ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.15.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 15/2022-238
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně FA & SO tworest s.r.o., se sídlem v Psárech, Dolní Jirčany, Pražská 186, PSČ 252 44, IČO 01515314, zastoupené Martinou Nyklovou, advokátkou, se sídlem v Horní Branné 25, PSČ 512 36, proti žalované Generali České pojišťovně a.s. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Spálená 75/16, PSČ 110 00, IČO 45272956, o zaplacení částky 99 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 110/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2021, č. j. 16 Co 418/2020-167, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 26. 6. 2020, č. j. 12 C 110/2019-135, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované Pojišťovně Patricie a.s. zaplacení částky 99 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z uvedené částky od 1. 12. 2016 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena pojistná smlouva, z níž žalobkyně odvozuje žalobní nárok. Z provedeného dokazování zároveň vyplynulo, že veškerá práva a povinnosti žalované z pojistných smluv, vyjma výslovně uvedených (mezi nimiž není předmětná smlouva), přešla v důsledku převodu pojistného kmene na společnost Generali Česká pojišťovna a.s., IČO 45272956, přičemž zmíněný převod pojistného kmene rovněž schválil regulátor trhu, tj. ČNB. Z uvedeného je podle soudu prvního stupně patrné, že ze žalované přešla i práva a povinnosti z předmětné pojistné smlouvy, v důsledku čehož tak došlo ke změně v osobě dlužníka (resp. osoby povinné ze smlouvy). Žalovaná tedy již nadále není nositelkou práv ani povinností plynoucích ze smlouvy a schází jí tak pasivní věcná legitimace v předmětném sporu. Soud prvního stupně připomněl, že k podání návrhu na vstup nového účastníka do řízení na místo účastníka dosavadního podle §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), je legitimována výlučně žalobkyně. Z podání žalobkyně vyplývá, že si její zástupkyně byla vědoma možnosti procesního nástupnictví, avšak se zřejmě domnívala, že je na žalované, aby takový návrh učinila. Soud prvního stupně s ohledem na výše uvedené z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace žalované žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 2. 2021, č. j. 16 Co 418/2020-167, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované. Odvolací soud připomněl, že žalovaná nedostatek své pasivní legitimace namítla v podání ze dne 11. 2. 2020, ve kterém uvedla, že dne 4. 7. 2019 byla uzavřena smlouva o převodu pojistného kmene ve znění dodatku č. 1 a odkazovala v tomto směru na notářský zápis NZ 919/2019 sepsaný dne 21. 12. 2019. Žalovaná přesně uvedla, že došlo k převodu (prodeji) pojistného kmene žalované na Českou pojišťovnu a.s. coby kupující, přičemž tento převod zahrnuje veškeré pojistné smlouvy s výjimkou těch, které jsou výslovně v notářském zápise uvedeny; tato výjimka se netýká pojistné smlouvy uzavřené mezi účastníky. S tímto podáním se žalobkyně seznámila a na námitku nedostatku pasivní legitimace reagovala svým podáním ze dne 2. 3. 2020, v němž uvedla, že na žalobě v plném rozsahu trvá, neboť žalovaná nečiní žádná právní relevantní tvrzení, ze kterých by vyplývalo, že podle hmotného práva již není z předmětné pojistné smlouvy nadále zavázána. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 26. 6. 2020 pak plyne, že byl k důkazu čten podstatný obsah výpisu z obchodního rejstříku žalované, podle nějž ke dni 21. 12. 2019 došlo k převodu části pojistného kmene na společnost Generali Česká pojišťovna a.s., přičemž přehled pojistných smluv vyňatých z převodu je součástí souhlasného prohlášení založeného ve sbírce listin. Rovněž tak byl k důkazu čten notářský zápis č. NZ 919/2019. Soud prvního stupně po provedení tohoto důkazu pak učinil výslovný dotaz na zástupkyni žalované, že v tomto přehledu vyňatých pojistných smluv není předmětná smlouva. Zástupkyně žalované pojišťovny potvrdila, že předmětná pojistná smlouva uzavřená mezi účastníky v přehledu vyňatých smluv skutečně není. Zástupkyně žalobkyně na uvedené nereagovala.
Jelikož žalobkyně byla v řízení zastoupena advokátkou, soud prvního stupně jí nemohl dát procesní poučení o tom, že může postupovat podle §107a o. s. ř., neboť by takovýmto poučením porušil §118b odst. 4 o. s. ř. V žádném případě nejde o poučení podle §118b odst. 1 až 3 o. s. ř., jak namítala žalobkyně, ani o případ předpokládaný §118a odst. 1 o. s. ř., či §118a odst. 2 o. s. ř. Soudy v průběhu jednání nezjistily, že by žalobkyně nenavrhla důkazy potřebné k prokázání svých sporných tvrzení, a proto žalobkyni nemusely vyzývat, aby tyto důkazy označila bez zbytečného odkladu. Podle odvolacího soudu v uvedeném případě nemohl soud dát žalobkyni zastoupené advokátkou poučení, že podle zákona o pojišťovnictví došlo k převodu práva na jiný subjekt, který je nadále z hlediska hmotněprávního právním nástupcem žalované, neboť tím by fakticky poučoval advokátem právně zastupovaného účastníka o hmotném právu, tedy kterému subjektu svědčí fakticky pasivní legitimace ve sporu. Žalobkyně v průběhu řízení měla prostřednictvím své právní zástupkyně dostatek informací k tomu, aby tento procesní návrh v řízení před soudem prvního stupně učinila, tj. aby navrhla postup podle §107a o. s. ř. Pokud tak neučinila, muselo to vést nutně k zamítnutí žaloby pro nedostatek věcné pasivní legitimace na straně žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
Podle žalobkyně spočívá napadené rozhodnutí na řešení otázky, zda je řízení před soudem prvního stupně stiženo nějakou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle žalobkyně vada řízení spočívá v tom, že soud nesplnil svou zákonnou poučovací povinnost, když dovolatelku nepoučil o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované. Podle žalobkyně se jedná o nesplnění poučovací povinnosti o jiném právním názoru soudu ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. Toto nepoučení je pak spojeno s vydáním překvapivého rozhodnutí, tedy s porušením zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí.
V souvislosti se shora uvedenou otázkou formulovala žalobkyně následující podotázky:
1) Je poučení o tom, zda došlo či nedošlo k převodu práv a povinností z pojistné smlouvy, resp. poučení o nedostatku pasivní věcné legitimace poučením o jiném právním názoru nebo poučením o hmotněprávní úpravě?
2) Má, resp. může soud poučit přímo o tom, že žalovaná nebyla ve věci pasivně věcně legitimovaná nebo „jen“ o tom, že dle něj došlo k převodu práv a povinností z předmětné pojistné smlouvy, resp. o čem předně měl soud poučit a dle jakého ustanovení §118a o. s. ř. toto poučení činí?
3) Je i řízení před odvolacím soudem zatíženo vadou, když odvolací soud posuzoval absenci poučení, které dovolatelka prvoinstančnímu soudu nevytýkala, tzn. měl odvolací soud rozlišovat mezi poučením o nedostatku pasivní věcné legitimace a poučením o možnosti učinit návrh ve smyslu §107a o. s. ř. ?
4) Je možné poučovací povinnost podle §118a splnit tím, že soud při jednání provede důkazy, tj. přečte jejich podstatný obsah, anebo je třeba provést výslovné a jednoznačné poučení o jiném právním názoru soudu, které (bude-li činěno při jednání) musí být zaprotokolováno a jak?
5) Vydal soud prvního stupně překvapivé rozhodnutí?
Žalobkyně dále doplnila, že podávala odvolání z důvodu, že ji měl soud upozornit na jeho jiné právní posouzení, které spočívalo v tom, že měl za to (na rozdíl od žalobkyně), že v souzené věci nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod práv a povinností, resp. jakékoliv poučení naznačující toto právní hodnocení.
Podle žalobkyně je přípustnost jejího dovolání dána tím, že „konkrétně problematika řádného poučení ze strany soudu, pokud hodlá zamítnout žalobu pro nedostatek pasivní věcné legitimace a v rozsahu otázek, jak předkládá dovolatelka, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena“. V některých aspektech uvedené otázky se odvolací soud odchýlil od dále citované rozhodovací praxe.
Ohledně problematiky, jaké má být řádné poučení, se dovolatelka domnívá, že v tomto právním závěru se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011. V souvislosti s názorem žalobkyně, že poučení by mělo být co nejkonkrétnější, odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, a v souvislosti s tím, že by poučení mělo být zaprotokolováno, odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 212/06.
Podle dovolatelky Nejvyšší soud dospěl např. v rozhodnutí ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017, k závěru, že soud má poučovat účastníky o svém jiném právním názoru jen tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Nejvyšší soud by měl tuto „problematiku“ vyřešit jinak, a to se zohledněním ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu cca od roku 2016 týkající se překvapivých rozhodnutí.
Ze závěrů Ústavního soudu k problematice překvapivých rozhodnutí vyplývá, že překvapivá rozhodnutí jsou taková, které účastník nemohl předvídat, neboť v průběhu řízení mu byla odňata možnost skutkově nebo právně argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem na právní názor soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, a bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva. Ústavní soud ve své judikatuře uvádí, že součástí práv na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu. K tomu dovolatelka odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 (správně 6. 2. 2007), sp. zn. II. ÚS 828/06, či ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10. Podle žalobkyně se judikatura Ústavního soudu ustálila v závěru, že poučení podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. se musí týkat i otázky jiného právního názoru soudu na otázku, která je pro řízení nějak právně významná. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3271/12, ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15, ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3085/15, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 46/16, ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16, ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 2724/16, ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 909/17, ze dne 6. 2. 2018, I. ÚS 1642/17, ze dne 25. 2. 2020, III. ÚS 2748/18, a ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20.
Podle žalobkyně z výše odkazovaných nálezů Ústavního soudu vyplývá, že povinností soudů všech stupňů (tím spíše prvoinstančního, u kterého řízení začíná) je seznámit účastníky řízení s případným odlišným právním názorem, aby tak účastníci měli příležitost na tuto skutečnost reagovat a tím předejít případně pro ně nepříznivému soudnímu rozhodnutí (které plyne z jiného právního názoru soudu). Pokud tak soud neučiní, zatíží řízení vadou, neboť ve věci vydá nepředvídatelné rozhodnutí. Závěrem ještě odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2338/18, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3359/17.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Usnesením ze dne 2. 11. 2021, č. j. 12 C 110/2019-226, soud prvního stupně rozhodl, že v řízení bude podle §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. nadále pokračováno na straně žalované se společností Generali Česká pojišťovna a.s., neboť dosavadní žalovaná Pojišťovna Patricie a.s. v důsledku fúze sloučením ztratila s právními účinky ke dni 2. 7. 2021 způsobilost být účastníkem řízení a jmění dosavadní žalované přešlo na nástupnickou společnost Generali Česká pojišťovna a.s.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle odstavce 2 dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když žalobkyně ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze výrok pod bodem I rozsudku odvolacího soudu, výrokem o nákladech řízení se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Dovolání není přípustné.
Je tomu tak z důvodu, že odvolací soud v daném případě rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (nejen) dovolacího soudu, ale i Ústavního soudu, v níž je zaujímán právní názor (ve stručnosti shrnuto), že soudy nemohou žalobce hmotněprávně poučovat, jak a koho má správně žalovat (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1897/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1587/2011, případně nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 10. 1996, sp. zn. I. ÚS 119/96, ze dne 25. 6. 1997, sp. zn. I. ÚS 63/96). Blíže lze odkázat na závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která dovodila, že věcnou legitimací (ať již aktivní či pasivní) se rozumí stav vyplývající z hmotného práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2634/2007, ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 397/2011, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3411/2016) a že nedostatek pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalovaný subjektem tvrzené povinnosti a že žaloba proti němu nemůže být proto úspěšná, což vede k jejímu zamítnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2588/98, a ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001).
Podstata dovolacích námitek žalobkyně spočívala v tom, že soud nesplnil svou zákonnou poučovací povinnost, když dovolatelku nepoučil o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované. Podle žalobkyně se jedná o nesplnění poučovací povinnosti o jiném právním názoru soudu ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř.
K odpovědi na první a druhou dovolatelkou formulovanou podotázku tedy Nejvyšší soud shrnuje, že poučení o věcné legitimaci účastníka, je poučením o hmotném právu, a takového poučení se účastníkům řízení ze strany soudu nemůže dostat.
K tomu lze dále doplnit, že Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili v potřebném rozsahu skutečnosti rozhodné pro posouzení uplatněného nároku (aby splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (aby splnili povinnost důkazní). Postup podle ustanovení §118a o. s. ř. tedy přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení přistupovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, jenž obstál i v ústavní rovině, když Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II ÚS 532/06, odmítl ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí).
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, že by odvolací soud posoudil věc po právní stránce jinak, než jak bylo v řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím účastníky tvrzeno. Soudy nezamítly žalobu ani z důvodu neunesení břemena tvrzení či důkazního břemena žalobkyní, nýbrž proto, že žalovaná prokázala, že není ve věci pasivně věcně legitimovanou a žalobkyně na tyto skutečnosti odpovídajícím způsobem procesně nezareagovala. Závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v rozsudku ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011, jakož i závěry Ústavního soudu vyjádřené v rozhodnutích ze dne 16. 12: 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, a ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 212/06, tak nejsou na nyní posuzovanou věc přiléhavé.
Žalobkyně dále namítala, že Nejvyšší soud by měl jinak posoudit otázku „kdy má soud poučovat o svém jiném právním závěru“, než jak tomu učinil v rozhodnutí ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017, přičemž by měl přihlédnout k judikatuře Ústavního soudu (z let 2016 a později) týkající se překvapivých rozhodnutí. Podle žalobkyně by měl soud poučovat účastníky o svém jiném právním názoru na věc nejen v případě, kdy je potřeba dát účastníkům prostor k doplnění skutkového stavu tak, aby mohlo být o věci rozhodnuto, ale též v případě, kdy by bez poučení vydal soud překvapivé rozhodnutí.
Ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud neshledává důvod pro přehodnocení své dosavadní rozhodovací praxe. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu za překvapivé je považováno takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popřípadě která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 387/18, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 3339/15). O takový případ se zde ovšem nejednalo, neboť odvolací soud při svém rozhodování nepřihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, nevzal v úvahu něco jiného, než co bylo známo také účastníkům řízení.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že ze spisu se podává, že skutečnost o tom, že původní žalovaná převedla pojistný kmen na jinou společnost, byla žalobkyni známa, žalobkyni nebylo odňato právo reagovat na tvrzení žalované o tom, že není ve věci pasivně věcně legitimovaná. Žalobkyně se s těmito tvrzeními neztotožnila a dále prosazovala svůj právní názor na věc, který následně soud prvního stupně (jakož i odvolací soud) posoudil jako chybný.
Ke třetí formulované podotázce žalobkyně neformuluje otázku, na níž by napadené rozhodnutí záviselo, nýbrž se táže, zda je řízení před odvolacím soudem zatíženo vadou. K případným vadám řízení je Nejvyšší soud oprávněn přihlížet pouze v případě, že je dovolání účastníka jinak přípustné. To ovšem není tento případ.
Na řešení čtvrté dovolatelkou formulované otázky napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud ve svém rozhodnutí uzavřel, že soud prvního stupně neměl povinnost poučovat žalovanou o nedostatku pasivní věcné legitimace podle §118a o. s. ř. Nezabýval se tím, zda lze splnit poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. jiným způsobem, než výslovně a jednoznačně poučit účastníka v průběhu jednání.
Žalobkyně v dovolání citovala judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, s níž však napadené rozhodnutí není v rozporu, resp. většina rozhodnutí je na nyní posuzovanou věc zcela nepřiléhavá, s některými rozhodnutími je rozhodnutí odvolacího soudu zcela v souladu.
Lze tedy uzavřít, že dovolatelkou označená rozhodnutí nejsou v rozporu se závěry dosavadní konstantní judikatury, že poučovací povinnost soudu nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (k tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 22/03, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 585/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2998/2013).
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2022
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu