ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.195.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 195/2014 -30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 19. února 2014 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný M. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 7. 2013, č. j. 6 To 26/2013-1027, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 6/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2012, č. j. 39 T 6/2011-867, byl obviněný M. J. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), dílem dokonaným (bod ad 1/ výroku o vině), dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (bod ad 2/ výroku o vině) a zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (bod ad 3/ výroku o vině) na tom skutkovém základě, že
„1/ v přesně nezjištěné době koncem měsíce listopadu 2007 v B., v úmyslu obohatit se, převzal od Z. K. za účelem prodeje figurální obraz „Malířka“, olej, plátno signován Emil Filla 33, v hodnotě 2.500.000 Kč s tím, že za prodej obrazu mu vyplatí částku 1.100.000 Kč a přesto, že obraz koncem roku 2007 prodal za částku 1.100.000 Kč R. K., peníze Z. K. nepředal, nýbrž v průběhu měsíce února a března 2008 mu vyplácel jako zálohy menší peněžní částky, aby tak získal jeho důvěru, Z. K. mu předal za účelem prodeje další závěsný obraz „Zátiší se slanečky“, olej, signován Emil Filla, v hodnotě 1.500.000 Kč s tím, že za prodej obrazu vyplatí Z. K. částku 1.650.000 Kč, a protože pokračoval s vyplácením záloh, předal mu Z. K. za účelem prodeje v měsíci květnu 2008 závěsný obraz „Portrét šlechtice“, olej, plátno, signován I. J. Repin 1893, v hodnotě 2.000.000 Kč s tím, že obraz výhodně prodá a Z. K. vyplatí částku 4.500.000 Kč, což nedodržel, vyjma záloh ve výši 630.000 Kč za prvé dva obrazy signované Emil Filla, jiné peníze nepředal a přes urgence Z. K. mu ani obrazy nevrátil a koncem roku 2008 s ním přestal komunikovat, čímž Z. K. způsobil škodu ve výši 6.000.000 Kč,
2/ v přesně nezjištěné době koncem roku 2008 v B., v úmyslu obohatit se, požadoval od R. K. jako půjčku 4.000.000 Kč na koupi originálu obrazu malíře Emila Filly z roku 1913 s názvem „Karafa a sklenička“ s tím, že má zájemce, který obratem koupí obraz za částku 6.000.000 Kč, a sliboval R. K. z prodeje obrazu provizi, avšak R. K. mu peníze nepůjčil, neboť věděl, že originál tohoto obrazu je umístěn v Národní galerii v Praze,
3/ dne 1. června 2009 v B. v bytě PhDr. J. H. v B., Č., v úmyslu obohatit se, prodal P. Č. jako pravý obraz malíře Emila Filly z roku 1928 s názvem „Zátiší s mrtvým ptákem“ za částku 1.800.000 Kč, ač věděl, že se jedná o falzum, které převzal od J. R. v jeho bydlišti v B., L., s tím, že si jej doma pověsí jako reprodukci, čímž P. Č. způsobil škodu ve výši 1.800.000 Kč“.
Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Z. K., bytem M., B., částku ve výši 5.370.000 Kč, a poškozenému P. Č., bytem Ú., S., částku ve výši 1.800.000 Kč.
O odvoláních obviněného a státního zástupce, který je podal v neprospěch obviněného do výroku o trestu předmětného rozsudku, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 7. 2013, č. j. 6 To 26/2013-1027, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté znovu rozhodl tak, že obviněnému M. J. uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného samostatným výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 18. 7. 2013 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl ve výroku o vině a náhradě škody právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. J. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) nejprve připomněl, že se jednalo již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu v této trestní věci. Původně byl totiž rozsudkem soudu prvního stupně obžaloby zproštěn podle §226 písm. a) tr. ř., když soud vycházel ze zásady „in dubio pro reo“ a dospěl k závěru, že provedené důkazy nedovolovaly bez důvodných pochybností přijmout spolehlivý závěr o jeho vině. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací však tento rozsudek usnesením ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 6 To 15/2012, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí s tím, že nebyly vyčerpány všechny možnosti, jak objasnit skutkový děj do té míry, aby bylo možno učinit závěry, o kterých by již nebyly důvodné pochybnosti. Soudu prvního stupně vytkl, že při hodnocení důkazů nepostihl projednávanou problematiku v celé šíři a ve vzájemných souvislostech a že se dostatečně nezabýval věrohodností jednotlivých aktérů skutkového děje.
Následné doplnění dokazování, které odvolací soud nařídil, nepřineslo žádné nové zásadní skutečnosti, které by mohly mít vliv na dosavadní skutkové závěry soudu prvního stupně, jak byly obsaženy v prvém (zprošťujícím) rozsudku. Přesto byl dovolatel napodruhé tímto soudem již uznán vinným. Byť se tak podle přesvědčení dovolatele stalo v rozporu se zásadou „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, odvolací soud tuto vadu nenapravil. Dovolatel přitom v odvolacím řízení navrhl provedení celé řady důkazů, o nichž v řízení před soudem prvního stupně nevěděl a ani vědět nemohl. Předložil soudu písemné prohlášení svědkyně A. N. a navrhl doplnění dokazování jejím výslechem a také výslechem svědka M. K. Dále předložil trestní oznámení D. S. ze dne 13. 6. 2013 ve věci obrazů, které jsou předmětem tohoto trestního stíhání, a to na osoby, které v této věci vystupují jako svědci, konkrétně na Dr. H., Z. K., R. K. a J. R., pro podezření ze spáchání podvodu se zmíněnými obrazy. Navrhl i výslech D. S. a P. Č., který rovněž podal trestní oznámení na J. R. Jeho obsah měl odvolací soud vést k opatrnosti zejména v tom směru, že je výrazně snížena věrohodnost zmíněných osob, o jejichž výpověď se v podstatě opírá výrok o vině dovolatele. Odvolací soud však tyto důkazy neprovedl a ve svém rozhodnutí se s tímto svým postupem náležitě nevypořádal, ačkoli těžištěm řádného opravného prostředku byly právě pochybnosti o věrohodnosti uvedených svědků. Tím porušil právo obviněného (dovolatele) na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Tato práva přitom mají hmotně právní charakter, třebaže byla primárně porušena nedodržením procesních předpisů.
V další části dovolání se obviněný podrobně zaměřil na samotné hodnocení jednotlivých důkazů oběma soudy. Připomněl, že soudy neměly k dispozici sporná díla (obrazy) a tudíž o žádném z nich nelze s jistotou tvrdit, že bylo pravé, ba dokonce, že vůbec existovalo. Závěry o jejich hodnotě jsou ryze hypotetické. Příznačné pro daný případ je podle dovolatele i podivné počínání údajných majitelů obrazů, stejně jako velmi nejistý až podezřelý původ inkriminovaných děl. Obrazy měly být údajně prozkoumány a oceněny znalecky, ovšem znalec je podle všeho neviděl a jejich cenu stanovoval podle ceny obvyklé a podle jejich popisu. K určení pravosti takových obrazů je ovšem podle přesvědčení dovolatele zapotřebí posudku Národní galerie. Jestliže obrazy nebyly fyzicky k dispozici, bylo jejich ocenění problematické i vzhledem k tomu, že nebyl znám jejich stav, který je pro stanovení ceny díla rovněž určující. Dovolatel současně zdůraznil, že je prakticky nevidomý, což mu stěžuje možnost přesvědčit se sám o pravosti obrazu. Je proto zcela odkázán na poctivost prodejce, případně na znalecký posudek odborníka. V případě obrazu „Zátiší s ptákem“ autora Filly to byl znalecký posudek PhDr. Hlušičky. Dovolatel prodal tento obraz svědku Č. ve víře, že je pravý. Není pravdou, co tvrdí svědek R., který vypověděl, že mu jej předtím věnoval s tím, že jde pouze o reprodukci. Nelogickou se jeví i výpověď svědka K., od kterého si měl dovolatel chtít půjčit 4 miliony Kč. Kdyby totiž skutečně potřeboval peníze, mohl snadno dosáhnout půjčky u svého otce, který tuto skutečnost potvrdil.
Protože dovolateli nebyla podle jeho přesvědčení objektivně prokázána jakákoli trestná činnost, když závěr o jeho vině stojí na lživých výpovědích svědků K., R., O. a spol., jedná se ve skutečnosti o ryze soukromoprávní záležitost. Trestní oznámení mělo být v posuzovaném případě jen prostředkem, jímž ho údajní poškození vydírali ve snaze dostat z něho další peníze. Jestliže svědci přistoupili k nejistým obchodním transakcím bez náležité míry opatrnosti, museli se s důsledky této nejistoty, které se bylo možno snadno vyvarovat, vypořádat za použití prostředků ochrany soukromého práva. Dovolatel nejednal v úmyslu uvést někoho v omyl, resp. zamlčet nějaké podstatné skutečnosti, aby se obohatil. Pobírá invalidní důchod, jeho rodinné zázemí a majetková situace ho nenutily - na rozdíl od svědků K., K. a R. - si podvodným jednáním vylepšovat své majetkové poměry. Závěr odvolacího soudu, že v daném případě nelze aplikovat princip ultima ratio, se v posuzovaném případě ovšem odvíjí především od pochybení při hodnocení provedených důkazů.
Se zřetelem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 7. 2013, č. j. 6 To 26/2013-1027, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2012, č. j. 39 T 6/2011-963, a dále aby postupoval podle §265l tr. ř. Současně navrhl, aby vzhledem k okolnostem případu, důvodům dovolání a s ohledem na jeho zdravotní stav předseda senátu soudu prvního stupně předložil dovolání Nejvyššímu soudu s návrhem na odklad nebo přerušení výkonu napadeného rozhodnutí podle §265h odst. 3 tr. ř. Pro případ, že předseda senátu soudu prvního stupně takový postup nezvolí, navrhl předsedovi dovolacího senátu, aby výkon rozhodnutí odložil nebo přerušil sám podle §265o odst. 1 tr. ř.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně poukázal na obsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) t. ř. s tím, že jeho prostřednictvím se obecně nelze s úspěchem domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, jimiž je dovolací soud vázán. Výjimečný zásah do skutkových zjištění lze v určitém rozsahu připustit i v rámci řízení o dovolání, avšak jen tehdy, nastala-li situace tzv. opomenutých důkazů, byly užity nezákonné důkazy anebo je dán extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. K ničemu z toho však v dané věci nedošlo. Skutkový děj dovozený oběma soudy má oporu v provedených důkazech, resp. s nimi není v extrémním rozporu. Vrchní soud v Olomouci současně neopomněl důkazní návrhy obviněného, když správně vyhodnotil, že nebylo požadováno doplnění důkazů v odvolacím řízení, ale o návrhy pro případ zrušení odvoláním napadeného rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně. To se však nestalo, přičemž ve vztahu ke svému rozhodování Vrchní soud v Olomouci výslovně shledal dokazování dostatečným.
Státní zástupce uzavřel své vyjádření poukazem na to, že námitky dovolatele se s obsahem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř. (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný M. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. a současně podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy učiněná skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil výhradně na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě tak měla být v neprospěch dovolatele především porušena zásada in dubio pro reo , neboť soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho vycházely z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektování názoru vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že v rámci jeho interpretace je vždy nutné reflektovat ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Takovými vadami je třeba nepochybně rozumět např. opomenutí důkazů soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí. Již soud prvního stupně se - po doplnění dokazování na základě pokynů obsažených v prvním (zrušujícím) rozhodnutí odvolacího soudu ve věci - ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Nutno poznamenat, že při zjišťování skutkového děje nevycházel výhradně z údajně nevěrohodných výpovědí svědků, zejména Z. K., R. K., O. O. a J. R., jak namítá dovolatel, ale přihlédl i k důkazům dalším, které pravdivost těchto výpovědí podporovaly. Teprve po jejich celkové analýze dospěl k závěru, že se obviněný dopustil trestné činnosti, tak jak je popsáno ve výroku o vině (viz str. 4 - 14 shora odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci opětovného přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) již napodruhé neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení stíhaných skutků, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil. I on se vypořádal s prakticky totožnými námitkami obviněného, které učinil předmětem nyní projednávaného mimořádného opravného prostředku, a dostatečně vysvětlil, proč jim nepřisvědčil. Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
K dovolatelem vytýkanému nedostatečnému rozsahu dokazování, resp. neprovedení některých jím navržených důkazů, je třeba uvést, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Ten dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu splňuje (viz str. 6/7 odůvodnění).
Právní relevanci z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud nepřiznal ani obecně hmotně právní námitce dovolatele, že trestním postihem není možno nahrazovat jiná právní odvětví určená k ochraně majetkových práv a zájmů, zvláště pak za situace, kdy poškozený přistoupí k nejisté finanční dispozici se zjevnou neopatrností, které se mohl snadno vyvarovat. Jinými slovy, že v projednávané věci měly soudy aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. Argumentace dovolatele spočívající v nesouhlasném stanovisku k příslušným závěrům odvolacího soudu (tj. že v daném případě bylo užití trestního práva jako prostředku ultima ratio zcela namístě) totiž i v tomto směru vychází primárně z popření soudy učiněných zásadních skutkových zjištění, resp. z prosazování konstantní obhajoby, že se ve skutečnosti nedopustil žádného podvodného jednání.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného M. J. bylo opřeno o skutečnosti, které pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Pokud jde o návrh, přesněji podnět obviněného k odkladu či přerušení výkonu rozhodnutí, Nejvyšší soud (předseda senátu) důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. K podání návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je pak za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně však takový postup při předložení dovolání obviněného nezvolila.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler