ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1645.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1645/2021-376
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) T. Č. , nar. XY, a b) A. Č. , nar. XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Lenkou Rivolovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Na Truhlářce 1455/13, s adresou pro doručování Mladá Boleslav, Hrubínova 204, proti žalovaným 1. J. Š. , nar. XY, bytem XY, a 2. A. B. , nar. XY, bytem XY, zastoupeným JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále 397, o 400.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 211/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2020,
č. j. 35 Co 267/2020-337, takto:
I. Dovolání žalobce a) se odmítá .
II. Řízení o dovolání žalobkyně b) se zastavuje .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 15 C 211/2015-269, zamítl žalobu, kterou žalobci požadovali, aby bylo žalovaným uloženo zaplatit jim společně a nerozdílně částku 400.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Žalobci se předmětného obnosu domáhali na základě tvrzení, že žalobkyně b) uzavřela dne 8. 4. 2008 se žalovaným 1. smlouvu o nájmu bytu a že při podpisu této smlouvy spolu se žalobcem a) [svým manželem] žalovanému 1. předali hotovost ve výši 400.000 Kč coby kauci, jež by jim nyní s ohledem na ukončení nájemního vztahu mezi účastníky a vyklizení bytu měla být navrácena. Soud však vzal za prokázané, že sporná částka nebyla předána žalovanému 1., nýbrž J. Š. staršímu (ročník XY), jenž dotčenou smlouvu podepsal coby pronajímatel (dne 16. 4. 2008 pak bylo do katastru nemovitostí vkladem s účinky k 19. 3. 2008 zapsáno vlastnické právo k nemovitosti, ve které se nacházel dotčený byt, ve prospěch žalovaných, na něž J. Š. starší objekt převedl). Bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), se tak dostalo J. Š. staršímu, nikoli žalovaným. Řízení o pozůstalosti po J. Š. starším, který zemřel dne 8. 2. 2017, přitom bylo zastaveno proto, že zůstavitel nezanechal žádný majetek. Závazek J. Š. staršího z bezdůvodného obohacení tak nemohl přejít na právní nástupce, a na straně žalovaných je proto – z hlediska žalobou uplatněného nároku – dán nedostatek pasivní věcné legitimace. I kdyby snad žalovaným skutečně vzniklo bezdůvodné obohacení na úkor žalobců, bylo by právo na vydání tohoto majetkového prospěchu promlčeno podle §107 obč. zák.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 12. 2020, č. j. 35 Co 267/2020-337, k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud předně podotkl, že v nájemní smlouvě, při jejímž podpisu byla složena uvedená částka, nebyla ujednána žádná kauce a žalobci v předchozím řízení o vyklizení bytu vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2
pod sp. zn. 22 C 273/2013 přiznali, že se jednalo o platbu za uzavření nájemní smlouvy. Jelikož občanský zákoník „koupi nájemní smlouvy“ ani poskytnutí úplaty za to, že nebude zvyšováno nájemné (což bylo alternativní účastníky předestřené vysvětlení sporného přesunu majetkových hodnot), nepřipouštěl, není pochyb, že předmětné plnění postrádalo platný právní důvod a zakládalo bezdůvodné obohacení příjemce dle §451 obč. zák. Městský soud uzavřel, že není důvod odchylovat se od závěru vysloveného v již zmíněném řízení vedeném pod sp. zn. 22 C 273/2013, dle kterého byla částka 400.000 Kč určena žalovaným, kteří s touto částkou také nakládali a mimo jiné ji zdanili. Pasivní věcná legitimace na straně žalovaných k vydání bezdůvodného obohacení je tudíž podle odvolacího soudu dána. Právo žalobců ve smyslu §451 obč. zák. je ovšem promlčeno s ohledem na uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby dle §107 odst. 1 obč. zák. Žalobci měli již v době zaplacení částky 400.000 Kč k dispozici veškeré údaje potřebné pro učinění závěru, že se jedná o plnění právem nedovolené (§39 obč. zák.), a tedy postrádající platný právní důvod. I z dopisu tehdejšího zástupce žalobkyně b) ze dne 15. 6. 2012 adresovaného žalovaným plyne, že žalobci znali veškeré skutkové okolnosti rozhodné pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení. Podali-li svou žalobu až 26. 10. 2015, stalo se tak zjevně po marném proběhnutí promlčecí doby dle §107 odst. 1 obč. zák. Argumentace žalobců, že promlčecí doba počala plynout až dne 4. 11. 2013, kdy jim žalovaní odmítli spornou částku zaplatit, je neopodstatněná, neboť daná okolnost není v tomto případě pro uplatnění práva z bezdůvodného obohacení ani pro započetí běhu promlčecí doby významná. Žaloba tak byla soudem první instance zamítnuta po právu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž namítají, že se Městský soud v Praze odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
a Ústavního soudu při posuzování otázky počátku subjektivní promlčecí doby ohledně práva na vydání bezdůvodného obohacení. Dovolatelé se domnívají, že je počátek běhu subjektivní promlčecí doby ve vztahu k jimi uplatněnému právu namístě odvíjet ode dne 4. 11. 2013, kdy došlo k ukončení užívacího vztahu založeného mezi účastníky řízení a žalovaní definitivně odmítli vrátit převzatou částku 400.000 Kč. Teprve uvedeného dne se žalobci dozvěděli, že žalovaní sporný obnos pokládají za „odbydlený“. Podle judikatury vrcholných soudů se přitom počátek subjektivní promlčecí doby musí zakládat na skutečné, tedy prokázané, nikoli pouze předpokládané znalosti ochuzeného o tom, že bylo na jeho úkor získáno bezdůvodné obohacení. Naznačený výklad odvolací soud nerespektoval. Dovolatelé v tomto směru poukazují též na úmyslné získání bezdůvodného obohacení žalovanými.
V dovolání dále uvádějí, že naříkaný rozsudek spočívá na dosud neřešené otázce platnosti smlouvy o nájmu bytu uzavřené v době probíhajícího řízení o vkladu vlastnického práva k nemovitosti, v níž se dotčený byt nachází. Nastolují též otázku pasivní věcné legitimace žalovaných. Současně podrobují kritice závěr soudu prvního stupně o převzetí částky 400.000 Kč J. Š. starším a nekonzistentnost v úvahách odvolacího soudu, který údajně konstatoval neplatnost nájemní smlouvy uzavřené dne 8. 4. 2008 mezi J. Š. starším a žalobkyní b) s ohledem na zpětné účinky vkladu do katastru nemovitostí k 19. 3. 2008, ale přesto (na stranách 3 a 4 svého rozsudku) aproboval závěr soudu prvního stupně, dle něhož J. Š. starší uzavíral smlouvu v době,
kdy byl „fakticky“ stále vlastníkem nemovitosti.
Z těchto důvodů žalobci navrhují, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017,
které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., soudní poplatek za dovolání však uhradil pouze žalobce a) [jak se podává ze záznamu na č. l. 366 spisu].
Žalobci, již se domáhají, aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit jim peněžitou částku, mají postavení samostatných procesních společníků (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 763/2018, a přiměřeně též usnesení téhož soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3044/2012, a ze dne 4. 10. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 1701/2017), kterým podle ustálené judikatury vzniká samostatná, nikoli solidární poplatková povinnost (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 29 Cdo 1625/2020, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/2021).
Dovolací soud proto postupoval podle §9 odst. 2, věty první, zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon č. 549/1991 Sb.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, a usnesením ze dne 14. 6. 2021, č. j. 28 Cdo 1645/2021-370, žalobkyni b) vyzval k zaplacení soudního poplatku ve výši 14.000 Kč [jež odpovídá položce 23 bodu 1. písm. d) přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb.] na účet Nejvyššího soudu do 15 dnů od doručení tohoto usnesení. Žalobkyně b) ovšem ve stanovené lhůtě soudní poplatek nezaplatila. Nejvyšší soud proto podle §9 odst. 2, věty druhé, zákona č. 549/1991 Sb. řízení o jejím dovolání zastavil.
Následně se dovolací soud zabýval přípustností dovolání žalobce a).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Předmětné dovolání přípustným ve smyslu §237 o. s. ř. shledat nelze.
Otázka platnosti nájemní smlouvy uzavřené převodcem v době probíhajícího řízení o vkladu vlastnického práva ve prospěch nabyvatelů není s to založit přípustnost předmětného opravného prostředku, jelikož na ní napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud dospěl k závěru, že je sporný majetkový obnos bezdůvodným obohacením ve smyslu §451 obč. zák., na základě (dovolatelem nikterak nezpochybněné, a dovolacímu přezkumu tudíž nepodrobené) myšlenky, že ujednání zavazující žalobce k zaplacení předmětné sumy jako úplaty za uzavření nájemní smlouvy či za nezvyšování nájemného by bylo ujednáním neplatným pro rozpor se zákonem podle §39 obč. zák. Naopak na dovolatelem kritizované úvaze o neplatnosti celé nájemní smlouvy z 8. 4. 2008 rozsudek odvolacího soudu vystavěn není.
Námitka žalobce a), že odvolací soud „akceptoval“ názor soudu prvého stupně, dle něhož došlo k podpisu zmiňované nájemní smlouvy v době, kdy byl J. Š. starší „ de facto “ vlastníkem sporné nemovitosti, je lichá. K tomuto stanovisku se odvolací soud nepřihlásil, pouze jej na stranách 3 až 4 rekapituloval v tzv. narativní části svého rozsudku, v níž soud provádějící přezkum shrnuje procesní historii věci, včetně obsahu opravným prostředkem napadeného rozhodnutí a argumentace účastníků, aniž by hodnotil správnost závěrů vyslovených soudem nižšího stupně či procesními stranami.
Poukaz na otázku pasivní věcné legitimace žalovaných pak přípustnost dovolání nezakládá, neboť tento problém odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního
stupně – vyhodnotil ve prospěch dovolatele a konstatoval, že žalovaní z hlediska žalobou uplatněného nároku pasivně věcně legitimováni jsou. Argumentace týkající se samotné existence povinnosti žalovaných vydat žalobcům majetkový prospěch se tedy míjí s obsahem dovoláním zpochybněného rozsudku, a nemůže tak poukazovat na předpoklad přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.
Konečně lze uvést, že při řešení otázky stanovení počátku subjektivní promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení dle §107 odst. 1 obč. zák. se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Dovolací soud v daném směru ustáleně judikuje, že pro počátek běhu této promlčecí doby je rozhodný okamžik, kdy se ochuzený skutečně dozví o okolnostech, které jsou určující pro uplatnění jeho práva (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3532/2013, nebo usnesení téhož soudu ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3561/2017), tj. o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Je přitom nutné vycházet z prokázané, skutečné, nikoliv jen předpokládané vědomosti ochuzeného. Vědomostí o vzniku obohacení a osobě obohaceného se ovšem nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze povinnost k vydání bezdůvodného obohacení dovodit (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2039/2016, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4744/2017, nebo jeho usnesení ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1764/2009, ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3415/2017, a ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1870/2019).
Konstatoval-li odvolací soud na základě v řízení provedených důkazů, že již v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 8. 4. 2008 žalobci znali veškeré skutečnosti nezbytné pro učinění závěru, že předání částky 400.000 Kč založilo bezdůvodné obohacení žalovaných (tj. měli k dispozici informace o provedení plnění i o okolnostech působících neplatnost právního důvodu pro toto plnění), je daná úvaha s výše připomenutou rozhodovací praxí dovolacího soudu konformní. Pakliže složená částka představovala plnění na základě absolutně neplatného právního úkonu, což je závěr, který dovolatel nikterak nerozporuje, pak poskytnutí dotčeného obnosu žalobci od počátku postrádalo účinný právní důvod. V takovém případě se vskutku nejeví opodstatněné, aby byl počátek promlčecí doby dle §107 odst. 1 obč. zák. odsouván až ke dni 4. 11. 2013, tj. dni ukončení užívání sporného bytu a definitivního odmítnutí požadavků žalobců ze strany žalovaných, neboť není jasné, jaké okolnosti rozhodné pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení, jež jim do té doby nebyly dostupné, žalobci v tento den měli získat.
Problematika úmyslného nabytí bezdůvodného obohacení žalovanými je pak pro řešení otázky promlčení žalobou uplatněného práva nevýznamná, jelikož úmysl nabyvatele prospěchu ovlivňuje toliko délku objektivní promlčecí doby ve smyslu
§107 odst. 2 obč. zák. Uplynula-li ovšem dovolatelům marně subjektivní promlčecí doba
podle §107 odst. 1 obč. zák., je jejich právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčeno, ať již byla objektivní promlčecí doba zachována, či nikoli (k nezávislosti běhu subjektivní a objektivní promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015, nebo jeho usnesení ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3415/2017, a ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 217/2021).
Z výše nastíněných důvodů bylo dovolání žalobce a) odmítnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, §146 odst. 2 a 3 o. s. ř. s tím, že žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 8. 2021
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu