ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.3097.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 3097/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce F. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) R. H. a 2) M. H., zastoupeným advokátem, o vyklizení souboru místností, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 91/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. října 2005, č. j. 26 Co 355/2005-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. června 2005, č. j. 6 C 91/2004-79, zamítl žalobu, aby žalovaní (a všichni, kdo s nimi bydlí) byli povinni vyklidit a vyklizený předat žalobci „soubor místností, sestávající z kuchyně a dvou místností s příslušenstvím, se vstupem v prvním nadzemním podlaží uprostřed v objektu nedokončené stavby č. p. 13 na st. p. 297, zapsané na LV 620 pro obec a k. ú. D.“ (dále jen „předmětný soubor místností“, resp. „soubor místností“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 27. října 2005, č. j. 26 Co 355/2005-141, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud – po doplnění dokazování v odvolacím řízení – vzal z provedených důkazů shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalobce je na základě kupní smlouvy ze dne 12. března 1997 vlastníkem předmětného domu, že dům byl na základě rozhodnutí o přípustnosti stavby vybudován v roce 1966 jako bytový dům se šesti bytovými jednotkami určenými pro ubytování zaměstnanců tehdejšího JZD D., že po dokončení byl předán zápisem ze dne 30. listopadu 1966, že při předání byl přítomen zástupce tehdejšího Okresního národního výboru v T., který vydal povolení k trvalému užívání stavby ke dni jejího předání, že tato skutečnost byla zaznamenána v zápise o předání a převzetí stavby ze dne 30. listopadu 1966, že se nedochovalo povolení k uvedení stavby do trvalého provozu, které mělo být vydáno podle §26 odst. 2 nařízení vlády č. 8/1956 Sb. (dochoval se pouze koncept tohoto rozhodnutí pod č. j. Výst/27421/66-R), že od prosince 1966 je dům nepřetržitě užíván ke stanovenému účelu, tj. k bydlení, a že legitimita tohoto užívání nebyla po dobu třiceti let zpochybňována. Dále – opět ve shodě se soudem prvního stupně – zjistil, že rozhodnutí o přidělení podnikového bytu žalovanému se nedochovalo, že se dochoval evidenční list pro výpočet nájemného ze dne 10. října 1984, dále také rozhodnutí o přidělení podnikového bytu J. Z., které se týkalo jiného bytu umístěného ve stejném domě, a evidenční list pro výpočet nájemného J. Z.; s ohledem na tato skutková zjištění učinil skutkový závěr, že „rozhodnutí o přidělení podnikového bytu ve prospěch žalovaného 1) bylo v souzené věci v roce 1984 vydáno“. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že pro posouzení otázky, zda soubor místností užívaný žalovanými je bytem, je rozhodující kolaudační stav (zde poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 22. října 1999, sp. zn. 20 (správně 2) Cdon 1010/97, a z 29. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 2152/2000); dodal, že vzhledem k době předání stavby nepůjde v daném případě o kolaudační rozhodnutí ve smyslu zákona č. 50/1976 Sb., nýbrž o povolení k uvedení stavby do trvalého užívání podle nařízení vlády č 8/1956 Sb. a vyhlášky č. 243/1957 Ú. L. Poté rovněž dovodil, že „soubor místností, které žalovaní k bydlení užívají … je bytem a je způsobilým předmětem k uzavírání právních vztahů, tj. i práva nájmu (v době před 1. 1. 1992 práva osobního užívání)“. Uvedený závěr odůvodnil konstatováním, že „za situace, kdy byl dohledán písemný koncept správního rozhodnutí a nemovitost byla po dobu 30 let užívána k trvalému bydlení bez námitek správních orgánů i jejich vlastníků, kdy má své číslo popisné a je zapsána jako dokončená stavba v katastru nemovitostí, je možno předpokládat, že rozhodnutí (povolení k uvedení stavby do trvalého užívání) bylo skutečně vydáno a do současné doby se nedochovala jeho písemná podoba“. Dále – s odkazem na ustanovení §135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – rovněž dovodil, že „závěr dle §104 odst. 1 stavebního zákona je oprávněn pro vyřešení předběžné otázky učinit soud“. Dospěl také k závěru, že žalovanému jako zaměstnanci státního statku L. (který dům převzal v souvislosti s delimitací JZD D.) vzniklo v roce 1984 – na základě rozhodnutí o přidělení bytu a následné dohody o odevzdání a převzetí bytu – právo osobního užívání předmětného bytu (ve smyslu ustanovení §153 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. prosince 1991), které se transformovalo (podle §871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném od 1. ledna 1992 – dále jen „obč. zák.“) na právo nájmu bytu svědčící výlučně žalovanému. Jelikož žalovaný je nájemcem předmětného bytu a žalovaná odvíjí své právo byt užívat od nájemního práva žalovaného, žalobu jako nedůvodnou v konečném důsledku zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. V dovolání zrekapituloval průběh řízení, namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a uvedl, že zásadně právně významná je v daném případě otázka, „zda jest možné uzavříti dohodu o odevzdání a převzetí bytu bez vydání pravomocného rozhodnutí o přidělení bytu k tomu oprávněným orgánem“. Podle názoru dovolatele nemohla být dohoda o odevzdání a převzetí bytu platně uzavřena bez předchozího rozhodnutí o přidělení bytu vydaného k tomu příslušným správním orgánem. Ve vztahu k rozhodnutí o přidělení bytu poukázal na řadu konkrétních rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu České republiky a výslovně uvedl, že „rozhodnutí ostatních orgánů příslušných k přidělení bytu podle předpisů o hospodaření s byty mělo stejnou povahu (§1 odst. 2 a §58 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb.); zde odkázal na Občanský zákoník, Komentář, Díl I., vydaný nakladatelstvím Panorama v roce 1987, strana 549. Z důvodů uvedených v dovolání zastává názor, že „místně příslušný národní výbor … nikdy nevydal … žádné rozhodnutí o přidělení bytu žalovanému“, kterému tak vzniklo právo užívání předmětného bytu pouze „na základě zápisu bytové komise“. V této souvislosti uvedl, že právní otázka vzniku práva osobního užívání souboru místností byla – vzhledem k absenci vykonatelného rozhodnutí o přidělení bytu – vyřešena v rozporu s hmotným právem. Dále namítl, že „napadeným rozsudkem bylo v rozporu s hmotným právem rozhodnuto, že ač se dochovala kompletní stavební dokumentace nedokončené stavby, že jest v tomto případě nutno aplikovat ustanovení §104 stavebního zákona a věc právně posoudit tak, že předmětná stavba byla kolaudována ve správním řízení nebo bylo vydáno povolení k užívání předmětné nedokončené stavby“. Současně uvedl, že „řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“, neboť „soud nezachoval rovnost účastníků řízení, využitím procesního postupu odebral žalobci právo na soudní ochranu a spravedlivý proces“ a navíc veškeré závěry soudů jsou „v rozporu s prokázanými skutečnostmi“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., tj. vady dovolatelem rovněž namítané, (a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Ve vztahu k otázce vzniku práva osobního užívání souboru místností (následně transformovaného na právo nájmu) zastává dovolací soud názor, že dovoláním formálně uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl nijak obsahově konkretizován. Žalobce netvrdil, že odvolací soud posoudil věc podle ustanovení, které na ni nedopadá, že použité ustanovení nesprávně vyložil, popřípadě je na daný případ nesprávně aplikoval. Ve skutečnosti odvolacímu soudu vytkl, že dospěl k nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Touto námitkou však fakticky neuplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), nýbrž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Výtka nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) je tak založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, neboť ve skutečnosti dovolatel brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel ve vztahu k otázce vzniku práva osobního užívání souboru místností ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěru, že žalovanému vzniklo právo osobního užívání souboru místností následně transformované na právo nájmu, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadený rozsudek je založen rovněž na právním závěru, že „soubor místností, které žalovaní k bydlení užívají … je bytem …“. Dovolatel správnost uvedeného právního závěru v dovolání napadl. Z pohledu dovoláním napadeného rozsudku by proto mohlo jít o otázku zásadního právního významu. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.
Je nepochybné, že v soudní praxi je konstantně zastáván názor, že při posouzení otázky, zda je soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost) bytem, je nutno vycházet ze stavebněprávních předpisů; rozhodující je přitom kolaudační stav, nikoliv faktický způsob jejich užívání (srov. Občanský zákoník, komentář, 1. vydání, SEVT Praha 1991, str. 510, Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M., Vodička, A. a kolektiv, Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck, Praha 1994, 2. vydání, str. 484, shodně též např. 3. vydání, 1996, str. 601 a 6. vydání, 2001, str. 1068). Tomuto názoru koresponduje i vymezení pojmu „byt“ v rozhodnutích Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97, dovodil právní závěr, že vymezení bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu §118 odst. 2 obč. zák. zásadně předpokládá pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že soubor místností (popřípadě jednotlivá místnost) je způsobilý k trvalému užívání a je určen k trvalému bydlení. K uvedenému závěru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 29. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 2152/2000, v němž dovodil, že pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu §118 odst. 2 obč. zák. je účelové určení místností, které byt tvoří, k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu. Zbývá dodat, že ústavní stížnost, podanou proti citovanému rozhodnutí, Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 7. ledna 2002, sp. zn. IV. ÚS 611/01. K obsahově stejnému závěru Nejvyšší soud dospěl rovněž v rozsudku ze dne 29. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, uveřejněném pod č. 90 v sešitě č. 10 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovodil, že bytem se pro účely právního vztahu nájmu bytu (§685 a násl. obč. zák.) rozumí soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k bydlení; rozhodující je tedy právní stav založený pravomocným rozhodnutím o povolení užívání stavby (§76 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů), případně o změně účelu jejího užívání (§85 citovaného zákona), nikoli faktický stav v užívání nebo vůle účastníků smlouvy. O tom, že právní praxe je v tomto ohledu ustálena, svědčí také závěry, které Nejvyšší soud dovodil i v dalších svých rozhodnutích (srov. např. rozsudky z 30. července 2001, sp. zn. 28 Cdo 1080/2001, z 6. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 1509/2000, sp. zn. 26 Cdo 1166/2000, sp. zn. 26 Cdo 381/2000, ze 14. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 882/2000, ze 17. července 2003, sp. zn. 26 Cdo 2317/2002, z 8. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 1158/2003, a usnesení z 9. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 770/2002).
Vzhledem k uvedené judikatuře lze dát dovolateli za pravdu v tom, že při posouzení, zda jde v konkrétním případě o byt, je zapotřebí vycházet ze stavebněprávních předpisů; rozhodující je tedy kolaudační stav, nikoliv faktický způsob užívání.
V posuzovaném případě povolení k uvedení stavby do trvalého užívání podle nařízení vlády č 8/1956 Sb. a vyhlášky č. 243/1957 Ú. L. (a ani rozhodnutí stavebního úřadu o změně účelu užívání sporných prostor) předloženo nebylo. Dochovalo se ale rozhodnutí o přípustnosti stavby, podle něhož byl dům vybudován v roce 1966 jako bytový dům se šesti bytovými jednotkami určenými pro ubytování zaměstnanců tehdejšího JZD D., zápis o předání stavby po jejím dokončení ze dne 30. listopadu 1966, z něhož vyplývá, že při předání byl přítomen zástupce tehdejšího Okresního národního výboru v T., který vydal povolení k trvalému užívání stavby ke dni jejího předání, a koncept povolení k uvedení stavby do trvalého provozu pod č. j. Výst/27421/66-R; kromě toho je nepochybné, že od prosince 1966 je dům nepřetržitě užíván ke stanovenému účelu, tj. k bydlení, a že legitimita tohoto užívání nebyla po dobu třiceti let zpochybňována. Vyšel-li odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – při posuzování charakteru sporných prostor správně z těchto (jiných) – především listinných – důkazů a dospěl-li po jejich vyhodnocení k závěru, že „soubor místností, které žalovaní k bydlení užívají … je bytem a je způsobilým předmětem k uzavírání právních vztahů, tj. i práva nájmu (v době před 1. 1. 1992 práva osobního užívání)“, nelze mu nic úspěšně vytýkat. Je přitom nerozhodné, že v uvedených souvislostech (nesprávně) odkázal rovněž na ustanovení §104 odst. 1 stavebního zákona; z dikce citovaného ustanovení totiž vyplývá, že tam stanovená právní domněnka se uplatní pouze podpůrně, a to v případě, kdy se nedochovaly žádné doklady, z nichž by bylo možno zjistit účel, pro který bylo povoleno užívání stavby (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 16. června 2005, sp. zn. 26 Cdo 1538/2004, a z 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 2724/2004).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Žalobce z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalobci právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. dubna 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu