010. K šesté otázce namítala, že odvolací soud se vůbec nezabýval a nevypořádal s námitkou žalované, že poskytnutí úplaty za převod zajišťovací směnky má vliv na výši zajištěného dluhu, tedy dluh o tuto úplatu se sníží, čímž porušil právo žalované na spravedlivý proces. Odchýlil se tak od judikatury dovolacího, ale i Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení téhož soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 3047/2013). Pokud měl odvolací soud na tuto otázku jiný právní názor (který účastníkům nesdělil), odchýlil se od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3045/2010. V případě, že označené rozhodnutí tuto problematiku neřeší, pak jde o dosud dovolacím soudem neřešenou otázku, jejíž řešení spočívá v tom, že má-li povahu náhradního plnění úplata za převod směnky po splatnosti, pak v případě převodu zajišťovací směnky před splatností zajištěné pohledávky lze ohledně úplaty za převod směnky přijmout stejný názor. Nejpozději splatností zajištěného dluhu se přijatá úplata za převod směnky stává náhradním plněním. K sedmé otázce žalovaná namítala, že se opět odvolací soud dopustil porušení práva žalované na spravedlivý proces a odklonu od judikatury dovolacího či Ústavního soudu, protože se nevypořádal s námitkou žalované (viz rozsudek Nejvyššího soud ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4896/2009), že žalovaná nebyla povinna plnit splátky dle obchodní smlouvy ze dne 10. 7. 2001, jestliže žalobkyně, respektive společnost MUSICAL spol. s r. o., není schopna splnit svou synallagmatickou povinnost stanovenou v této smlouvě tj., předat směnky žalované, když je již rubopisovala a předala panu P. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 143/2012). K osmé otázce dovolatelka namítala, že odvolací soud porušil zásadu volného hodnocení důkazů, a to v intenzitě dosahující soudcovskou libovůli, čímž opět porušil právo na spravedlivý proces. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2305/2009, řešící přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům, dovozovala, že odvolací soud se těmito závěry neřídil, pokud jde o hodnocení svědeckých výpovědí svědků P. a A. Odvolací soud podsouvá oběma svědkům možný zájem na věci, aniž by jakkoliv vysvětlil, v čem by jejich případný zájem na věci spočíval. Z okolnosti, že si svědkové již nejsou po mnoha letech schopni vybavit některé okolnosti zcela přesně, popřípadě si je vybavují se zpožděním a na přímý dotaz, co je s ohledem na dobu, která uplynula od událostí, o nichž vypovídali, zcela logické. Dovodil-li odvolací soud opak, vyvozuje nelogické skutkové závěry. Dokonce nevěrohodnost svědků dovozuje z okolností, které sám svým nestandardním procesním postupem zapříčinil (svědky předvolal v krátkém časovém termínu; na nařízený termín se svědek pan P. nemohl dostavit, a proto svědek pan A. byl vyslechnut dříve, z čehož dovozuje nevěrohodnost výpovědi svědka pana P. s tím, že se mohl s výpovědí svědka pana A. předem seznámit). Dále odvolací soud v odůvodnění uvádí, že svědci při svém prvním výslechu neuvedli relevantní informace o okolnostech uzavření smlouvy o postoupení pohledávek z obchodní smlouvy ze dne 10. 7. 2001. Tento závěr je v hrubém rozporu s obsahem výpovědi obou svědků v protokolu z jednání. Svědek P. potvrdil, že na výslovnou žádost pana A. též uzavřeli smlouvu, kterou na něj byly postoupeny předmětné pohledávky, což zcela koresponduje s tvrzením pana A. Připomenul, že svědek A. trval vedle převodu směnek i na postoupení směnkami zajištěných pohledávek, neboť se obával, že by žalovaná mohla být vystavena riziku dvojího plnění. Odvolací soud svoji nedůvěru k výpovědi obou svědků absurdně odůvodňuje např. tím, že si svědek A. vzpomněl, že smlouvu sepsala advokátka JUDr. Gazdíková, která již nežije, a že úplata za postoupení pohledávky ve výši 12 milionu byla sjednána ve výši 1,4 až 2 milionů korun, a svědek P. tyto informace potvrdil. Zcela přitom přehlíží, že Městský soud v Praze, který vedl první výslech svědků v průběhu celého řízení, považoval obsah jejich výpovědi za dostatečný pro zjištění, že k postoupení předmětných pohledávek došlo, a na výše uvedené okolnosti, které nebyly uvedeny oběma svědky u prvého výslechu, se jich nedotazoval. Navíc při následných výsleších již oba svědci samozřejmě byli obeznámeni s tím, jakých skutečností se jejich svědectví týká, a tedy měli mnohem více času přesněji si na všechny okolnosti upamatovat. Nepodložená je rovněž úvaha odvolacího soudu, že svědek A. je nedůvěryhodný též z důvodu, že neměl snahu obstarat si stejnopis či kopii smlouvy z archivu advokátky. Úvaha soudu je zcela nelogická, protože svědek není povinen a ani nelze od něj očekávat, že by měl sám aktivně dohledávat důkazní prostředky. Že tak neučinil, svědčí pro závěr, že na výsledku řízení žádný zájem nemá. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, z jakého chování svědků při výslechu dovodil odvolací soud jejich nedůvěryhodnost. Odvolací soud k údajné nevěrohodnosti svědků dospěl na základě nepodložených domněnek, např. z toho, že svědci se prohlásili za přátele, že působili v organizační struktuře žalované i společnosti MUSICAL spol. s r. o. Závěr, že oba svědci mohou mít na výsledku řízení zájem, přitom v rozhodnutí konkretizován není. Přehlédnuto bylo odvolacím soudem i to, že v dohodě o uznání dluhu a závazném způsobu a termínu vyrovnání, uzavřené dne 21. 6. 2010 žalovanou a panem P., neměla žalovaná jistotu, zda k postoupení pohledávek skutečně došlo, a že z opatrnosti přistoupila k vyúčtování smluvní pokuty společnosti MUSICAL spol. s r. o. V rozporu s provedeným dokazováním je pak závěr dovolacího soudu, že v řízení nebylo prokázáno, že by postupitel žalované postoupení oznámil. Oznámení však žalovaná v archívu dohledala, předložila v originále a svědek A. pak potvrdil pravost svého popisu na oznámení. Hodnocení důkazů trpí zásadními vadami. Navrhovala, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil odvolacímu soudu zpět k dalšímu řízení.
Požadavek na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odůvodnila žalovaná tím, že pokud by došlo k exekučnímu postižení majetku žalované pro uspokojení přiznaného plnění, jehož výše odpovídá či dokonce převyšuje roční rozpočet divadla na jeho provoz, které žalovaná provozuje, žalované by neprodlenou exekucí k vymožení platební povinnosti hrozila závažná újma, která by měla nevratné následky. Navíc její dovolání má značný předpoklad uspět.
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první čl. II. bod 7 přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II., bod 2. přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.), bez ústního jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je přípustné (§237 o. s. ř.) a závisí na vyřešení právní otázky [zda je soud oprávněn zkoumat platnost a existenci smlouvy o postoupení pohledávky, jestliže bylo k důkazu předloženo oznámení o postoupení pohledávky, doručené žalované postupitelem a nejedná se o spor mezi postupitelem a postupníkem, a zda lze žalovanou zatížit důkazním břemenem prokázat existenci smlouvy o postoupení pohledávky, když jí bylo postoupení pohledávky řádně postupitelem oznámeno; zda hodnocení ustanovení o smluvní pokutě obsaženého ve smlouvě ze dne 10. 7. 2001 je neurčité a neplatné], při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je i důvodné.
Jelikož dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že žalobkyně má věcnou pasivní legitimaci v řízení o poddlužnické žalobě.
K rozhodné (čtvrté) otázce, zda je soud oprávněn zkoumat existenci a platnost smlouvy o postoupení, jestliže bylo k důkazu předloženo oznámení o postoupení pohledávky doručené žalované postupitelem (původním věřitelem), a zda lze žalovanou zatížit důkazním břemenem prokázat existenci smlouvy o postoupení pohledávky, když jí bylo postoupení pohledávky řádně postupitelem oznámeno, je soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 903/2004, rozsudek ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 496/2011) i komentářová literatura (např. Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1052 s.), jednotná v tom, že v řízení o poddlužnické žalobě podle §315 o. s. ř. se poddlužník může ubránit námitkou nedostatku věcné pasivní legitimace, opíraje se o tvrzení, že povinnost plnit oprávněnému (zde žalobkyni) v rozhodný okamžik, tj. ke dni doručení exekučního příkazu postižením jiné peněžité pohledávky, neměl, a to např. z důvodu neexistence přikázané pohledávky, nebo že měl povinnost vyplatit pohledávku jiné osobě, nebo pohledávka některým ze způsobů stanovených zákonem zanikla. Bylo-li žalobkyní v žalobě uplatněno tvrzení o vzniku, výši a splatnosti přikázané pohledávky vyplývající ze smlouvy o finančním vypořádání nájemců domu ze dne 10. 7. 2001, uzavřené mezi společností MUSICAL spol. s r. o. a žalovanou, pak zpochybnila žalovaná svou pasivní věcnou legitimaci tvrzením a předložením listinného důkazu o Oznámení postoupení pohledávky ze dne 2. 11. 2005, že není poddlužníkem společnosti MUSICAL spol. s r.o., když exekucí postižené pohledávky před zahájením exekučního řízení splnila panu T. P. či v případě pohledávky splatné dne 31. 12. 2008 jeho právnímu nástupci poté, co společnost MUSICAL spol. s r. o., oznámila žalované postoupení pohledávky z obchodní smlouvy ze dne 10. 7. 2001 na pana T. P. listinou datovanou dne 2. 11. 2005 a podepsanou jednatelem společnosti MUSICAL spol. s r. o. S. A., nebylo namístě se vůbec zabývat otázkou existence smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 30. 5. 2005. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněném pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyplývá, že otázka existence smlouvy o postoupení pohledávky či její platnosti nemůže být pro vztah mezi postupníkem a dlužníkem významná, neboť dlužník nemá zpravidla možnost posoudit, zda ve skutečnosti k postoupení došlo a zda je smlouva o postoupení pohledávky platná. Právní skutečností, na kterou právo váže změnu osoby oprávněné přijmout plnění, je oznámení postupitele dlužníkovi; vůbec není podstatné, zda ve skutečnosti k cessi platně či vůbec došlo. Jinak by dlužník byl v trvalé nejistotě, zda plnil tomu, komu měl (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3002/2009). Oznámením o postoupení pohledávky adresovaným žalované postupitelem postupitel vyvolá pouze změnu osoby oprávněné přijmout plnění a také na sebe bere riziko vyplývající z toho, že i v případě neplatnosti (či dokonce neexistence) smlouvy o postoupení pohledávky splní dlužník dluh třetí osobě (postupníkovi) s účinky pro postupitele. Z uvedeného vyplývá, že řešení otázky, zda je soud oprávněn zkoumat existenci a platnost smlouvy o postoupení, jestliže bylo k důkazu předloženo oznámení o postoupení pohledávky doručené žalované postupitelem (původním věřitelem), a zda lze žalovanou zatížit důkazním břemenem prokázat existenci smlouvy o postoupení pohledávky, když jí bylo postoupení pohledávky řádně postupitelem oznámeno, přijaté odvolacím soudem není správné pro odklon od judikatury dovolacího soudu, od níž dovolací soud nemá důvod se odchýlit.
Z výše uvedeného vyplývá, že dosavadní právní posouzení věcné pasivní legitimace žalované v tomto řízení odvolacím soudem je neúplné, a tudíž i nesprávné; Nejvyšší soud proto napadené usnesení podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta prvá o. s. ř.), aniž by se již zabýval ostatními námitkami dovolatelky.
V následném řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243b věta před středníkem ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.). Z něj plyne potřeba zabývat se právním významem existence listiny (předložené žalovanou odvolacímu soudu v originále u jednání dne 11. 2. 2012) „Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 2. 11. 2005“, vyhotovené postupitelem a adresované žalované, na posouzení (ne)existence věcné pasivní legitimace žalované v řízení o poddlužnické žalobě. S ohledem na právní závěr přijatý Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, je vyloučeno, aby se žalobce v tomto řízení mohl úspěšně bránit námitkou a následným dokazováním neexistence smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 30. 5. 2005.
Zodpovězení otázky, zda právní hodnocení ustanovení o smluvní pokutě obsaženého ve smlouvě ze dne 10. 7. 2001 odvolacím soudem jako neurčité a neplatné, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, není pro věcné posouzení pasivní legitimace žalované v řízení o poddlužnické žalobě právně významné. Její posouzení – ať již jakékoliv – nemůže totiž ovlivnit její (ne)správnost.
Dovolatelka sice výslovně podala dovolání do všech výroků rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovému výroku však žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesla.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu