ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.5228.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 5228/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně L. Š. , zastoupené JUDr. Jiřím Davidem, advokátem se sídlem v Praze 4, Otakarova 207/5, proti žalovanému M. N. , zastoupenému JUDr. Alexandrou Genčiovou, advokátkou se sídlem v Praze 6 – Bubenči, Rooseveltova 577/35, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 576/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2014, č. j. 19 Co 342/2014-88, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 15 246 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného JUDr. Alexandry Genčiové, advokátky se sídlem v Praze 6 – Bubenči, Rooseveltova 577/35.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 6. 2014, č. j. 6 C 576/2013-50, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 17. 6. 2014, ze společného jmění manželů (dále též „SJM“) přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného bytovou jednotku č. 809/3 (dále jen „předmětná bytová jednotka“) nacházející se v domě, P., spolu s podílem na společných částech domu o velikosti 691/8654, postaveném na pozemku parc. č. 1973 v k. ú. V., obec P., zapsané u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, k. ú. V., obec P. (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání jejího podílu ze SJM částku 7 500 Kč představující polovinu kupní ceny automobilu zn. Hyundai Accent do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 10. 2014, č. j. 19 Co 342/2014-88, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce disparity vypořádacího podílu, který je považován toliko za mimořádný postup. U žalobkyně nebyly tvrzeny ani zjištěny žádné nedostatky při výchově dětí. Soudy zlehčily význam investice do bytu, kdy částka 176 000 Kč byla použita na vybudování koupelny. Hodnota předmětného bytu činí podle shodného prohlášení účastníků 2 mil. Kč, kdy účastníci zaplatili družstvu nájemníků ve splátkách po dobu 10 let 122 000 Kč. Není tak pravdou, že se o nabytí bytu zasloužil výhradně žalovaný. V roce 2008 opustil žalovaný společnou domácnost kvůli jiné ženě, k rozvodu došlo dne 17. 3. 2011, kdy si i žalobkyně našla nového partnera. Mělo docházet k domácímu násilí v psychické podobě. Žalovaný a jeho otec se snažili prokazovat, že k převodu členských práv došlo ještě před uzavřením manželství, kdy každý vypovídal něco jiného, a proto je jejich věrohodnost zpochybněna. Naopak ostatní okolnosti vyšly v řízení najevo, a proto je řízení zatíženo vadou. S ohledem na uvedené navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V doplnění dovolání žalobkyně spatřovala podstatnou vadu řízení v tom, že nebyli vyslechnuti jako svědci bratr žalobkyně a bratr žalovaného. Rozhodnutí soudu není spravedlivé, pokud oba soudy věc zúžily hodnocení pouze na posouzení finanční účasti na získání bytu. Nezohlednily zásluhy žalobkyně o udržení bytu. Rodinné poměry byly hodnoceny, aniž by odvolací soud uvedl, z jakých důkazů vychází. Nebyly řádně zhodnoceny okolnosti rozvratu manželství. Znovu upozornila na okolnosti, za nichž k převodu bytu v roce 1996 došlo, přičemž poukázala na způsob vedení řízení.
Žalovaný se ve vyjádření zcela ztotožnil s rozhodnutími soudů obou stupňů, dovolání považuje za účelové a záměrně zkreslující, případně zamlčující podstatné skutečnosti. Vypořádává se dále s jednotlivými námitkami žalobkyně a navrhuje, aby dovolání bylo dovolacím soudem odmítnuto, případně zamítnuto.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V posuzovaném případě žalobkyně v dovolání vymezila jedinou právní otázku přípustnosti dovolání, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce disparity vypořádacího podílu, když žalobkyni na vypořádání společného bytu ničeho nepřiznal, byť v této souvislosti neuvedla žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od kterého se měl odvolací soud odchýlit.
Tato námitka příslušnost dovolání založit nemůže, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle §149 odst. 3 obč. zák. se při vypořádání přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Z judikatury dovolacího soudu se v souvislosti s odklonem od principu rovnosti podílů (tzv. disparitou podílů) podává, že vypořádací podíl při vypořádání společného jmění manželů nemusí být v zásadě totožný, nýbrž může být modifikován dohodou manželů či soudem v rámci soudního vypořádání společného jmění manželů [k možnosti smluvní modifikace srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 11, str. 522), k možnosti modifikace rozhodnutím soudu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99 (uveřejněný pod C 45 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2055/2011 (uveřejněné pod č. C 12 690 v Souboru)]. Soudní odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Určení výše disparity vypořádacích podílů je na úvaze soudu na základě zohlednění všech okolností případu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)]. Disparita se přitom může podle konkrétních okolností případu vztahovat na veškeré položky náležející do společného jmění manželů či jen na některé z nich [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2002, č. 2, str. 99)]. Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100)].
Důvodem k disparitě vypořádacích podílů mohou podle judikatury být i podle okolností některé negativní okolnosti v manželství, jakož i princip zásluhovosti, případně další okolnosti. V posuzovaném případě odvolací soud spatřoval důvody pro uplatnění disparity v zásluze žalovaného o nabytí předmětné bytové jednotky, naopak neshledal pro posouzení disparity ostatní dovolatelkou uváděné důvody.
Základní tezí při uplatnění principu zásluhovosti je, že odklon od rovnosti podílů manželů je namístě jenom za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)].
V rozsudku ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2014, č. 3, str. 109), Nejvyšší soud vyložil, že „pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů“ [obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2013, č. 5, str. 186), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2013, č. 6, str. 220)].
Uvedená rozhodnutí však tyto závěry vyslovila v situaci, kdy se jednalo o majetek nabývaný v průběhu manželství a případná disparita byla poměřována právě zásluhou o nabytí majetku za trvání manželství na straně jedné a výkonem osobní péče o rodinu na straně druhé. Netýkala se však posouzení disparity v případech, kdy došlo k rozšíření společného jmění manželů o majetek, který měl některý z manželů již před uzavřením manželství jako majetek výlučný, případně o majetek, který by byl za okolnosti, že by se nejednalo o podíl v bytovém družstvu, ale o jinou věc, s ohledem na výjimky uvedené v §143 obč. zák. vyloučen z režimu společného jmění manželů.
Odborná literatura v této souvislosti zdůraznila, že je třeba odlišovat situace, kdy k nabytí majetku značné hodnoty došlo díky činnosti některého z manželů za trvání manželství a kdy nabytí majetku značné hodnoty došlo díky činnosti některého z manželů ještě před vznikem manželství. Zatímco v prvním případě se zdůrazňuje, že i s ohledem na (morální či jinou) podporu prvního manžela druhým z manželů budou důvody disparity spíše výjimečného charakteru, oproti tomu v druhém případě se disparita podílů uplatní spíše. Tatáž odborná literatura pak zdůraznila nutnost přihlížet ke všem okolnostem případu a posuzovat každý případ individuálně (srovnej např. Dvořák, J. – Spáčil, J. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře . 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2011, str. 240 a násl. nebo Králík, M. Judikatura Nejvyššího soudu: Parita a disparita podílů při vypořádání SJM (BSM). Soudní rozhledy , 2012, č. 11-12, str. 383 a násl.).
V případě podílu v bytovém družstvu rozhodovací praxe dovolacího soudu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 98/2011 (uveřejněný pod č. C 10 115 v Souboru)], konstantně dovozuje, že společné členství manželů v bytovém družstvu je zvláštní a specifický institut, který vzniká ex lege bez ohledu na vůli manželů, jeho vznik, existenci a zánik upravují kogentní ustanovení občanského zákoníku a nelze je smluvně ovlivnit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2115/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1284/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1865/2000). Otázku vzniku, existence a zániku členství v družstvu a společného nájmu bytu je třeba vždy posoudit podle úpravy v §703 – §709 obč. zák. (popř. podle obchodního zákoníku); není rozhodné, co případně obsahují stanovy družstva, neboť od této úpravy se nelze odchýlit. V dané věci však zařazení členského podílu coby součásti společného jmění manželů v dovolání žalobkyně nezpochybnila, ostatně taková případná argumentace by byla zjevně v neprospěch samotné dovolatelky.
Je-li členský podíl v bytovém družstvu součástí společného jmění manželů, měla by po zániku manželství manželovi, který již nadále není členem bytového družstva, náležet ½ hodnoty členského podílu. Odborná literatura v této souvislosti nicméně zdůrazňuje, že pokud byl členský podíl nabyt způsobem, který by u jiné věci znamenal výluku ze společného jmění manželů, pak bude v takovém případě minimem spravedlnosti chránit práva toho z manželů, který členský podíl pořídil za podmínek zakládajících jinak výluku ze SJM prostřednictvím zvýhodnění spočívajícího v přihlédnutí k jeho zásluhám na nabytí podílu, a to tak, že mu bude přikázán vypořádací podíl zvýšený až o hodnotu tohoto podílu (srovnej např. Dvořák, J. – Spáčil, J. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře . 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2011, str. 264 nebo obdobně Králík, M. Judikatura Nejvyššího soudu: Parita a disparita podílů při vypořádání SJM (BSM). Soudní rozhledy , 2012, č. 11-12, s. 383 a násl.). S uvedenými závěry odborné literatury se Nejvyšší soud ztotožňuje a odrážejí i stanovisko vyjádřené v judikatuře dovolacího soudu, který např. v rozsudku ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 354/2013 (dostupném na www.nsoud.cz ), vysvětlil, že v individuálních a odůvodněných poměrech konkrétního případu mohou být okolnosti nabytí členského podílu darováním, tvořícího součást společného jmění manželů, zohledněny úvahou o možné disparitě podílů opírající se o přihlédnutí k tomu, jak se který z manželů zasloužil o nabytí a udržení společného majetku.
V posuzovaném případě soud prvního stupně zjistil, že otec žalovaného byl před uzavřením manželství členem družstva a byla s ním uzavřena nájemní smlouva. V průběhu manželství se otec z bytu odstěhoval a k 1. 9. 1999 došlo k převodu členských práv a povinností v družstvu z otce na žalovaného a téhož dne byla uzavřena nájemní smlouva mezi družstvem a žalovaným; žalobkyně, její dcera a společná dcera účastníků v ní byly uvedeny jako osoby spolubydlící. Žalobkyně se již dříve na schůzce s žalovaným, jeho otcem a bratrem „vzdala práva na předmětný byt“. Dne 10. 1. 2008 došlo k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví předmětné bytové jednotky na žalovaného, na jejímž základě byl žalovaný v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník, žalobkyně se domáhala určení neplatnosti této smlouvy, přičemž její žaloba byla zamítnuta z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu a z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace. Za trvání manželství byly v bytě provedeny úpravy financované z daru otce žalovaného ve výši 30 000 Kč a z úvěru ve výši 166 925,80 Kč, který žalovaný získal ze stavebního spoření svého otce. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná bytová jednotka je součástí SJM účastníků, neboť se účastníci stali společnými nájemci bytu a vzniklo jejich společné členství v družstvu za trvání manželství; žalobkyně se přitom nároku na převod družstevního bytu nemohla vzdát. Následným převodem z družstva na žalovaného byla předmětná bytová jednotka nabyta do společného jmění účastníků. Soud prvního stupně nicméně dospěl k závěru, že jsou namístě důvody pro disparitu vypořádacího podílu, neboť žalovaný získal darem od svého otce členský podíl v bytovém družstvu a otec žalovaného zaplatil finanční částku, jejíž úhrada byla předpokladem k převodu bytu do vlastnictví. Žalovaný se výlučně zasloužil o nabytí členského podílu, jakož i následně o vlastnictví k bytu a při zachování minima spravedlnosti mu nelze uložit povinnost vyplatit žalobkyni, která se o získání bytu nijak nezasloužila, část hodnoty tohoto bytu. S těmito závěry se následně ztotožnil odvolací soud.
Závěry soudů obou stupňů shledává Nejvyšší soud zcela přiměřenými. Soudy obou stupňů v této souvislosti v souladu s judikaturou i odbornou literaturou správně dovodily, že pokud by se nejednalo o podíl v bytovém družstvu, ale o jinou věc, pak by se darováním nemohl darovaný majetek stát předmětem společného jmění manželů, nýbrž by byl ve výlučném vlastnictví obdarovaného, což v tomto případě byl žalovaný. Soudy obou stupňů dospěly také k závěru, že se žalovaný zasloužil o rekonstrukci bytu a po vyčlenění bytu na předmětnou bytovou jednotku o její následný převod z bytového družstva na účastníky řízení, a to za finančního přispění svého otce. Závěry soudů obou stupňů, že je minimem spravedlnosti, aby mu byl přikázán vypořádací podíl zvýšený až o hodnotu předmětné bytové jednotky, je tak zcela namístě.
Na správnosti těchto závěrů ničeho nemohou zpochybnit ani námitky žalobkyně, která poukazovala na další okolnosti, které měly být při úvaze o disparitě zohledněny, konkrétně na její péči o domácnost, důvody rozvratu manželství a vztahy žalovaného k nezletilé. Soudy obou stupňů tyto jednotlivé důvody řádně posoudily a neshledaly je za důvodné. Odvolací soud poukázal, že zásluhy na udržování bytu žalobkyní nebyly zcela mimořádné, a to i s ohledem na délku uspokojování potřeby bydlení v předmětné bytové jednotce. Rovněž odvolací soud dovodil, že není namístě přičítat příčinu rozvratu manželství jen žalovanému, když mimomanželský vztah navázali oba účastníci řízení; nebylo ani prokázáno, že by se žalovaný choval nepatřičně k nezletilé dceři či k žalobkyni a dopouštěl se domácího násilí. Ostatně námitky žalobkyně se v této souvislosti v zásadě omezují na rozporování zjištěného skutkového stavu. Dovolatelka však pomíjí, že takové námitky přípustnost dovolání založit nemohou, neboť podle §241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Z obdobných důvodů přípustnost dovolání nemohou samy o sobě založit ani námitky vad řízení, jichž se měly soudy dopustit v průběhu dokazování, nýbrž k vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout až tehdy, když by shledal z jiného důvodu dovolání přípustným [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 18. května 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu