ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.2816.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 2816/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce L U P E M I, s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Turnovského 263, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 61065242, zastoupeného Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Chodská 30, PSČ 120 00, proti žalovaným 1/ JUDr. J. Š. , jako správkyni konkursní podstaty úpadce J. K., a 2/ AGEN Computer s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Praze 10, Přespolní 10, PSČ 106 00, identifikační číslo osoby 26196743, o určení neplatnosti nájemní smlouvy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 78/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2012, č. j. 11 Cmo 30/2012-209, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 27. září 2011, č. j. 36 Cm 78/2005-173, zamítl Městský soud v Praze žalobou, kterou se žalobce (L U P E M I, s. r. o.) domáhal vůči žalovaným (1/ správkyni konkursní podstaty úpadce J. K. a 2/ AGEN Computer s. r. o. v likvidaci) určení, že nájemní smlouva, uzavřená mezi žalovanými dne 30. dubna 2004, týkající se označených nebytových prostor je neplatná a že nájemní právo založené touto smlouvou neexistuje (bod I. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu (případně soudu prvního stupně) k dalšímu řízení a aby současně podle §221 odst. 2 o. s. ř. věc přikázal jinému odvolacímu soudu (případně jinému soudu prvního stupně).
Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V jednotlivostech lze ke konkrétním dovolacím výhradám, z nichž dovolatel usuzuje na přípustnost dovolání, uvést následující.
1/ K námitce, že první žalovaná nemohla (jako pronajímatelka) platně uzavřít nájemní smlouvu k nemovitostem, které byly v době od 20. října 1999 do 14. ledna 2009 předmětem (ve výsledku pravomocně zamítnuté) vylučovací žaloby podané dovolatelem dle §19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) a to vzhledem k §19 odst. 3 ZKV.
Závěr, že správce konkursní podstaty je po dobu trvání účinků soupisu majetku do konkursní podstaty oprávněn s tímto majetkem nakládat i v průběhu sporu o vyloučení majetku ze soupisu konkursní podstaty tak, že jej pronajme (a bude inkasovat nájemné), je v rozhodovací praxi soudů závěrem letitým a ustáleným.
Srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 27/2003“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu. V něm Nejvyšší soud uzavřel, že správce konkursní podstaty je i v průběhu sporu o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty oprávněn věc držet, užívat a požívat její plody a užitky (například ji pronajímat a inkasovat nájemné) a to bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci.
K závěrům obsaženým v R 27/2003 se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1478/2005, uveřejněném pod číslem 43/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 3233/2007, v usnesení ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 5432/2007, v usnesení ze dne 23. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1248/2008, v usnesení ze dne 30. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 4287/2008, v usnesení ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3188/2009, v rozsudku ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2393/2010 a v rozsudku ze dne 28. března 2012, sp. zn. 29 Cdo 3793/2010, uveřejněném pod číslem 97/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Jde rovněž o výklad souladný s judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. srpna 2008, sp. zn. 8 Afs 33/2007, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího správního soudu) a s judikaturou Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. června 2007, sp. zn. II. ÚS 659/04 a ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. II. ÚS 645/2006, nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. března 2005, sp. zn. III. ÚS 220/04, uveřejněný pod číslem 58/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, kterážto, rozhodnutí jsou - stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněné níže - veřejnosti dostupná i na webových stránkách Ústavního soudu).
2/ K námitce, že se soudy měly zabývat (k prověření legitimace první žalované nakládat s majetkem konkursní podstaty tohoto úpadce) tím, zda byl účinně prohlášen konkurs na majetek dlužníka J. K. (dále jen „J. K.“), založené na argumentu, že usnesení o prohlášení konkursu nebylo doručeno J. B. (takže není v právní moci), ani nebylo vyvěšeno na úřední desce konkursního soudu.
Potud srov. usnesení ze dne 12. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 696/2004, jímž Nejvyšší soud odmítl jako opožděné dovolání J. K. proti usnesení ze dne 29. července 1999, č. j. 2 Ko 60/99-304, kterým Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení konkursního soudu o prohlášení konkursu na majetek J. K. Dále srov. usnesení ze dne 8. března 2005, sp. zn. I. ÚS 708/2004, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dlužníka proti usnesení konkursního soudu, odvolacího soudu a Nejvyššího soudu. A konečně srov. i usnesení ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1349/2011, jímž Nejvyšší soud opět odmítl (jako opožděné) v pořadí druhé dovolání J. K. proti výše označenému usnesení Vrchního soudu v Praze.
Lze doplnit, že v usnesení ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 3899/2009, Nejvyšší soud výslovně konstatoval, že o tom, že konkurs na majetek J. K. byl v minulosti účinně prohlášen, neměl Nejvyšší soud pochybnost ani v usneseních ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 197/2003, 29 Odo 199/2003 a 29 Odo 202/2003 nebo (ve výše již zmíněném) v usnesení sp. zn. 29 Odo 696/2004.
K posouzení přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud přistoupil s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (uveřejněným pod č. 241/2010 Sb.), zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též nálezy Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 a ze dne 18. září 2012, sp. zn. II. ÚS 2371/11).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a u žalovaných žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. října 2012
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu