ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.870.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 870/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) JUDr. K. M. , b) Ing. J. M. , c) MVDr. P. M., d) P. P. , e) Ing. K. M. , všech zastoupených JUDr. Milanem Gabrišem, advokátem se sídlem v Havířově, Městská sportovní hala, Astronautů 859, proti žalovaným 1) JUDr. P. G., 2) JUDr. M. G., 3) JUDr. V. E., 4) JUDr. I. H. , zastoupeným JUDr. Petrem Grobelným, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, 5) JUDr. J. S., Ph.D. , o odstranění neoprávněných zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 C 56/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září 2013, č. j. 56 Co 304/2013-349, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. března 2013, č. j. 39 C 56/2010-308, zamítl ve výroku I. žalobu žalobců, aby byla žalovaným uložena povinnost odstranit propojení stropní konstrukce domu se štítovou zdí domu, vše v katastrálním území M., a to odstraněním trnů R 10/550 zainjektovaných do šikmých vrtů D 25/450 do štítové zdi domu, kterými je zajištěno propojení stropní konstrukce třetího nadzemního podlaží domu na štítovou zeď domu (1. nárok), odstranit vetknutí nosných částí krovu (váznic a pozednic) domu do štítové zdi domu (2. nárok), obnovit funkčnost dilatační spáry mezi oběma domy, tj. vyčistit mezery mezi štítovými zdmi a obnovit odstraněnou část štítové zdi nad třetím nadzemním podlažím domu (3. nárok), odstranit ukotvení plechové krytiny střechy domu na štítovou zeď domu (5. nárok.), ve výroku II. odmítl žalobu žalobců, aby bylo žalovaným uloženo zdržet se jakýchkoliv zásahů do vlastnického práva žalobců k domu stojícím na pozemku parcelní číslo 609 v k. ú. M- (4. nárok), a ve výrocích III. a IV. rozhodlo náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zamítl 1. až 3. a 5. nárok žalobců z důvodu promlčení, 2. a 3. nárok zároveň zamítl z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace a 1. a 5. nárok zároveň zamítl z toho důvodu, že nedovodil porušení právní povinnosti ze strany žalovaných, když ohledně všech stavebních úprav proběhlo příslušné správní řízení, jehož průběh a výsledky není oprávněn soud v rámci občanského soudního řízení revidovat. 4. nárok byl dle soudu prvního stupně nekonkrétní, a proto neprojednatelný.
Na základě odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. září 2013, č. j. 56 Co 304/2013-349, ve výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou výroku III., ve výroku II. změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a ve výrocích III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že zásahy 1. až 3. se měly odehrát v období let 1977 až 1984, kdy dům vlastnily jiné osoby. S ohledem na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu vydaného ve věci sp. zn. 22 Cdo 735/2001 pak nelze žalobě žalobců vyhovět, neboť uvedené nároky nelze podřadit tzv. negatorní žalobě, ale jedná se o „naturální restituci vzniklé škody“. 4. nárok byl správně odmítnut, neboť chyběla konkrétní skutková tvrzení o tom, že žalovaní se konkrétních zásahů do vlastnických práv dopustili, a proto byli povinni se zásahů do vlastnických práv žalobců zdržet. Stran 5. nároku žalobci nenabídli důkazy, jimiž by bylo spolehlivě prokázáno, že k tvrzenému zásahu ze strany žalovaných do vlastnického práva žalobců vůbec došlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobci v první řadě zdůrazňují, že se domáhají negatorní žalobou podle §126 odst. 1 občanského zákoníku odstranění zásahů ze strany žalovaných a nikoliv nároku na náhradu škody způsobené neoprávněnými zásahy. Soudy nižších stupňů však v rozporu s §153 odst. 1 a 2 o. s. ř. nepřípustně překvalifikovaly negatorní žalobu na nárok na náhradu škody, i když žalobci tvrdili, že neoprávněné zásahy neměly za následek vznik škody na domě žalobců. Takový postup má být v rozporu s právními závěry Nejvyššího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2009, sp. zn. 28 Cdo 1042/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 25 Cdo 2135/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 802/2002) a Ústavního soudu (nález ze dne 8. února 2012, sp. zn. IV. ÚS 2740/10).
Odvolací soud dále vyslovil mylný názor, že k odstranění zásahů prováděných před řadou let není možné zavázat aktuálního vlastníka. To je však v rozporu se zněním §126 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož má vlastník právo na ochranu proti trvajícím neoprávněným zásahům. Zásahy ze strany žalovaných jsou navíc v rozporu se stavebními a požárními předpisy a v rozporu s §9 odst. 3 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 3929/2010, potom vyplývá, že stavební povolení neopravňuje k provedení prací z hlediska občanského práva a v tomto směru jím soud není vázán. Odvolací soud tak podle žalobců dospěl k nesprávnému závěru o nedostatku pasivní legitimace žalovaných.
Odvolací soud se také odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu v otázce promlčení, když nevzal v úvahu, že právo na odstranění nepovolených úprav je výkonem vlastnického práva, které promlčení nepodléhá, jak vyplývá z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003, a ze dne 28. února 2007, sp. zn. 26 Cdo 2536/2005. Negatorní žaloba podle §126 odst. 1 občanského zákoníku je výkonem vlastnického práva, odvolací soud tak o námitce promlčení vůbec neměl jednat. Nadto žalovaní neuplatnili promlčení způsobem, který by mohl vyvolat právní účinky, když uvedli při jednání pouze, že „z opatrnosti vznáší námitku promlčení“, avšak neoznačili, proti jakému právu uplatňují námitku promlčení. Námitka promlčení přitom musí mít náležitý obsah a musí být řádně zdůvodněná.
Žalobci v neposlední řadě namítají procesní vady. V první řadě rozporují provedení důkazu spisem Krajského soudu v Ostravě vedeným pod sp. zn. 22 A 97/2010 a závěry, které odvolací soud dovodil z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. března 2013, č. j. 7 As 93/2012-54, neboť nemají mít pro věc žádného významu. Odvolací soud si neuvědomil, že sdělení obsahu právního názoru vyjádřeného v soudním rozhodnutí o jiné věci není dokazováním ve smyslu §142 a násl. o. s. ř. (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. února, sp. zn. 29 Odo 22/2002, a ze dne 4. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 735/2001). Soudy nižších stupňů byly dále vázány právním názorem uvedeným v usnesení odvolacího soudu ze dne 22. února 2012, sp. zn. 56 Co 670/2011, v němž odvolací soud vyslovil, že otázky, zda jsou splněny předpoklady pro odstranění zásahů, je soud povinen řešit v rámci občanskoprávní žaloby podle §126 odst. 1 občanského zákoníku. Od zákonem stanoveného požadavku vázanosti pravomocným rozhodnutím soudu se přitom nesmí odchýlit ani odvolací soud (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2006, sp. zn. 22 Cdo 587/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, a nález Ústavního soudu ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02). Odvolací soud si také nevyřešil otázku, zda lze žalovaným přiznat náhradu nákladů řízení s ohledem na to, zda náklady vznikly v souvislosti s účelným bráněním práva, což si však žalobci nemyslí. Závěrem žalobci navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaní 1) až 4) ve vyjádření k dovolání uvádí, že odvolací soud se neodchýlil od své rozhodovací praxe ani od rozhodovací praxe dovolacího soudu, řádně vyhodnotil provedené důkazy a v souladu s judikaturou vyvodil správné právní závěry. Soudy nižších stupňů postupovaly naprosto logicky, věcně a pragmaticky, když se nejprve zabývaly pasivní legitimací a následně promlčením a nakonec tím, zda by se vůbec jednalo o neoprávněný zásah. Žalovaní dále rozporují některá tvrzení žalobců a zdůrazňují, že jejich vlastnické právo požívá podle Listiny základních práv a svobod stejné ochrany jako vlastnické právo žalobců. Žalovaní se domnívají, že odvolací soud v ničem zásadně nepochybil, jediným pochybením, ovšem ve zcela opačném významu, než tvrdí žalobci, byl nákladový výrok odvolacího soudu, neboť odvolací soud zcela nepřiměřeně krátil žalované na nákladech právního zastoupení. Žalovaní nicméně uvádějí, že na nákladový výrok nekladou důraz, i když došlo k jejich poškození a žalobci měli být zavázáni podstatně vyšší náhradou nákladů řízení, než jak rozhodl odvolací soud. Nákladový výrok má pouze jeden jediný význam, a to preventivní. Každý si totiž musí být vědom toho, že vyvolá-li zbytečný soudní spor a nebude úspěšným, pak ponese jeho náklady. S ohledem na uvedené žalovaní navrhují, aby dovolání žalobců bylo zamítnuto.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Protože ke vzniku nároku žalobců mělo dojít před 1. lednem 2014 a před uvedeným datem bylo o tomto nároku odvolacím soudem pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud ve shodě s §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněný pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Stran 4. nároku, u něhož oba soudy nižších stupňů shledaly, že je nekonkrétní, a proto neprojednatelný, jsou závěry zcela ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1485/2005, „zákaz neoprávněného rušení vlastníka věci podle §126 odst. 1 ObčZ přichází v úvahu tam, kde neoprávněné rušení vlastníka ze strany rušitele trvá, resp. pokračuje, anebo tam, kde sice již přestalo, avšak existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1626/96, publikovaný v časopisu Soudní rozhledy v sešitu 7, ročník 1999). Tehdejší Nejvyšší soud Slovenské republiky již ve stanovisku Cpj 59/71 publikovaném pod R 65/72 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry jsou dosud použitelné, uvedl, že rušební činnost musí být konkretizovaná nejen ve skutkovém ději uvedeném v žalobě, ale i v žalobním petitu. Negatorní žaloba by ale nesplnila svůj účel, kdyby zákaz rušební činnosti formulované v žalobním petitu, mohl pokrývat jen ten konkrétní rušební čin, ke kterému již došlo, a nepostihl by činnost podobného druhu, která podle okolností hrozí. Příliš úzké vymezení by totiž nezakázalo zásahy prováděné jiným způsobem, které nicméně znamenají stejné rušení. Proto soudní rozhodovací praxe připouští formulovat zákaz i obecněji než jen pouhým uvedením rušivého zásahu, ke kterému došlo.“
V posuzovaném případě soud prvního stupně opakovaně vyzval žalobce, aby upřesnili, jakých konkrétních stále probíhajících zásahů se žalobci mají zdržet, s poučením, že pokud tak neučiní, bude žaloba podle §43 odst. 1 a 2 o. s. ř. v této části odmítnuta. Žalobci na uvedenou výzvu reagovali tak, že svůj nárok nemohou nijak objektivně upřesnit, neboť jim není známo, jakých konkrétních zásahů se žalovaní ve své nemovitosti dopouštějí, pro konkretizaci by potřebovali znalecký posudek, přičemž znalce žalobců žalovaní do nemovitosti nepustí. Odvolací soud tento odmítací výrok z uvedených důvodů potvrdil. S těmito pro věc určujícími závěry dovolání žádným způsobem nepolemizuje, neboť dovolací argumentace se vztahuje pouze k nárokům č. 1, 2 a 3. Za této procesní situace nelze uvedený výrok rozsudku odvolacího soudu podrobit dovolacímu přezkumu právě pro zcela chybějící dovolací argumentaci.
5. nárok byl potom odvolacím soudem potvrzen v jeho zamítavé podobě z toho důvodu, že žalobci nenabídli důkazy, jimiž by bylo spolehlivě prokázáno, že k takovému zásahu vůbec došlo. Jelikož je od 1. ledna 2013 jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.), není dovolací soud oprávněn rozhodnutí o tomto nároku po skutkové stránce přezkoumávat a z hlediska právního posouzení žalobci žádnou otázku týkající se tohoto nároku nepřednášejí. Ani v této části neobsahuje dovolání žádnou argumentaci umožňující věcný přezkum tohoto výroku.
Dovolání však není přípustné ani ve vztahu k nárokům č. 1, 2 a 3, u nichž odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně a kde dovolání obsahuje argumentaci vztahující se k těmto nárokům.
Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že negatorní žalobou „se žádá, aby soud zakázal žalovanému neoprávněné rušení vlastníka ve výkonu jeho vlastnického práva, což je totéž jako uložení povinnosti žalovanému, aby se zdržel neoprávněného rušení. V širším smyslu je třeba za zápůrčí žalobu považovat i žalobu, kterou se žalobce domáhá i toho, aby žalovaný odstranil následky už vykonaných rušivých zásahů. I taková žaloba se opírá o ustanovení §126 ObčZ“ [stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. 6. 1972, sp. zn. Cpj 59/71 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod Rc 65/72, ročník 1972, sešit 9, strana 496)].
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěrech podávajících se z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 735/2001 (uveřejněného pod C 1076 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“), v němž dovolací soud uvedl, že „vznikla-li v důsledku neoprávněného zásahu do vlastnického práva taková škoda, jejíž náhrady se lze domáhat podle ustanovení ObčZ o náhradě škody, nelze požadovat uvedení do předešlého stavu podle §126 odst. 1 ObčZ, případně požadovat negatorní žalobou takové odstranění následku neoprávněného zásahu, které je uvedením do předešlého stavu. Tento závěr vychází z úvahy, že o možnosti domáhat se odstranění následků neoprávněných zásahů není v §126 ObčZ, ze kterého vlastnické žaloby vycházejí, nic uvedeno. Původně sloužila negatorní žaloba jen k popření tvrzeného práva služebnosti; tak také byla koncipována v §523 OZO z roku 1811, ve kterém nebylo zmínky o povinnosti žalovaného odstranit následky neoprávněného zásahu. Právní věda i judikatura chápaly žalobu negatorní šířeji, jako prostředek ochrany proti jakémukoliv neoprávněnému zásahu, tedy i proti takovému, který nespočíval v osobování si služebnosti nebo výkonu jeho obsahu. Povinnost odstranit následky neoprávněného zásahu nebyla opírána o §523 OZO, ale o ustanovení o náhradě škody, někdy též o possesorní žalobu z rušené držby podle §346 OZO. I dnes je třeba postupovat tam, kde jiné normy umožňují uvedení věci v předešlý stav, resp. odčinění újmy, podle těchto speciálních norem a jen tam, kde by takového předpisu nebylo a vzniklou újmu by nebylo možno odčinit jinak, by bylo možno za pomoci extenzivního výkladu §126 ObčZ přiznat vlastníkovi právo domáhat se odčinění následku zásahu. Možnost uvedení poškozené věci do předešlého stavu právo upravuje, a proto není důvod v tomto ohledu extenzívním výkladem připouštět tuto možnost i u vlastnické žaloby… Domáhá-li se vlastník proti bývalému držiteli (případně i proti jiné osobě) uvedení věci do stavu, v jakém byla před neoprávněným zásahem této osoby do věci, lze jeho nárok posoudit jen podle ustanovení ObčZ o náhradě škody, pokud odstranění následků neoprávněného zásahu je obsahově shodné s uvedením do předešlého stavu podle §442 odst. 2 ObčZ. Vzhledem k tomu, že žalobcům vznikla škoda, jejíž náhradu mohli požadovat, nelze jimi uplatněný nárok, směřující k odčinění následků zásahu, o §126 odst. 1 ObčZ opřít“ [obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2008, sp. zn. 22 Cdo 3202/2008 (uveřejněné pod C 6539 Souboru)].
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 735/2001 byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 292/02 (nalus.usoud.cz) odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí pak poukázal na skutečnost, že pokud Nejvyšší soud dospěl – mimo jiné – k závěru, že vznikla-li v důsledku neoprávněného zásahu do vlastnického práva stěžovatele taková škoda, jejíž náhrady se lze domáhat podle ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody, a nelze proto požadovat uvedení nemovitosti do předešlého stavu (§126 odst. 1 obč. zák.), případně požadovat negatorní žalobou takové odstranění následku neoprávněného zásahu, které je uvedením do předešlého stavu, jde o závěr, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.
S výslovným odkazem na závěry podávající se z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 735/2001 pak následně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. června 2014, sp. zn. 22 Cdo 2168/2013 (dostupném na www.nsoud.cz ), formuloval závěr, že skutečnou škodou v této souvislosti je třeba rozumět majetkové hodnoty, které by bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu.
S východisky formulovanými v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 735/2001 pak dovolání nijak nepolemizuje. Odvolacímu soudu pouze vytýká, že nesprávně posoudil nárok žalobců jako nárok na náhradu škody, ačkoliv se ve skutečnosti jednalo o uplatnění negatorní žaloby. Veškerá další dovolací argumentace se pak již vztahuje k negatorní žalobě a podmínkám jejího uplatnění.
Dovolatelé však odvolacímu soudu nedůvodně vytýkají, že jejich nárok posoudil nesprávně jako nárok na náhradu škody. I když odvolací soud uvedl, že „žalobní požadavky vymezené žalobou v bodech 1., 2. a 3, jsou nároky na naturální restituci vzniklé škody“ (a zabýval se i splněním podmínek odpovědnosti za škodu), z jeho rozhodnutí bez pochybností vyplývá, že je založeno na závěrech vyplývajících z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 735/2001 potud, že nároku žalobců nelze z titulu negatorní žaloby vyhovět proto, že k požadavku na uvedení věci do původního stavu slouží v daném případě institut náhrady škody a nikoliv negatorní žaloba. Tím však není popřeno, že by žalobci neuplatnili v řízení své nároky negatorní žalobou, jen je zdůrazněno, že této negatorní žalobě nebylo možno vyhovět.
Jestliže je celé dovolání v zásadě naznačenou obecnou polemikou s institutem negatorní žaloby, dovolací soud podotýká, že odvolací soud (i přes místy ne zcela precizní formulaci závěrů) je ve shodě s dovolateli potud, že uplatnili na ochranu svého práva negatorní žalobu. Zdůraznil však, že této negatorní žalobě nelze vyhovět proto, že dovolatelé měli k nápravě speciální postup podle ustanovení o náhradě škody. Jestliže za této situace dovolatelé zdůrazňují, že nárok na náhradu škodu neuplatnili a trvají na tom, že jejich nároku mělo být vyhověno postupem podle §126 odst. 1 obč. zák. (bez jakékoliv další argumentace, prostřednictvím které by dovolatelé napadli závěry podávající se z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 735/2001), je rozhodnutí odvolacího soudu ve shodě s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že z ustanovení §442 odst. 2 obč. zák. vyplývá priorita náhrady škody v penězích; pouze tehdy, požádá-li o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do původního stavu. Tomuto postupu však v poměrech souzené věci brání již samotné opakované kategorické tvrzení žalobců, že se náhrady škody nedomáhají, jakož i priorita peněžité náhrady vyloučené pouze žádostí poškozeného o náhradu škodu uvedením do původního stavu, o které žalobci výslovně neusilují a naopak ji kategoricky vylučují.
V posuzovaném případě žalobci tím, že požadovali po žalovaných odstranění propojení stropní konstrukce (1. nárok), odstranění vetknutí nosných částí krovu (vaznic a pozednic) do štítové zdi domu č. p. 945 (2. nárok), obnovení funkčnosti dilatační spáry mezi domy č. p. 936 a 945 (3. nárok), uplatnili nárok na uvedení domu č. p. do původního stavu v určité kvalitě. Irelevantní je i námitka žalobců, že soudy nižších stupňů nesprávně právně posoudily otázku promlčení, neboť odvolací soud institut promlčení v případě 1. až 3. nároku neaplikoval.
K tvrzeným procesním vadám je nutno na prvním místě uvést, že pokud jimi žalobci nevymezí přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., je oprávněn se jimi Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. zabývat až tehdy, je-li dovolání shledáno z jiného důvodu jako přípustné. Žalobci z hlediska procesního pochybení namítali v první řadě provedení důkazu spisem Krajského soudu v Ostravě, které podle žalobců nelze považovat za řádné uplatnění důkazu a z něhož odvolací soud doplnil dokazování rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. března 2013, č. j. 7 As 93/2012-54, přičemž odvolací soud pominul, že se „soudním rozhodnutím nedokazuje“. Bez ohledu na to, že jde zjevně o tvrzenou výtku vady v procesním postupu odvolacího soudu, dovolací soud uvádí, že se tato skutečnost žádným způsobem nepromítla do důvodů, pro které odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Přípustnost dovolání není dána ani námitkou, že soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu s usnesením odvolacího soudu ze dne 22 února 2012, č. j. 56 Co 670/2011-135. V uvedeném usnesení odvolací soud rozhodl, že se řízení vedené soudem prvního stupně nepřerušuje z důvodu současně běžícího řízení vedeného u odvolacího soudu pod sp. zn. 22 A 97/2010, neboť v řízení běžícím před odvolacím soudem jde o přezkum napadeného rozhodnutí stavebního úřadu, kdežto ve zde projednávaném řízení jde o občanskoprávní žalobu podle §126 odst. 1 obč. zák. Z uvedeného usnesení je možno dovozovat pouze to, že není dán důvod k tomu, aby bylo zde projednávané řízení přerušeno z důvodu běžícího paralelního správního řízení, není však možno dovozovat tu skutečnost, že by odvolací soud vyslovil závazný právní názor o tom, že žalobci uplatněný nárok musí být posouzen podle §126 odst. 1 obč. zák. Byť je obecně žádoucí, aby odvolací soud i po zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vyslovení určitého právního názoru tento právní názor v dalším řízení sám respektoval, žádné ustanovení procesního práva nevylučuje změnu tohoto právního názoru, a to tím spíše, pokud tento změněný právní názor respektuje ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu.
Přípustnost dovolání potom nezakládá ani námitka týkající se náhrady nákladů řízení, neboť v její souvislosti žalobci nevymezili otázku příslušnosti dovolání. Za vymezení přípustnosti dovolání přitom nelze považovat obecnou polemiku žalobců s postupem odvolacího soudu, který neshledal procesní úkony protistrany za neúčelné. V této souvislosti je vhodné poukázat i na stanovisko žalovaného 1) až 4) k dovolání, kteří otázku neúčelnosti nákladů spatřují zcela opačně. Nejvyšší soud proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání žalobců odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu