ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.734.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 734/2014 -40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 11. června 2014 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný N. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2014, č. j. 1 To 63/2013-1507, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 8/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2013, č. j. 50 T 8/2012-1380, v trestní věci obviněných N. K. a Z. G. byl obviněný N. K. uznán vinným
v bodě ad 1/ výroku o vině zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „ačkoli byl pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 50 T 12/2009 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 2 To 70/2010, uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona č. 140/1961 Sb., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu přípravy dle §7 odst. 1 k §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona č. 140/1961 Sb., za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 13 let a 6 měsíců, pro účely jehož výkonu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, kdy výše uvedený trest odnětí svobody vykonává od 22. 4. 2008 do současné doby,
přesto v přesně nezjištěné době nejméně od začátku dubna 2008 do svého zadržení dne 22. dubna 2008, v bytě na adrese O.-M. H., ulice V., ač nebyl držitelem povolení k zacházení s návykovými látkami podle §4 zákona číslo 167/1998 Sb., v prostorách nad sníženým stropem WC a za stěnou vlevo za vstupem na WC ukryl a následně do 1. 12. 2011 tam přechovával za účelem dalšího prodeje 5379,54 gramů substance obsahující 13,5 % diacetylmorfinu (farmaceuticky heroin), což v uvedeném množství představuje 728,26 gramů diacetylmorfinu, a toto množství heroinu bylo dne 1. 12. 2011 v uvedeném bytě zajištěno pracovníky Policie České republiky, Národní protidrogové centrály v Ostravě,
přičemž heroin je zařazen mezi omamné látky uvedené v seznamu IV podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách a je uveden v příloze číslo 3 zákona číslo 167/1998., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů“,
a v bodě ad 2 / výroku o vině přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku na skutkovém základě, že „v přesně nezjištěné době v měsíci dubnu 2008, nejpozději však dne 22. 4. 2008, aniž by byl držitelem zbrojního průkazu a průkazu zbraně podle zákona číslo 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, si nezjištěno jak a kde opatřil samonabíjecí pistoli ČZ model 75 D Compact, ráže 9 milimetrů Luger, bez výrobního čísla se zásobníkem a 13 kusy nábojů ráže 9 milimetrů Luger a samonabíjecí pistoli WALTHER model PP, ráže 7,65 milimetrů Br., se zásobníkem, obě pistole ukryl v bytě na adrese O.-M. H.ulice V. v prostorách nad sníženým stropem WC a za stěnou vlevo za vstupem na WC a přechovával je tam do dne 1. 12. 2011, kdy byly zajištěny pracovníky Policie České republiky, Národní protidrogové centrály v Ostravě“.
Za to byl obviněný podle §283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu soud uložil rovněž trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí jednotlivě specifikovaných ve výroku rozsudku.
Naproti tomu soud obviněného podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 8. 10. 2012, sp. zn. 1 KZV 14/2012, pro skutek, v němž byl spatřován dílčí útok zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Výrokem podle §226 písm. a) tr. ř. byla obžaloby zproštěna i obviněná Z. G., a to pro skutek, jímž měla spáchat zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
O odvoláních obviněného a státní zástupkyně, která svůj řádný opravný prostředek zaměřila v neprospěch obou obviněných do výroků, jimiž byly podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby, a u obviněného N. K. též do výroku o trestu, rozhodl Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 23. 1. 2014, č. j. 1 To 63/2013-1507, jímž na podkladě odvolání státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu ohledně obviněného N. K. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté nově rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu zároveň uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věci jednotlivě specifikovaných ve výroku rozsudku, a nově též podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb ve výši 10.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud stanovil podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců. Odvolání obviněného N. K. a státní zástupkyně ohledně obviněné Z. G. soud samostatným výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 23. 1. 2014 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.), napadl obviněný N. K. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) vyjádřil nesouhlas s právní kvalifikací jeho jednání popsaného pod body ad 1/ a 2/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně jako shora uvedených trestných činů nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy a nedovoleného ozbrojování. Namítl, že tyto nespáchal a ani spáchat nemohl. Poukázal především na to, že dne 22. 4. 2008 nastoupil trest odnětí svobody, přičemž právě ve spojitosti s tímto výkonem trestu předkládal oběma soudům důkazy své neviny. Soudy se však s nimi dostatečně nevypořádaly. Dovolatel znovu zdůraznil, že v bytě v O.-M. H. pobýval pouze velmi krátce a jeho nájemcem nebyl on, nýbrž jeho partnerka P. P. S bytem tedy mohl disponovat velmi omezeně a po velmi krátkou dobu (přibližně čtrnáct dní). Ve stejné době byl vlastníkem bytu v P. Kdyby měl v úmyslu přechovávat návykové látky, pochopitelně by zvolil posledně uvedený byt, k němuž má plný a neomezený přístup, a nikoli byt, do něhož měl přístup neurčitý počet lidí. Dovolatel považuje za velmi podstatný důkaz o své nevině rovněž tu skutečnost, že po jeho vzetí do vazby v bytě v O. nebyly nalezeny žádné návykové látky, přestože v něm v té době byla provedena první domovní prohlídka, které se účastnil i policejní pes. Zvláštní je, že při této prohlídce byl demontován strop v koupelně z důvodu jeho snížení a tudíž kvůli podezření, že se nad ním budou nacházet návykové látky, zatímco strop na WC demontován nebyl, ba dokonce si nikdo nevšiml, že je snížený. Žádných stavebních úprav si nevšiml ani L. V., který byt následně rekonstruoval. Obžaloba však přesto tvrdila, že již v té době strop snížený byl a návykové látky nad ním byly ukryty. V uvedené souvislosti dovolatel soudům vytkl, že se dostatečně nevypořádaly s možností, že návykové látky do prostoru nad stropem WC mohl umístit někdo jiný v době, kdy již byl ve výkonu trestu, čili v období mezi oběma domovními prohlídkami. Totéž platí i o nalezených zbraních, které měly být ukryty společně s drogami. Rozhodnutí o vině dovolatele vycházelo především z daktyloskopických otisků na lepící pásce na nalezených balíčcích s návykovými látkami. Obhajoba tento důkaz přitom opakovaně zpochybňovala a vysvětlovala možnost, jak se tyto otisky mohly na lepící pásku dostat. Dovolatel je proto přesvědčen, že v předmětném řízení nebyl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností a v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené důvody v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2014, č. j. 1 To 63/2013-1507, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2013, č. j. 50 T 8/2012-1380, a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc „vrátil“ Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení a rozhodnutí.
K podanému dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který poukázal na hmotně právní povahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se zdůrazněním toho, že jeho prostřednictvím se obecně nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Právě takové námitky podle jeho názoru uplatnil dovolatel, když nevznesl jedinou konkrétní výhradu vůči právnímu posouzení soudy zjištěného skutkového stavu, ale v zásadě požaduje jeho nahrazení zcela jinou verzí, která odpovídá jeho představám. Pokud dovolatel tvrdí, že soudy se nezabývaly jeho obhajobou, že drogy a zbraně na místo mohla ukrýt jiná osoba, lze podle státního zástupce takovou námitku považovat za poněkud zjednodušenou a naivní. Obdobné tvrzení totiž tvořilo těžiště jeho obhajoby a jako takovému mu soudy věnovaly patřičnou pozornost. Soud prvního stupně přesvědčivě dovodil, že zejména na podkladě zjištěných daktyloskopických stop to byl právě obviněný, kdo byl uživatelem inkriminovaného bytu a uvedenou drogu zde ukryl. Zejména mnohost zajištěných otisků prstů sama o sobě v podstatě vyloučila možnost jejich inscenovaného přenosu na ukryté balíčky s heroinem. Zcela logicky byla objasněna i ta skutečnost, že při předchozí domovní prohlídce v předmětném bytě, vykonané v jiné trestní věci obviněného, nebyl heroin objeven. V této souvislosti státní zástupce připomněl, že balíčky s heroinem byly opatřeny vrstvou zubní pasty, která – jak je obecně známo z praxe orgánů činných v trestním řízení, pach omamné látky překryje a s tímto cílem je užívána. Obhajoba obviněného tak byla zcela vyvrácena a jeho vina bez jakýchkoli pochybností zákonným způsobem prokázána. Skutkový stav byl zjištěn řádně a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Soudy hodnotily provedené důkazy pečlivě, přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti a v souladu s pravidly formální logiky.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako podané z jiného důvodu, než je uveden v zákoně, a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný N. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněnému nově uložen trest a současně podle §265 odst. 1, písm. h) tr. ř., neboť odvolací soud samostatným výrokem zamítl řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil výhradně na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě přitom měla být v jeho neprospěch především porušena zásada in dubio pro reo , neboť soudy při neakceptování jeho obhajoby měly vyhodnotit obsah dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak vycházely ze skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti.
Dovolatel argumentoval tím, že se jednání popsaného v bodech ad 1/ a 2/ výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vůbec nedopustil, když omamné látky a zbraně zajištěné při domovní prohlídce dne 1. 12. 2011 ukryl do prostoru nad stropem WC v bytě někdo jiný v době, kdy již byl ve výkonu trestu. Jinými slovy, nesprávné právní posouzení jeho jednání (skutku) ve smyslu deklarovaného dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval v prvé řadě s namítanou nesprávností hodnocení ve věci provedených důkazů oběma soudy. Současně prosazoval vlastní skutkovou verzi, zcela odlišnou od té, z níž při právní kvalifikaci vycházel soud prvního stupně. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud při svém rozhodování respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadená rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně netrpí.
Především již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz zejména str. 34 a 35 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, na něž následně navázala použitá právní kvalifikace skutku, neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§125 odst. 1 tr. ř.) dostatečně zdůvodnil (viz pasáž na str. 10 napadeného rozsudku). Oba soudy se náležitě vypořádaly s námitkou obviněného, že s drogami a zbraněmi ukrytými nad stropem a za stěnou vlevo za vstupem na WC v nájemním bytě své partnerky v O.-M. H. nemá nic společného (tzn. že se jedná pouze o komplot vůči jeho osobě), přičemž logicky a přesvědčivě vysvětlily, proč této jeho obhajobě neuvěřily. Nelze tedy říci, že by v projednávaném případě byl skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by dokonce napadená rozhodnutí byla v tomto směru toliko projevem nepřípustné soudcovské libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného N. K. bylo opřeno o námitky, které pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler