ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.236.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 236/2012 -20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 23. února 2012 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným K. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 1. 11. 2011, č. j. 42 To 201/2011-249, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod pod sp. zn. 13 T 210/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 4. 4. 2011, č. j. 13 T 210/2009-199, byl obviněný K. K. uznán vinným trestnými činy týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) a vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., kterých se měl dopustit skutky popsanými ve výroku o vině. Za ně byl podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon mu byl podle „§60a odst. 1, odst. 2 tr. zák.“ podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců a současně byl nad ním vysloven dohled.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozsudkem ze dne 1. 11. 2011, č. j. 42 To 201/2011-249, jímž podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. poté znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným v bodech ad 1 a), b) výroku o vině trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že obviněný „a) v J. v době od 1. 8. 2008 do přesně nezjištěného dne v listopadu 2008 úmyslně fyzicky i psychicky týral a ponižoval svou manželku H. K., žijící s ním ve společně obývaném domě v ulici E. R., tak, že ji opakovaně nejméně dvakrát do týdne urážel hrubými výrazy jako „kurva, děvka“, vyhazoval ji z domu, bral jí doklady, tašku, klíče, vyhrožoval jí, že ji zabije, protože na světě nemá co dělat, v noci jí zakazoval spát a nutil ji, aby s ním byla v garáži v domě celou noc a poslouchala jeho nadávky a výčitky, kdy ji i uchopil rukama pod krkem a naznačoval škrcení, a to i poté, co přišla ze zaměstnání z noční směny, zakazoval jí jít spát nejméně jedenkrát týdně, v jednom případě ji v garáži pomočil, v srpnu přesně nezjištěného dne jí vyházel její osobní věci do garáže a polil je naftou s výhrůžkou, že je zapálí, dne 1. 8. 2008 v zaměstnání v nemocnici v J. ji fyzicky napadl, kopal ji do celého těla, fackoval ji a bil pěstmi do hlavy, dne 28. 10. 2008 v době kolem 22.00 hod. v kuchyni v místě trvalého bydliště uchopil do ruky kuchyňský nůž s čepelí asi 30 cm a mířil jím na tělo poškozené s výhrůžkami, že ji zabije,
b) dne 14. 12. 2008 v časných ranních hodinách jí tamtéž v ložnici v místě společného bydliště přimáčkl loktem hlavu do polštáře se slovy, že ji jednou stejně zabije, takže poškozená opětovně jeho jednání oznámila na Policii ČR, a téhož dne bylo rozhodnuto o jeho vykázání z domu na dobu deseti dnů, kdy nakonec v důsledku tohoto jednání byla poškozená přinucena i s jejich dvěma dětmi k odstěhování z domu“ , a v bodě ad 2) výroku o vině trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., jehož se podle tzv. skutkové věty výroku rozsudku obviněný dopustil tím, že „v J. dne 12. 12. 2008 v době kolem 15.00 hod. manželku H. K. po nastoupení do vozidla před nemocnicí pod záminkou, že ji odveze na ul. E. R. do školy pro syna, ve vozidle uzamkl a odvezl k rybníku do lokality H. K., kde jí přiložil nůž s ostřím asi 15 cm bezprostředně k bradě s výhrůžkou, že pokud se k němu nevrátí, že ji podřízne a hodí do rybníka, že ji tam nikdo hledat nebude, šermoval s ním proti tělu poškozené, čímž ji přinutil k souhlasu s navrácením do společného domu i s dětmi, neboť měla obavy o svůj život a zdraví“ . Za tuto trestnou činnost obviněného podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon mu podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 1. 11. 2010 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že skutkové závěry soudu prvního stupně, později považované za správné i soudem odvolacím, neodpovídají výsledkům provedeného dokazování. Je nadále přesvědčen, že mu vina nebyla prokázána zákonem předepsaným způsobem a bez důvodných pochybností. Soudům obou stupňů vytkl, že závěr o tom, že se dopustil stíhaných skutků, založily především na nevěrohodné výpovědi poškozené H. K. Poukázal na to, že poškozená si během jejich manželství našla známost s jiným mužem, kterou tajila. K tomuto vztahu opakovaně uváděla nepravdu, a proto logicky nemohla vypovídat pravdivě ani ohledně okolností, které jsou mu kladeny za vinu. Pokud by provedené důkazy byly hodnoceny ve svém souhrnu, pak by - navzdory účelově zkresleným závěrům znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, PhDr. Dany Hrstkové - nebylo možno tvrzením poškozené věřit, zejména s ohledem na výpovědi svědků H., D., D. a L., o jejichž věrohodnosti naopak pochybovat nelze, a především na výpověď svědkyně L. K., která naprosto věrohodně popsala poškozenou jako dominantní a o všem rozhodující osobu v manželském a rodinném soužití. V trestním řízení navíc vyšla najevo řada časových nesrovnalostí v tvrzeních poškozené ohledně jednotlivých událostí. Nebylo identifikováno místo, kde se měl dovolatel dopustit skutku popsaného pod bodem 2) výroku odsuzujícího rozsudku, a tudíž zůstalo neověřeno, zda se na ně vůbec mohl dostat vozidlem, a to v čase uváděném poškozenou. Soudy pochybily také v tom, že neakceptovaly návrh obhajoby na doplnění dokazování revizním psychiatrickým znaleckým posudkem k posudku PhDr. Hrstkové, přestože její závěry byly evidentně neobjektivní a nekorespondovaly s dalšími ve věci provedenými důkazy. Poškozená přitom vypovídala vědomě nepravdivě. Celé obvinění vykonstruovala, aby tak ukončila vzájemné soužití a vytvořila si podmínky pro bezproblémový odchod i s dětmi k panu D. Nadále dovolatele napadá a tento svůj postoj k němu nezměnila ani v průběhu trestního řízení. V této souvislosti dovolatel poukázal na výpověď svědkyně J. H. před odvolacím soudem, která popisovala jeho napadení poškozenou v nemocnici v T. v souvislosti s psychologickým vyšetřením pro účely úpravy styku s nezletilým synem.
Dovolatel má zato, že výše zmíněné skutečnosti představují právě takový výjimečný případ, kdy i v rámci dovolacího řízení je možné či spíše nezbytné podrobit přezkumu soudy učiněná skutková zjištění. V další části dovolání pak z vlastního hlediska rozvedl obsah dokazování v předmětné trestní věci se závěrem, že orgány činné v trestním řízení postupovaly evidentně s cílem shromáždit pouze takové důkazy, které budou sloužit k prokázání jeho viny. Důkazy navrhované obhajobou byly záměrně přehlíženy nebo byl jejich význam opomíjen, a to až do chvíle, kdy byl původní rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. 5. 2010 zrušen a věc mu byla vrácena odvolacím soudem k dalšímu řízení s pokynem k provedení těchto důkazů. Hodnota důkazů svědčících ve prospěch dovolatele se však s odstupem času již snížila. Vadný procesní postup orgánů činných v trestním řízení tak vedl v konečném důsledku k nesprávnému právnímu posouzení skutku.
S ohledem na výše uvedené důvody dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 42 To 201/2011, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 7. 2. 2012. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 16. 2. 2012 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný K. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil primárně na tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Soudům obou stupňů vytkl, že závěr o jeho vině trestnými činy týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě a vydírání založily na dokazování provedeném v nedostatečném rozsahu a v rozporu se zákonem a současně i na nesprávném hodnocení důkazů provedených, zejména na vnitřně rozporné, nevěrohodné a záměrně nepravdivé výpovědi poškozené H. K., která ho měla křivě obvinit s cílem ho zdiskreditovat; a na znaleckém posudku PhDr. Dany Hrstkové, který měl zjevně stranit verzi poškozené. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch především porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily provedené důkazy k jeho tíži, ačkoliv takové hodnocení nebylo namístě. V důsledku toho bylo vycházeno z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaných skutků, když výsledky provedeného dokazování podle něj nedovolovaly, aby mohl být jejich spácháním uznán vinným.
Z výše uvedených důvodů tak nelze pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Dovolateli lze sice přisvědčit v tom, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je někdy možno uvažovat i v dovolacím řízení. Podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je tak možno učinit v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaných trestných činů nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně v řízení následujícím po zrušujícím usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 15. 9. 2010, č. j. 42 To 290/2010-157, doplnil dokazování v požadovaném rozsahu. Ve svém novém rozsudku se se všemi provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Odvolací soud v rámci svého opětovného přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) již neměl k rozsahu dokazování a hodnocení důkazů soudem prvního stupně, resp. k jeho skutkovým závěrům, žádné zásadnější výhrady a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutků obviněného, při svém v pořadí již druhém rozhodování o řádném opravném prostředku v předmětné trestní věci, ve vlastním rozsudku navázal, přičemž některé skutkové okolnosti po doplnění řízení upřesnil. V napadeném rozsudku se vypořádal s obdobnými námitkami, jaké obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání. K otázce věrohodnosti poškozené H. K. ve veřejném zasedání znovu vyslechl znalkyni PhDr. Hrstkovou. Poté přesvědčivě zdůvodnil, proč ve znaleckém posudku, v dodatku k tomuto posudku ani ve výpovědi jmenované znalkyně neshledal takové skutečnosti, který by její znalecké závěry zpochybňovaly. Stejně přesvědčivě vysvětlil i to, proč nepřiznal opodstatnění ani argumentaci obviněného ve vztahu ke skutku ad 2/ (viz str. 6 – 7 odůvodnění rozhodnutí). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
K námitkám obviněného stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování v jeho trestní věci, resp. zamítnutí jím navrhovaných důkazů, Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně splňují, neboť v odůvodněních obou rozhodnutí je uvedeno, z jakých důvodů byly návrhy obhajoby na doplnění dokazování zamítnuty (viz str. 6 rozsudku soudu prvního stupně a rovněž str. 6 rozsudku soudu odvolacího).
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného K. K. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler