ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.979.2006.1
sp. zn. 26 Odo 979/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce J. R., zastoupeného advokátem , proti žalované M. H. (dříve V.), zastoupené advokátkou , o zaplacení 1.256.950,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 89/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2006, č. j. 11 Co 444/2005-134, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 3. 5. 1999 se domáhal žalobce zaplacení 200.000,- Kč jako dluhu ze smlouvy o půjčce, dále smluvní pokuty ve výši 0,5 % za každý den prodlení se splněním dluhu z půjčky a 18 % úroku z prodlení. Usnesením ze dne 13. 11. 2000, č. j. 12 C 1/2000-33, Obvodní soud pro Prahu 7 zastavil (v důsledku zpětvzetí části žaloby) řízení „ohledně částky 200.000,- Kč s příslušenstvím“, rozhodl o nákladech řízení a o vrácení soudního poplatku žalobci. Dalším usnesením z téhož dne 13. 11. 2000, č. j. 12 C 1/2000-34, vyloučil návrh na zaplacení smluvní pokuty v kapitalizované částce 1.256.950,- Kč k samostatnému projednání a rozhodnutí. Vyloučený nárok byl nadále veden pod sp. zn. 12 C 89/2001.
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 2. 2005, č. j. 12 C 89/2001- 99, výrokem pod bodem I. uložil žalované zaplatit žalobci 270.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem pod bodem II. zamítl žalobu o zaplacení 986.950,- Kč, výrokem pod bodem III. zavázal žalovanou zaplatit státu soudní poplatek 10.800,- Kč a výrokem pod bodem IV. rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (odvolací soud) k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o soudním poplatku; ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že J. N. jako věřitel a žalovaná jako dlužník uzavřely dne 12. 4. 1996 „Smlouvu o půjčce“ (dále též „předmětná smlouva“), podle které J. N. poskytla žalované 230.000,- Kč a žalovaná se jí zavázala peníze vrátit nejpozději do 12. 5. 1996. Pro případ prodlení žalované se splněním dluhu si sjednaly smluvní pokutu „ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý byť jen započatý den prodlení“ s tím, že úrok z prodlení tím není dotčen. Podle předmětné smlouvy byla dlužná částka zajištěna směnkou vystavenou na částku 230.000,- Kč splatnou 12. 5. 1996 a ručitelským závazkem M. B. Smlouvou ze dne 17. 3. 1998 J. N. postoupila pohledávku ze smlouvy o půjčce žalobci a dopisem ze dne 17. 3. 1998 postoupení oznámila žalované. Dne 25. 5. 2004 žalovaná písemně uznala závazek ze smluvní pokuty co do důvodu i výše a přislíbila ho splatit v měsíčních splátkách do 15. 12. 2004. Téhož dne žalobce a žalovaná uzavřeli „dohodu o narovnání“, kterou: „narovnávají sporné vztahy mezi nimi tak, že dlužník se zavazuje zaplatit věřiteli částku 300.000,- Kč, slovy třistatisíckorunčeských, čímž budou jejich sporné vztahy popsané v bodě I“ – týkající se nároku na smluvní pokutu 1.256.950,- Kč uplatňovanou v řízení před soudem za období od 13. 3. 1996 (správně 13. 5. 1996) do 4. 5. 1998 ve výši 0,5 % denně z částky 230.000,- Kč a za období od 5. 5. 1998 do 3. 5. 1999 ve výši 0,5 % denně z částky 200.000,- Kč – „vyrovnány a po zaplacení této částky nebudou vůči sobě mít z uvedeného titulu žádné nároky“. Uvedenou částku se žalovaná v dohodě o narovnání zavázala poskytnout tak, že před podpisem smlouvy zaplatila 30.000,- Kč a zbývajících 270.000,- Kč se zavázala zaplatit v měsíčních splátkách ve výši 40.000,- Kč vždy do 15. dne v měsíci předem počínaje měsícem červnem 2004 pod ztrátou výhody splátek.
Soudy obou stupňů posoudily uplatněný nárok jako plnění z dohody o narovnání podle §585 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“ a dovodily, že dohodou o narovnání účastníci nahradili původní práva a povinnosti ze smluvní pokuty novým závazkem (vzhledem k výše uvedenému soud prvního stupně zamítl žalobu v té části, ve které neměla oporu v dohodě o narovnání, tento výrok nebyl napaden odvoláním a nabyl právní moci). Odvolací soud pak v odůvodnění vyložil, že smyslem dohody o narovnání je odstranění spornosti nebo pochybnosti vzájemných práv a povinností tím, že jsou zrušeny a nahrazeny novými. Sporností práv a povinností se míní rozdílný názor účastníků na otázku existence závazku, platnosti závazku apod. Spornost může být skutková i právní. Dospěl proto k závěru, že platnému narovnání nebrání ani neplatnost dohody, která narovnání předchází. S poukazem na ustanovení §586 odst. 2 obč. zák. neshledal relevantní námitku žalované o nedostatku dobré víry na straně žalobce, neboť požadavek dobré víry je třeba vztáhnout k narovnání a nikoliv k dohodě, která předchází narovnání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustností dovolání se nezabývala a jako dovolací důvod uplatnila (podle obsahu §41 odst. 2 o.s.ř.) nesprávné právní posouzení věci - §241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“ Spatřovala je v tom, že odvolací soud na daný případ nesprávně použil ustanovení §586 odst. 2 obč. zák. Poukazovala na to, že bylo-li ujednání o smluvní pokutě v rozporu s dobrými mravy, pak bylo absolutně neplatné již od samého počátku a nejde o skutečnost, která by vyšla najevo až po uzavření dohody o narovnání. Z neplatného ujednání nemohlo vzejít právo, které by mohlo být předmětem narovnání. Žalobce proto ani nemohl být při sjednávání narovnání v dobré víře o tom, že mu právo (které z ujednání o smluvní pokutě nevzniklo) náleží. V dovolání též namítala nedostatek dobré víry při narovnání na své straně. Navrhla, aby dovolací soud „rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobu zamítl“.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 11. ledna 2006, tedy po 1. dubnu, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (srov. čl. II., bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Dovolatelka prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nastolila k řešení právní otázku, jíž přisuzuje zásadní právní význam, a to zda uzavření smlouvy (jež předchází narovnání), která je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy a nezaložila právo, jež bylo předmětem narovnání, vylučuje aplikaci ustanovení §586 odst. 2 obč. zák.
Již v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2001, č.j. 9 Cmo 601/2000-73, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 8, sešit 1, ročník 2003, byl vysloven závěr, že v důsledku uzavření dohody o narovnání podle §585 a následujících obč. zák. není zapotřebí prokazovat existenci dluhu předcházejícího narovnání, neboť narovnání nahrazuje předchozí závazek, takže dřívější závazek zaniká a vzniká závazek nový. K témuž závěru se v rozhodovací praxi přiklonil i Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 29 Odo 415/2001) a k obdobnému závěru dospěl i Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 13/2000, kde uvedl, že institut narovnání slouží především k tomu, aby se předešlo dalším sporům a jeho účelem není zjištění, jak se věci mají, ale odstranění pochybností tím, že se původní závazek, ve kterém se sporné právo vyskytlo, ruší a nahrazuje závazkem novým.
Ze znění ustanovení §586 odst. 2 o.s.ř. pak vyplývá, že narovnáním lze založit právo i tam, kde původně nebylo. Jestliže totiž některá ze stran dohodnuté právo v době sjednání narovnání neměla a vyjde-li to dodatečně najevo, nepozbývá narovnání platnosti, bylo-li sjednáno (oboustranně) v dobré víře. Skutečnost, že právo objektivně nevzniklo, tedy nevylučuje narovnání domnělého práva, když jistota o jeho neexistenci nastala po narovnání. K tomu srovnej i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 976/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 3008 ve svazku 31, kde Nejvyšší soud uvedl, že ustanovení §586 odst. 2 obč. zák. se týká případů, kdy strany při narovnání vycházely z domnělého práva jedné strany, přičemž není rozhodné, zda skutečnost, z níž neexistence pohledávky vyplývá, zde byla již v době uzavření dohody. Popřípadě rozsudek ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 29 Odo 308/2004, kde Nejvyšší soud vyložil, že ochrany domnělého práva ve smyslu §586 odst. 2 obč. zák. se může domáhat i ten účastník, který si byl vědom vad smlouvy předcházející dohodě o narovnání a z této smlouvy při uzavírání dohody o narovnání vycházel. Pokud tedy odvolací soud dovodil, že okolnost, že žalobkyně sjednala výši smluvní pokuty v rozporu s dobrými mravy, ji předem nevylučuje z možnosti platného narovnání takového práva za použití ustanovení §586 odst. 2 obč. zák., respektive že předem nevylučuje její dobrou víru při narovnání, jde o standardní výklad odpovídající judikatuře dovolacího soudu. Řešení této otázky nelze přiznat zásadní právní význam.
Pokud žalovaná v dovolání namítá nedostatek dobré víry při narovnání neexistujícího závazku u sebe, přehlíží, že podle §241a odst. 4 o.s.ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Se zřetelem k uvedenému je třeba uzavřít, že v dané věci není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Pro úplnnost pokládá dovolací soud za potřebné dodat, že rozhodovací praxe je již ustálena v tom, že smluvní pokutu lze platně sjednat i tak, že její výše se bude odvíjet též od doby, po kterou bude trvat porušení smluvní povinnosti, a že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck pod C 675 svazek 9, popř. jeho rozhodnutí ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. 33 Odo 588/2003). Stejně tak i v otázce úměry sankční sazby se rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálila v tom, že ujednání o smluvní pokutě ve výši do 0,5 % denně není zpravidla považováno za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 422/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, popřípadě odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005). Řešení této otázky však nebylo učiněno předmětem dovolacího přezkumu a rozhodnutí odvolacího soudu lze podle §242 odst. 3 o.s.ř. přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a že řízení nebylo již dříve skončeno, nerozhodoval Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48, ročník 2003, sešit 6).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu