ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1905.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1905/2020-85
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně I. J. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 3, Boleslavská 2178/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Ľubomírem Fockem, advokátem se sídlem v Praze 1, Náprstkova 276/2, o zaplacení částky 216 213 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 655/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2020, č. j. 54 Co 399/2019-52, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobkyně dovoláním napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 9. 2019, č. j. 4 C 655/2018-33, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 216 213 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Podané dovolání Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (srov. §243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – odmítl, neboť není přípustné (srov. §243c odst. 1 o. s. ř.). Učinil tak proto, že dovoláním označenou otázku, na níž závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, aniž by byly dány důvody k jinému posouzení této dovolacím soudem již vyřešené otázky (a není tedy naplněno žádné z hledisek přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.).
K dovolatelkou formulované otázce významu poznámky pod čarou ke zde aplikovanému ustanovení právního předpisu (§14 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkového úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění do 31. 10. 2019) lze v obecné rovině odkázat nejenom na rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/99, uveřejněný ve svazku č. 17, ročník 2000, str. 103 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98, uveřejněný ve svazku č. 16, ročník 1999, str. 259 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), ale i její reflexi v rozhodování dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2637/2009, nebo přiměřeně i rozsudek ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016, uveřejněný pod č. 6/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dle níž nejsou poznámky pod čarou normativní (závaznou) částí pravidla chování; mají povahu pouhé legislativní pomůcky, která nemůže stanovit závazná pravidla chování ani pravidla pro interpretaci příslušného ustanovení. Posláním poznámek pod čarou či vysvětlivek je přitom pouhé zlepšení přehlednosti a orientace v právním předpisu formou legislativní pomůcky, která z povahy věci nemůže stanovit závazná pravidla chování nebo pravidla pro interpretaci daného ustanovení. Taková pravidla musí právní předpis buď uvést přímo nebo odkázat na jiný zřetelný právní předpis či pravidlo chování vyjádřené jinou formou (např. mezinárodní smlouva apod.).
Poznámky pod čarou tak představují informaci k výkladu e ratione legis , kdy mohou eventuálně mít pouze pomocný (orientační) interpretační význam, takto slouží jen k orientaci, přičemž právní norma, na kterou poznámka odkazuje, musí být interpretována a aplikována ve shodě s právní normou odkazující a důsledně ve shodě s celým právním řádem (srov. např. důvody nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 10/06, uveřejněného ve svazku č. 44, ročník 2007, str. 603 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 276/96). To znamená, že vyložit konkrétní ustanovení zákona je třeba s použitím standardních interpretačních metod (výklad jazykový, logický, systematický), a pokud by nevedly ke spolehlivému výsledku, přihlédnout k účelu, jenž byl přijetím zákona sledován (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1780/2017, uveřejněný pod č. 21/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K určení obvyklé ceny (§2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a změněn některých zákonů) lze pak rovněž poukázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1029/2019), či i judikaturu Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 3588/14, ve svazku č. 77, ročník 2015, str. 673 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Cenu obvyklou pak není možné zaměňovat s cenou administrativní (zjištěnou, úřední) určenou k tomu stanovenou metodikou, obsaženou v oceňovacích předpisech, tj. v zákoně č. 151/1997 Sb. a prováděcích vyhláškách (k tomu srov. přiměřeně např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2863/2016, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 223/2012, nebo také již cit. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 3588/14). Tento závěr ostatně vyplývá i přímo z dikce §2 odst. 3 zákona č. 151/1997 Sb., dle něhož cena určená podle tohoto zákona jinak než obvyklá cena nebo mimořádná cena, je cena zjištěná.
Uvedeným judikaturním závěrům se tedy soudy nižších stupňů (odvolací soud se ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně, na jehož odůvodnění – jež měl za zcela přiléhavé – odkázal) nikterak nezpronevěřily, dospěly-li k závěru, že kupní cena pozemku (převáděného dle §10b zákona č. 503/2012 Sb.) byla správně znaleckým posudkem stanovena jako cena obvyklá v souladu s ustanovením §14 téhož zákona, jehož dikce je zcela zřejmá a jednoznačná, přičemž odkaz v poznámce pod čarou č. 18 hodnotily toliko jako vodítko k výkladu odkazující na definici ceny obvyklé dle §2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb. s akcentací, že je nutno rozeznávat a rozlišovat cenu obvyklou a cenou zjištěnou (srov. §2 odst. 3 zákona č. 151/1997 Sb.).
Námitky dovolatelky, že se odvolací soud nevypořádal s veškerou jí předestřenou argumentací (tvrzení o jiném postupu žalované při oceňování druhově stejných pozemků za účelem jejich převodu) a označenými důkazy, vystihují pak vady řízení. Ke zmatečnostem, tak i jiným vadám řízení ohrožujícím správnost rozhodnutí, však dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.); poukazem na vady řízení tak přípustnost dovolání založit nelze. Ani tyto naposled uvedené výtky dovolatelky však nelze mít za korektní. Nelze soudu důvodně vytýkat, že nereagoval na každou jednotlivou námitka účastníka řízení, staví-li proti jeho námitkám vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3897/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3660/2018, a v nich citovaná rozhodnutí Ústavního soudu). Tak učinily i soudy v dané věci a se zřetelem na jimi přijaté právní posouzení (opřené o jednoznačnou dikci interpretovaného ustanovení, jež konvenuje i jeho smyslu a účelu) nebylo by pro jejich rozhodnutí ani podstatné, zdali zákonem stanovené podmínky byly dodrženy u všech žalovaným realizovaných převodů nemovitého majetku (včetně těch, na které dovolatelka mínila poukázat).
Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, vůči tomuto výroku (jenž v kontextu rozsahu dovolání patrně zmiňuje toliko jako výrok akcesorický) žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a náklady žalované (vzniklé podáním obsahově stručného vyjádření k dovolání sepsaného advokátem) nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k bránění práva. Stát totiž disponuje dostatečným počtem odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu jeho zájmů před soudy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017, a v něm odkazovaná rozhodnutí, včetně nálezů Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1145/11, a ze dne 9. 10 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3115/2018).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „o. s. ř.“).
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 8. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu