ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.895.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 895/2020-401
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně H. P. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Terezou Coufalovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze, Nad Sokolovnou 41/7, proti žalovanému V. P., narozenému XY, bytem v XY, s adresou pro doručování v XY, zastoupenému Mgr. Vojtěchem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova třída 161/20, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 260/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2019, č. j. 37 Co 292/2018-374, a o návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2019, č. j. 37 Co 292/2018-374, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2018, č. j. 5 C 260/2016-320, vypořádal zaniklé společné jmění manželů (dále též „SJM“) tak, že do výlučného jmění žalobkyně přikázal označené nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. XY v katastrálním území XY (výrok I) a osobní automobil XY RZ XY (výrok III), do výlučného vlastnictví žalovaného obchodní podíl ve společnosti A. (výrok II), vyslovil, že movité věci náležející do společného jmění manželů nabývá do vlastnictví ten z nich, kdo je má v držení (výrok IV), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vypřádání společného jmění manželů částku 148 536 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok V). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI) a každému z účastníků uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Třebíči náhradu nákladů řízení 8 860 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výroky VII a VIII). Usnesením ze dne 17. 7. 2018, č. j. 5 C 260/2016-325, opravil soud prvního stupně výrok V rozsudku tak, že uvedl správnou částku 189 902 Kč.
Soud prvního stupně své rozhodnutí opřel o závěr, že manželství bylo uzavřeno 25. 6. 1977 a rozvedeno 2. 9. 2016, na vypořádání movitých věcí se účastníci v průběhu řízení dohodli, stejně jako na ceně nemovitostí (4 200 000 Kč) a osobního automobilu (40 000 Kč). Za součást společného jmění manželů dále považoval obchodní podíl žalovaného ve společnosti A. (dále jen „společnost“), jenž podle úplného výpisu z obchodního rejstříku činil 146/286 od 19. 4. 2004 do 9. 10. 2014, poté došlo k jeho snížení ve prospěch ostatních spoluvlastníků na 70/286. Ke dni 20. 4. 2016 byl navýšen na původní výši a do 2. 5. 2016 tak činil při vkladu žalovaného 146 000 opět 146/286. Ke dni 2. 5. 2016 došlo k navýšení základního jmění společnosti zbývajícími dvěma společníky (dcerou účastníků a jejím manželem) a tím k „naředění“ podílu žalovaného na 146/1508, a to asi týden před zahájením řízení o rozvod. Žalovaný nezpochybnil, že o předchozím převodu obchodního podílu na dceru účastníků a jejího manžela (kteří se s žalobkyní asi 2 roky nestýkali) nebyla žalobkyně informována, ačkoli ho nebylo možno považovat za běžnou záležitost, souhlas s převodem nedala a dovolala se jeho neplatnosti. Navýšení obchodních podílů ostatních společníků bezprostředně po zpětném převodu obchodního podílu na žalovaného a tím snížení jeho výše a tudíž i jeho ceny v období, kdy byl žalovaný rozhodnut řešit situaci rozvodem, považoval soud za zjevné zneužití práva nepožívající dle §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014, dále jen „o. z.“, právní ochrany, neboť jeho společným cílem bylo zhoršení postavení žalobkyně v řízení o vypořádání SJM. Proto vyšel z předchozího podílu žalovaného 146/286 a jeho obvyklé ceny 3 499 916 Kč (při obvyklé ceně společnosti 6 856 000 Kč). Do aktiv SJM dále zahrnul prostředky na účtech stavebních spoření a dalších účtech účastníků v celkové výši 482 204,93 Kč, z nichž obdržela žalobkyně 163 850,86 Kč a žalovaný 318 354,07 Kč, a částku 288 509,56 Kč, kterou darovala žalobkyně synovi účastníků bez souhlasu žalovaného, přičemž žalovaný se neplatnosti jejího právního jednání dovolal. Do pasiv SJM soud nezahrnul tvrzené půjčky žalovaného od otce v celkové výši 300 000 Kč, které považoval za osobní závazky žalovaného. Při vypořádání zohlednil vnosy žalobkyně z dědictví 305 777 Kč a žalovaného z daru od otce 100 000 Kč použité na podnikání žalovaného a rekonstrukci rodinného domu. Obchodní podíl přikázal žalovanému jako společníku obchodní společnosti a proto, aby částka na vypořádání podílů byla co nejnižší, přikázal nemovitosti (využívané oběma účastníky k bydlení) žalované. Ve prospěch každého z účastníků zohlednil při výpočtu podílu polovinu hodnoty (neplatného) daru žalobkyně synu účastníků.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 12. 2019, č. j. 37 Co 292/2018-374, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV pro nadbytečnost zrušil (výrok I) a v ostatních výrocích potvrdil (výrok II). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Zcela se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a odvolání žalobkyně (namítající nesprávné ocenění hodnoty společnosti znaleckým posudkem a nesprávné hodnocení daru synovi) a žalovaného (namítajícího nesprávné hodnocení okolností navýšení kapitálu společnosti, nesprávné započtení jeho vnosu pouze polovinou a nepřikázání mu nemovitých věcí) neshledal důvodnými.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále jen „dovolatel“) dovolání, kterým napadl výslovně výrok II rozsudku a navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dvou otázek hmotného práva (1) zda lze při vypořádání obchodního podílu nabytého jedním z manželů za trvání manželství vycházet z výše obchodního podílu k jinému datu, než k datu zániku SJM; 2) zda je nutno dovolat se neplatnosti právního jednání převodu obchodního podílu u všech účastníků právního vztahu převodu), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Meritem dovolání a sporu je vypořádání společnosti. Dovolatel svůj obchodní podíl převedl 22. 9. 2014 na dceru a zetě z důvodu záchrany společnosti (za okolností, které popisuje v dovolání) za kompenzaci 1 287 000 Kč, která mu však vyplacena nebyla. Žalobkyně se nedovolala zákonem předpokládaným způsobem neplatnosti právního jednání převodu celého obchodního podílu dovolatele, neboť námitku relativní neplatnosti nevznesla vůči ostatním účastníkům smluvního vztahu (dceři a jejímu manželovi). Zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1754/2019. Na právní jednání je proto třeba hledět jako na platné. Po stabilizaci společnosti (20. 4. 2016) opětovně do společnosti jako společník vstoupil za částku, kterou do ní vkládal v době jejího založení. Zbývající společníci poté navýšili základní kapitál, aby tím garantovali rozvoj společnosti, čímž byl završen proces její finanční konsolidace. Navýšení mělo kladný efekt na zahraniční obchod s partnery společnosti. Soud vyšel ze špatného obchodního podílu 146/286, který měl dovolatel ke dni 2. 5. 2016, ačkoli po navýšení základního jmění společnosti zbývajícími společníky došlo k jeho snížení na 146/1508. Soud nesprávně z veřejného rejstříku zjistil, že obchodní podíl dovolatele při vkladu 146 000 Kč ve výši 146/286 byl „do“ 2. 5. 2016 a nikoliv „od“ tohoto data a že 9. 10. 2014 došlo ke snížení obchodního podílu, ačkoli došlo k převodu celého podílu rovným dílem na zbývající společníky a k ukončení jeho účasti ve společnosti. Nesouhlasí též s hodnocením navýšení podílů dalších společníků jako účelového jednání a se zohledněním ve výpočtu vypořádání výše podílu dovolatele, jenž měl ve společnosti před tímto navýšením, s čímž se odvolací soud nevypořádal. Zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2714/2012. Soud též pochybil, pokud započetl do podílu žalobkyně jen polovinu částky daru synovi a nikoli celou, a pokud nemovitost, kterou dovolatel postavil svépomocí a hradil převážně ze svých příjmů, přikázal žalobkyni . Nárok na úhradu vnosu 100 000 Kč dovolatel v řízení neuplatnil. Současně požádal o odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jeho vykonáním do rozhodnutí dovolacího soudu by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud postupoval při posuzování dovolání vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. a contrario).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavního soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Od 1. 1. 2013 (účinnost zákona č. 404/2012 Sb. novelizujícího o. s. ř., čl. II bod 7 jeho přechodných ustanovení a contrario) nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), a to podle §242 odst. 1 o. s. ř. jen v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (proto dovolací soud nepřezkoumával nenapadený výrok I rozsudku odvolacího soudu). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolání není přípustné, neboť první právní otázku nevyřešil odvolací soud v rozporu s dovolatelem označeným rozhodnutím dovolacího soudu (ani jeho ostatní standardní judikaturou), na vyřešení druhé právní otázky není napadené rozhodnutí založeno.
K otázce 1) zda lze při vypořádání obchodního podílu nabytého jedním z manželů za trvání manželství vycházet z výše obchodního podílu k jinému datu, než k datu zániku SJM:
Napadené rozhodnutí není (nemůže být) v rozporu s dovolatelem označeným rozhodnutím dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2714/2012), v němž Nejvyšší soud dovodil, že při oceňování věcí, které náležejí do vypořádávaného SJM, se vychází ze stavu věci ke dni zániku SJM, ale z její ceny v době, kdy se provádí vypořádání (srov. dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97, ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000, či ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 22 Cdo 103/2005, z nichž posledně uvedený promítá toto pravidlo do oceňování obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným). Napadené rozhodnutí totiž není založeno na závěru, že se obchodní společnost a obchodní podíl v ní v řízení o vypořádání SJM oceňuje podle jiného stavu, než stavu ke dni zániku SJM. Takový závěr nalézací soudy neučinily. Při výpočtu ceny podílu dovolatele vyšly z ocenění společnosti znalcem cenou obvyklou, podle stavu vlastního kapitálu společnosti ke dni zániku SJM (tedy v souladu se standardní judikaturou Nejvyššího soudu), což ostatně připouští i dovolatel. Svůj závěr o zohlednění dřívější výše obchodního podílu dovolatele ve společnosti (nikoli jeho ceny) opřely soudy o aplikaci obecných ustanovení o. z. (§8 o. z., dle nějž zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany), a to jako výjimku z obecných pravidel o vypořádání SJM soudem, s ohledem na konkrétní okolnosti věci a skutkový závěr, že snížením obchodního podílu dovolatele ve společnosti bezprostředně před podáním žaloby o rozvod sledoval dovolatel (spolu s ostatními společníky) poškození žalobkyně při vypořádání společného majetku. Neposkytly mu proto ochranu zohledněním v aktivech SJM výše jeho obchodního podílu zapsané ve veřejném rejstříku ke dni zániku SJM (ke dni rozvodu) a za základ vypořádání vzaly jeho výši předcházející tomuto (právo zneužívajícímu) jednání. Napadené rozhodnutí je tedy založeno na aplikaci §8 o. z. při vypořádání SJM. Dovolatelem označené rozhodnutí však položenou otázku ve výše uvedených souvislostech neřeší.
Dovolatel sice vyjádřil nesouhlas s vyhodnocením jednání jeho a zbylých společníků jako účelového a poukázal na důvody, které je k jejich jednání vedly (týkající se poměrů společnosti a dovolatele), možnost aplikace §8 o. z. při vypořádání SJM způsobem, jenž nalézací soudy zvolily, ovšem nezpochybnil, žádnou právní otázku (kterou je dovolací soud vázán) v této souvislosti (ve vztahu k aplikaci citovaného ustanovení) nevymezil a nespojil ji s žádným z důvodů přípustnosti v §237 o. s. ř. uvedených. Pouhá polemika se závěry nalézacích soudů a poukaz na další okolnosti, které při hodnocení předmětného jednání jako účelového do svých úvah soudy nezahrnuly, přípustnost dovolání založit nemohou.
Nad rámec uvedeného lze k této otázce poznamenat:
V rozsudku ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3324/2011, Nejvyšší soud (v souladu s nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 19. března 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/08) formuloval obecný závěr, že soud musí nejen respektovat právo, ale jeho výklad a aplikace musí směřovat k výsledku spravedlivému. Jinými slovy, právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv souborem právních předpisů, které jsou mechanicky a formalisticky aplikovány bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného příslušnou normou. V materiálním právním státě nejde pouze o dodržování práva bez dalšího, ale především o dodržování takových pravidel chování, která jsou v souladu s hodnotami, na nichž je právní řád vybudován. Právo je společenský normativní systém, jehož účelem je rozumné uspořádání vztahů mezi členy společnosti. Již z této základní funkce práva vyplývá, že řešení, která se požadavku rozumného uspořádání vztahů příčí, jsou nepřijatelná. Soudu tedy jednoznačně přísluší, aby se zabýval otázkou, zda mechanická aplikace zákona nemůže přinést absurdní důsledky, a v případě, že tomu tak je, aby takovou interpretaci pomocí redukce ad absurdum odmítl, a aby zvolil výklad, jenž bude v souladu se smyslem a účelem zákona a jenž bude racionální a spravedlivý (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017).
Jako nástroj, který při vypořádání SJM umožňuje zohlednit všechny okolnosti případu, judikatura akceptovala např. tzv. disparitu podílů, tedy soudní odklon od principu rovnosti podílů v rámci soudního vypořádání SJM, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2055/2011). Disparita se přitom může podle konkrétních okolností případu vztahovat na veškeré položky náležející do SJM či jen na některé z nich (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99). V novější judikatuře se k těmto závěrům souhrnně přihlásil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5228/2015, jež obstálo i z hlediska ústavněprávního přezkumu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 2757/16).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vždy v souvislosti s vypořádáním zákonných majetkových společenství zdůrazňovala hledisko spravedlivého uspořádání právních poměrů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1915/2015), resp. posouzení věci v souladu s principem dobrých mravů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5133/2016).
Zákaz zneužití práva (§8 o. z.) je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016). Ustanovení §8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. V dovolacím řízení by přitom bylo možno úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o zjevné zneužití práva, zpochybnit jen tehdy, byla-li by tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013 (uveřejněný pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1920/2019].
Pro absenci vymezení právní otázky (a přípustnosti dovolání) v souvislosti s aplikací §8 o. z. ve výše uvedených souvislostech se ale Nejvyšší soud v této věci posouzením otázky uplatnění principu spravedlnosti skrze aplikaci §8 o. z. při vypořádání SJM a otázkou zjevné (ne)přiměřenosti úvah nalézacích soudů zabývat nemohl.
K otázce 2) zda je nutno dovolat se neplatnosti právního jednání převodu obchodního podílu u všech účastníků právního vztahu převodu:
Rozhodnutí nalézacích soudů není ohledně žádné z vypořádávaných položek (ani výše vypořádávaného obchodního podílu dovolatele v obchodní společnosti), na vyřešení této právní otázky založeno. Odvolací soud se sice ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně o tom, že dovolatel nezpochybnil, že žalobkyně se dovolala neplatnosti právního jednání převodu jeho obchodního podílu na dceru účastníků a jejího manžela, neboť s ním nedala souhlas. Závěr o zahrnutí obchodního podílu dovolatele ve společnosti do vypořádání SJM a v jaké jeho výši ovšem nalézací soudy o tuto skutečnost neopřely. Rozhodnutí je totiž založeno na vyhodnocení jednání, k němuž došlo až následně v době, kdy (stále za trvání manželství) dovolatel společníkem společnosti byl (což dovolatel nezpochybňuje), lhostejno, zda stále od počátku či znovu (v důsledku jeho opětovného nabytí), a to jednání (dovolatele a ostatních společníků) promítajícího se do výše jeho obchodního podílu, a dále časových souvislostí uskutečněného jednání dovolatele ve vztahu k jeho účasti ve společnosti (lhostejno, zda platného či pro dovolání se relativní neplatnosti žalobkyní neplatného). Nikoli tedy na závěru, zda dřívější převod obchodního podílu dovolatele na dceru a manžela byl (ne)platný a zda žalobkyně se této neplatnosti (ne)dovolala. Zodpovězení uvedené právní otázky tudíž pro vyřešení této věci nemůže mít žádný význam.
Odhlédnuto od toho, že dovolací soud nemůže přezkoumávat skutková zjištění, která učinil nalézací soud, lze poznamenat, že dovolatel si sám odporuje, pokud uvádí, že měl soud správně z veřejného rejstříku zjistit, že měl při vkladu 146 000 Kč obchodní podíl ve společnosti 146/286 „od“ 2. 5. 2016 a nikoli „do“ 2. 5. 2016, přestože současně sám uvádí, že ke dni 2. 5. 2016 došlo v důsledku navýšení základního kapitálu ostatními společníky k jeho snížení na 146/1508. Navíc uvedené zjištění nalézacích soudů zápisu ve veřejném rejstříku neodporuje a koresponduje s tím, co dále namítá dovolatel. I kdyby pak zjištění soudu o tom, že dovolatel svůj podíl ve společnosti v období od 9. 10. 2014 jen snížil, nebylo správné, do výsledného rozhodnutí soudu se nijak nepromítlo.
Skutečnost, že ve prospěch dovolatele nalézací soudy zohlednily jeho vnos 100 000 Kč, ačkoli jej nezahrnul do vypořádání, je ve prospěch dovolatele. Nemohla by proto založit subjektivní legitimaci dovolatele k podání dovolání, neboť by tím v poměrech dovolatele nemohla vzniknout žádná újma, jejíž existenci lze posuzovat jen z procesního hlediska a nikoli podle hmotného práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2001, sp. zn. 33 Odo 258/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 443/2019), a to i kdyby ve vztahu k tomuto závěru zformuloval dovolatel právní otázku a vymezil přípustnost dovolání (což neučinil). Žádný dovolací důvod a podmínky přípustnosti nevymezil dovolatel ani ve vztahu ke svým dalším námitkám týkajícím se způsobu vypořádání částky z neplatného daru synovi účastníků a přikázání nemovitosti žalobkyni. V tomto rozsahu nesplňuje tudíž dovolání podmínku projednatelnosti (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Uvedené platí i o zcela obecné námitce nesprávné aplikace právního předpisu, občanského zákoníku, který upravuje věci jinak, než je vyložil soud.
Dovolací soud proto z výše vyložených důvodů dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Bylo-li dovolání proti výroku o věci samé odmítnuto, nebylo možno vyhovět ani návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu podle §243 písm. a) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 4. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu