ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.4270.2019.3
sp. zn. 28 Cdo 4270/2019-244
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce W. M. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Grošpicem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 6/85, proti žalovaným 1. SIRROKO, s.r.o., IČ 047 67 331, se sídlem v Oponešicích 21, a 2. Z. P. , IČ XY, se sídlem v XY, zastoupeným JUDr. Tomášem Vránou, advokátem se sídlem v Olomouci, Dolní Náměstí 201/1, o 455.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 130/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. září 2019, č. j. 37 Co 81/2019-206, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. září 2019, č. j. 37 Co 81/2019-206, jakož i rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 22. srpna 2018, č. j. 6 C 130/2017-122, se ruší a věc se soudu prvního stupně vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 22. 8. 2018, č. j. 6 C 130/2017-122, zamítl žalobu, kterou se žalobce na žalovaných domáhal solidárního zaplacení částky 455.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud vyzdvihl, že žalobce uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jež měly žalované nabýt přijetím finančních prostředků na základě smlouvy o dílo bez poskytnutí ekvivalentního protiplnění. Obě žalované však uzavření takové smlouvy se žalobcem popřely. Svědek P. T. přitom v řízení vypověděl, že to byl právě on, kdo byl žalobcem požádán o realizaci předmětného díla. Zmíněný svědek podle své výpovědi dílo přinejmenším částečně provedl a účet žalované 2. použil toliko jako platební místo pro převod peněz od žalobce. Za daných okolností měl soud za to, že žalobce neprokázal uzavření smlouvy s některou ze žalovaných, respektive poskytnutí prospěchu žalovaným na základě řečeného kontraktu, a tedy ani pasivní věcnou legitimaci žalovaných v posuzovaném sporu. Jelikož se žalobce bez předchozí omluvy nedostavil k jednání soudu, nemohl mu soud udělit poučení ve smyslu §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), k navržení důkazů, jimiž by mohly být zmíněné skutečnosti prokázány. Přikročil tedy k zamítnutí žaloby.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 9. 2019, č. j. 37 Co 81/2019-206, rozsudek soudu první instance napadený odvoláním žalobce ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Žalobce v řízení před soudem prvního stupně uvedl, že obdržel cenovou nabídku P. T., která se mu zdála přiměřená, a souhlasil proto s tím, že pro něj pan T. provede dohodnuté práce. Svědek T. pak potvrdil, že se se žalobcem dohodl na realizaci výkonů na objektu žalobce a že úplata za toto dílo byla v souladu s ujednáním žalobce a pana T. poukázána na účet žalované 2. Okresní soud podle názoru soudu krajského vyvodil z provedených důkazů správný závěr, že mezi žalobcem a žalovanými nedošlo k uzavření smlouvy o dílo, a pokud bylo žalobcem plněno na účet žalované 2., jednalo se pouze o platební místo dohodnuté mezi žalobcem a P. T. (který ostatně potvrdil, že veškeré prostředky poukázané na tento účet obdržel). Žalované proto nemohou být pasivně věcně legitimovány k vydání bezdůvodného obohacení, jak tvrdí žalobce, a rozhodnutí je tedy po meritorní stránce správné.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jímž zpochybnil jeho výrok I., neboť má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Dle názoru dovolatele krajský soud nerespektoval rozhodnutí dovolacího soudu, z nichž vyplývá, že nepřezkoumatelným je rozsudek založený na tzv. souhrnném skutkovém zjištění. Z rozsudku soudu prvního stupně není zřejmé, jak hodnotil jednotlivé v řízení provedené důkazy, přičemž je akcentován pouze důkaz svědeckou výpovědí P. T., ani ten však není řádně zhodnocen. V rovině hmotného práva se soudy nezabývaly dobrou vírou žalobce, významnou pro posouzení možnosti aplikace §430 a §431 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, na počínání P. T.
Za nepřezkoumatelné pokládá žalobce též rozhodnutí odvolacího soudu, jenž se nikterak nevypořádal s důvody odvolání. Odvolací soud dále pochybil, pakliže potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ačkoli tento soud zjevně neúplně zjistil skutkový stav a neprovedl navržené důkazy, aniž by o důkazních návrzích žalobce jakkoli rozhodl. Nesprávně si krajský soud počínal rovněž v tom ohledu, že bez odůvodnění ignoroval nové důkazy, které žalobce předložil v průběhu odvolacího řízení.
Žalobce byl v dobré víře, že si prostřednictvím P. T. domlouvá zhotovení díla se žalovanými; tvrzení, že citovaný pracovník provedl dílo mimo pracovní dobu a že účet žalované 2. byl pouhým platebním místem, pokládá dovolatel za účelová. Důkazy, jež žalobce k prokázání své skutkové verze navrhl, však soud prvního stupně ignoroval, o jejich neprovedení nevydal žádné usnesení ani svoje počínání nijak nezdůvodnil v konečném rozhodnutí. Stran poznámky soudu prvního stupně, že žalobci neudělil poučení podle §118a o. s. ř. s ohledem na jeho nepřítomnost při jednání, podotýká dovolatel, že soudu nic nebránilo, aby jej poučil již na prvním jednání v dané věci. Naproti tomu odvolací soud v rozporu s §213 odst. 3 o. s. ř. přihlédl k účastnické výpovědi žalobce, z níž okresní soud neučinil žádná skutková zjištění.
Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud oba rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřily žalované, jež podpořily skutkové a právní úvahy soudů nižších stupňů, zejména závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace na jejich straně, jenž byl v řízení nade vši pochybnost prokázán.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce je přípustné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při řešení procesní otázky (jež byla dovolatelem řádně vymezena včetně odkazů na odpovídající rozhodnutí) vypořádání se s důkazními návrhy účastníka.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi uvádí, že soud není povinen provést všechny účastníky označené důkazy. Důkazní návrh, jemuž nevyhoví, ovšem musí zamítnout usnesením (§120 odst. 1 o. s. ř.) a ve svém rozhodnutí o věci vyložit, z jakých důvodů navržený důkaz neprovedl (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a usnesení téhož soudu ze dne 23. 5. 2017,
sp. zn. 22 Cdo 2167/2017, a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1318/2018). Rovněž Ústavní soud uvádí, že tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž také jeho protiústavnost. Procesním právům účastníka totiž odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i – pokud daným návrhům nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů ony důkazy neprovedl, respektive je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění (srovnej například nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, bod 26, viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3429/2019).
Této povinnosti soud prvního stupně zjevně nedostál, jestliže se ve svém rozsudku nikterak argumentačně nevypořádal s důkazními návrhy žalobce učiněnými v podání
ze dne 23. 3. 2018 na č. l. 92. Potvrdil-li odvolací soud za této situace rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné, odchýlil se od výše shrnuté judikatury, a jeho rozhodnutí tak nemůže obstát. Současně nelze přehlédnout, že sám odvolací soud ponechal bez reakce možné důkazní návrhy obsažené v doplnění odvolání žalobce ze dne 12. 6. 2019 na č. l. 184–186.
S ohledem na přípustnost dovolání Nejvyšší soud v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. zkoumal, zda řízení není zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V tomto směru lze upozornit, že pokud soud prvního stupně sice provedl důkaz, avšak při hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) jej pominul, žádná skutková zjištění z něj neučinil a ohledně zjišťované skutečnosti vyšel z ostatních provedených důkazů, je odvolacímu soudu zakázáno, aby takový důkaz považoval bez dalšího za zdroj pro svá skutková zjištění (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1252/2008,
ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2390/2017, a ze dne 5. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3704/2017). Takovýto důkaz může být podle §213 odst. 3 o. s. ř. způsobilým podkladem pro zjištění odvolacího soudu a pro jeho závěr o skutkovém stavu jen tehdy, jestliže jej zopakoval, tedy znovu provedl stejným způsobem, jako kdyby před soudem prvního stupně vůbec proveden nebyl (srovnej Drápal, L. In: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář . Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1715).
V projednávané věci odvolací soud učinil skutková zjištění na základě účastnického výslechu žalobce provedeného na jednání soudu prvního stupně dne 29. 11. 2017 (srovnej odstavec 6. rozsudku odvolacího soudu), přestože se z odůvodnění prvoinstančního rozsudku nepodává, že by okresní soud z tohoto důkazu vyvodil jakékoli skutkové závěry. Také v právě zmíněném ohledu tedy odvolací soud plně nerespektoval procesní úpravu (a judikaturu Nejvyššího soudu, jež ji vykládá).
Dovolateli je konečně možné přisvědčit, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně neodpovídá náležitostem požadovaným §157 odst. 2 o. s. ř. Byť Nejvyšší soud bere na zřetel, že jde o rozhodnutí založené nikoli na zjištěném skutkovém stavu, nýbrž na úvaze o neunesení důkazního břemene žalobcem, čemuž je nutné uzpůsobit požadavky na náležitosti odůvodnění [srovnej Lavický, P. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l): Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů . Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 755], nelze přehlédnout, že v rozhodnutí absentuje hodnocení provedených důkazů s výjimkou svědecké výpovědi P. T. (zejména je problematická absence vypořádání se s účastnickým výslechem žalobce). Jelikož tyto nedostatky bránily účinnému rozvinutí odvolací argumentace a provedení přezkumu skutkového závěru okresního soudu, dle něhož žalobcem navržené důkazy nepostačovaly k prokázání jeho skutkových přednesů, soudem krajským, je prvoinstanční rozhodnutí možné pokládat za nepřezkoumatelné (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4455/2009, ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2944/2012, a ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3384/2016; k provázání pojmu nepřezkoumatelnosti se zkrácením práv účastníka na efektivní instanční přezkum srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále též kupř. rozsudky téhož soudu ze dne 4. 9. 2018,
sp. zn. 32 Cdo 4075/2016, a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4551/2018). Potvrdil-li pak odvolací soud nepřezkoumatelné rozhodnutí první instance, zatížil tím řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 838/2003, a ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 22 Cdo 57/2009).
Naproti tomu nelze dát dovolateli za pravdu, pokud jde o námitku nedostatku poučení ve smyslu §118a o. s. ř., neboť (jak je mu zjevně známo) toto poučení se poskytuje jen účastníku (jeho zástupci nebo zmocněnci), který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s §101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti procesní strany, je to právě onen účastník, kdo svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2693/2017, nebo usnesení téhož soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1765/2017, a ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2611/2019). Argumentuje-li dovolatel tím, že mu mělo být poučení uděleno již na prvním jednání ve věci samé (na němž byl přítomen on i jeho právní zástupce), pomíjí, že dokazování provádí soud zásadně při jednání (§122 odst. 1 o. s. ř.) a že začasté může teprve po provedení dokazování učinit závěr o tom, zda je takové poučení potřeba (obdobně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3098/2016). Soudu prvního stupně proto nelze vytýkat, že zamýšlel přikročit k poučení žalobce až poté, co na druhém jednání konaném dne 16. 2. 2018 provedl výslech svědka P. T., z nějž vyplynuly pochybnosti o tom, zda žalobce uzavřel smlouvu s uvedeným svědkem či s některou ze žalovaných.
Dovolací soud rovněž dospívá k závěru, že oproti názoru žalobce lze strohost odůvodnění rozsudku odvolacího soudu považovat za hraničně únosnou. Jak totiž vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu, závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán jako požadavek podrobné odpovědi na každý argument. Rozsah reakce na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně i s akceptací odpovědi implicitní (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 13, a ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1891/13, bod 24, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4458/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3397/2016). Ve světle těchto úvah je možné uzavřít, že odvolací soud implicitně pokládal výhrady odvolatele vůči způsobu vedení řízení soudem prvního stupně za neopodstatněné, a že takový způsob vypořádání předmětných odvolacích námitek lze ještě v daném případě shledat tolerovatelným (čímž se ovšem ničeho nemění na věcné nesprávnosti úsudku o nedůvodnosti některých z těchto námitek).
Jelikož napadené rozhodnutí spočívá na chybném právním posouzení řešené kauzy (§241a odst. 1 o. s. ř.) a vzhledem k tomu, že je řízení před soudy nižších stupňů rovněž zatíženo vadami ohrožujícími správnost rozhodnutí ve věci, je dovolání důvodné. Nejvyšší soud proto přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, jež je postiženo stejnými nedostatky, a věc vrátil Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Za daných okolností by bylo předčasné, aby se Nejvyšší soud jakkoli vyjadřoval k meritu posuzovaného sporu.
Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 6. 2020
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu