ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.837.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 837/2012 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. srpna 2012 o dovolání podaném obviněným Bc. V. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 42 To 1/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 94/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 27. 9. 2011, č. j. 2 T 94/2009-356, byl obviněný Bc. V. H. uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že
„v období nejméně od 25. 10. 1998 do 26. 10. 2008 ve společně obývaném bytě na N. ulici ve Ž. n. S. a poté ve společně obývaném domě v H. n. S., okr. Ž. n. S., psychicky a fyzicky týral svoji manželku Ing. L. H., a to zejména tím způsobem, že ji zpočátku nejméně jedenkrát za dva měsíce, v posledních dvou letech pak téměř každý den, v některých případech i za přítomnosti jejich nezletilých dětí, bil rukama do obličeje a jiných částí těla, škrtil ji, tahal ji za ruce a kroutil jí ruce, čímž jí způsoboval podlitiny na napadených částech těla, vulgárně ji urážel slovy „chcípáku, chudáku, prostitutko, narkomanko, sexistická krávo“, proti její vůli ji přes její odpor zamykal v různých místnostech domu v H. n. S., přičemž jí v některých případech roztrhnul její oblečení, kdy kromě jiného
- dne 5. 4. 2003 nebo krátce předtím ji fyzicky napadl nejméně jedním úderem do obličeje, čímž jí způsobil zlomeninu nosní přepážky s krvácením z nosu, se kterým dne 5. 4. 2003 vyhledala ošetření v ORL ambulanci Nemocnice N. M. n. M. a následně u MUDr. J. K.,
- v přesně nezjištěné době v roce 2006 poté, co se před ním poškozená schovala do ložnice, blíže nezjištěným předmětem vyrazil dveře i s panty, vnikl do ložnice a tam na posteli poškozenou škrtil,
- v přesně nezjištěné době v roce 2007 rozbil o zeď v garáži náležející k domu její mobilní telefon,
- dne 26. 10. 2008 v době kolem 21.00 hod. ji v kuchyni domu po předchozí vzájemné rozepři označil za narkomanku, poté, co poškozená chtěla kuchyň a posléze dům opustit, jí v tom násilím zabránil s tím, že nikam nepůjde a bude doma, přičemž jí nadával a držel za krk, a následně ji nejméně dvakrát udeřil pěstí do horního rtu, který jí tak rozrazil, a do levé lícní kosti, kterou jí tak zhmoždil“.
Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §215a odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, usnesením ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 42 To 1/2012, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 7. 3. 2012 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Bc. V. H. následně dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) předeslal, že soud prvního stupně rozhodoval v jeho věci opakovaně a uznal ho znovu vinným, přestože se ani po doplněném dokazování v intencích zrušujícího rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 42 To 129/2010, skutkový stav nezměnil natolik, aby byla jeho vina spolehlivě prokázána. Dovolatel má zato, že soud prvního stupně rozhodl v příkrém rozporu se zásadami vyplývajícími z ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a důkazy hodnotil v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Především se řádně nevypořádal s rozpory ve znaleckých posudcích i ve výpovědích jednotlivých ve věci slyšených svědků, důkazní řízení provedl kuse, neúplně a nemohl tak věc objektivně posoudit. Tentýž názor pak podle dovolatele platí i ve vztahu k naplnění přezkumné povinnosti odvolacím soudem. Oba soudy bezdůvodně odmítly provést důkazy, které se jim nabízely, a důkazy provedené pak náležitě nevyhodnotily. Z nesprávně a neúplně provedeného dokazování přitom nemohly vyvodit správné skutkové ale ani právní závěry. Obhajobu dovolatele prověřily jen formálně, zejména pokud jde o jeho námitku stran nadužívání léků poškozenou v kombinaci s alkoholem. Pokud jde o účinky jí předepsané medikace, případně i ve spojitosti s konzumací alkoholu, soudy se spokojily pouze se zprávou ošetřující lékařky, která však nepochybně nemohla přiznat, že léky, které poškozené předepsala, mohla poškozená nadužívat. Další dovolatelem předložený důkaz, a sice soukromou odbornou expertízu PhDr. A. O., forenzního psychologa, odvolací soud zmínil pouze okrajově na straně 5 napadeného usnesení, když konstatoval, že obsah této zprávy stojí zcela osamoceně a je v rozporu se závěry ostatních znaleckých posudků. Přestože tedy připustil, že existuje diametrální rozpor v provedených důkazech, jeho procesní postup tomu neodpovídal, když neaplikoval zásadu in dubio pro reo. Kromě toho přehlédl zřejmé rozpory v závěrech ostatních znaleckých posudků, které posloužily jako důkazní podklad pro závěr o vině obviněného. Soud prvního stupně v řízení po vrácení věci podle dovolatele nesplnil ani další z pokynů odvolacího soudu, a sice vyslechnout svědka J. H. - jeho syna, resp. jej splnil, ale pouze formálně, když předseda senátu svědka v rozporu s procesními pravidly mimo rámec hlavního líčení fakticky instruoval, jak se má v dané situaci zachovat. Dovolatel si marně stěžoval i na zkreslenou protokolaci průběhu komunikace soudu s tímto svědkem po nekonaném hlavním líčení dne 4. 8. 2011. Protokol zachycuje zjevně nepravdivě sled událostí, které se před soudem toho dne odehrály. Svědek byl navíc podle jeho přesvědčení manipulován poškozenou, což chtěla obhajoba prokázat výslechem svědkyň S. H. a A. H. Soud ovšem tyto důkazy odmítl provést jako nadbytečné, čímž obviněnému odepřel právo vyslýchat a nechat vyslýchat svědky jako prostředek kontroly věrohodnosti jejich výpovědí. Dovolatel poukázal i na stručné a dle jeho názoru nepřesvědčivé odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, z něhož zejména není patrné, jak posoudil důvodnost námitek obhajoby. Soud pouze lakonicky konstatoval správnost rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o vině. A konečně, dovolatel nesouhlasí ani s posouzením jeho údajného jednání, pokud bylo kvalifikováno jako pokračující trestný čin. Provedeným dokazováním totiž nebyla prokázána ani doba, po kterou mělo docházet k údajným dílčím útokům, ani jejich četnost, intenzita či způsob provedení. Pravomocně byl odsouzen de facto jenom na základě tvrzení poškozené Ing. L. H., k němuž soud prvního stupně účelově přiřadil další, s jeho jednáním naprosto nesouvisející důkazy, jako zprávy ošetřujících lékařů a tendenční znalecké posudky. V průběhu řízení bylo naopak prokázáno, že poškozená má vůči němu otevřeně nenávistný vztah.
V závěru dovolání obviněný připustil, že si je vědom úzkého vymezení uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i jeho výkladu Nejvyšším soudem, který však považuje za restriktivní. Připomněl, že Ústavní soud v minulosti v několika případech tento výklad ve svých nálezech v konkrétních věcech významně korigoval. Z toho pak lze dovodit, že v daném případě je uplatnění výše uvedeného dovolacího důvodu zcela namístě a že dovolací soud by do skutkového stavu, tak jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, zasáhnout měl, neboť rozsudek soudu prvního stupně je zatížen vadou spočívající v extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, kterou soud odvolací neodstranil.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vydal usnesení, jímž podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zruší usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 42 To 1/2012, i rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 27. 9. 2011, č. j. 2 T 94/2009-356, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 23. 7. 2012 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby dovolací soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný Bc. V. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek primárně opřel o tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Soudům obou stupňů pak vytknul, že závěr o jeho vině založily na nedostatečném rozsahu provedeného dokazování a jeho nesprávném hodnocení. Jinými slovy, v dovolatelův neprospěch měla být především porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži a nikoli v jeho prospěch. V důsledku toho pak měly vycházet z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, tedy z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku jako trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.
Z výše uvedených důvodů tak nelze pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání uplatnil de facto na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli na hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádnému jinému z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř., neodpovídají.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně např. též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí soudu zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že ke spáchání stíhaného jednání v době, intenzitě a způsobem uvedeným ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně nedošlo, resp. nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se po doplnění dokazování dle pokynů odvolacího soudu obsažených ve zrušujícím usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, jako soudu odvolacího ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 42 To 129/2010, s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně a přesvědčivě vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz zejména str. 5 dole - 7 odůvodnění rozsudku). Náležitě vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o věrohodnosti výpovědi poškozené Ing. L. H. a obhajobu obviněného naopak považoval za účelovou, vedenou výhradně snahou vyhnout se trestní odpovědnosti za své protiprávní jednání. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) ve druhém odvolacím řízení neměl již ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav věci, který byl podkladem pro právní posouzení skutku plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil. Zabýval se prakticky stejnými námitkami obviněného, které uplatnil i v nyní projednávaném dovolání. Přesvědčivě zdůvodnil, proč ani on (s ohledem na další důkazy) neměl pochybnosti o věrohodnosti výpovědí poškozené a námitkám obhajoby nepřisvědčil (viz str. 3 - 5 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor dovolatele, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
K námitce dovolatele stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování, resp. neprovedení jím navrhovaných důkazů, Nejvyšší soud jako obiter dictum poukazuje na to, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. Jinými slovy, s přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, které návrhy stran na doplnění dokazování se jeví důvodné (potřebné) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Ten obě dovoláním napadená rozhodnutí splňují, neboť oba soudy v nich dostatečně zdůvodnily, proč některé obhajobou navrhované důkazy neprovedly (viz str. 7 rozsudku soudu prvního stupně a str. 5 odůvodnění usnesení soudu odvolacího).
Pro úplnost zbývá dodat, že pod hmotně právní důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani ryze procesní námitku obviněného stran nesprávné protokolace průběhu odročeného hlavního líčení ze dne 4. 8. 2011. Navíc, i kdyby k takové vadě řízení došlo, zjevně by nemohla mít na jeho konečný výsledek dovolatelem přisuzovaný vliv. Pokud předseda senátu poučil J. H. – syna obviněného, tedy příbuzného v pokolení přímém, o možnosti využít svého procesního práva odepřít výpověď jako svědek (§100 tr. ř.), plnil toliko svou zákonnou povinnost (viz §101 odst. 1 věta první tr. ř.). Takový postup, jestliže je zároveň zřejmé, že svědek udělenému poučení porozuměl a výše uvedeného práva využil (viz protokol na č. l. 301 spisu), nelze chápat jako snahu soudu svědka od výpovědi odradit a tím případně ovlivnit výsledek dokazování v neprospěch obviněného, jak ve svém mimořádném opravném prostředku naznačuje dovolatel.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného Bc. V. H. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler