ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.3968.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 3968/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce I. P. , zastoupeného JUDr. Martinem Šenkýřem, advokátem se sídlem Praha 6, Na Viničních horách 1834/24, proti žalované NIEVO, s.r.o. , se sídlem Praha 2, Mánesova 16/711, IČ: 63985420, zastoupené JUDr. Taťánou Kozákovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 18, o zaplacení částky 235.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 44/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2013, č. j. 58 Co 195/2013-215, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce podal včasné dovolání proti rozsudku ze dne 20. 6. 2013, č.j. 58 Co 195/2013-215, jímž Městský soud v Praze (odvolací soud) změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (soudu prvního stupně) ze dne 23. 1. 2013, č.j. 16 C 44/2010-179, ve vyhovujícím výroku I., kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 235.000,- Kč (jež představovala smluvní pokutu) s příslušenstvím a rozhodnuto o nákladech řízení, tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Dovolání není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., a část první, článek II. bod 2 zákona č. 293/12013 Sb.) – dále jen „o.s.ř.“, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o.s.ř.).
Dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem v tom, že ujednání o smluvní pokutě sjednané v dohodě o ukončení nájmu ve výši 5.000,- Kč za každý den prodlení žalovaného (pronajímatele) s převzetím bytu od žalobce (nájemce) shledal neplatným pro rozpor s dobrými mravy podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění do 31. 12. 2013 (srov. §3073 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) – dále též jen „obč.zák.“, čímž se odchýlil do ustálené praxe dovolacího soudu.
Judikatura dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 31. 3. 1998, sp.zn. 3 Cdon 1398/96, z 21. 1. 2002, sp.zn. 33 Odo 771/2001, z 30. 11. 2004, sp.zn. 32 Odo 1113/2003, z 30. 10. 2008, sp.zn. 32 Cdo 815/2007, a z 31. 8. 2011, sp.zn. 33 Cdo 1216/2010) je ustálena v názoru, že institut smluvní pokuty zakotvený v ustanovení §544 a §545 obč.zák. je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Smluvní pokuta je tedy peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda. Pokutu lze dohodnout jak pro případ nesplnění vůbec, tak pro případ porušení jakékoliv jiné smluvní povinnosti. Judikatura dovolacího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 11. 8. 2005, sp.zn. 33 Odo 875/2005, z 23. 10. 2006, sp.zn. 33 Odo 1385/2004, z 28. 6. 2007, sp.zn. 33 Cdo 2239/2007, a z 12. 1. 2010, sp.zn. 33 Cdo 296/2008) je rovněž jednotná v názoru, že v občanskoprávních vztazích – na rozdíl od obchodněprávních vztahů – není soud oprávněn snížit účastníky sjednanou výši smluvní pokuty aplikací §3 odst. 1 obč.zák. a na základě úvahy o nepřiměřené výši pokuty částečně nevyhovět požadavku na její zaplacení tím, že výkon práva v tomto rozsahu odporuje dobrým mravům. Může jen posoudit ujednání o smluvní pokutě jako platné nebo neplatné z důvodu jeho souladu či rozporu s dobrými mravy podle §39 obč.zák. a shodně i výkon práva na smluvní pokutu lze podle §3 odst. 1 obč.zák. hodnotit jako příčící se dobrým mravům. Protože pro posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy podle §39 obč.zák., zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, závisí vymezení hypotézy právní normy v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). V souvislosti s výší smluvní pokuty je také třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, a musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši. Smluvní pokuta, jejíž výše výrazně převyšuje výši skutečně vzniklé škody, je nepřiměřená a pro rozpor s dobrými mravy neplatná. Při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty soud přihlíží zejména k jejímu účelu, k okolnostem, za nichž byla sjednána, k charakteru, příp. hodnotě zajištěného závazku, ke vzájemnému poměru hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty apod. Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posuzovat z pohledu zajištěné povinnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 11. 2003, sp.zn. 33 Odo 890/2002, z 11. 8. 2005, sp.zn. 33 Odo 875/2005, z 16. 7. 2008, sp.zn. 28 Cdo 3714/2007, z 28. 4. 2011, sp.zn. 33 Cdo 4986/2009, a z 30.1. 2012, sp.zn. 33 Cdo 4932/2010). Odvolací soud se při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty od výše uvedené judikatury dovolacího soudu neodchýlil. Nelze se ztotožnit s námitkou dovolatele, že by posuzoval otázku neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy jen z hlediska její uhrazovací funkce, naopak z obsahu jeho rozhodnutí vyplývá, že přihlédl i k celkovým okolnostem úkonu, k účelu smluvní pokuty a k charakteru zajištěné povinnosti. Je však pravdou, že za situace, kdy žalobce netvrdil, že mu porušením povinnosti ze strany žalovaného skutečně nějaká škoda vznikla, bylo posouzení přiměřenosti smluvní pokuty z hlediska její uhrazovací funkce v dané věci zásadní. Jak vyplývá z výše uvedené judikatury (viz rozhodnutí 33 Odo 890/2002, na které odkázal i odvolací soud) skutečnost, že smluvní pokuta výrazně převyšuje vzniklou škodu, totiž způsobuje její neplatnost pro rozpor s dobrými mravy. Napadené rozhodnutí pak není ani v rozporu s judikaturou týkající se dobrých mravů, na niž poukazoval dovolatel. Ostatní rozhodnutí dovolacího soudu citovaná dovolatelem pak na danou věc nedopadají; rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 2677/2011 a sp.zn. 30 Cdo 2944/2012, resp. sp.zn. 22 Cdo 871/2000 proto, že odvolací soud nevyvozoval neplatnost ujednání o smluvní pokutě z jednání žalobce jako jedné ze smluvních stran (jak se nesprávně domnívá dovolatel), rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 23 Cdo 4784/2008, a sp.zn. 33 Cdo 3368/2008, pak proto, že výsledná výše smluvní pokuty nebyla v daném případě způsobena dlouhodobým prodlením žalovaného (prodlení trvalo zhruba 1 a půl měsíce) a závěr odvolacího soudu o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy nebyl založen pouze na samotné výši smluvní pokuty.
Dalšími námitkami dovolatel uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod, neboť směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, a dovolací soud se jimi proto nezabýval.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. března 2014
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu