ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.826.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 826/2016-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 11. 2016 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch JUDr. T. L., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 9 To 466/2015, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 97/2015, takto:
I . Podle §265k odst. 1 trestního řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 trestního řádu se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 9 To 466/2015, stejně jako jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 8. 2015, sp. zn. 6 T 97/2015, zrušují .
Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II . Podle §265 1 odst. 1 trestního řádu se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 8. 2015, sp. zn. 6 T 97/2015, bylo podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., za použití §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného JUDr. T. L., pro jednání popsané v obžalobě státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mělníku ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. Zt 363/2011, jehož se měl dopustit tím, že
„ v postavení osoby pověřené správou Okresní prokuratury v Kralupech nad Vltavou se v níže uvedených případech (bod 1-20) v období od 23. 1. 1953 do 15. 6. 1953 zúčastňoval spolu se zástupci ONV, OO VB a OV KSČ jednání komise Okresního národního výboru Kralupy nad Vltavou, při kterých spolurozhodoval na základě nezákonné Směrnice ministrů národní bezpečnosti, vnitra a spravedlnosti ze dne 22. 10. 1951 o úpravě poměrů rodinných příslušníků odsouzených vesnických boháčů o vysídlení trestně nestíhaných ani ve správním řízení neřešených rodinných příslušníků vyjmenovaných samostatně hospodařících zemědělců za situace, kdy tito zemědělci byli v souladu s tehdy prosazovanou politikou směřující k jejich likvidaci označováni za vesnické boháče, kulaky s nepřátelským poměrem k lidově demokratickému zřízení a kdy proti nim byla uplatňována opatření vedoucí k jejich likvidaci ekonomické i osobní, když proti všem bylo vedeno trestní stíhání a všichni byli odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody a trestům propadnutí majetku a tato opatření byla proti nim použita pro jejich, byť domnělé politické přesvědčení a za stavu tísně, ve kterém se v důsledku persekuce nacházeli, přičemž obviněnému byl znám rozpor Směrnice s tehdy platnými právními předpisy, konkrétně s Ústavou Československé republiky č. 150/1948 Sb., která zaručovala v ustanovení §2, 4, 7 právo osobní svobody, domovní svobody a svobody pobytu, dále se zákonem o prokuratuře č. 65/1952 Sb., který v ustanovení §2 uvádí, že generální prokurátor, jehož orgánem jsou mj. okresní prokurátoři, dozírá na to, aby ministerstva a jiné úřady, soudy, národní výbory a další orgány zachovávaly zákony a jiné právní předpisy a se soudcovským zákonem č. 67/1950 Sb., který v ustanovení §23/2 ukládá prokurátorovi chránit a posilovat lidově demokratické zřízení a zachovávat zákony, jiné předpisy i zásady lidově demokratického zřízení, tedy vykonával pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, přičemž se jednalo o rozhodnutí o vystěhování následujících rodinných celků soukromě hospodařících rolníků:
1) Č. L., a jeho rodinných příslušníků, kterými byla manželka M. L., a syn R. L., kteří byli vysídleni dne 8. 4. 1953 ze svého dosavadního bydliště v obci M. do provozovny ČSSS Č. v obci V. – B.,
2) J. C., a jeho rodinných příslušníků, kterými byla manželka J. C., a nezletilá dcera „X. X.“*), nyní P., kteří byli vysídleni dne 9. 4. 1953 ze svého dosavadního bydliště v obci N. do provozovny ČSSS Č. v obci F.,
3) A. H., a jeho rodinných příslušníků, kterými byla manželka B. H., kteří byli vysídleni dne 11. 4. 1953 z místa dosavadního bydliště v obci K. do provozovny ČSSS H. v obci P.,
4) Z. H., a jeho rodinných příslušníků, kterými byla manželka A. H., nezletilí synové „Y. Y.“*), „X. Y“*)., a „Y. Z.“*), a nezletilá dcera „Q. Q.“*), nyní F., kteří byli vysídleni dne 30. 3. 1953 ze svého dosavadního bydliště v obci Č. do provozovny ČSSS Č. v obci V.,
5) R. J., a jeho rodinných příslušníků, kterými byla manželka V. J., synové R. J., a S. J., a sestra F. J., kteří byli vysídleni dne 30. 3. 1953 ze svého dosavadního bydliště v obci Č. do provozovny ČSSS Č. v obci Ch.,
6) A. K., a jeho rodinných příslušníků, kterými byla manželka J. K., syn V. K., a dcera S. K., nyní P., kteří byli vysídleni dne 8. 4. 1953 ze svého dosavadního bydliště v obci M. do provozovny ČSSS Č. v obci Č.,
7) M. S., a jeho rodinných příslušníků, kterými byla manželka J. S., matka P. S., a otec M. S., kteří byli vysídleni dne 3. 4. 1953 ze svého dosavadního bydliště v obci K. do provozovny ČSSS K. n. O. v obci B.,
8) J. S., a jeho rodinných příslušníků, kterými byla manželka M. S., syn J. S., a dcera M. S., nyní T., kteří byli vysídleni dne 15. 4. 1953 ze svého dosavadního bydliště v obci K. do provozovny ČSSS Č. v obci K.,
9) M. Š., a jeho rodinných příslušníků, kterými byla manželka M. Š., a nezletilé děti „Q. X.“*), „Q. Y.“*), a „Q. Z.“*), nyní A., kteří byli vysídleni dne 19. 6. 1953 ze svého dosavadního bydliště v obci D. do provozovny ČSSS L. v obci M.,
10) J. V., a jeho rodinných příslušníků, kterými byla manželka A. V., kteří byli vysídleni dne 13. 4. 1953 ze svého dosavadního bydliště v obci D. do provozovny ČSSS R. obci H. K.,
11) V. B., a jeho rodinných příslušníků, kterými byla matka A. B., kteří se vystěhovali z místa svého bydliště v obci Ch. do obce K., ještě předtím, než bylo o jejich vysídlení do konkrétního místa rozhodnuto,
12) V. V., a jeho rodinných příslušníků, kterými byla manželka M. V., a nezletilá dcera „Q. 1.“*), provdaná B., kteří byli vysídleni dne 13. 5. 1953 ze svého dosavadního bydliště v obci K. do provozovny ČSSS T. v obci H. M.,
13) V. B., a jeho rodinných příslušníků, kterými byla manželka A. B., dcera J. B., nyní L., a synové F. B., a V. B., kteří byli vysídleni dne 28. 5. 1953 ze svého dosavadního bydliště v obci Ú. do provozovny ČSSS ve F. v Č., obce V., osada A.,
14) K. K., a jeho rodinných příslušníků, kterými byla manželka J. K., nezletilé děti „X. 1.“*), a „X. 2.“*), nyní H., dále tchýně J. H., a tchán F. H., kteří byli vysídleni dne 28. 5. 1953 ze svého dosavadního bydliště v obci K. M., do provozovny ČSSS F. v Č., osada A.,
15) B. V., a jeho rodinných příslušníků, kterými byla manželka J. V., matka A. V., a nezletilí synové „Y. 1.“*) a „Y. 2.“*), kteří byli vysídleni dne 20. 6. 1953 ze svého dosavadního bydliště v obci Č. do provozovny ČSSS L. v obci M.,
16) A. Z., a jeho rodinných příslušníků, kterými byla manželka M. Z., a matka M. B., kteří byli vysídleni dne 20. 6. 1953 ze svého dosavadního bydliště v obci V. B. do provozovny ČSSS L. v obci M.,
17) V. R., a jeho rodinných příslušníků, kterými byla manželka M. R., nezletilé děti „Z. 1.“*), „Z. 2.“*), nyní K., „Z. 3.“, nyní P., a „Z. 4.“, nyní P., kteří byli vysídleni dne 29. 5. 1953 ze svého dosavadního bydliště v obci K. do provozovny ČSSS H. B. v obci K.,
18) J. H., a jeho rodinných příslušníků, kterými byla manželka A. H., kteří byli vysídleni dne 17. 7. 1953 ze svého dosavadního bydliště v obci Č., do pro vozovny ČSSS P. v obci B.,
19) E. Š., a jeho rodinných příslušníků, kterými byla manželka M. Š., nezletilé děti „W. 1.“*), a „W. 2.“*), nyní B., dále tchýně B. O., a tchán A. O., kteří byli vysídleni dne 17. 7. 1953 ze svého dosavadního bydliště v obci K. do provozovny ČSSS P. v obci T.,
20) J. Š., a jeho rodinných příslušníků, kterými byla manželka L. Š., a nezletilé dcery „A. 1.“*), a „A. 2.“*), nyní D., kteří byli vysídleni dne 18. 7. 1953 ze svého dosavadního bydliště v obci H. do provozovny ČSSS P. v obci M. “,
v němž byl obžalobou spatřován zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), ve znění účinném do 30. 11. 2011, neboť obviněný je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960, publikované pod č. 54/1960 Sb.
Proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 8. 2015, sp. zn. 6 T 97/2015, podal státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 stížnost, v níž poukázal v podstatě na to, že předmětnou komisí bylo fakticky zasaženo do majetkových práv rodinných příslušníků postižených zemědělců, jimž trest propadnutí majetku uložen nebyl, a majetkově lze vyjádřit i hodnotu bydlení a cenu stěhování, přičemž odsouzenému V. B. pak trest propadnutí majetku nebyl uložen vůbec.
O stížnosti státního zástupce rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 9 To 466/2015, a to tak, že stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání nejvyšší státní zástupce , a to v neprospěch obviněného (č. l. 1733-1743), přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g), l ) tr. ř.
Poté, co nejvyšší státní zástupce zrekapituloval dosavadní průběh řízení a rozhodnutí soudů obou stupňů, uvedl, že závěr soudů, že jednání obviněného není „úmyslným trestným činem proti majetku v osobním vlastnictví“ ve smyslu čl. IV písm. c) amnestie, a že se na něj proto tato výjimka z aboličního ustanovení čl. V amnestie nevztahuje, shledává nesprávným.
Vychází přitom ze shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1119/2010, tedy že za „úmyslný trestný čin proti majetku v osobním vlastnictví“ nelze považovat toliko trestné činy uvedené v hlavě osmé zvláštní části tehdy účinného trestního zákona, nýbrž také všechny trestné činy, které „obsahují zákonný znak, v úmyslu způsobit jinému škodu (tj. materiální škodu) charakterizující pohnutku trestného činu“. Takový znak obsahuje zejména i předmětná skutková podstata trestného činu podle §329 tr. zákoníku. Uvedené je stěžejní pro posouzení, zda trestný čin, který měl obviněný shora uvedeným jednáním spáchat, spadá též do kategorie úmyslného trestného činu proti majetku v osobním vlastnictví ve smyslu článku IV písm. c) amnestie. V této souvislosti připomněl, v čem spočívalo jednání obviněného, resp. jaká byla jeho role člena komise zřízené v rámci Akce K ("kulak") na podkladě tzv. tajné směrnice tří ministrů z října roku 1951 a návazných instrukcí politických orgánů (Ústředního výboru KSČ). Komise při okresním národním výboru sice rozhodovala primárně o vysídlení nežádoucích osob z místa jejich dosavadního bydliště, nicméně samotné vysídlení, které bylo nepochybně následkem rozhodnutí vysídlovací komise, s sebou neslo důsledky, které zásah do osobního vlastnictví vysídlovaných osob představovaly. Tento zásah není představován pouze nutnými náklady spojenými s přestěhováním a obstaráním nového bydliště, ale konečně vyplývá i z faktu, že vysídleným nezbylo, než ponechat na místě část svých věcí – nejen věci osobní potřeby, ale i po generace opatřované vybavení domácnosti, přičemž v některých případech, popsaných svědky, o výběru těchto věcí ani nemohly vysídlené osoby rozhodnout. Ve spojení s doživotním zákazem pobytu v okrese pro všechny vysídlené osoby, který byl ukládán automaticky při rozhodnutí o vysídlení, tento postup znamenal pro vysídlené osoby faktické zbavení dispozice s tou částí jejich majetku, který na místě musel zůstat.
Oficiální „titul“ pro majetkovou sankci představovalo toliko uložení trestu propadnutí jmění odsouzenému soukromému zemědělci (navíc v době vystěhování mnohdy uloženému teprve nepravomocně), kdy majetková práva rodinných příslušníků odsouzeného k věcem v jejich vlastnictví tak de iure nebyla vůbec postižena. Je tak chybná argumentace soudů poukazující na skutečnost, že o majetku celé rodiny již bylo rozhodnuto v trestním řízení a rozhodnutí vysídlovací komise tak reálně nemohlo do osobního vlastnictví vysídlovaných osob zasáhnout. Státní zástupce považuje za nutné připomenout i argument, s nímž se stížnostní soud nevypořádal, že v některých případech nebyl trest propadnutí jmění vysloven ani odsouzenému soukromému zemědělci, natož pak jeho rodinným příslušníkům, jak se stalo například v případě V. B. Soud prvního stupně ani stížnostní soud se pak nijak nevyrovnává s otázkou, jaký jiný právní titul (dají-li se tak tyto úkony vůbec označit) než usnesení vysídlovací komise a na to navazující výměr okresního národního výboru mohl v dané věci odsouzeného soukromého zemědělce a jeho rodinné příslušníky zbavit dispozice s majetkem, který byli donuceni ponechat na místě svého dosavadního bydliště.
Navíc je zřejmé, že názor, který v již citovaném usnesení vyjádřil Nejvyšší soud k výkladu článku IV písm. c) amnestie, soudy nesprávně interpretovaly na odlišnou skutkovou situaci, která dle nich způsobuje nepoužitelnost závěrů uvedených v citovaném usnesení. Nejvyšší soud však v citovaném rozhodnutí dospěl k názoru, že i zbavením podstatných práv vlastníka, např. práva věc držet a užívat, je zasaženo do vlastnictví poškozeného a způsobuje tak škodu, kterou lze materiálně vymezit a vyčíslit. V tomto směru není mezi judikovanou a předmětnou věcí žádný markantní rozdíl. V obou případech se jednalo o protiprávní vysídlení osob, v důsledku čehož tyto osoby pozbyly práva držet a užívat některé své věci, které musely na místě zanechat. Tím bylo zasaženo do jejich osobního vlastnictví ve smyslu článku IV písm. c) amnestie.
Ve vztahu k otázce úmyslného zavinění obviněného (jakožto člena této komise) zasáhnout trestněprávním jednáním do majetku v osobním vlastnictví, státní zástupce uvedl, že obviněnému, který byl vzděláním právník, muselo být zřejmé, že k vysídlení rodinných příslušníků odsouzených osob dochází z čistě ideologických důvodů „třídního boje“, přičemž vysídlené osoby se neměly „provinit“ ničím jiným než příbuzenskou vazbou k odsouzenému. Obviněný byl navíc členem aparátu, který měl politický boj s uvedenou (do jisté míry imaginární) společenskou třídou vytyčen jako jeden z cílů, a který dokonce osobně intervenoval v soudních řízeních, vedených proti těmto soukromým zemědělcům, jak plyne z některých svědeckých výpovědí pamětníků tehdejších procesů. Musel tak být přinejmenším srozuměn s tím, že následkem rozhodnutí vysídlovací komise bude zasaženo do osobního vlastnictví osob postižených rozhodnutím o vysídlení, přinejmenším v rozsahu nutnosti nést náklady stěhování a opatřit si nové věci pro vybavení domácnosti v nově určeném bydlišti. Pro případ, že by snad bylo považováno za významné, že předmětná komise rozhodovala de facto a nikoliv de iure, poukazuje státní zástupce pro úplnost na skutečnost, že dle judikatury je výkonem pravomoci úřední osoby nejen samotné úřední rozhodování, nýbrž i předchozí opatřování podkladů pro vrchnostenské rozhodnutí obecního úřadu. Dle judikatury tak postavení úřední osoby mohou mít i osoby, které vlastní rozhodnutí ve vrchnostenském postavení sice nečiní, ale pouze je připravuji nebo pouze zajišťují jeho výkon (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 197/2013, publikované pod č. 77/2013 Sb. rozh. tr.; nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 371/99, publikovaném pod č. 49/2000 ve Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu). Trestnost jednání obviněného proto není třeba dovozovat pouze z porušení povinností souvisejících s jeho služebním postavením na prokuratuře, nýbrž již z té okolnosti, že se svou účastí na jednání předmětné komise podílel na opatření zásadního podkladu pro následné nezákonné rozhodnutí okresního národního výboru. Stanovisko komise přitom bylo podkladem zdaleka nejdůležitějším.
V petitu svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 9 To 466/2015, a jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 8. 2015, sp. zn. 6 T 97/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému JUDr. T. L. , který jej obdržel dne 2. 3. 2016 (doručenka na č. l. 1745).
Obviněný se vyjádřil prostřednictvím svého právního zástupce v rámci vyjádření (č. l. 1750-1755). Uvedl, že se zcela ztotožňuje se závěry nalézacího i odvolacího soudu, které precizně a přesvědčivě zdůvodnily oprávněnost rozhodnutí o zastavení trestního stíhání jeho osoby na základě článku V. citované amnestie. Za zcela nesmyslné a jakékoli logice odporující pokládá tvrzení, že abolici u obviněného nelze použít, protože se dopustil úmyslného trestného činu proti majetku v osobním vlastnictví přesídlovaných rodinných příslušníků zemědělců. Poukázal na to, že snad až na výjimku u rodinných příslušníků B., nebylo prokázáno, zda a jaká škoda těmto přesídleným občanům vznikla. Je naprosto absurdní tvrdit, že jeho záměrem (úmyslem, byť i eventuálním) bylo způsobit jim újmu na majetku. Jak plyne z direktiv tehdejších orgánů KSČ, účelem nezákonné Směrnice tří ministrů bylo odloučit tyto zemědělce od jejich spoluobčanů, aby nepřekáželi socializaci vesnice. Proto vůči jeho osobě nelze zmíněnou výluku z abolice uplatnit, přičemž výklad nejvyššího státního zástupce je naprosto nepřípustně extensivní a výhradně v jeho neprospěch. Prokázal, že s přesídlováním rodinných příslušníků zemědělců „srozuměn“ nebyl, o čemž svědčí řada důkazů, které jsou obsaženy v jeho vyjádření i ústavní stížnosti. Nevykonával žádný dohled nad výkonem rozhodnutí Okresního národního výboru při přesídlování zemědělců, nepřišel s nimi do styku, jejich bydliště či majetkové poměry neznal a ani znát nemohl, proto nebyl způsobilý se dopustit na jejich osobním vlastnictví trestného činu, natož úmyslně. Jeho účast v komisi nebyla dobrovolná, ale vyplývala z jeho pracovní funkce na Okresní prokuratuře v Kralupech nad Vltavou. Zopakoval i svou argumentaci stran toho, že komise nerozhodovala, a ani dle tehdejších norem rozhodovat nemohla. Jediným rozhodnutím zde byl tzv. výměr příslušného okresního národního výboru. Újmu na majetku poškozených vystěhovaných osob mu nelze přičítat, kdy s přihlédnutím k projednávané agendě komise (jež fakticky snad ani nezasedala) nemohl předpokládat budoucí, a třeba i zvolné jednání osob podílejících se na vystěhování, jak se domnívá nejvyšší státní zástupce. Nelze souhlasit ani s polemikou, zda předmětná komise rozhodovala de facto či de iure, a navazující argumentací. V kontextu dobové politické atmosféry první poloviny padesátých let minulého století by jakékoli vzepření se začlenění okresního prokurátora do komise okresního národního výboru bylo nutně spojeno s jeho společenskou likvidací ze strany vládnoucího aparátu. Závěrem obviněný poukázal na svůj vysoký věk, a s tím spojený nepříznivý zdravotní stav a v této souvislosti i na nepřiměřenou délku trestního řízení.
Ze všech výše uváděných důvodů a okolností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce jako nepřípustné a zjevně neopodstatněné podle ustanovení §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnými osobami , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
Nejvyšší státní zástupce však tento dovolací důvod uplatňuje v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. f), g).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání , o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání (§265a odst. 2 písm. c), d), f) a g) tr. ř.), aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí .
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva . Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Námitka nejvyššího státního zástupce o nemožnosti aplikace rozhodnutí o amnestii na jednání obviněného JUDr. T. L. a z něj vyplývající nesprávnost rozhodnutí soudů nižších stupňů je námitkou podřaditelnou pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal předmětnou námitku opodstatněnou.
Z článku IV rozhodnutí presidenta republiky a vlády Republiky československé o amnestii ze dne 9. 5. 1960 vyplývá, že část II článku III. 5 tohoto rozhodnutí se nevztahuje na tyto trestné činy:
a) spekulaci, příživnictví, ohrožení devisového hospodářství, zkrácení a ohrožení daně, úplatkářství,
b) rozkrádání a úmyslné poškozování majetku v socialistickém vlastnictví,
c) úmyslné trestné činy proti majetku v osobním vlastnictví
d) loupež, úmyslné ublížení na zdraví, vraždu,
e) trestné činy proti důstojnosti člověka, ohrožení mravní výchovy mládeže,
f) trestné činy v dopravě spáchané pod vlivem alkoholu, jestliže mají za následek těžkou újmu na zdraví nebo smrt,
g) trestný čin obecného ohrožení spáchaný úmyslně,
h) na trestné činy úhrnné a dodatkové, jestliže jedním ze sbíhajících se trestných činů je čin uvedený v písm. a) až g),
i) na osoby vícekrát odsouzené pro úmyslné trestné činy
a v článku V shora uvedené amnestie je uvedeno, že president republiky „ nařizuje, aby nebylo zaváděno a bylo-li zavedeno, aby bylo zastaveno trestní stíhání za trestné činy a přestupky uvedené v části II čl. III spáchané přede dnem tohoto rozhodnutí s výjimkou trestných činů uvedených v článku IV tohoto rozhodnutí “.
Z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že na obviněného byla obžaloba podána pro zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku (v postavení úřední osoby, která má v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu a spáchal takový čin na jiném pro jeho politické přesvědčení, zneužívaje jeho tísně).
Nalézací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1119/2010, podle něhož nelze provádět zužující výklad amnestijního rozhodnutí v neprospěch obviněného. Zopakoval argumentaci, uvedenou v citovaném usnesení Nejvyššího soudu, že případné vyloučení aplikace amnestijního rozhodnutí se musí opírat jen o důvody obsažené v tomto amnestijním rozhodnutí. Poté, co posoudil jednání obviněného ve světle předmětné amnestie ze dne 9. 5. 1960, dospěl k závěru, že jednání obviněného, s ohledem na jeho právní kvalifikaci, podléhá všeobecnému aboličnímu ustanovení článku V amnestie a že na něj přitom nelze aplikovat výjimky, stanovené pro osoby uvedené v článku II písm. a) až d) a článku VI amnestie. Stran předmětných výjimek z aplikace aboličního ustanovení, stanovenými v článku IV písm. a) až i) amnestie, dospěl k závěru, že jediným v úvahu připadajícím důvodem vyloučení amnestie je článek IV písm. c), podle něhož se aboliční ustanovení nevztahuje na úmyslné trestné činy proti majetku v osobním vlastnictví. V tomto směru soud opětovně odkázal na shora uvedené usnesení Nejvyššího soudu a konstatoval, že naposled citované ustanovení nedopadá pouze na trestné činy, uvedené v hlavě osmé zvláštní části zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 1961 (dále jen „trestní zákon“), nýbrž na veškeré trestné činy, kterými byla úmyslným jednáním pachatele způsobena škoda na majetku jednotlivce. Nalézací soud uvedl, že v dané věci nebylo potvrzeno, že by obviněný svým jednáním v komisi Okresního národního výboru Kralupy nad Vltavou způsobil komukoli škodu na osobním vlastnictví, neboť účelem této komise bylo rozhodnout o (protiprávním) vysídlení rodinných příslušníků odsouzených „vesnických boháčů“. Komise jako taková podle nalézacího soudu nerozhodovala o majetku těchto osob, nýbrž o jejich vystěhování, a to za situace, kdy o jejich majetku již bylo rozhodnuto jinými orgány (nejčastěji soudy) uložením trestu propadnutí celého jejich jmění. S ohledem na tyto skutečnosti dospěl nalézací soud k závěru, že ani článek IV písm. c) amnestie nebrání (povinné) aplikaci všeobecného aboličního ustanovení článku V amnestie, proto mu nezbylo, než trestní stíhání obviněného zastavit. Svou argumentaci uzavřel nalézací soud konstatováním, že pro případ nepřijetí shora uvedených právních názorů by bylo namístě vrátit předmětnou věc k došetření, a to s ohledem na neúplnost důkazních zjištění.
Odvolací soud se ztotožnil s usnesením soudu prvního stupně a nad rámec jeho argumentace uvedl, že osud majetku osob poškozených vysídlením závisel pouze na rozhodnutí soudu. Komise pro vysídlení, jejímž členem obviněný byl, majetek těchto osob, o němž již bylo „pravomocně rozhodnuto“, neřešila a ani se nezabývala úhradou nákladů na stěhování. Komise nerozhodla ani o majetku rodiny V. B., na jehož případ bylo ve stížnosti poukázáno, kdy rozhodnutí komise spočívalo v omezení práva poškozených na jejich pohyb a pobyt na území tehdejší Československé republiky, nikoliv ve způsobení majetkové újmy.
Jak již bylo uvedeno shora, soud prvního stupně v odůvodnění svého usnesení uvedl, že „jednání komise a její rozhodnutí směřovalo k tomu, aby došlo k omezení svobody pohybu, pohybu rodinných příslušníků odsouzených „vesnických boháčů“. Ze zápisu ze zasedání jednotlivých komisí vyplývá, že se týkaly pouze a výlučně otázek přesídlení, když rozhodnutí o majetku poškozených leželo zcela na soudu, který o propadnutí, resp. zabrání jejich majetku již dříve rozhodl. Komise a tudíž ani obviněný v rámci zasedání komisí o omezení, resp. zrušení jakýchkoli vlastnických práv poškozených nerozhodovali. Rovněž tak žádným způsobem nerozhodovali a ani se tím nezabývali, zda a jakým způsobem budou hrazeny případné náklady na přestěhování rodinných příslušníků“. Dle nalézacího soudu tedy o žádném majetku, či majetkových právech poškozených nebylo komisemi opětovně rozhodováno (str. 6 usnesení soudu prvního stupně).
Z takto koncipované argumentace soudu prvního stupně je zřejmé, že tento otázku majetku v osobním vlastnictví váže k „poškozeným“ s tím, že o tomto majetku již bylo rozhodnuto soudem, stejně jako o vině těchto „obviněných – soukromě hospodařících rolníků“. Je nutno uvést, že rozhodnutí soudů o majetku jednotlivých osob se však netýkalo rodinných příslušníků rozhodnutím postižených osob. Rodinní příslušníci tzv. kulaků totiž trestně ani ve správním řízení stíháni nebyli. Takovými osobami byly zejména manželky, zletilé i nezletilé děti, rodiče, či další příbuzní, kteří rozhodnutím soudů o zabrání majetku a rozhodnutím o vysídlení přišli o osobní majetek, neboť byli často vystěhováni společně s trestně stíhaným. Soudy nižších stupňů tak vůbec nepřipustily či nevzaly v úvahu, že obžaloba byla na obviněného podána nejen z toho důvodu, že osoby, které nebyly souzeny – členové rodiny, byly cíleně vysídlovány z místa jejich trvalého pobytu, ale také proto, že byly de facto zbavovány svého majetku.
Přestože tedy popis skutku uvádí, že tyto osoby (myšleno poškození) byly zbavovány svého majetku, a článek V ve spojení s článkem IV rozhodnutí presidenta republiky a vlády Republiky československé o amnestii ze dne 9. 5. 1960 vymezuje, že trestní stíhání nemá být zastaveno pro trestné činy uvedené v článku IV tohoto rozhodnutí – mj. tedy pro úmyslné trestné činy proti majetku v osobním vlastnictví, soudy nižších stupňů se spokojily s konstatováním, že „komise a tudíž ani obviněný v rámci zasedání komisí o omezování, resp. zrušení jakýchkoli vlastnických práv poškozených nerozhodovali“, aniž by z odůvodnění jejich rozhodnutí bylo zřejmé z čeho uvedený závěr dovodily (že o majetku v osobním vlastnictví rodinných příslušníků „odsouzených vesnických boháčů“, kteří byli vysídleni, již bylo rozhodnuto soudem, aniž by v tomto směru provedly dokazování), když např. z rozhodnutí R 69/1953 vyplývá, že „ výrok o propadnutí jmění podle §47 tr. zák. č. 86/1950 Sb. se vztahuje vždy jen na jmění obviněného a nemůže se dotýkat jmění jiných osob, tedy ani jejich spoluvlastnického podílu na věcech náležejících spoluvlastnicky obviněnému. Nelze proto v trestním řízení řešit otázky spoluvlastnické nebo vylučovací nároky “. Shora již bylo rovněž uvedeno, že z rozhodnutí soudu prvního stupně nevyplývá, zda se otázkou majetku poškozených zabýval, či se soustředil pouze na osobu přímo postiženou (soud nalézací užívá obecný výraz „poškození“), neboť již z výpovědí některých poškozených vyplynulo, že některé věci museli zanechat na místě, zejména pak věci hodnotnější povahy, případně s sebou vzít jen to, co se vešlo na korbu auta. V úvahu je nutno také vzít skutečnost, že přestěhování se mělo provádět na vlastní náklady poškozených. Z rozhodnutí není patrno, v jakém rozsahu byl soudy nižších stupňů majetek v osobním vlastnictví posuzován, při existenci ustanovení §105 zák. č. 141/1950 Sb.
Nalézací soud shledal dokazování provedené orgány činnými v trestním řízení neúplné a nedostatečné, zejména pak stran účasti obviněného v komisi. Dle soudu nebylo jakkoli zkoumáno, jakým způsobem se obviněný v rámci zasedání těchto komisí choval, zda a jak byl aktivní, popř. co navrhoval, kdy nebylo potvrzeno, že by obviněný svým jednáním v této komisi způsobil komukoli škodu na osobním vlastnictví.
V této souvislosti je možno připomenout, že obviněný byl členem komise zřízené v rámci Akce K („kulak“) na podkladě tzv. tajné směrnice tří ministrů z října roku 1951 a návazných instrukcí politických orgánů (Ústředního výboru KSČ). Uvedená komise, jakožto orgán předsedy okresního národního výboru, měla projednávat „přijetí nejzávažnějších opatření (zejména vysídlení)“ proti rodinným příslušníkům tzv. vesnických boháčů (často označovaných právě termínem „kulak“), kteří byli odsouzeni, ať už trestními soudy, či tehdejšími trestními komisemi, k trestu propadnutí jmění. Komise měla o rodinných příslušnících těchto osob rozhodnout, zda je „politicky vhodné“, aby nadále mohli setrvat v místě jejich dosavadního pobytu, či zda je namístě jejich vysídlení do nového místa. V návaznosti na rozhodnutí této komise vydal okresní národní výbor tzv. výměr, který zakazoval rodinným příslušníkům pobyt v okrese a stanovil jim nové bydliště. Rozhodnutí vysídlovací komise se nezveřejňovalo. Návazné rozhodnutí („výměr“) okresního národního výboru bylo dotčeným osobám oznámeno ve velmi krátké době před stanoveným termínem vystěhování, které bylo taktéž v režii orgánů veřejné moci. Náklady na stěhování neměly být hrazeny dle metodických materiálů státními orgány, nýbrž samotnými odsouzenými zemědělci a jejich rodinnými příslušníky z výnosu majetku, který jim byl zabaven. Komise svým rozhodnutím v tomto směru vyslovovala v podstatě závazný názor pro okresní národní výbor, který vydáním výměru o vysídlení již jen provedl předmětné rozhodnutí komise. Tato skutečnost je patrná např. z listiny „Instruktáž členů okresních komisí pro otázky boje proti vesnickým boháčům“ (č. l. 236, 271 spisu).
Podstatná je též skutečnost, že vystěhování rodinných příslušníků „odsouzeného vesnického boháče“ probíhalo takřka okamžitě po vyhlášení trestního rozsudku lidovým soudem (soud v prvním stupni), který leckdy ještě ani nebyl v právní moci, neboť proti němu bylo podáno odvolání. Pokud tedy oba soudy shodně uvádějí, že „rozhodnutí o majetku poškozených leželo zcela na soudu, který o propadnutí, resp. zabrání jejich majetku již dříve rozhodoval“ , aniž by popsaná skutková zjištění o absenci právní moci jakkoliv zpochybnily, nepochybně mohly mít na mysli pouze rozhodnutí dosud zpravidla nepravomocné – rozhodnutí toliko vyhlášené tehdejším nalézacím soudem. Nepravomocné rozhodnutí však nemůže být podkladem k jakékoliv změně vlastnického práva. V době rozhodování komise, jejímž členem obviněný byl, se tak v drtivé většině jednalo o situaci, kdy postižený majetek byl nadále ve vlastnictví poškozených zemědělců a jejich rodinných příslušníků. V projednávané věci pak nelze přehlédnout případ poškozeného V. B. (bod č. 11 obžaloby), v jehož případě nebyl trest propadnutí jmění dokonce vysloven vůbec. Nejvyšší soud proto argumentaci soudu, že o majetku celé rodiny bylo rozhodnuto již v trestním řízení a rozhodnutí vysídlovací komise tak reálně nemohlo do osobního vlastnictví vysídlovaných osob zasáhnout, shledává nesprávnou.
Samotné vystěhování tedy probíhalo často hekticky, pro postižené zcela neočekávaně, kdy bylo využito momentu překvapení. Z výpovědí některých svědků se podává, že ze strany provádějících orgánů bylo určeno, který majetek si s sebou vysídlené osoby směly vzít a který nikoli. Často byly omezeny kapacitou přistavených nákladních aut, kterými byl přesun realizován. To zcela jistě nebylo dostatečné, zejména pokud byla vysídlením postižena vícečlenná rodina. Poškození se pak museli v časové tísni rozhodnout, které věci s sebou vzít mohou a které jsou v důsledku omezené kapacity nákladních aut nuceni zanechat na místě. Z výpovědi některých svědků přitom vyplývá, že o výběru nemohly vždy rozhodnout a zejména věci hodnotnější povahy (např. pračka, sporák, či pianino) museli zanechat na místě. Tyto věci byly často použity na úhradu nákladů spojených s jejich nedobrovolným přesunem do nově určeného místa bydliště. Samotné vysídlení, které bylo nepochybně následkem rozhodnutí vysídlovací komise, tak představovalo zásah do osobního vlastnictví vysídlovaných osob, a to zejména těch osob, které nebyly trestem propadnutí jmění postiženy, přičemž však musely na místě dosavadního bydliště zanechat část svého majetku. Nelze opomenout ani tu skutečnost, že s ohledem na související doživotní zákaz pobytu v okrese pro všechny vysídlené osoby, který byl ukládán automaticky při rozhodnutí o vysídlení, takto postižené osoby neměly jakoukoli možnost se k tomuto majetku dostat ani ex post. Právě trvalé znemožnění dispozice s těmito věcmi a možnosti jejich užívání, které je jednoznačným zásahem do osobního vlastnictví dotčených osob, je důsledkem rozhodnutí vysídlovací komise.
Ve vztahu k postupu soudu prvního stupně Nejvyšší soud dále uvádí, že s jeho závěry s ohledem na strohost jejich odůvodnění, za situace, kdy v neveřejném zasedání „byl přečten spis OS Praha 4, sp. zn. 6 T 97/2015“ (kdy není ani uvedeno, zda byla přečtena obžaloba, případně jaká část spisu byla přečtena, kdy jednání probíhalo od 11:10 do 11:20 hodin), nelze vyslovit souhlas, neboť má za to, že před vydáním rozhodnutí, nebyly z hlediska použití příslušného rozhodnutí o amnestii důsledně posouzeny všechny skutečnosti, které je nutno objasnit pro konečné řešení otázky, zda je dán důvod pro zastavení trestního stíhání stanovený v §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. Je nezbytné uvést, že před tím, než se orgány činné v trestním řízení začnou zabývat otázkou zastavení trestního stíhání, je třeba vyřešit otázku, zda vůbec a případně o jaký trestný čin se jedná, protože soud je povinen při řešení této otázky učinit nejprve potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech a dále závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky konkrétního trestného činu. Teprve až když nevznikají pochybnosti o právní kvalifikaci, je možné řešit otázku aplikovatelnosti amnestijních rozhodnutí, a to podle podmínek a pravidel vyjádřených v §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. (srov. přiměřeně rozh. č. 37/1994 Sb. rozh. tr., č. 32/1962, č. 35/1962, č. 11/1991 Sb. rozh. tr.). Trestní stíhání osoby pro určitý trestný čin se vede ohledně skutku. Má-li být trestní stíhání obviněného, vedené pro amnestovatelný trestný čin, zastaveno podle §11 odst. 1 písm. a) tr. ř., může se tak stát pouze za předpokladu, že skutek nelze posoudit jako jiný, a to neamnestovatelný trestný čin (srov. přiměřeně rozh. č. 1/2000 Sb. rozh. tr.).
Shora uvedené skutečnosti a skutečnosti plynoucí z obsahu usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13, když ústavněprávním požadavkem též je, aby „soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna“, vedly Nejvyšší soud k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí i jemu předcházející usnesení soudu prvního stupně nemohou obstát, a proto rozhodnutí soudu druhého stupně i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, aniž by však předjímal další postup tohoto soudu.
Přestože je obviněný stíhán pro jednání, kterého se měl dopustit v průběhu roku 1953 a do podání obžaloby platilo několik trestních zákonů, bude vhodné se zabývat i tím, na základě jakých skutečností lze dovodit, že státní zástupkyní zvolená právní kvalifikace je pro obviněného příznivější (viz §12 odst. 1 tr. zákona č. 86/1950 Sb., §16 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb. a §2 odst. 1 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb.). V této souvislosti je potřebné připomenout, že při posuzování zákonných znaků trestného činu kvalifikovaného podle právní úpravy do 30. 11. 2011 bude potřebné zabývat se také splněním materiálních předpokladů pro použití vyšší trestní sazby. Přehlédnuta také nemůžou být zjištění ohledně existence (neexistence) znaků trestného činu, jako je jednání (úmysl přímý či nepřímý či nedbalost) a příčinná souvislost mezi jednáním a následkem. V souvislosti s otázkou jednání pachatele (jako veřejného činitele §175 zák. č. 86/1950 Sb. či §329 zák. č. 40/2009 Sb.) a příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem bude potřebné mj. vzít v úvahu také to, jakou funkci obviněný vykonával (obviněný byl v uvedené době osobou pověřenou správou Okresní prokuratury v Kralupech nad Vltavou a členem komise při tamním okresním národním výboru, jakožto orgánu předsedy okresního národního výboru). Zde je namístě uvést, že výkonem pravomoci úřední osoby je nejen samotné úřední rozhodování, nýbrž i předchozí opatřování podkladů pro vrchnostenské rozhodnutí obecního úřadu. Otázkou postavení zaměstnance při opatřování takových podkladů se pak například zabýval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 371/99, publikovaném pod č. 49/2000 ve Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu. Z předmětné judikatury se podává, že postavení úřední osoby mohou mít i osoby, které vlastní rozhodnutí ve vrchnostenském postavení sice nečiní, ale pouze je připravují nebo pouze zajišťují jeho výkon. Uvedené skutečnosti zmiňuje Nejvyšší soud s ohledem na jednoznačné stanovisko soudu prvního stupně v jeho usnesení, že o majetku poškozených obviněný nerozhodoval, aniž by z jeho rozhodnutí vyplývalo, zda obviněný v daném případě nemohl jednat v nepřímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V úvahu při posuzování znaku „vykonává svou pravomoc způsobem ... „ bude potřebné brát také v úvahu např. rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu (viz např. sp. zn. 3 Tdo 396/2013, 8 Tdo 197/2013, 6 Tdo 1409/2014, III. ÚS 371/99). Dále bude nutno se po vrácení věci zabývat také skutečnostmi, které vyplývají z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1119/2010. Předně je nutno připustit, že uvedené rozhodnutí sice reagovalo na skutkový stav odlišný od jednání, které bylo obžalobou kladeno za vinu obviněnému, avšak zásadní otázkou pro dříve řešenou trestní věc i předmětnou trestní věc je, že „škoda není primárně představována škodou vzniklou v důsledku změny zaměstnání poškozeného, ale především na majetku poškozeného, jež je představována tím, že zásahem státu poškozený jednak nemohl svůj majetek řádně užívat, jednak byl připraven o tu jeho část, kterou musel zanechat ve svých nemovitostech (vybavení domácnosti, dříví, uhlí apod. Majetek je zde třeba vnímat ve smyslu všech majetkových práv, na nichž došlo k jejich poškození-omezení, a to včetně hodnoty bydlení, jehož byl zbaven) “ . Jestliže výše uvedené závěry byly vztaženy zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu k „odsouzenému živiteli rodiny“, je Nejvyšší soud toho názoru, že jsou rovněž aplikovatelné na předmětnou trestní věc obviněného, avšak pouze za situace, kdy bude prokázáno tvrzení obžaloby, že obviněný se stíhaného jednání dopustil (byl přinejmenším srozuměn s následky svého jednání a že mezi jeho jednáním a následkem, existoval příčinný vztah, viz výklad shora).
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné. Ze shora stručně rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání, aniž by předjímal další postup, podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v ustanovení §265p odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 9 To 466/2015, jakož i jemu přecházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 8. 2015, sp. zn. 6 T 97/2015, zrušil. Současně podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Obvodnímu soudu pro Prahu 4 nařídil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V rámci nového projednání a rozhodnutí věci bude nutno zvážit, zda jednání obviněného vykazuje, případně nevykazuje znaky trestného činu např. z důvodu absence subjektivní či objektivní stránky trestného činu, případně vykazuje znaky trestného činu, zda lze na takový skutek aplikovat rozhodnutí presidenta o amnestii, či je třeba objasnit základní skutkové okolnosti, bez kterých není možné v hlavním líčení ve věci rozhodnout, a v řízení před soudem by takové došetření bylo v porovnání s možnostmi opatřit takový důkaz v přípravném řízení spojeno s výraznými obtížemi nebo by zřejmě bylo na újmu rychlosti řízení. Orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním nejvyššího státního zástupce a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 11. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.