ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.860.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 860/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Ing. J. Z. , B., zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, za účasti: 1) Statutárního města Brna , se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 1, IČ 449 92 785, 2) Mír, stavebního bytového družstva , se sídlem v Brně, Bedřichovická 1199/21, IČ 000 46 906, a 3) České republiky - Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 95/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 2015, č. j. 18 Co 288/2014-185, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Dovolání žalobce, které podle svého obsahu směřuje proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2015, č. j. 18 Co 288/2014-185, jímž byl v řízení podle části páté občanského soudního řádu (§244 a násl.) ve výroku o věci samé změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2013, č. j. 46 C 95/2008-156, jen tak, že se zamítá žaloba na znovuprojednání věci rozhodnuté rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Brno, ze dne 28. 3. 2008, č. j. 294/92/7-RNP [kterým bylo rozhodnuto tak, že žalobce jako oprávněná osoba není vlastníkem části pozemku parc. č. (PK) 643 - role o výměře 2259 m 2 v katastrálním území S., odpovídající podle katastru nemovitostí částem parcel č. 1009/1 - ostatní plocha, jiná plocha, č. 2426/2 - zastavěná plocha a celým parcelám č. 2427/1 - zastavěná plocha a č. 2427/2 - zastavěná plocha, vše v katastrálním území S., obec B., neboť tyto pozemky nelze podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) vydat], není přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) je ve výroku o věci samé založeno na závěru, že v dané věci je dána překážka vydání částí označených pozemků podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, jelikož po přechodu předmětné části pozemku parc. č. (PK) 643 v kat. území S. na stát byla jeho část (nyní část parc. č. KN 2426/2) zastavěna bytovým domem v B., jeho další část (nyní parc. č. KN 2427/1 a č. 2427/2) byla zastavěna bytovým domem v B. a jeho zbývající část (nyní část parc. č. KN 1009/1), nacházející se mezi stavbami bytových domů (a k nim přiléhající) s těmito domy, bezprostředně souvisí a je nezbytně nutná k jejich provozu - na její části se nachází příjezdová komunikace k bytovým domům a pěší komunikace, dětské hřiště, místo s klepadly a sušáky, popelnicové stání a související plochy zeleně, která je součástí terénních úprav vybudovaných v rámci výstavby obytné skupiny S. – L., přičemž tento stav byl dán ke dni účinnosti zákona o půdě i ke dni vydání rozhodnutí soudu. Plochy zeleně jsou funkčně spojeny se stavbami obytných domů a výměra těchto částí pozemku parc. č. 1009/1 je v přiměřeném poměru vůči ostatním pozemkům v rámci obytného souboru. Z hlediska svých funkcí všechny části pozemků brání zemědělskému nebo lesnímu využití a jejich vydáním by nebylo naplněno ani hledisko zlepšení péče o půdu, neboť plochy přímo nezastavěné jsou z hlediska územního plánu pozemky v režimu obecného užívání, a „jejich vlastník by tak mohl realizovat jejích užívání jen v rámci tohoto institutu“. Odvolací soud má současně za to, že tato interpretace ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě respektuje proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku žalobce na vydání původního pozemku a prosazením veřejného zájmu týkajícího se vlastnických poměrů v již vybudovaném souboru obytných domů.
Odvolací soud při svém rozhodnutí - zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, a ve věcech téhož žalobce usnesení ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014, (ústavní stížnost žalobce byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15) a ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5689/2015] - považoval na prvém místě za relevantní především funkční souvislost pozemku parc. č. 1009/1 - ostatní plocha, jiná plocha, nacházejícího se mezi stavbami bytových domů, a k nim přiléhajícího, přihlížeje přitom k celkové funkční provázanosti tohoto pozemku s ostatním pozemky a stavbami, tvořícími vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jímž může být za určitých okolností i sídlištní celek - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3874/2013, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1196/2014).
V otázce, zda pozemek tvoří s ostatními pozemky a stavbami jeden funkční celek - areál sídliště (soubor obytných domů), jakož i zohlednění okolnosti, že pozemek má povahu veřejného statku (že je zatížen veřejným užíváním), lze pak rovněž odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, vyjádřenou např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4086/2013, ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, nebo ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, opírající se i o ústavněprávní argumentaci obsaženou zejména v nálezech Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, podle níž je naturální restituce vyloučena zpravidla i tam, kde by vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v ustanovení §1 zákona o půdě. Třeba také zvažovat, zda vydání konkrétního pozemku s ohledem na jeho umístění v areálu sídliště (souboru staveb) brání nebo podstatně omezuje skutečné využití tohoto pozemku oprávněnou osobou, tedy zda fakticky vylučuje jeho držbu a potažmo realizaci vlastnického práva v širším slova smyslu. V popsaných souvislostech je na místě zkoumat i možnost zemědělského a lesního využití, jakož i možnost zlepšení péče o pozemek (viz např. již citovaný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 3063/2012), přičemž významné z tohoto hlediska může být i to, kde se podle platného územního plánu tento pozemek nachází (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 574/2015).
Zhodnocení skutkových zjištění (povahy staveb, jejich rozsahu i účelu řešeného souboru staveb) je pak na úvaze zejména soudů nižších stupňů, na nichž tak spočívá i náležité uvážení funkční provázanosti jednotlivých pozemků se sídlištním celkem, což je z podstaty věci dominantně otázkou konkrétních skutkových okolností (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3874/2013, či ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014, jež byla vydána v obdobných věcech těchže účastníků; ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodné usnesením ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1196/14, resp. usnesením ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15).
Námitky dovolatele, že odvolací soud při řešení otázky „vydatelnosti, resp. nevydatelnosti pozemků ve smyslu ust. §11 zákona o půdě vybočil nejen z ustálené rozhodovací praxe soudů, ale při výkladu zákonného ustanovení použil nepřípustně rozšiřující výklad“, a že „přihlédl (současně) k okolnosti, že označený pozemek je zatížen obecným (veřejným) užíváním“, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládají, a to i s ohledem na to, že dovolatel v dovolání neuvedl, od které „ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ se řešení těchto právních otázek odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud pak dovolatel odkázal na argumenty uvedené v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, dovolací soud k nim přihlédnout nemohl, neboť podle ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. platí, že v dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení.
K vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu