ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2213.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2213/2019-946
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce města Kutná Hora, se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo náměstí 552/1, identifikační číslo osoby: 00236195, zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem v Čáslavi, Žižkovo náměstí 2/2, proti žalovaným 1) RKT – Rovnací a kotevní technika, státní podnik v likvidaci, se sídlem v Praze 4, U mlýna 1755/5, identifikační číslo osoby: 00664073, zastoupenému JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, 2) V. Š., narozenému XY, bytem XY, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 49/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. října 2018, č. j. 19 Co 198/2018-810, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 12. 2017, č. j. 9 C 49/2006-746, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. XY, ostatní plocha, a parc. č. XY, zastavená plocha a nádvoří, nacházejících se v obci a katastrálním území XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY a - dále „předmětné pozemky“ (výrok I.). Dále zamítl žalobu na určení, že žalovaný 1) je vlastníkem předmětných pozemků (výrok II.). Žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému 1) k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 96.255,50 Kč (výrok III.) a žalovanému 2) k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 120.000,- Kč (výrok IV.).
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 11. 10. 2018, č. j. 19 Co 198/2018-810, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a IV. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že na základě dohody uzavřené dne 8. 2. 1999 mezi žalovaným 1) jako povinnou osobou a žalovaným 2) jako osobou oprávněnou byl ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 403/1990 Sb.“), oprávněné osobě vydán pozemek parc. č. XY o výměře 2.131 m 2 (na základě dvou geometrických plánů vyhotovených v roce 2000 byly vytvořeny mimo jiného pozemky parc. č. XY – ostatní plocha o výměře 1.569 m 2 a parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 16 m 2 – dále „předmětné pozemky“). Jako vlastník předmětných pozemků, jež jsou v současné době součástí uceleného areálu společnosti KH Tebis, s. r. o., je v katastru nemovitostí zapsán žalovaný 2). Na části předmětných pozemků se nachází stavba kotelny, jež je ve vlastnictví žalobce. Kotelna byla vybudována v souvislosti se stavbou sídliště, přičemž byla kolaudována v roce 1970. Hospodářskými smlouvami o převodu správy národního majetku bylo právo k ní převáděno na různé organizace. Na základě dohody o převodu tepelného hospodářství uzavřené dne 31. 3. 1994 mezi Okresním bytovým podnikem, s. p. v likvidaci a žalobcem byly do vlastnictví žalobce převedeny, kromě stavby kotelny, i pozemky, na nichž se kotelna nachází. Stavbě kotelny bylo v roce 2005 přiděleno č. p. XY. V rámci provozování tepelného hospodářství ve městě Kutná Hora budovu kotelny, jakož i některé další pozemky, užívá na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 24. 11. 2004 se žalobcem společnost KH Tebis, s. r. o. V korespondenci probíhající mezi žalobcem, žalovaným 2) a společností KH Tebis, s. r. o. v letech 1999 a 2000 a dále v letech 2005 až 2007 je řešena otázka důvodnosti vydání předmětných pozemků žalovanému 2) [žalobce má za to, že předmětné pozemky neměly být vydány pro překážku obsaženou v ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.], požadavek žalovaného 2) na vyklizení předmětných pozemků společností KH Tebis, s. r. o., popřípadě pronájmu kotelny a pozemků, a narovnání právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným 2) prostřednictvím prodeje pozemku parc. č. XY, respektive pronájmem pozemku parc. č. XY.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že žalobce má ve smyslu ustanovení §80 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům ve vztahu žalovanému 2) naléhavý právní zájem [závěru soudu prvního stupně o absenci naléhavého právního zájmu na určovací žalobě směřující proti žalovanému 1) odvolací nepřisvědčil, pročež rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému 1) a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení].
Dále odvolací soud plně aproboval závěr soudu prvního stupně, že žalobce se nemohl stát vlastníkem předmětných pozemků ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 172/1991 Sb.“), neboť tomuto převodu bránilo ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 976/2002 (tento rozsudek, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), dovodil, že pro nastoupení účinků blokačního ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. postačovalo uplatnění restitučního nároku ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb., popřípadě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 87/1991 Sb.“), před účinností zákona č. 172/1991 Sb. (před 24. 5. 1991) bez zřetele k tomu, zda restituent splňoval kritéria osoby oprávněné podle uvedených restitučních předpisů, a zda šlo o nárok oprávněný. Odvolací soud dovodil, že žalovaný 2) musel svůj restituční nárok uplatnit v zákonné prekluzivní lhůtě upravené v ustanovení §19 zákona č. 403/1990 Sb. (a nepochybně tudíž před 24. 5. 1991), a i pokud by se později zjistilo, že jeho nárok není oprávněný, žádnou relevanci by to nemělo a žalobci by to nepřineslo příznivější rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uzavřel, že žalobce nemohl vlastnické právo k předmětným pozemkům ani vydržet, neboť nedošlo k naplnění zákonného předpokladu jejich oprávněné držby po vydržecí dobu deseti let. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně odvolací soud vysvětlil, že držba žalobce by přestala být oprávněná již v roce 1999, kdy žalovaný 2) byl zapsán jako vlastník předmětných pozemků v katastru nemovitostí, nebo nejpozději v roce 2000, kdy si u žalobce skutečný stav věcí zjišťoval zástupce společnosti KH Tebis, s. r. o., jehož předtím kontaktoval žalovaný 2) s požadavkem na úhradu nájemného za užívání předmětných pozemků. Počátek běhu vydržecí doby by přitom mohl korespondovat datu uzavření dohody o převodu tepelného hospodářství uzavřené dne 31. 3. 1994, nejdříve ovšem dne 24. 5. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb. a žalobce mohl začít vykonávat držbu v omluvitelném omylu, že předmětné pozemky mu po právu náleží.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti té části výroku, v níž byl ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrzen) podal žalobce dovolání. Má za to, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné pro řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené otázky. Táže se, zda na základě dohody uzavřené podle zákona č. 403/1990 Sb. lze oprávněné osobě vydat i věci, jež nebyly ve vlastnictví či držbě povinné osoby, popřípadě pokud k nim povinná osoba nevykonávala ani právo hospodaření. Dovozuje, že žalovaný 1) nebyl oprávněn žalovanému 2) předmětné pozemky vydat a pokud se tak stalo, bylo to učiněno v rozporu se zásadou nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet a zásadou dobrých mravů , neboť potencionální povinnou osobou byl jiný subjekt (tím byl dle žalobce Městský národní výbor v Kutné Hoře, potažmo Domovní správa v Kutné Hoře). Domnívá se, že se v poměrech projednávané věci neuplatní závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 976/2002, a ani z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2778/2005, jež se řešení výše vymezené právní otázky nijak nedotýkají. Připomíná rovněž závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1361/2003, vztahující se k definici povinné osoby pro případ vydání zastavěného pozemku, kdy dochází ke střetu subjektu (státní organizace), jemuž svědčí právo hospodaření s národním majetkem ke stavbě na pozemku, a subjektu (jiné organizaci), která právo hospodaření k pozemku skutečně vykonávala (v důsledku vady ve smlouvě o převodu práva hospodaření jiné organizaci). Odkazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2000, sp. zn. I. ÚS 28/99 (tento nález, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), z něhož zdůrazňuje závěr přenositelný i do poměrů projednávané věci o tom, že listina, jež je podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí, musí obsahovat projev vůle vlastníka pozemku. Tím však žalovaný 1) při uzavření dohody s žalovaným 2) o vydání pozemku nebyl. V dovolání žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) se k dovolání nevyjádřil.
Žalovaný 2) ve vyjádření k dovolání (jež sepsal osobně po ukončení právního zastoupení advokátem) obsáhle skutkově argumentuje proti důvodnosti určovací žaloby směřující proti jeho osobě. Připomíná, že z hlediska určení povinné osoby bylo významné, že v době uzavření dohody o vydání věci dne 8. 2. 1999 byl povinnou osobou ve vztahu k pozemku parc. č. XY jako celku prokazatelně žalovaný 1). Pozemky parc. č. XY vznikly na základě geometrického plánu až po vydání pozemku parc. č. XY žalovanému 2). Dále uvedl, že dovolatelem citované závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2778/2005, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1361/2003, do poměrů projednávané věci pro odlišnost odkazovaných věcí nedopadají. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 11. 10. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátkem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného práva, která již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu – na rozdíl od mínění žalobce – vyřešena, a odvolací soud se od judikatorně přijatého řešení nijak neodchýlil. Současně není na místě dovolacím soudem již vyřešenou právní otázku (interpretace ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. a nastoupení jeho účinků v případě přechodu vlastnického práva k věci z majetku státu do vlastnictví obce podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) posoudit jinak.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 976/2002, jehož závěry se plně prosadí i v poměrech projednávané věci, dovolací soud k interpretaci ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. („Do vlastnictví obcí nepřecházejí rovněž věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu.“), uvedl, že .…….zákon č. 172/1991 Sb. nabyl účinnosti v době, „kdy již byly účinné zákony č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb., jejichž účelem bylo provést nápravu některých majetkových křivd vzniklých v rozhodném období mimo jiné v majetkových poměrech fyzických osob. Právě část nemovitého majetku státu, se kterým hospodařily před obnovením obecního zřízení zákonem č. 367/1990 Sb. národní výbory, případně organizace jimi zřízené (na nějž také mířila úprava provedená zákonem č. 172/1991 Sb.), přešla na stát z vlastnictví fyzických osob. Přitom nároky podle zákonů č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb. jsou obecně v rámci uskutečňovaných majetkových přesunů pokládány za prioritní, a to i ve vztahu k nárokům obcí podle zákona č. 172/1991 Sb. Protože lhůty k uplatnění restitučních nároků oprávněnými osobami plynuly ještě v době po nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., bylo nutno v zájmu nezatěžování restituentů obtížným zjišťováním již tak často komplikovaných vlastnických vztahů a v zájmu usnadnění uplatňování jejich nároků jednoznačně stanovit, kdo bude po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. vykonávat práva vlastníka k takovému majetku. Vůli upřednostnit tuto jistotu vyjádřil zákon právě v ustanovení §4 odst. 2 citovaného zákona (jak již bylo ostatně vyloženo i v rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto ustanovení je podmínka bránící přechodu věci z vlastnictví České republiky do vlastnictví obce, vyjádřená formulací „uplatnění nároku oprávněnou osobou podle zvláštního předpisu“. Z použité formulace nelze dovodit, že pouze oprávněný nárok mohl vyloučit přechod majetku. Lze totiž předpokládat řadu odlišných situací, které po uplatnění nároku na vydání mohly nastat, jejichž řešení nelze ze znění zákonného ustanovení odvodit (např. nárok uplatnila fyzická osoba, která splňovala kritéria osoby oprávněné podle příslušného předpisu, avšak vydání věci bránila některá z překážek v něm vyjmenovaných). Zdali měl zákon na zřeteli případy úspěšného uplatnění nároku nebo uplatnění nároku osobou oprávněnou podle zvláštního předpisu bez ohledu na výsledek apod., z formulace ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. nevyplývá.“
Dále Nejvyšší soud v citovaném rozsudku dovodil, že „použitou v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. je třeba vyložit tak, že z přechodu věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí jsou vyloučeny ty věci, k nimž uplatnila nárok fyzická osoba s odkazem na zvláštní předpisy (zákon č. 403/1990 Sb. a zákon č. 87/1991 Sb.), bez zřetele na to, zda splňovala kritéria osoby oprávněné podle těchto zvláštních předpisů a zda šlo o nárok podle těchto předpisů oprávněný. Pojem „oprávněná osoba“ tak byl v zákoně č. 172/1991 Sb. použit v jiném kontextu, než v jakém ho užívá zákon č. 87/1991 Sb. Opačný výklad – zastávaný dovolatelem, že k vyloučení přechodu věci z majetku státu do vlastnictví obce mohlo dojít jen při současném splnění dvou podmínek a sice, že restituční nárok byl uplatněn před 24. 5. 1991 a že šlo o restituční nárok, který byl oprávněným podle zvláštních předpisů, by zcela jistě zmařil záměr zákonodárce, jenž byl výše vyložen. Otázka, zda osoba, která uplatnila restituční nárok např. podle zákona č. 87/1991 Sb., je ve smyslu jeho ustanovení §3 oprávněnou osobou, a zda jde o nárok oprávněný, nebyla v době uplatnění nároku pro svou právní složitost jednoznačná. Vázat blokaci přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí též na splnění této podmínky by fakticky znamenalo vyloučení možnosti postavit najisto skutečnost, kdo je vlastníkem předmětného majetku ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Naproti tomu okolnost, že nárok uplatnila fyzická osoba, že tak učinila s odkazem na zvláštní předpis (tedy s tvrzením, že je oprávněnou osobou podle zvláštního předpisu) a kdy se tak stalo, bylo zřejmé bezprostředně při uplatnění nároku. Tato okolnost umožňuje s jistotou určit, zda k vyloučení přechodu vlastnictví došlo či nikoliv. Z uvedeného proto vyplývá závěr, že zákon pouze se splněním této skutečnosti spojil vyloučení přechodu věci z majetku státu do vlastnictví obce. Pozdější zjištění, že nárok uplatněný před 24. 5. 1991 s odkazem na zákon č. 87/1991 Sb. není nárokem oprávněným podle tohoto zvláštního předpisu, nemá v tomto směru žádnou relevanci. Platí tedy, že z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí jsou vyloučeny věci dotčené restitučním nárokem uplatněným před účinností zákona č. 172/1991 Sb., lhostejno zda šlo o nárok oprávněný či nikoliv.“
Shora označené závěry vážící se k interpretaci ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. jsou v pozdější rozhodovací praxi dovolacího soudu plně aprobovány a nacházejí svůj odraz například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 885/2007, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3078/2008, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4435/2009. V odkazovaných věcech přitom interpretace ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. byla založena na odlišných skutkových okolnostech, v nichž byla spatřována – nesprávně - výluka z nastoupení účinků citovaného ustanovení (uplatnění restitučního nároku oprávněnou osobou ve větším rozsahu, než jí podle hmotného práva náležel, nebo ke stavbě, která již zanikla, nebo pochybnosti o tom, zda byl restituční nárok uplatněn skutečně oprávněnou osobou). Všechny uvedené skutkové situace byly posouzeny v kontextu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. jako okolnosti, jež svou povahou sice mohly vyvolat otázky nad oprávněností uplatněného restitučního nároku, nicméně nebyly důvodem, pro který by nastala výluka z účinků citovaného ustanovení. Dovolací soud ve všech odkazovaných věcech připomněl, že relevantní skutečností pro závěr o nemožnosti obce nabýt vlastnické právo k majetku státu je uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. nebo zákona č. 403/1990 Sb. oprávněnou osobou dříve, než nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb.
Pokud v poměrech projednávané věci vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalovaný 2) jako oprávněná osoba podle zákona č. 403/1990 Sb. uplatnil restituční nárok na vydání pozemku parc. č. XY v prekluzivní lhůtě šesti měsíců počínající ve smyslu ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. dnem 1. 11. 1990, přičemž tak musel nepochybně učinit dříve než nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb. a včasná výzva žalovaného 2) tak vyloučila možnost, aby nárokovaný pozemek přešel do vlastnictví obce, pak uvedený závěr s výše označenou rozhodovací praxí nijak nekoliduje. Sluší se doplnit, že otázka včasného uplatnění výzvy k vydání pozemku je otázkou skutkovou, odpověď na niž se odvíjí od výsledků provedeného dokazování, jež dovolacímu přezkumu dle aktuálně účinné právní úpravy nepodléhají (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3556/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014).
Namítá-li dovolatel, že závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 976/2002, do poměrů nyní posuzované věci nedopadají, pak správnosti jeho argumentace nelze přisvědčit. Jak plyne z výše uvedené judikatury dovolacího soudu, účinky ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. nevylučuje nejen situace, kdy výzvu k vydání věci podá osoba, jež nemá postavení osoby oprávněné, ale i rozličné okolnosti, které činí restituční nárok podle restitučního předpisu neoprávněným. Tvrzení žalobce vážící se k řešení prejudiciální otázky (ne)platnosti dohody o vydání nárokovaného pozemku žalovanému 2) pro nerespektování zásady nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet sice může restitučního nárok žalovaného 2) klasifikovat jako neoprávněný, nicméně nemůže zabránit iniciaci právních účinků ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. Proto se v poměrech posuzované věci také nemohou uplatnit závěry žalobcem v dovolání citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, respektive rozhodnutí Ústavního soudu, neboť v nich řešené právní otázky mohou vést pouze k závěru o (ne)oprávněnosti restitučního nároku, nicméně bez jakéhokoliv dopadu na interpretaci ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., jíž se ostatně v dovolání citovaná rozhodnutí nezabývají.
Zbývá dodat, že přípustnosti dovolání předkládajícího k řešení právní otázku svou povahou dílčí (posouzení ne-oprávněnosti restitučního nároku z hlediska oprávnění povinné osoby s nárokovanou věcí disponovat) nelze přisvědčit tehdy, byla-li již dovolacím soudem v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 976/2002, vyřešena otázka obecnějšího charakteru (nastoupení účinků §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. bez ohledu na to, zda restituční nárok jako takový byl oprávněný či nikoliv). Pak nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulovanou otázku dílčí či specifickou, jejíž závěr nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5742/2017).
Dovolání je dále vadné v rozsahu, v němž se žalobce v jediném odstavci na straně páté písemného vyhotovení dovolání (v odstavci v pořadí pátém na uvedené straně) dotýká dalšího závěru soudů nižších stupňů o nedůvodnosti určovací žaloby, tj. že žalobce vlastnické právo k předmětným pozemkům nemohl ani vydržet. Ve vztahu k řešené právní otázce žalobce nejenže řádně nevymezil některý z důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., ale ani v souladu s požadavkem vyplývajícím z ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. náležitě neuplatnil důvod dovolání.
Jelikož dovolání žalobce není v části uplatněné argumentace přípustné a částečně je vadné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
O nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť za procesního účastenství obou těchto účastníků bude řízení dále pokračovat [na rozdíl od řízení o určovací žalobě ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2)] u soudu prvního stupně. Ten také v novém rozhodnutí znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, jež bylo publikováno pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 12. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu