ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.307.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 307/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 24. března 2010 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným M. H. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2009, č. j. 5 To 430/2009-537, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 64/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 9. 2009, č. j. 5 T 64/2009-511, byl obviněný M. H. uznán vinným trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) a ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 12. 10. 2008 v době kolem 14:30 hod. v P., O., v nonstop herně – baru P., po předchozí hádce napadl poškozeného J. K., tím způsobem, že jej bodl do levé horní části břicha, přičemž bodná rána zasáhla játra, v důsledku čehož poškozený utrpěl rozsáhlou krevní ztrátu s bezprostředním ohrožením života“. Za to byl podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud současně uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, krajské pobočce pro hl. m. Prahu, na náhradě škody částku 77.700,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 12. 2009, č. j. 5 To 430/2009-537, jímž podané odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 1. 12. 2009 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. H. následně dovolání , které současně směřovalo i proti všem výrokům z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel především setrval na své obhajobě, podle které se jednání, které mu bylo kladeno za vinu, vůbec nedopustil. Opětovně poukázal na to, že v době, kdy mělo dojít ke zranění poškozeného, se v nonstop herně - baru P. vůbec nenacházel. Zároveň uvedl, že poškozený se jako narkoman pod vlivem abstinenčních příznaků choval urážlivě a agresivně vůči ostatním návštěvníkům baru. Dovolatel sám však neměl žádný důvod k tomu, aby poškozeného napadl a tím méně mu způsobil těžkou újmu na zdraví. Sám poškozený nakonec před soudem vypověděl, že spolu žádný konflikt nikdy neměli, a zároveň se mu omluvil za křivé obvinění. Dovolatel poukázal také na to, že ještě před podáním obžaloby poškozený sepsal, resp. jeho manželce nadiktoval „Čestné prohlášení“, v němž uvedl, že ho ve skutečnosti poranil jistý L., nicméně pod vlivem právě aplikované drogy označil za pachatele dovolatele, jehož obličej měl před očima, když ten se mu snažil poskytnout první pomoc. Dovolatel současně odmítl závěr soudu, podle kterého byl poškozený k sepsání výše zmíněného čestného prohlášení donucen. Zdůraznil, že poškozený jeho manželku sám vyhledal a požádal ji, aby je sepsala za něj, neboť je negramotný.
V další části dovolání pak obviněný podrobně rozebral a vyhodnotil důkazní situaci. Poukázal na postupné zásadní změny ve výpovědích poškozeného a také na nízkou kvalitu kamerového záznamu z herny, který podle jeho přesvědčení není způsobilý ho ze spáchání trestného činu usvědčit, protože z něj především vůbec nelze dovodit, že v inkriminovanou dobu v herně byl. Soudům vytkl, že k celé věci nevyslechly M. K., která naopak na záznamu ztotožněna byla a jejíž svědecká výpověď mohla vnést do celé věci jasno, a svá skutková zjištění založily výhradně na prvotní výpovědi poškozeného z přípravného řízení. Z kamerového záznamu lze přitom jednoznačně dovodit, že poškozený přišel do herny již zraněn a nebyl tedy pobodán uvnitř, jak původně tvrdil. Dovolatel poukázal také na to, že sice je přezdíván „M.“, ale není jediným návštěvníkem herny s touto přezdívkou. Pokud očitý svědek P. S. vypověděl, že poškozeného zranil muž pod přezdívkou „M.“, měla s ním být provedena rekognice podle fotografií a měl být rovněž vyslechnut před soudem. Ani to se však nestalo.
Dovolatel znovu zopakoval také svoji obhajobu, podle níž nebylo možno na jeho pohyb v době incidentu usuzovat z výpisu telekomunikačního provozu, neboť si v herně zapomněl svůj mobilní telefon a ten mu vrátil svědek H. až druhý den. Poukázal také na výsledky znalecké expertízy jeho oděvních svršků, na nichž nebyla prokázána žádná přítomnost lidské krve, ačkoliv poškozený musel podle znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. T., z rány silně krvácet. Z toho je pak podle dovolatele zřejmé, že v rozhodnou dobu na místě (v herně) přítomen nebyl.
Odvolací soud se podle dovolatele s výše uvedenými okolnostmi vypořádal nesprávně a jeho řádný opravný prostředek (odvolání) zamítl pouze na základě výpovědi poškozeného J. K., který již 15 let užívá nitrožilně heroin, je drogově závislý a byl z tohoto důvodu také hospitalizován v psychiatrické léčebně, z níž utekl, stejně jako před tím z nemocnice po ošetření utrpěného zranění. Nelze ho tedy považovat za osobu věrohodnou.
V závěru podaného dovolání obviněný uvedl, že i za předpokladu, že by skutečně poškozeného bodl, jeho jednání v podobě, jak je v jedné ze svých prvotních výpovědí popsal poškozený, rozhodně nesměřovalo k tomu, aby poškozenému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví. Skutek by v takovém případě mohl být posouzen nanejvýš jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., neboť k bodnutí mělo dojít tím způsobem, že poškozený se s „M.“ tlačili proti sobě, oba celou věc brali jako legraci („srandu“), přičemž poškozený neměl sílu ruku s nožem „M.“ udržet, pustil ji a tak došlo k jeho poranění. Následek spočívající v těžké újmě na zdraví by za těchto okolností mohl být způsoben nejvýše z nedbalosti. Intenzitou útoku se však soudy náležitě nezabývaly a skutek nesprávně posoudily podle přísnější právní kvalifikace jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. 5 To 430/2009, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí“.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve stručně vyložil obsah důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a připomněl, že s odkazem na tento dovolací důvod nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, resp. nesprávnost hodnocení důkazů soudy. Zásah do skutkových zjištění připustil v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, resp. jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Taková situace však dle názoru státního zástupce v posuzované věci nenastala. Obviněný tak ve skutečnosti nevznesl žádné námitky, které by byly pod uplatněný hmotně právní důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebo pod jiný z katalogu dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. podřaditelné, když se primárně domáhal změny skutkových zjištění, ke kterým dospěly soudy obou stupňů po provedeném dokazování, a teprve ve spojitosti s tím prosazoval posouzení předmětného skutku podle mírnějšího ustanovení trestního zákona.
Státní zástupce pak své vyjádření uzavřel tím, že podané dovolání se zcela míjí z uplatněným dovolacím důvodem, a proto navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Současně vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ, že by Nejvyšší soud rozhodl jiným než navrhovaným způsobem (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný M. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem věci a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Námitku nesprávného právního posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. založil především na výhradách vůči způsobu a rozsahu (neúplnosti) provedeného dokazování a polemice se správností hodnocení důkazů oběma soudy. Soudům zejména vytkl, že neprovedly některé důkazy (výslech svědkyně K., rekognice podle fotografií se svědkem S. ke zjištění totožnosti případné další osoby s přezdívkou „M.“, která měla být přítomna na místě činu), a dále to, že nesprávně hodnotily důkazy již provedené; z nich pak především podle dovolatele zcela nevěrohodnou svědeckou výpověď poškozeného J. K. S primárním poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci a při zdůrazňování své vlastní skutkové verze, podle které v rozhodné době, tj. v okamžiku, kdy mělo dojít k poranění poškozeného, vůbec na místě činu nebyl, pak spojoval názor, že neměl být uznán vinným buď vůbec, anebo - výlučně s ohledem na skutečnosti vyplývající z prvotní výpovědi poškozeného - toliko trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Výše uvedený závěr lze vztáhnout i k námitce, že se soudy při právní kvalifikaci stíhaného skutku dostatečně nevypořádaly se subjektivní stránkou jeho jednání. Tvrzení o nedostatku zavinění (chybějícím úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví ve smyslu §222 odst. 1 tr. zák.), které je jinak kategorií hmotně právní, totiž dovolatel odůvodnil skutkovou verzí, podle které k bodnutí poškozeného mělo dojít vlastně jen nešťastnou náhodou za situace, kdy se poškozený spolu s „M.“ (přezdívka dovolatele) navzájem v žertu přetlačovali, ale poškozený „M.“ ruku svírající bodný nástroj neudržel a ten pak vlivem setrvačnosti pronikl do jeho těla. Je tedy zřejmé, že tuto námitku dovolatel opět založil na odlišných skutkových okolnostech, než které vzaly soudy obou stupňů za prokázané a z nichž při právním posouzení jeho jednání vycházely.
Nejvyšší soud si je vědom aktuální judikatury Ústavního soudu (viz např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94), ve které se opakovaně poukazuje na to, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. (zejména podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) jsou v dovolacím řízení v některých případech vykládány příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění). To znamená, že jde o případy, kdy právní závěry soudů zjevně nemají žádnou logickou vazbu na obsah provedených důkazů. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou ve flagrantním rozporu s tím, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah jimi provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného skutku nebylo dovolateli prokázáno, resp. že nejednal v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku provedenými důkazy podrobně zabýval a zároveň v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. pečlivě vyložil a zdůvodnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů. Na tomto místě je třeba poukázat na to, že dovolatelem namítané nevěrohodnosti prvotní výpovědi poškozeného v přípravném řízení věnoval soud prvního stupně zvýšenou pozornost. Na str. 7 odůvodnění rozsudku přesvědčivě vyložil, proč považoval za věrohodnou právě tuto výpověď, zatímco jeho následné, již ve prospěch obviněného měněné výpovědi, považoval za nepravdivé, učiněné pod tlakem vyvíjeným na poškozeného osobami blízkými právě obviněnému (dovolateli). Zároveň soud náležitě vysvětlil, proč neuvěřil výpovědi obviněného ani výpovědím jemu nakloněných svědků, kteří ji měli podporovat. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně zákonným způsobem provedl veškeré potřebné důkazy a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. je též řádně vyhodnotil. Při svém rozhodování pak na jím zjištěný skutkový stav věci navázal a své závěry v tomto ohledu rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu zdůvodnil. Současně se vypořádal i s návrhem obviněného (dovolatele) na doplnění dokazování a ve svém rozhodnutí vysvětlil, proč k provedení požadovaného důkazu nepřistoupil (viz str. 6).
K námitkám dovolatele stran neúplnosti provedeného dokazování Nejvyšší soud jako obiter dictum poukazuje na to, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. To znamená, že s přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, které návrhy stran na doplnění dokazování se jeví důvodné (potřebné) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Ani z principu rovnosti účastníků řízení přitom nijak nevyplývá, že by byl soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení, případně že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu splňuje.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného M. H. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (zde srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. března 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler