ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1153.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 1153/2018-193
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Biskupství ostravsko-opavského , se sídlem v Ostravě, Kostelní náměstí 3172/1, identifikační číslo osoby: 65468953, zastoupeného Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8, proti žalovanému Lesy České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, identifikační číslo osoby: 42196451, s adresou pro doručování Lesy České republiky, s. p., Krajské ředitelství Frýdek-Místek, Frýdek-Místek, Nádražní 2811, za účasti Povodí Odry, státního podniku, se sídlem v Ostravě, Varenská 3101/49, identifikační číslo osoby: 70890021, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 10 C 48/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. října 2017, č. j. 71 Co 195/2017-126, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný a vedlejší účastník na straně žalovaného jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Romana Krakovky, advokáta se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaného výrokem I. rozsudku ze dne 27. 10. 2017, č. j. 71 Co 195/2017-126, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. 3. 2017, č. j. 10 C 48/2016-85, jímž podle §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), nahradil projev vůle žalovaného s uzavřením dohody o vydání pozemku parc. č. XY (vodní plocha), zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY (dále „předmětný pozemek“), jejíž znění uvedl ve výroku I., a jímž ve výroku II. žalovanému a vedlejšímu účastníku uložil povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 18.286,- Kč k rukám jeho zástupce. Dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6.776,- Kč k rukám jeho zástupce (výrok II.).
Odvolací soud převzal skutkový stav takto zjištěný soudem prvního stupně, že
- žalobce je právním nástupcem Arcibiskupství olomouckého, které vlastnilo nemovitosti zapsané ve vložce č. XY Moravských zemských desek, mimo jiné i pozemky původ pozemkový katastr parc. č. XY, vše v katastrálním území XY (dnes katastrální území XY), a to až do 1. 3. 1948, kdy přešly do vlastnictví státu postupem dle zákona č. 142/1947 Sb. o revisi první pozemkové reformy, ve znění pozdějších předpisů, přičemž z výše uvedených pozemků vznikl předmětný pozemek parc. č. XY, který je ve vlastnictví České republiky s právem hospodaření žalovaného,
- žalobce vyzval žalovaného k vydání označeného pozemku (výzvou doručenou mu dne 20. 2. 2013). Státní pozemkový úřad zamítl návrh žalobce na vydání předmětného pozemku s odůvodněním, že se nejedná o zemědělské nemovitosti, a žalobce odkázal na postup podle §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.
- předmětný pozemek je korytem vodního toku Bílá Ostravice, na němž byl již v 19. století vybudován k akumulaci vody za účelem splavování dříví Bedřichův klauz, tvořený kamennou hrází vyplněnou betonem a kamením, výpustí a zděným přepadem, jenž byl v letech 2002–2005 zrekonstruován, přičemž rozměry nádrže zůstaly zachovány.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě není dána překážka vydání předmětného pozemku z důvodu jeho zastavěnosti §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., neboť stavba vodního díla na předmětném vodním toku není samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu, ale jedná se o součást pozemku (§120 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“), že se jedná se o stavební úpravu koryta potoka sloužící ke zlepšení kvality pozemku, zajišťující jeho zpevnění, retenci vody v krajině, funkci protierozní, protipožární, krajinotvornou a umožňující migraci živočichů v potoku a ochranu před povodněmi a že tuto stavbu vodního díla nelze od pozemku oddělit bez jeho znehodnocení a nelze ji užívat jako samostatnou věc, pročež se nejedná o zastavěný pozemek ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně zdůraznil, že vodní dílo Bedřichův klauz bylo vybudováno před obdobím majetkové křivdy, existovalo v době majetkové křivdy a navíc nelze rekonstrukci považovat za výstavbu či vybudování nového vodního díla za účelem funkční vázanosti na vodní nádrž Šance. Ani po rekonstrukci se tudíž Bedřichův klauz nestal samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu. Současně dovodil, že je zcela přirozené, že se v čase funkce Bedřichova Klauzu změnila a že nyní tato stavba slouží jako doprovodné zařízení ke jmenované vodní nádrži. Je přitom schopna zachycovat nečistoty (splaveniny), které by jinak do vodní nádrže přitékaly a musely by být odstraněny jiným způsobem. Nynější využití Bedřichova Klauzu (stejně jako dalších obdobných staveb v dané lokalitě) však nestýká žádný podklad pro vyslovení závěru, že jde o novou stavbu spojenou s vodní nádrží Šance. Odvolací soud rovněž přisvědčil – v reakci na odvolací námitku žalovaného - správnosti závěru soudu prvního stupně, že u žalob na nahrazení projevu vůle, o níž bylo v projednávané věci rozhodováno, nemusí žalobce prokazovat existenci naléhavého právního zájmu jako je tomu v případě žaloby na určení (ledaže podání takové žaloby plyne přímo ze zákona). Žalobce jako případný vlastník předmětného pozemku pak bude ve smyslu §1 odst. 1 a 2 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (zákon o vodách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 254/2001 Sb.“), při výkonu práv a povinností podléhat režimu citovaného zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalovaný dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i v existenci otázky dosud judikaturou Nejvyššího soudu neřešené. Předně nesouhlasí s tím, že by vydání předmětné nemovitosti nebránila překážka zastavěnosti pozemku ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Napadený rozsudek odvolacího soudu je dle mínění dovolatele založen na restriktivním výkladu citovaného ustanovení, a proto je nesprávný. Má za to, že stavba na předmětném pozemku je samostatnou věcí v pojetí občanského práva (§120 obč. zák.), přičemž stavbou v občanskoprávním smyslu se rozumí výsledek stavební činnosti tak, jak ji chápe stavební zákon, k čemuž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98 (označené rozsudky, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Vyslovil názor (podporovaný poukazem na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 47 A 23/2012), že stavba vodního díla v souzené věci je ve smyslu §59a zákona č. 254/2001 Sb., samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu, a proto se tedy dovolacího soudu táže, zda lze nebo nelze z ustanovení §59a zákona č. 254/2001 Sb. dovodit soukromoprávní aspekt prokazující existenci vodního díla vybudovaného před 1. 1. 2002 (obdobně jako v uvedené žalované věci) jako věci samostatné v občanskoprávní rovině. Právní hodnocení věci je podle dovolatele postaveno výlučně na rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, a to bez ohledu na to, že se týká tenisového dvorce, který nemůže nikdy plnit účel stavby ve veřejném zájmu ve srovnání se stavbou předmětného vodního díla sloužícího jako protipovodňová stavba na vodním toku; odvolací soud se tak odklonil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, jenž definuje také hráz (byť rybníků) za možný samostatný předmět občanskoprávních vztahů. Namítá, že se odvolací soud vyhnul právní kvalifikaci, za jakých podmínek by stavba vodního díla dle §55 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb. mohla být samostatnou věcí, a pouze konstatoval, že vodní dílo nikdy nemůže mít charakter samostatné věci v občanskoprávním smyslu.
K vyřešení dovolacímu soudu dovolatel předkládá rovněž otázku zastavěnosti pozemků dle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. ve vztahu k pojmům zachování funkčních celků a funkční souvislosti. Tvrdí, že funkční souvislost vydávaných pozemků nemůže být odvozována z toho, že zde v rozhodném období existovala vlastnická jednota dotčených pozemků dle výzvy žalobce, neboť by se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž souvislost právní (vlastnickou). Funkční souvislost vydávaných nemovitostí ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. může vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi jejich hospodářského využívání, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území. Dovolatel podotýká, že i tzv. rekonstrukce stavby může vyvolat právní účinky vzniku nové stavby v občanskoprávní rovině, vždy je přitom nutné posuzovat konkrétní situaci (odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13).
Dále dovolatel klade otázku, zda nárok oprávněné osoby na vydání věcí dle zákona č. 428/2012 Sb. převažuje, či nikoli nad veřejným zájmem na nevydání pozemků zastavěných stavbami vodních děl. S odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 10. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 15/96, a ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, dovolatel poukázal na to, že vztah mezi funkcí předmětných pozemků jako součástí veřejného statku a potenciální realizací restitučního nároku je nutné rozhodnout ve prospěch veřejného statku.
V neposlední řadě se dovolatel táže, zda ustanovení §127 odst. 1 ve vazbě s ustanovením §127 odst. 5 zákona č. 254/2001 Sb. v návaznosti na původní Ústavu platnou do 31. 12. 1992 nevylučuje restituci žalovaného pozemku. Závěrem pak namítá rozpor s judikaturou dovolacího soudu týkající se aplikace §95 a §96 o. s. ř., neboť v usnesení, jímž byla připuštěna změna žaloby, ačkoli se mělo jednat o částečné zpětvzetí žaloby, absentovalo poučení o právu podat opravný prostředek. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil §243d písm. b) o. s. ř. tak, že žaloba, kterou se žalobce domáhá, aby soud nahradil souhlas žalovaného s dohodou specifikovanou ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, se zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení, nebo aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že podané dovolání považuje za nepřípustné a zjevně bezdůvodné. Námitky žalovaného proti vydání předmětného pozemku označuje za nedůvodné, neboť tzv. Bedřichův klauz na vodním toku Bílá Ostravice představuje stavební úpravu povrchu pozemku sloužící ke zlepšení kvality pozemku, tudíž se nejedná o samostatnou věc schopnou samostatného užívání, nýbrž toliko o součást příslušného pozemku. Současně odkázal na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, jakož i soudů krajských a okresních. Nejvyššímu soudu navrhuje, aby dovolání žalovaného odmítl a aby žalobci přiznal nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. 10. 2017 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné. Dovolatelem předestřené otázky hmotného práva, týkající se dosahu „výlukového“ ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. ve vztahu k vodním dílům ve smyslu §55 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., byly v obdobném kontextu (za skutkových poměrů obdobných poměrům nyní projednávané věci) již v mezidobí zodpovězeny (vyřešeny) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, na nějž následně odkázala další rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1866/2018). S jeho závěry je právní posouzení věci napadeným rozsudkem odvolacího soudu bezezbytku konformní, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení těchto (dovolacím soudem) již vyřešených právních otázek.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že při aplikaci ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. lze přiměřeně zohlednit i závěry dovozené v rámci výkladu obdobného ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2245/2018). Pro účely ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě se přitom za stavbu považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást jiné věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 821/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 521/2006, nebo též dovolatelem vzpomínaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98). Stavbu z hlediska občanského práva hmotného nelze tedy ztotožňovat s pojmem stavba, jak jej znají předpisy práva správního, např. stavebního nebo vodohospodářského (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4378/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014).
Z výše zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, vyplývá, že „pro zodpovězení otázky, zda je dána překážka vydání sporného pozemku v důsledku úpravy koryta vodního toku na něm se nacházejícího, je klíčové to, jestli realizované stavební prvky měly charakter samostatných staveb v soukromoprávním smyslu nebo se jednalo o pouhé zpracování povrchu. Tento problém je pak determinován mimo jiné faktickou a hospodářskou oddělitelností provedených úprav od pozemku, účelností jejich samostatné existence jako předmětu právních vztahů i možností stanovení, kde končí pozemek a začíná stavba (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2344/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1535/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014). Právní úvahy týkající se soukromoprávní samostatnosti stavby by pak dovolací soud mohl zpochybnit toliko v případě jejich zjevné nepřiměřenosti“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1671/2014).
Závěr odvolacího soudu, který zohlednil charakter stavby, tzv. Bedřichova klauzu na vodním toku Bílá Ostravice, spočívající především ve zpevnění břehů a dna vodního toku betonem, vytvoření odvodňovacího příkopu a migračního přechodu, nelze považovat za zjevně nepřiměřený, a to i s přihlédnutím k ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu konstatující, že stavby, jimiž se upravují nebo mění koryta vodních toků, samostatnými věcmi ve smyslu soukromoprávním zpravidla nejsou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1121/2008, jenž byl publikován pod č. 65/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4378/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 165/2004).
Dále nelze souhlasit s námitkou dovolatele o nutnosti respektovat zachování zásady funkčního celku předmětného pozemku s majetkem státu, tedy s okolními pozemky, jelikož dovolatel je povinnou osobou podle §4 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., nikoli podle §4 písm. c) nebo d) tohoto zákona. Vydání nemovité věci ve vlastnictví státu, jež náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5 zákona
č. 428/2012 Sb., se tudíž řídí §6 zákona č. 428/2012 Sb. Ustanovení §7 zákona
č. 428/2012 Sb., jež upravuje vydávání věcí ostatními povinnými osobami, tedy na nyní projednávanou věc nedopadá. Přiléhavost postrádá argumentace dovolatele k této problematice též proto, že stavba na předmětném pozemku není samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu, nýbrž jeho součástí, jak již bylo shora uvedeno.
Na řešení dalších otázek dovolatelem vymezených [splnění podmínek pro aplikaci výlukového ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. v závislosti na povinnosti vyplývající pro vlastníka pozemku z ustanovení §59a zákona č. 254/2001 Sb. (přijatého v souvislosti s novou soukromoprávní úpravou zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem) a dále vzhledem k tomu, že by v případě vydání pozemku nemohla oprávněná osoba realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění a zůstalo by jí tak zachováno pouze tzv. holé vlastnictví a rovněž, pokud jde o pochybení soudu prvního stupně při rozhodování o připuštění změny žaloby] rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, a proto nemohla být z jejich podnětu přípustnost dovolání založena (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z vágně formulovaného tvrzení, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka „zda ustanovení §127 odst. 1 ve vazbě s ustanovením §127 odst. 5 zákona č. 254/2001 Sb. v návaznosti na původní Ústavu platnou do 31. 12. 1992 nevylučuje restituci žalovaného pozemku.“ Kromě toho, že na řešení takové otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, dovolatel s požadavkem na řešení otázky navíc nespojil v dovolání vůbec žádnou argumentaci. Odkázal-li v této souvislosti na námitky uplatněné v soudním řízení, pak jejich zohlednění, aniž by byly explicitně formulovány v dovolání, je v dovolacím řízení zapovězeno (srovnej §241a odst. 4 o. s. ř.).
Pokud dovolatel podal dovolání proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, pak se dovolací soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení II. a ve vztahu k části výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i výroku o nákladech prvostupňového řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalovaného není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný a vedlejší účastník na straně žalovaného povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 4. 2. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu