ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3259.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 3259/2017-157
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce L. Š. , zastoupeného JUDr. Petrem Čichovským, advokátem se sídlem v Týnci nad Sázavou, Družstevní 411, proti žalované O. N. , zastoupené Mgr. Janem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Bílkova 132/4, o zaplacení částek 70 000 Kč s příslušenstvím a 120 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 69/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2016, č. j. 70 Co 288/2016-68, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. října 2016, č. j. 70 Co 288/2016-71, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 082 Kč k rukám JUDr. Petra Čichovského, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Žalovaná podala dovolání proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroků pod body I a III, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. ledna 2016, č. j. 5 C 69/2015-38, v části ukládající žalované povinnost zaplatit žalobci částku 70 000 Kč s určeným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně a nákladů odvolacího řízení (výrok III, ve znění opravného usnesení).
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 věty první, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (viz bod 1. článku II. přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Dovoláním není napadeno rozhodnutí z okruhu usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení, nezakládá ani ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí – s přihlédnutím k důvodu vymezenému dovoláním (srov. §242 odst. 3 věty první o. s. ř.) – nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Sluší se předeslat, že v rozhodné otázce hmotného práva (otázka vzniku bezdůvodného obohacení spoluvlastníka věci jejím užíváním nad rámec spoluvlastnického podílu) je rozsudek odvolacího soudu plně konformní se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, formulovanými Nejvyšším soudem např. již v rozsudku ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2616/99, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, ročník 2001, č. 8, s. 389, a dále rozvedenými zejména v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněném pod č. 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož dojde-li k omezení či k vyloučení z užívání společné věci některého ze spoluvlastníků, vzniká tomuto spoluvlastníkovi nárok za omezení jeho spoluvlastnického práva vůči tomu spoluvlastníkovi, který společnou věc užívá nad rámec svého vlastního spoluvlastnického podílu. V případě, že došlo k omezení spoluvlastnického práva svévolným jednáním některého ze spoluvlastníků, vzniká spoluvlastníku vyloučenému z užívání nárok na vydání bezdůvodného obohacení; k tomu dále srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1645/2013, uveřejněný pod číslem 27/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3983/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3699/2013, ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3525/2015, nebo ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2774/2015 (jež jsou – spolu s ostatními citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu – dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Z hlediska aplikovatelnosti prezentovaných závěrů v posuzované věci bylo významné v prvé řadě zjištění, že v rozhodné době, za níž žalobce požaduje náhradu z titulu bezdůvodného obohacení, byli účastníci podílovými spoluvlastníky nemovitosti – identifikované bytové jednotky (žalobce s podílem o velikosti dvou třetin, žalovaná jedné třetiny), a že bytovou jednotku bez dohody s žalobcem užívala výlučně žalovaná.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být v rozporu ani s dovolatelkou zmiňovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu vztahující se k otázce účinků vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí (z pohledu zákonné fikce dle podle §2 odst. 3 zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem), byl-li v dané věci žalobce i v době rozhodování odvolacího soudu stále zapsán v katastru nemovitostí jako spoluvlastník nemovitostí a ke vkladu vlastnického práva ve prospěch žalované nedošlo. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 21 Cdo 182/2000, uveřejněné pod č. 55/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 26 Cdo 659/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3991/2010) „zpětné právní účinky vkladu nastávají jen na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení (tj. jen tehdy, bylo-li návrhu na vklad pravomocným rozhodnutí katastrálního úřadu vyhověno). Zpětné právní účinky vkladu se tedy odvíjí od toho, že katastrální úřad pravomocným rozhodnutím vyhověl návrhu na vklad a že na základě tohoto pravomocného rozhodnutí byl proveden zápis do katastrálních operátů; dokud nebylo o návrhu na vklad pravomocně rozhodnuto a dokud nebyl proveden zápis do katastrálních operátů, nenastávají ani zpětné právní účinky vkladu vlastnického práva ke dni, kdy byl příslušnému katastrálnímu úřadu doručen návrh na vklad“.
Proto rozhodnutí odvolacího soudu není v kontradikci ani se závěry dovolatelkou současně odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3843/2007, v němž dovolací soud – na rozdíl od věci nyní posuzované – vycházel právě ze stavu, kdy za řízení před soudy nižších stupňů byl povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí (a kdy se tak mohla uplatnit zákonná fikce plynoucí z ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb.).
K argumentaci dovolatelky korektivem dobrých mravů nelze než odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž jde o normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002). Oprávnění aplikovat ustanovení o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy by mělo z povahy věci náležet převažující měrou soudům nižších instancí, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení tohoto aspektu daného sporu; dovolací soud by mohl tuto právní otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3033/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1158/2011). Tato východiska ostatně akcentuje i dovolatelkou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007. Přitom i otázkou aplikovatelnosti korektivu dobrých mravů (či poctivého jednání v právním styku) se soudy nižších stupňů bezpochyby zabývaly a jejich úvahy (zčásti i implicitně) promítnuté do závěru, že právo na vydání bezdůvodného obohacení nelze žalobci odepřít (a to i s důrazem na přijaté, odvolacím soudem nezpochybněné zjištění o způsobu, jakým si žalovaná coby minoritní spoluvlastnice zjednala přístup do bytu a žalobci jako většinovému spoluvlastníku bránila v jeho dalším /spolu/užívání), nelze kvalifikovat jako nepřiměřené.
Ani při řešení otázek rozhodnutých pro kvantifikaci bezdůvodného obohacení se odvolací soud nikterak nezpronevěřil závěrům ustálené rozhodovací praxe, jež vycházejí z toho, že peněžitá náhrada za užívání věci bez právního důvodu musí být poskytnuta ve výši (zpravidla) obvyklého nájemného vynakládaného za užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za srovnatelných podmínek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž jde o závěr aplikovatelný i při posuzování prospěchu nabytého užíváním věci nad rámec spoluvlastnického podílu bez právního důvodu (shodně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3356/2013). Sama otázka určení hladiny obvyklého nájemného, jehož by bylo lze dosáhnout pronájmem bytu v daném místě a čase, je pak prioritně otázkou nikoliv právní, nýbrž skutkových zjištění, pro kterou rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu nelze otevřít a jejímž prostřednictvím také nemůže být založena přípustnost dovolání (na ni lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.). K argumentaci dovolatelky (v níž poukazuje na „zatížení bytu exekucemi“ k uspokojení pohledávek žalobcových věřitelů) sluší se podotknout, že výše bezdůvodného obohacení má sledovat hodnotu (ocenění) užívacího práva, nikoliv užívané věci (na jejíž cenu mohly by snad mít vliv i dovolatelkou uplatňované okolnosti).
Zbylé námitky dovolatelky vystihují pak tzv. jiné vady řízení, k nimž, stejně tak jako ke zmatečnostem, přihlíží dovolací soud tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Ostatně již z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelkou vytýkané nedostatky reálně nemohly ohrozit věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž pokud se odvolací soud bezezbytku nevypořádal se všemi žalovanou v řízení uplatněnými námitkami (omezil-li se na podstatné, nosné důvody rozhodnutí), nelze jenom proto jeho rozhodnutí označit na nepřezkoumatelné, jestliže ani případné nedostatky odůvodnění (z hlediska požadavků dle ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatelky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014).
Ačkoliv v dovolání uvádí, že je podává i proti výroku pod bodem III, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, ve vztahu k tomuto akcesorickému výroku rozhodnutí dovolatelka již žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – nevznáší a neotvírá tak ani žádnou právní otázku, na které závisí toto rozhodnutí a pro jejíž řešení mohla by být založena přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozsudku, nehledě na to, že výše nákladů, jež jí měla být tímto rozhodnutím o peněžitém plnění podle dovolání odepřena, nepřesahuje částku 50 000 Kč, jež představuje zákonem stanovený limit přípustnosti dovolání (srov. §238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněného) žalobce, jenž se prostřednictvím svého zástupce vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 3 900 Kč [§6 odst. 1, §8 odst. 1, §7 bod 5, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrada hotových výdajů advokáta stanovená paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 882 Kč.
Z důvodu nepřípustnosti dovolání nebylo pak možno vyhovět ani dovolatelkou současně podanému návrhu na odložení vykonatelnosti rozhodnutí podle §243 písm. a) o. s. ř., který tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. října 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu