ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.1094.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 1094/2016-335
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně V. F. , zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 171/28, proti žalované Fakultní nemocnici Brno, se sídlem v Brně, Jihlavská 340/20, zastoupené JUDr. Hanou Krejčí, advokátkou se sídlem v Brně, Špitálka 434/23b, za účasti Kooperativy pojišťovny a.s., Vienna Insurance Group , IČO 47116617, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o 2.483.520,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 244 C 69/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2015, č. j. 44 Co 359/2013-294, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 12. 2012, č. j. 244 C 69/2009-216, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni 1.505.240,- Kč s příslušenstvím, ohledně částky 978.280,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně se ve zdravotnickém zařízení žalované podrobila operaci dolních končetin, postižených ischemickou chorobou. Následné komplikace si vyžádaly více než dvě desítky operací a stav žalobkyně je nyní horší než před operací, neboť má trvalé následky v podobě parézy dolních končetin. K námitce žalované, že se žalobkyně před touto operací podrobila neurologické operaci, že její cévní systém byl v nepříznivém stavu a trpěla cukrovkou, soud prvního stupně uvedl, že z provedených znaleckých posudků vyplynulo, že předchozí neurologická operace neměla žádný vliv na stav ischemie nohou. Po první operaci provedené lékaři žalované došlo ke stavu, kdy nebyla hmatatelná pulzace v dolních končetinách, žalobkyně trpěla krutými bolestmi, na což žalovaná včas nereagovala (mohla např. provést vyšetření magnetickou rezonancí) a teprve až následnou operací došlo k nápravě. Při stanovení výše náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“) vyšel soud ze znaleckého posudku MUDr. Gregora, CSc., podle kterého bylo bolestné ohodnoceno 1223,5 body a zvýšeno podle §6 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 440/2001 Sb. o 100 % na 2447 bodů, tj. 293.640,- Kč. ZSU bylo ohodnoceno 2550 body a podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky zvýšeno o 50 % na 3825 bodů, tj. 459.000,- Kč. Celkem tedy znalec stanovil základní výši bolestného a náhrady za ZSU na 752.640,- Kč. Soud podle §7 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. zvýšil základní ohodnocení stanovené znalcem na dvojnásobek, tj. na 1.505.240,- Kč, neboť činnosti, kterým se věnovala žalobkyně před operací (turistika, procházky, zahrádkaření, kultura, péče o vnoučata), jsou omezeny. Dospěl k závěru, že zvýšení náhrady na požadovaný čtyřnásobek není přiměřené, neboť nebylo zjištěno, že by se žalobkyně těmto činnostem věnovala natolik intenzivně, aby to odůvodňovalo přiznání další částky.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 44 Co 359/2013-294, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým rozhodl o úrocích z prodlení z částky 1.505.240,- Kč, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, změnil jej ve výroku o úrocích z prodlení z částky 293.640,- Kč a 459.000,- Kč od 21. 2. 2009 do zaplacení tak, že se žaloba zamítá, dále jej potvrdil ve výroku ohledně částky 36.000,- Kč s úrokem z prodlení a ohledně částky 459.000,- Kč jej změnil tak, že se žaloba zamítá; rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že náklady řízení státu jsou účastníci povinni zaplatit společně a nerozdílně a že žalovaná je povinna zaplatit soudní poplatek. Vyložil, že vyhláška č. 440/2001 Sb. neobsahuje speciální bodové ohodnocení pro parézu, a proto bylo třeba ocenit postižení nejblíže podobnou položkou, jíž je plegie, neboť i částečnou obrnu je třeba považovat ze své podstaty za obrnu. Odvolací soud posoudil okolnosti pro mimořádné zvýšení náhrady za ZSU ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky a uvedl, že takové zvýšení přichází v úvahu jen v mimořádných případech. Z opakovaného výslechu znalce zjistil, že žalobkyně již od roku 2000 trpěla chronickou ischemickou chorobou tepen dolních končetin, její stav se postupně zhoršoval a před operací byla schopna jen pomalé chůze na vzdálenost kolem 500 metrů. Z toho soud dovodil, že uplatnění žalobkyně v životě ani uspokojování jejích potřeb nebylo mimořádné, neboť již před prvním lékařským zákrokem trpěla značnými zdravotními problémy, které její aktivity výrazně omezovaly. Nebýt operace, nemohla by žalobkyně chodit vůbec, ba dokonce mohla přijít o dolní končetiny. Uzavřel, že ztráta očekávaného zlepšení zdravotního stavu není důvodem pro zvýšení náhrady za ZSU, ale je důvodem pro odškodnění vůbec, a proto je náhrada v základní výši dostatečná.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně co do částky 459.000,- Kč změněn tak, že se žaloba zamítá, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka vymezuje tři otázky: 1) zda může být ztráta očekávání zlepšení zdravotního stavu důvodem pro mimořádné zvýšení náhrady za bolest a ZSU, 2) zda je soud povinen se vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, a 3) zda byl správný postup odvolacího soudu v situaci, kdy žalovaná podala dne 28. 3. 2013 odvolání, kterým napadla výrok rozsudku soudu prvního stupně, jehož předmětem byla částka 1.505.240,- Kč, a následným podáním ze dne 11. 3. 2013 odvolání upřesnila tak, že směřuje pouze do částky 495.000,- Kč. K první otázce dovolatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2253/13, z nějž vyplývá, že pod termínem „škoda na zdraví“ se myslí také ztráta jeho očekávaného zlepšení způsobená vadami postupu poskytovatele zdravotní péče, přičemž podle dovolatelky není žádný důvod, proč by to nemohlo být důvodem pro mimořádné zvýšení odškodnění. Ke druhé otázce s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, namítá, že odvolací soud rozhodl o výši náhrady, aniž se jakkoli zabýval mírou zavinění žalované, byť byla v řízení obsáhle tvrzena, prokazována a vyšla najevo; jde o vadu řízení, promítající se do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Ke třetí otázce dovolatelka namítá, že v souladu s §205 odst. 4 o. s. ř. může odvolatel měnit rozsah odvolání pouze v průběhu lhůty k podání odvolání, nikoliv poté; proto měl odvolací soud řízení zastavit podle §207 odst. 2 o. s. ř. Konečně dovolatelka namítá, že ačkoli byla ve sporu úspěšná, nebyla jí přiznána náhrada nákladů řízení. Má za to, že již úspěch v základu nároku je nutno při rozhodování o náhradě nákladů řízení považovat za plný úspěch ve věci. Žalobkyně byla zcela úspěšná v řízení před soudem prvního stupně, a přesto jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř. a že dovolání žalobkyně není přípustné. Postupoval přitom podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.).
Vzhledem k §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Je tedy namístě vyjít ze zákonem založeného a podzákonnou normou dopracovaného systému bodového hodnocení rozsahu nemajetkových újem podle postižením dotčených částí lidského těla, který byl vlastní právní úpravě účinné do 31. 12. 2013. Použití takové metody v pracovněprávním sporu sice podrobil kritice Ústavní soud v odůvodnění nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, avšak ani bodový systém, odkazuje-li na něj zákon, nemusí být nepoužitelný, obzvláště slouží-li především k objektivizaci obtíží poškozeného a nezbavuje-li soud možnosti takto zjištěnou částku upravit a individualizovat (či personalizovat) ji odpovídajícím způsobem s přihlédnutím ke konkrétním poměrům poškozeného tak, aby bylo možno dospět k odůvodněné a proporcionální výši náhrady srovnatelné s případy podobného charakteru. Takový postup jako ústavně konformní ostatně akceptoval Ústavní soud v řadě případů, například usnesením ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1162/15.
Podle §444 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění (odst. 1), a to ve výši určené podle vyhlášky vydané Ministerstvem zdravotnictví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí (odst. 2), tj. vyhlášky č. 440/2001 Sb.
Podle §3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (účinné do 31. 12. 2013), se odškodnění ztížení společenského uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen "následky"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Podle §7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Podle této úpravy představuje odškodnění ZSU již v základní výměře samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Již přiznání základního odškodnění tedy předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku poškození zdraví objektivně omezeny. Zvýšení náhrady podle §7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“). Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008, publikovaný pod C 9037 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“, či usnesení ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4650/2015). Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, které nastavuje kritéria pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém jednotlivém případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007 , nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009 ) nebo je založena na nesprávném právním názoru při aplikaci příslušného ustanovení.
Na základě zjištěného skutkového stavu věci, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§241a odst. 1, odst. 6 o. s. ř. ), lze dovodit, že odvolací soud uvedená základní východiska právní úpravy respektoval a při úvaze o výši náhrady za ZSU posoudil všechny relevantní okolnosti, zejména věk a srovnání aktivit žalobkyně před operací a po ní. Předchozí zapojení do společenského života nehodnotil jako mimořádné, neboť již před operací měla žalobkyně závažné problémy a nemohla se většině činností věnovat v širokém rozsahu. Dovolatelka namítá, že provedenou operací ztratila možnost očekávat zlepšení zdravotního stavu, a to postupem non lege artis ze strany žalované; k tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2253/13. Odvolací soud správně uvedl, že ztrátu očekávaného zlepšení zdravotního stavu nebylo možné hodnotit jako důvod pro zvýšení náhrady za ZSU, ale jako důvod pro její přiznání vůbec. V citovaném nálezu se totiž uvádí, že ztráta očekávaného zlepšení zdraví je vnímána především jako vzniklá škoda (újma), která je jedním z předpokladů odpovědnosti, nikoli jako okolnost pro mimořádné zvýšení náhrady. Nelze přehlédnout ani základní pravidlo, že je třeba přihlédnout, zda a nakolik případně bylo již před škodnou událostí omezeno či ztíženo zapojení poškozeného do společenských činností vlivem předchozích zdravotních problémů. Bylo-li v dané věci zjištěno, že operace byla provedena za účelem odvrácení negativních změn hrozících až ztrátou končetin, přičemž bylo v případě úspěšného provedení možno očekávat určité zlepšení stavu, nikoliv však do stádia zcela zdravých nohou, s nimiž by připadalo do úvahy mimořádné zapojení poškozené do podstatného množství společenských aktivit, důvodně vzal odvolací soud v potaz toto tzv. předchorobí, a i když rozsah ztížení předchozího společenského uplatnění poškozené blíže nekvantifikoval, je z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé, že očekávané zlepšení zdravotního stavu nepovažoval za natolik reálné, aby poškozené umožnilo výrazně rozšířit či prohloubit okruh aktivit. K případům, kdy šíře aktivit, jimž se poškozený před zraněním věnoval a v nichž je nyní omezen či zcela vyloučen, zakládá důvody pro výjimečné zvýšení náhrady za ZSU podle §7 odst. 3 vyhlášky, srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3086/2009, Soubor C 10775, či ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1032/2011, Soubor C 13344.
Neobstojí námitka dovolatelky, že se soudy měly vypořádat se zaviněním žalované, neboť podle ustálené judikatury se v případě obecné odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák. zavinění ve formě nevědomé nedbalosti předpokládá a je na škůdci, aby prokázal, že škodu nezavinil (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 4. 1968, sp. zn. 3 Cz 17/68, publikované pod číslem 34/1969 Sbírky, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1999/2005, Soubor C 5250). Jestliže soudy obou stupňů shledaly odpovědnost žalované za škodu na zdraví žalobkyně, aniž byl nedostatek zavinění žalovanou prokázán, řešily otázku zavinění v souladu s touto úpravou i soudní praxí.
Namítá-li pak žalobkyně, že odvolací soud měl vzít v úvahu zavinění i jako okolnost pro mimořádné zvýšení náhrady podle §7 odst. 3 vyhlášky, je třeba zdůraznit, že odvolací soud řádně odůvodnil, proč nejsou dány důvody pro tento postup, přičemž podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 není forma zavinění na straně škůdce rozhodující pro stanovení výše náhrady za ZSU (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 53/2013, Soubor C 14507).
Konečně je třeba uvést, že celková výše odškodnění (i vzhledem k výraznému předchorobí, které ani úspěšnou operací nemohlo být zcela odstraněno) je srovnatelná s jinými obdobnými případy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1431/2015, Soubor C 14927). Nelze přitom přehlédnout, že v této specifické věci byly velmi podstatnou složkou utrpěné nemajetkové újmy na zdraví zejména opakované a četné bolesti při následných reoperacích, čemuž odpovídá přisouzená náhrada bolestného (pravomocně již soudem prvního stupně) ve výši 587.280,- Kč, která žalobkyni náleží vedle náhrady za ZSU.
Pravidlo obsažené v §142 odst. 3 o. s. ř., jehož aplikace se dovolatelka domáhá ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení, je výjimkou z obecné zásady úspěchu ve věci uplatňované při rozhodování, resp. výjimkou ze zásady částečného úspěchu ve věci, na které je založeno ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. Použití této výjimky připadá do úvahy tehdy, závisí-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku či na úvaze soudu. Úvahou soudu je míněn postup podle §136 o. s. ř., který se uplatní tam, kde je základ nároku dán, avšak jeho výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec. Stejně tak je míněna i závislost rozhodnutí na znaleckém posudku, neboť závisí-li na něm rozhodnutí o základu nároku, nelze podle §142 odst. 3 o. s. ř. postupovat a na místě je vždy aplikace §142 odst. 2 o. s. ř. (srov. Drápal, L., Bureš, J., a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 977). Charakter úvahy soudu ve smyslu §136 o. s. ř. ani závislost rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku, nesplňuje případ, kdy soud činí závěr, zda jsou vůbec splněny podmínky pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. o plné náhradě nákladů řízení se tak použije jen tehdy, jestliže soud při splnění podmínek pro mimořádné zvýšení náhrady svou úvahou určil konkrétní výši plnění pomocí tzv. násobků základního bodového ohodnocení přiměřených charakteru trvalých následků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2699/2013, Soubor C 13654, případně i nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 2365/11, zejména jeho bod 11.).
V posuzovaném případě dospěl odvolací soud k závěru, že odpovědnost žalované za škodu (základ nároku) je dána a žalobkyně má nárok na náhradu za bolest a ZSU, nejsou ovšem splněny mimořádné důvody zvláštního zřetele hodné pro zvýšení náhrady za ZSU nad rámec základního bodového ohodnocení. Jestliže znalecký posudek sloužil k závěru o výši základní náhrady (§7 odst. 1 vyhlášky), pak rozhodnutí o mimořádném zvýšení podle §7 odst. 3 vyhlášky je pouze v rukou soudu; nejde proto o případ, kdy rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku. Je tedy zřejmé, že v posuzované věci odvolací soud učinil právní závěr, že nejsou splněny podmínky uvedené v §7 odst. 3 vyhlášky, tedy posuzoval a zdůvodnil kritéria, která podle vyhlášky a judikatury zakládají důvod pro přiznání mimořádné náhrady, tudíž se ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. neužije.
Dovolatelka namítá, že pro úspěch ve věci postačuje, byla-li úspěšná v základu nároku; tak tomu však není, neboť v případě více uplatněných dílčích nároků se bere v úvahu celá výše náhrady, podle které se stanoví úspěch ve věci. Odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle §142 odst. 2 o. s. ř. tak, že úspěch obou účastnic ve sporu je v zásadě stejný, neboť nepřiznal žalobkyni mimořádné zvýšení náhrady za ZSU podle §7 odst. 3 vyhlášky a stanovil pouze základní výši (459.000,- Kč), ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta (v součtu rozhodnutí soudů obou stupňů 1.197.000,- Kč). I když v daném případě záviselo rozhodnutí na úvaze soudu v dílčím nároku na náhradu za bolest (tam bylo uplatněno 827.520,- Kč a soud prvního stupně pravomocně přiznal poloviční částku) a princip daný ustanovením §142 odst. 3 o. s. ř. by se zde uplatnil, u nároku na náhradu za ZSU je aplikace §142 odst. 2 o. s. ř správná a v celkovém souhrnu a srovnání uplatněné a přiznané výše obou dílčích nároků je poměr úspěchu a neúspěchu z pohledu dovolatelky nanejvýš poloviční, takže poněkud zjednodušený závěr odvolacího soudu je v důsledku věcně správný.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2017
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu