ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.1701.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 1701/2021-355
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce M. R. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská č. 695/38, proti žalovanému městu Žatec se sídlem v Žatci, náměstí Svobody č. 1, IČO 00265781, zastoupenému JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 559/28, o neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 122/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. března 2021 č. j. 11 Co 202/2020-323, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 3. 2021 č. j. 11 Co 202/2020-323 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Závěr odvolacího soudu o tom, že občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 spojuje s bezprávnou výhružkou následek v podobě relativní neplatnosti právního jednání, vychází ze závazného právního názoru, který byl vyjádřen – přímo v této věci – v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019 sp. zn. 21 Cdo 2250/2018, uveřejněném pod č. 79 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2020. Dovolává-li se žalobce v této souvislosti závěrů rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003 sp. zn. II. ÚS 119/2001, nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 2700/2015, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. 23 Cdo 460/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. 28 Cdo 5348/2007) ve prospěch svého právního názoru o tom, že dohoda o rozvázání pracovního poměru ze dne 8. 8. 2014 je absolutně neplatná, pak přehlíží, že jím uváděná rozhodnutí na posuzovaný případ nedopadají, neboť neřeší otázku platnosti právního jednání učiněného za právní úpravy účinné od 1. 1. 2014.
K možnosti učinit hmotněprávní jednání obsahem žaloby srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 660/2009, uveřejněný pod č. 20 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2011, podle kterého při posouzení, zda žalobce učinil prostřednictvím žaloby hmotněprávní úkon, je třeba vzít v úvahu, že žaloba (§79 o. s. ř.) je procesním úkonem, že údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), a vylíčení rozhodujících skutečností jsou náležitostmi procesního úkonu, a že proto žaloba samotná a vylíčení jejích náležitostí v sobě bez dalšího neobsahuje úkon hmotněprávní; judikatura soudů proto již dříve dospěla například k závěru, že návrh na vydání rozsudku, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu, a jeho odůvodnění, obsažené v žalobě, je procesním úkonem, který v sobě nezahrnuje bez dalšího výpověď z nájmu bytu jako hmotněprávní úkon (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 1994 sp. zn. 2 Cdo 3/94, který byl uveřejněn pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996). Na druhé straně požadavek na vylíčení náležitostí žaloby nebrání tomu, aby do žaloby byl zahrnut hmotněprávní úkon, obsahuje-li žaloba kromě svých náležitostí jakožto procesního úkonu také vylíčení náležitostí hmotněprávního úkonu, který žalobce tímto způsobem vyjádřil (projevil). Obsahuje-li tedy žaloba kromě náležitostí procesního úkonu (§42 odst. 4, §79 odst. 1 o. s. ř.) také projev vůle žalobce směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují, je odůvodněn závěr, že žalobce učinil prostřednictvím žaloby vůči soudu hmotněprávní úkon.
K otázce náležitostí právního jednání, kterým se uplatňuje relativní neplatnost právního jednání pro bezprávnou výhrůžku, srov. již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019 sp. zn. 21 Cdo 2250/2018 a v něm vyjádřený právní názor, podle kterého dovolání se neplatnosti právního (pracovněprávního) jednání ve smyslu ustanovení §587 odst. 1 o. z. představuje právní jednání, z jehož obsahu – jakožto projevu vůle, který lze učinit pouze jednáním a jen výslovně – musí být patrno (jako jeho tzv. podstatné náležitosti), že se jím uplatňuje neplatnost konkrétního právního jednání, a musí v něm být označena vada (nedostatek svobody vůle) dotčeného právního jednání, která způsobila jeho neplatnost, a to včetně vyjádření okolností, v nichž je nedostatek svobody vůle (bezprávná výhrůžka) spatřován. Jedná se o jednostranné právní jednání adresované druhému účastníku právního (pracovněprávního) vztahu, jehož právní následky nastávají okamžikem, kdy došel adresátu (srov. §570 odst. 1 o. z.). Forma tohoto právního jednání není zákonem stanovena.
Odvolací soud v souladu s uvedenými závěry soudní praxe dospěl k závěru, že dovolání se neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru nebylo obsaženo v žalobě, jestliže žaloba neobsahovala „uplatnění relativní neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 8. 8. 2014 z důvodu v předchozí části tohoto odůvodnění popsané bezprávné výhrůžky“.
V ustálené rozhodovací praxi soudů není pochyb o tom, že právo dovolat se relativní neplatnosti právního jednání podléhá promlčení v obecné tříleté promlčecí lhůtě (srov. ve vztahu k obsahově shodné předchozí právní úpravě například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2007 sp. zn. 21 Cdo 948/2006, uveřejněný pod č. 97 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2569/2015 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. 33 Cdo 3371/2008, uveřejněný pod č. 71 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011). Odvolací soud proto v posuzovaném případě správně (k námitce promlčení vznesené žalovaným) vycházel z toho, že promlčecí lhůta k dovolání se relativní neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 8. 8. 2014 v dané věci skončila dnem 8. 8. 2017, a že tedy žalobcem vznesená námitka relativní neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru v dopise žalobce ze dne 21. 2. 2020 nebyla uplatněna včas.
K otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy srov. právní názory vyjádřené například v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněného pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011 sp. zn. 21 Cdo 85/2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 25 Cdo 4223/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. 21 Cdo 2057/2017, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017 sp. zn. 21 Cdo 2159/2017 nebo též nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2062/14, podle kterých dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje, a že uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, přičemž tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Odvolací soud se od této ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, uzavřel-li, že uplatnění námitky promlčení není v posuzovaném případě v rozporu s dobrými mravy, neboť „žádné takové výjimečné okolnosti, které by mohly vést k odepření práva žalovanému, aby uplatnil námitku promlčení, zjištěny nebyly a ani ze spisu nevyplývají“.
Namítá-li dovolatel absenci poučení podle §118a o. s. ř. ve vztahu k uplatnění námitky relativní neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru, pak nebere náležitě v úvahu, že odvolací soud v projednávané věci nevyšel ze závěru o tom, že žalobce v tomto směru neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní. Odvolací soud se na základě skutkových tvrzení žalobce přednesených při jednání soudu prvního stupně dne 4. 8. 2020 zabýval tím, zda neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru se žalobce řádně a včas dovolal v žalobě a dopisem ze dne 21. 2. 2020.
Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky dovolatele, prostřednictvím nichž zpochybňuje hodnocení důkazů a skutkové závěry, z nichž odvolací soud vycházel [namítá-li, že soud nezohlednil „všechny důležité a stěžejní okolnosti případu, konkrétní situace“, věc posoudil „bez návaznosti na celkovou situaci (stav žalobce v době rozhodování a jeho umístění v cele předběžného zadržení)“, že „žalobce se nacházel v stavu, kdy ani nebyl reálně schopen vnímat obsah jednání s tajemníkem, natož vnímat jeho bezprávní výhrůžky a ještě si je pamatovat a následně je sporovat“, že „byl to žalovaný, kdo získával informace z policejního šetření, které nebyly veřejné“ a které byly následně použity „v neprospěch žalobce a k jeho tíži“, že „pracovník žalované zcela v rozporu s právními předpisy požádal o možnost návštěvy žalobce v cele předběžného zadržení“ a že „ze strany žalované došlo k zneužití situace žalobce jeho umístění v cele předběžného zadržení, jeho psychického stavu“], na jejichž základě pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci; pomíjí přitom, že v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nelze v dovolacím řízení důvodně zpochybnit správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, neboť dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014 sp. zn. 29 Cdo 2125/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Závěr o přípustnosti dovolání nemohou založit ani námitky, že „povinností obecných soudů je zjišťovat všechny skutečnosti, okolnosti tvrzení jak stranami sporu, tak těmi které jsou zjištěny v rámci důkazního řízení a se všemi těmito okolnostmi se náležitě vypořádat“, a že v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu „absentují určité skutečnosti, zjištění, která vyšla v řízení najevo, nicméně soud je náležitým způsobem v celém souhrnu posuzovaných skutečností nezhodnotil, a aniž by dostatečným způsobem odůvodnil jejich irelevantnost“, neboť dovolatel přehlíží, že tyto námitky nejsou dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (způsobilým založit přípustnost dovolání), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat tzv. jinou vadu řízení, ke které však dovolací soud může přihlédnout
– jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolatel navrhl odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3425/16 dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem žalobce nezabýval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 9. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu