ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.865.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 865/2018-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 10. 2018 o dovolání, které podali obviněný S. S. , jednatel společnosti Lom Skalka, s. r. o., bytem Ch., B.-Č., a obviněná právnická osoba Lom Skalka, s. r. o. , IČ 46968121, se sídlem Jiránkova 319/13, 618 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 7 To 453/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 3 T 62/2016, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. c) trestního řádu se dovolání obviněného S. S. odmítá.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání právnické osoby LOM Skalka, s. r. o., odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 3 T 62/2016 , byli obvinění S. S. a právnická osoba Lom Skalka, s. r. o., uznáni vinnými přečinem neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kteréhož se dopustili jednáním spočívajícím v tom, že:
1) Obviněný S. S. jako odpovědná osoba a jediný jednatel společnosti Lom Skalka, s. r. o., IČ: 46968121, se sídlem Jiránkova 319/13, 618 00 Brno (do 8. 11. 2014 – 664 02 Ochoz u Brna, okr. Brno-venkov), přestože věděl, že je jeho zákonnou povinností za zaměstnance srazit a odvést povinné odvody státu, tedy pojistné na zdravotní pojištění a na sociální zabezpečení, srážky na dani z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků, toto neučinil, kdy:
a) v období od 04/2012 do 05/2015 včetně nesplnil svoji zákonnou povinnost odvést za zaměstnance pojistné na sociální pojištění, stanovené zákonem ČNR č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, přestože svým zaměstnancům vyplácel mzdy, ze kterých jim pojistné ve výši 6,5 % z vyměřovacího základu srazil, přičemž částku v souhrnné výši 847.641 Kč neodvedl Okresní správě sociálního zabezpečení Brno-venkov a Brno-město,
b) v období od 02/2012 do 05/2015 včetně nesplnil svoji zákonnou povinnost odvést za zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění stanovené zákonem č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, přestože svým zaměstnancům vyplácel mzdy, ze kterých jim srazil pojistné ve výši 4,5 % z vyměřovacího základu, přičemž částku v souhrnné výši 443.759 Kč neodvedl Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočka Brno,
c) za zdaňovací období od 04/2012 do 10. 9. 2015 neodvedl daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, stanovenou zákonem č. 592/1992 Sb. o daních z příjmu, přestože zaměstnancům vyplácel mzdy, ze kterých tuto daň srazil, přičemž částku v souhrnné výši 1.033.556 Kč neodvedl Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno-venkov a Brno II,
celkem tak S. S. neodvedl příslušným státním institucím povinné platby za zaměstnance za souhrnné období 1. 2. 2012 do 10. 9. 2015 v celkové výši 2.324.956 Kč,
tedy – jako plátce nesplnil svoji zákonnou povinnost za zaměstnance odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení a pojistné na zdravotní pojištění a získal činem pro sebe značný prospěch;
2) obviněná společnost Lom Skalka, s. r. o. , jako právnická osoba prostřednictvím svého statutárního orgánu, kterým byl jednatel S. S., na základě jednání, které bylo činěno jejím jménem, v jejím zájmu a v rámci podnikatelské činnosti, nesplnila svou zákonnou povinnost a za zaměstnance neodvedla povinné odvody státu, jako daň, pojistné na zdravotní pojištění a na sociální zabezpečení, kdy:
a) v období od 04/2012 do 05/2015 včetně nesplnila svoji zákonnou povinnost odvést za zaměstnance pojistné na sociální pojištění, stanovené zákonem ČNR č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, přestože zaměstnancům byly vypláceny mzdy, ze kterých jim pojistné ve výši 6,5 % z vyměřovacího základu bylo sraženo, přičemž částku v souhrnné výši 847.641 Kč neodvedla Okresní správě sociálního zabezpečení Brno-venkov a Brno-město,
b) v období od 02/2012 do 05/2015 včetně nesplnila svoji zákonnou povinnost odvést za zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění stanovené zákonem č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, přestože zaměstnancům byly vypláceny mzdy, ze kterých jim bylo sraženo pojistné ve výši 4,5 % z vyměřovacího základu, přičemž částku v souhrnné výši 443.759 Kč neodvedla Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočka Brno,
c) za zdaňovací období od 04/2012 do 10. 9. 2015 neodvedla daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, stanovenou zákonem č. 592/1992 Sb., o daních z příjmu, přestože zaměstnancům byly vypláceny mzdy, ze kterých byla tato daň sražena, přičemž částku v souhrnné výši 1.033.556 Kč neodvedla Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno-venkov a Územní pracoviště Brno II,
celkem tak právnická osoba Lom Skalka, s. r. o., neodvedla prostřednictvím svého jednatele příslušným státním institucím povinné platby za zaměstnance za souhrnné období od 1. 2. 2012 do 10. 9. 2015 v celkové výši 2.324.956 Kč,
tedy – v rámci své činnosti jednáním statutárního orgánu jako plátce nesplnila svoji zákonnou povinnost za zaměstnance odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení a pojistné na zdravotní pojištění a získala činem pro sebe značný prospěch .
Za to byl obviněný S. S. odsouzen podle §241 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců.
Obviněná právnická osoba Lom Skalka, s. r. o. , byla odsouzena podle §18 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a §68 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 40 denních sazeb po 1.000 Kč, tj. 40.000 (čtyřicettisíc) Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. 7. 217, sp. zn. 3 T 62/2016, podal obviněný S. S. odvolání, které sám odůvodnil. Odvolání podala též právnická osoba Lom Skalka, s. r. o. , a to do výroku o vině a trestu.
O odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 7 To 453/217 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně právnické osoby Lom Skalka, s. r. o., ve výroku o trestu, a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné právnické osobě Lom Skalka, s. r. o., uložil podle §20 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „zákon č. 418/2011 Sb.“) a §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu hornické činnosti v rozsahu podle §2 písm. b), c), d) zákona č. 61/1988 Sb., činnosti prováděné hornickým způsobem v rozsahu podle §3 zákona č. 61/1988 Sb., výroby cementového zboží, silniční motorové dopravy a obchodní živnosti – nákup zboží za účelem dalšího prodeje, a to na dobu 5 (pěti) let.
Odvolání obviněného S. S. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 7 To 453/2017, podal obviněný S. S. prostřednictvím svého právního zástupce dovolání (č. l. 561–564), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Dovolání podala prostřednictvím opatrovníka taktéž obviněná právnické osoba Lom Skalka, s. r. o. , (č. l. 556–558), a to do všech výroků týkajících se její osoby, z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h), l ) tr. ř.
Obviněný S. S. má za to, že soud nepřihlédl ke skutečnostem, které v daném období postupně ve společnosti Lom Skalka, s. r. o., nastaly, čímž učinil nesprávné skutkové zjištění. Příčiny počátečních problémů společnosti bylo rozhodnutí státních orgánů o uzavření cukrovarů, kterým společnost dodávala cukrovarnické vápence jako hlavní výrobní produkt, a následná finanční krize. Jelikož se rozhodl společnost prodat tak, aby byl využit zpracovaný projekt výroby s mnohem vyšší přidanou hodnotou a bylo intenzivně jednáno o prodeji od r. 2012. Tuto skutečnost se dozvěděla konkurenční těžební společnost a úředník z banky pod záminkou pomoci při prodeji dovedl a doporučil právní kancelář Financial Rescue, s. r. o., vedenou V. K. (nyní A. K.). Obviněný si nebyl vědom toho, že se jedná o předem připravený scénář a podvodnou právní kancelář, kterou řídí několikrát trestaný recidivista. Ten spolu s dalšími osobami a společnostmi využil nepříznivého zdravotního stavu obviněného a násilně obsadil v březnu 2014 areál společnosti, zneužitím plné moci jej postupně odstavil od jakékoli činnosti, zorganizoval prodej výrobků na skladě a zařízení v částce cca 9 mil. Kč a výtěžek zpronevěřil a žádné závazky společnosti neuhradil. V červenci 2014 šikanováním, pletichy a podvodem zinscenoval insolvenci společnosti. V období 3/2014–3/2015 ovládal společnost a od 8/2014–6/2015 udržoval v insolvenci a jako fiktivní majoritní věřitel a zároveň zplnomocněnec společnosti Lom Skalka, s. r. o., i zplnomocněnec jeho vyhotovoval a falšoval doklady a podání k insolvenčnímu řízení tak, aby ovládal průběh insolvenčního řízení i činnost společnosti. V tomto období svým jednáním, finančními nároky nebo hanlivými dopisy zmařil několikrát jednání o prodeji společnosti. Necelý měsíc po ukončení insolvenčního řízení tj. v červenci 2015 byla opět společnost v insolvenci. Obviněný uvádí, že byl ve svém jednání pod násilným tlakem a v jakékoli činnosti zcela paralyzován a neměl žádnou možnost jakkoli zvrátit tento předem domluvený scénář, neměl po celé období přístup k žádným finančním prostředkům, bankovním účtům nebo hotovosti tak, aby byl schopen uhradit závazky společnosti. Je zřejmé, že k neuhrazení povinných odvodů došlo vinou trestné činnosti osob a společnosti, které se podílely na tomto případu a mají prokazatelně z této činnosti nemalý finanční prospěch. V současné době probíhá vyšetřování.
Na základě výše uvedených námitek obviněný S. S. navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2018, č. j. 7 To 453/2017-545, tak i předcházející rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. 7. 2017, č. j. 3 T 62/2016-504, dále pak aby ve smyslu §265 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu Brno-venkov, příp. Krajskému soudu v Brně, k novému projednání věci.
Obviněná společnost Lom Skalka, s. r. o. , má za to, že soudy nepostupovaly v souladu s ustálenou soudní praxí. Zejména je přesvědčena, že došlo k porušení zákazu reformationis in peius podle §259 odst. 4 tr. ř. Konkrétně porušení spočívá v tom, že jí byl nově uložen trest zákazu činnosti namísto původně uloženého trestu peněžitého, a to přestože ze strany státního zástupce nebylo podáno odvolání v její neprospěch. Trest zákazu je přitom jistě trestem přísnějším, neboť původně uloženy peněžitý trest ve výši 40.000 Kč by jistě nebyl pro společnost likvidační, zatímco trest zákazu činnosti po dobu 5 let podmínky likvidačního trestu zcela jistě naplňuje. Dále má za to, že již soud nalézací porušil zásadu ne bis in idem, jestliže její trestní stíhání nezastavil vzhledem k její předchozí penalizaci v daňovém řízení. S odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva uvádí, že byla za neodvedení daně v každém jednotlivém případě potrestána příslušnými institucemi v celkové částce 2.746.124 Kč. Odvolací soud se pak při ukládání nově uloženého trestu zákazu činnosti pod dobu 5 let rovněž nijak nevypořádal s přiměřeností, a vůbec vzájemným vztahem, tohoto nově ukládaného trestu ve vztahu právě k těmto penalizacím. Dovolatelka připomněla rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 5. 2017 ve věci stížnosti č. 22007/11 J. a další proti Islandu , v rámci něhož soud vyslovil, že je nutno prokázat, že daňové a trestní řízení proběhla právě v dostatečné materiální a časové souvislosti. Ze zásad ovládajících trestní řízení v podmínkách českého právního řádu je zřejmé, že české trestní řízení je vedeno zcela nezávisle na výsledcích ostatních řízení, když tato zásada je zakotvena dokonce v ústavní rovině v čl. 40 Listiny základních práv a svobod. Má za to, že podmínka nezávislosti daňového, resp. správního řízení na straně jedné a trestního řízení na straně druhé je v podmínkách českého právního řádu dána. V projednávané věci však nebylo provedeno samostatné, resp. oddělené dokazování, stejně tak jí byl v rámci daňového řízení původně uložen trest shodného charakteru (peněžitý trest). Dovolatelka má tedy za to, že byla potrestána dvakrát, přičemž jí byl uložen trest, který zákon nepřipouští, případně se jednalo o nesprávné právní posouzení věci.
S ohledem na výše uvedené obviněná právnická osoba Lom Skalka, s. r. o. , navrhla, aby dovolací soud ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2018, č. j. 7 To 453/2017-545, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. 7. 2017, č. j. 3 T 62/2016-504, a dále, aby ve smyslu §265 l tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu Brno-venkov, případně Krajskému soudu v Brně k novému projednání věci.
K dovolání obviněných se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 26. 6. 2018, sp. zn. 1 NZO 542/2018.
Ve vztahu k dovolání obviněného S. S. uvedl, že tento neuvádí, jaký konkrétní hmotněprávní význam by mohlo mít to, že na platební neschopnosti právnické osoby se podílel pokles poptávky po vyráběném zboží a posléze pletichy V. K., když dovolatel byl jediným jednatelem, resp. má za to, že není zřejmé, co je podstatou dovolatelovy argumentace. Není zřejmé, zda těmito obecnými tvrzeními popírá volní složku svého zavinění nebo dokonce i své jednání. Není zřejmé ani, zda napadá právní posouzení skutku nebo jiné hmotněprávní posouzení. Obviněný v podstatě uvádí, že jím konstatované skutečnosti měly být posouzeny „dostatečně“ a byly posouzeny „nedostatečně“. K takto obecně formulované námitce není možno se blíže vyjádřit. Neurčitost uvedených námitek je umocněna i tím, že dovolatel se zpočátku ke svému jednání v podstatě doznal, přičemž bylo prokázáno to podstatné, tedy že zákonem stanovené odvody hrazeny nebyly, přičemž dovolateli nebylo kladeno za vinu, že by se přitom nějak sám obohatil. Pokud má dovolatel za to, že vzhledem k tehdy špatné ekonomické situaci právnické osoby není takové jeho jednání trestné, pak by jeho námitka odpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byla by však zjevně neopodstatněná, neboť pokud byla právnická osoba již od roku 2010 neschopná dalšího rozvoje, měl dovolatel již před únorem 2012 učinit taková opatření, aby byly odvody hrazeny. Je přitom nerozhodné, zda byl úpadek způsoben volnou hrou tržních sil, nečekaným rozhodnutím úřadů nebo pletichami jiné právnické či fyzické osoby. S ohledem na uvedené má státní zástupce za to, že právní posouzení skutku je správné a dovolání dovolatele považuje z uvedených důvodů za zjevně neopodstatněné.
Ve vztahu k dovolání obviněné právnické osoby pak státní zástupce uvedl, že námitky porušení zásad zákazu reformationis in peius podle §259 odst. 4 tr. ř. a ne bis in idem uvedenému dovolacímu důvodu odpovídají. Ohledně prvé námitky, tedy porušení zásady reformationis in peius, poukázal na soudní judikaturu stran obecné přípustnosti a podřazení předmětné námitky pod některý z dovolacích důvodů. S odkazem na nálezy Ústavního soudu (ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/2005, a ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 525/15), kteréžto uvádí, že postavení obviněného je třeba hodnotit v celém rozsahu rozsudku a jeho následků, resp. odmítají obecnou platnost řazení trestů podle jejich přísnosti, má za to, že námitka není důvodná. Pokud obviněná poukazuje na to, že „v případě obnovení činnosti odsouzené“ by pro ni nebyl uvedený peněžitý trest likvidační, kdežto trest zákazu činnosti by likvidační byl, pak je stěžejní právě to, že již od roku 2010 nebyla předmětná hornická činnost zisková, což posléze vedlo k insolvenčnímu řízení. Dovolatelka za daných podmínek není schopna obnovit tuto činnost z důvodů ekonomických. Uložený zákaz předmětné činnosti ji omezí pouze tak, že v následných pěti letech nebude smět zopakovat své neúspěšné podnikání. Všechny tyto úvahy jsou navíc vzhledem k insolvenci dovolatelky dosti spekulativní, zejména pak za současné situace, kdy byl podle insolvenčního rejstříku na společnost prohlášen konkurz a majetková podstata dovolatelky je nyní zpeněžována za účelem uspokojení věřitelů. Za rozhodné považuje, že trest zákazu činnosti je pro dovolatelku jen zcela hypotetickou hrozbou, která ji za daných podmínek nijak reálně neomezí. Oproti tomu peněžitý trest, byť jen ve výši 40.000 Kč, představuje přímý zásah do její majetkové sféry a ihned prohlubuje její již tak špatnou finanční situaci. Z uvedených důvodů nepovažuje uložený trest zákazu činnosti za trest přísnější než zrušený trest peněžitý. K porušení zákazu reformationis in peius proto nedošlo a proto nebyl ani naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Dále se státní zástupce obsáhle vyjádřil k námitce porušení zásady ne bis in idem, kteroužto zásadu lze zvažovat pouze v případě penále daňového, nikoliv v případě penále za neodvedení povinných plateb na pojistné na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na zdravotní pojištění. Pouze daňové penále má totiž povahu trestní sankce. Ostatní penále mají spíše povahu úroku z prodlení. S odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“ – A a B proti Norsku, č. 24130/11 a č. 29758/11, ze dne 15. 11. 2016; J. a ostatní proti Islandu, č. 22007/11, ze dne 18. 5. 2017; J. proti Finsku), a zejména pak usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, publikované pod č. 15/2017 Sb. rozh. tr., dospěl k závěru, že průběh vedených řízení se lišil jen tím, že časová spojitost obou řízení byla u obviněné zjevně ještě silnější, když spojitost věcná byla obdobná. Ve věci A a B proti Norsku byla prodleva mezi platebními výměry a zahájením úkonů trestního řízení 2 roky a 3 měsíce, kdežto u obviněné se tyto doby musely prolnout, neboť úkony trestního řízení byly zahájeny dokonce ještě před ukončením její trestní činnosti – před dokončením posledního dílčího útoku. Nic tak nebránilo nalézacímu soudu se o citovaný judikát č. 15/2017 Sb. rozh. tr. opřít, když jednotlivé podmínky byly ve věci obviněné spíše přeplněny, než aby se jich nedostávalo. Obviněné bylo dříve než ve věci judikované doručeno do datové schránky usnesení u zahájení trestního stíhání, a za 21 měsíců od tohoto doručení bylo v její věci rozhodnuto nalézacím soudem, to oproti 42 měsíců ve věci A a B proti Norsku. Pokud nalézací ani odvolací soud aplikaci rozhodnutí č. 15/2017 Sb. rozh. tr. podrobněji nerozvedly, nelze z toho dovozovat nedostatečnost odůvodnění ve smyslu práva na spravedlivý proces, neboť se jedná o snadno dostupný judikát, jehož smysl a význam je zcela zřejmý. Za rozhodné považuje, že úvahy obou soudů jsou v naprosté shodě s citovaným judikátem. Z uvedených důvodů má za to, že k porušení zásady ne bis in idem v předmětné věci nedošlo, neboť předchozí rozhodnutí o daňovém penále překážku věci rozhodnuté nevytvořilo, když mezi oběma řízeními byla dostatečná věcná a časová souvislost.
Na základě výše uvedeného státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného S. S. a obviněné právnické osoby Lom Skalka, s. r. o., odmítl jako nedůvodná.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadených rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněné právnické osoby Lom Skalka, s. r. o., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 7 To 453/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu ve vztahu k obviněné, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Dovolání obviněného S. S. je pak přípustné podle ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Obviněná právnická osoba Lom Skalka, s. r. o., a obviněný S. S. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř.
Dále bylo třeba posoudit, zda podaná dovolání byla podána včas. V souvislosti s posuzováním této otázky je na místě připomenout, že podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje . Podle §265e odst. 2 tr. ř., jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. V souladu s ustanovením §265e odst. 3 tr. ř. je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.
K běhu dovolací lhůty je třeba ještě poznamenat, že podle §60 odst. 2 tr. ř. lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty.
Připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den (§60 odst. 3 tr. ř.).
S ohledem na výše uvedené lze konstatovat, že obviněná právnická osoba podala předmětné dovolání včas a v místě k tomu určeném.
Ve vztahu k dovolání obviněného S. S. lze uvést, že Nejvyšší soud z předloženého trestního spisu zjistil, že obviněný nebyl v trestním řízení vedeném u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 3 T 62/2016, stejně jako v řízení odvolacím, vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 7 To 453/2017, zastoupen advokátem. Současně se nejednalo o případ nutné obhajoby ve smyslu ustanovení §36 tr. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo obviněnému doručováno do vlastních rukou na jím uvedenou adresu – doručenka založená na č. l. 533. Jelikož nebyl obviněný na uvedené adrese zastižen, byla dne 8. 3. 2018 zásilka uložena na místní pobočce České pošty, kde si ji následně dne 15. 3. 2018 obviněný vyzvedl, což stvrdil vlastnoručním podpisem na doručence.
Lhůta dvou měsíců pro podání dovolání tedy počala běžet dnem 15. 3. 2018 (čtvrtek), přičemž konec lhůty připadal na den 15. 5. 2018 (úterý). Dovolání obviněného podané prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Šidla však bylo Okresnímu soudu Brno-venkov doručeno až dne 16. 5. 2018. Přestože písemné vyhotovení dovolání obviněného je opatřeno datem 15. 5. 2018, bylo doručováno prostřednictvím České pošty, přičemž obálka (č. l. 566) je opatřena razítkem s datem 16. 5. 2018, kdy byla zásilka přijata k přepravě. Jednalo se tak o den následující po dni uplynutí lhůty pro podání dovolání. Ve spise současně není založen jakýkoli jiný doklad o tom, že by předmětné dovolání bylo současně soudu doručováno jinou cestou, např. prostřednictvím datové schránky.
Vzhledem k těmto skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného bylo podáno až po uplynutí lhůty pro podání dovolání stanovené v §265e odst. 1 tr. ř. a že tato lhůta nebyla zachována ani za použití ustanovení §265e odst. 3 tr. ř. Navrácení zmeškané lhůty k podání dovolání přitom není podle §265e odst. 4 tr. ř. přípustné.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou právnickou osobou uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou právnickou osobou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) – k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněné. V trestní věci obviněné je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Brně odvolání obviněné projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněná poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h).
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadila obviněná námitku porušení zásady ne bis in idem, neboť byla znovu shledána vinnou a byl jí uložen trest za jednání, za nějž již byla dříve potrestána v rámci správních, resp. daňových řízení.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Námitka obviněné však s ohledem na v dovolání užitou argumentaci pod tento dovolací důvod podřaditelná není. Obviněná namítá, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když se soudy dostatečně nevypořádaly se zásadou zákazu dvojího trestání“, tedy se nevypořádaly s procesní zásadou. Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Obviněná výslovně nevznáší námitku, že trestí stíhání bylo nezákonné, neboť byla již za své jednání odsouzena v rámci daňového řízení, což by odpovídalo dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. , jenž je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné . Důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné, jsou pak uvedeny v §11 tr. ř., přičemž, pokud se obviněná dovolává porušení zásady „ne bis in idem“, pak by se jednalo o ustanovení §11 odst. 1 písm. m) tr. ř. (s účinností od 1. 7. 2017).
I pokud by se však jednalo o řádně uplatněnou námitku, jednalo by se o námitku neopodstatněnou.
Zásada „ne bis in idem“ v doslovném překladu znamená „ne dvakrát v téže věci“. Jejím obsahem je právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát za tentýž čin.
Podle §11 odst. 1 písm. m) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána .
Podle článku 10 Ústavy České republiky platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva . Ve smyslu článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.
Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě má v českém překladu název „ Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát “. Český překlad tohoto článku uveřejněný ve Sbírce zákonů zní: „ Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu “.
Zásadu „ne bis in idem“ ve smyslu Úmluvy je tedy namístě vztáhnout jak na činy patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu. To vše pochopitelně platí za předpokladu, že první pravomocné rozhodnutí o daném činu nebylo zrušeno v předepsaném řízení z podnětu mimořádného opravného prostředku. Navíc, s ohledem na specifické pojetí činu podle Úmluvy, nelze uvedené principy vztáhnout na všechny činy kvalifikované správními orgány smluvních stran této úmluvy jako přestupky, nýbrž toliko na ty z nich, které mají trestněprávní povahu (srov. rozhodnutí publikované pod č. T 736. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck, svazek 10/2004).
V projednávané věci nebyly ve vztahu k finančnímu úřadu na příslušný účet správce daně odváděny sražené zálohy od měsíce 04/2012 (č. l. 12), a to až do 05/2012. Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno-venkov a Brno II, tak obviněná (spolu se spoluobviněným) neodvedla na dani z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, stanovenou zákonem č. 592/1992 Sb., o daních z příjmu, částku v celkové výši 1.033.556 Kč. Ve vztahu k Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR nebyly ze strany obviněných odváděny platby za zaměstnance, představující pojistné na zdravotní pojištění od 02/2012 (č. l. 18), a to až do 05/2015. Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočka Brno, pobočka pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočina, tak obžalovaní neodvedli za zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění stanovené zákonem č. 595/1992 Sb., o pojistném na Všeobecné zdravotní pojištění, částku v celkové výši 443.759 Kč. Ve vztahu k okresní správě sociálního zabezpečení nebyly ze strany obviněných řádně odváděny platby – tedy srážky provedené z mezd zaměstnancům na pojistné na sociální zabezpečení, a to za období od 04/2012 (č. l. 27) do 05/2015. Okresní správě sociálního zabezpečení Brno-venkov a Brno-město tak obvinění neodvedli povinné platby, představující pojistné na sociální pojištění, stanovené zákonem ČNR č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti v celkové výši 847.641 Kč. Dne 11. 11. 2009 byly vydány platební výměry s uloženou povinností uhradit daňové penále.
Při posuzování otázky, zda se v případě sankce (penále) v daňovém řízení uplatní zásada ne bis in idem ve vztahu k uplatnění trestní odpovědnosti za přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 tr. zákoníku, je třeba dostát rozboru tří základních kritérií dovozovaných mj. judikaturou Evropského soudu pro lidská práva: 1) trestní povaha obou sankcí, 2) totožnost skutku (podmínka idem ) a 3) dvojí řízení (podmínka bis ).
Ve vztahu ke třetímu kritériu velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu v rámci usnesení ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, připomenul, že Úmluva z hlediska zásady ne bis in idem nezakazuje, aby řízení, v jejichž rámci jsou ukládány tresty, byla rozdělena do různých fází a v jejich rámci pak byly postupně nebo paralelně ukládány různé sankce za protiprávní jednání mající trestněprávní povahu. Státy jsou podle rozsudku velkého senátu ESLP ve věci A a B proti Norsku , č. 24130/11 a č. 29758/11 ze dne 15. 11. 2016 oprávněny k tomu, aby v rámci svých právních systémů zvolily takové právní řešení, které bude reagovat na protispolečenské chování prostřednictvím různých navzájem se doplňujících řízení, která tvoří jeden koherentní celek za podmínky, že dohromady nepředstavují pro dotčeného jednotlivce nadměrnou zátěž. Smyslem čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě je zabránit nespravedlivému dvojímu stíhání nebo potrestání jednotlivce za stejné protiprávní jednání, což však neznamená, že jsou v rozporu s Úmluvou právní systémy založené na možnosti vedení paralelních řízení ve vztahu k jednomu protiprávnímu jednání různými orgány pro různé účely.
Lze konstatovat, že předmětná otázka byla judikatorně opakovaně řešena. Z uvedeného usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu pak vychází zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1069/2016 (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44/2017), v rámci něhož byla řešena mimo jiného i povaha „penále“ uloženého v rámci daňového řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „ při řešení překážky věci rozhodnuté s účinky ne bis in idem s důsledkem zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. [od 1. 7. 2017 podle písm. m) tr. ř.] je u trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku v případě neodvedení povinných plateb na pojistné na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na zdravotní pojištění při posuzování charakteru penále uloženého za jejich neodvedení podle §20 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a podle §18 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, nutné zohlednit, že toto je srovnatelné s úrokem z prodlení, a proto nemá povahu trestní sankce ve smyslu tzv. Engel kritérií (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci A a B proti Norsku ze dne 15. 11. 2016, stížnost č. 24130/11 a č. 29758/11, a usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, publikované pod č. 15/2017 Sb. rozh. tr.) “.
Obviněná dále uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že jí byl uložen trest zákazu činnosti v rozporu se zákazem reformationis in peius .
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být naplněn ve dvou alternativách, spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
Druhem trestu, který zákon nepřipouští se rozumí případy, v nichž byl obviněnému uložen některý ze zákonem uvedených druhů trestů, vymezených v §52 tr. zákoníku, ale bez splnění podmínek, které zákon předpokládá – tzn. jedná se o případy, kdy konkrétnímu pachateli za konkrétní trestný čin není možné uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Uložení trestu mimo zákonem stanovenou sazbu se týká jen těch druhů trestů, které mají trestní sazbu vymezenou trestním zákonem. Trest je uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i nezákonným prolomením její dolní hranice.
Z argumentace uplatněné v podaném dovolání vyplývá, že obviněná právnická osoba spatřuje naplnění uvedeného dovolacího důvodu ve skutečnosti, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., a §73 odst. 1 tr. zákoníku, tedy uložení trestu zákazu činnosti, neboť se jedná o trest likvidační povahy a zcela nepřiměřený původně nalézacím soudem uloženému peněžitému trestu podle §18 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. a §68 odst. 1 tr. zákoníku ve výměře 40 denních sazeb o 1.000 Kč.
Námitka obviněné je pod jí uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelná.
Stran trestní odpovědnosti podle §8 zákona č. 418/2011 Sb. lze uvést, že obviněný S. S. byl jednatelem obviněné právnické osoby a byl oprávněn za ní jednat. Dopustil se přitom jednání, majícího znaky trestného činu, u nějž ve smyslu §7 zákona č. 418/2011 Sb. přichází do úvahy trestní odpovědnost právnických osob. Obviněný S. S. jednal jménem této právnické osoby, v jejím zájmu, kdy tato právnická osoba měla mít z trestné činnosti prospěch a lze tedy uzavřít, že se jednalo o trestnou činnost, jež lze obviněné právnické osobě přičíst ve smyslu §8 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob.
Podle §20 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. může soud uložit právnické osobě trest zákazu činnosti na jeden rok až dvacet let, byl-li trestný čin spáchán v souvislosti s touto činností .
Trest zákazu činnosti patří k těm druhům trestu, které mají přímo zabránit právnické osobě v dalším páchání trestné činnosti. Jeho smyslem je dočasně vyřadit právnickou osobu z možnosti vykonávat určité činnosti, k nimž je zapotřebí zvláštního povolení či oprávnění nebo jejichž výkon upravují zvláštní předpisy. Jde tedy o zamezení toho, aby právnická osoba mohla vykonávat tyto zvláštní aktivity, k nimž se vyžaduje určitá morální a odborná způsobilost a které využila nebo zneužila ke spáchání trestného činu, anebo trestným činem vyvolala vážné pochybnosti o své způsobilosti k výkonu těchto činností.
V souvislosti s již poměrně rozvinutým podnikáním v různých oborech a odvětvích má zvláštní význam možnost ukládání trestu zákazu činnosti právě těm právnickým osobám, které jsou podnikateli, zejména obchodním společnostem a družstvům, a tím nabývá na významu i citelnost postihu tímto druhem trestu, protože jeho uložení může znamenat ukončení dosavadních podnikatelských aktivit a výdělečné činnosti konkrétní právnické osoby, což by někdy mohlo být srovnatelné se zrušením odsouzené právnické osoby (srovnej Šámal, P. a kol.: Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 398–399).
V projednávané věci byl obviněné právnické osobě rozsudkem nalézacího soudu uložen peněžitý trest podle §18 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. a §68 odst. 1 tr. zákoníku ve výměře 40 denních sazeb o 1.000 Kč, tj. v celkové výši 40.000 Kč. Odvolací soud následně uložený trest zrušil a znovu rozhodl tak, že obviněné uložil trest zákazu činnosti podle §20 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. a §73 odst. 1 tr. zákoníku, spočívající v zákazu hornické činnosti v rozsahu podle §2 písm. b), c), d) zákona č. 61/1988 Sb., o činnosti prováděné hornickým způsobem v rozsahu podle §3 zákona č. 61/1988 Sb., výroby cementového zboží, silniční motorové dopravy a obchodní živnosti – nákupu zboží za účelem dalšího prodeje, a to na dobu 5 let.
Zákon v ustanovení §259 odst. 4 část věty před středníkem tr. ř. stanoví, že v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. Tím je současně vyjádřen zákaz reformationis in peius, tj. zákaz změnit napadený rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch obviněného, pokud odvolací soud nerozhoduje z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného.
Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud z podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch obviněného zhoršuje postavení obžalovaného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 57/98, publikován pod č. 22/1999 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci odvolací soud rozhodoval výlučně z podnětu odvolání obviněného, proto nemohlo v žádném směru dojít k rozhodnutí v jeho neprospěch.
Otázku, zda nově uložený trest zákazu činnosti není přísnější než rozsudkem soudu prvního stupně dříve uložený peněžitý trest, a nezhoršuje tak postavení obviněného vzhledem k původně uloženému trestu, je nutno řešit v konkrétním případě po zhodnocení uložených trestů z hlediska jejich druhu a výměry a při zachování zásad platných pro ukládání trestů (§39 tr. zákoníku). Zejména je pak třeba mít na paměti, že české trestní právo vychází z principu individualizace trestu, tedy je třeba v každé konkrétní věci vyčerpat všechny v úvahu přicházející alternativy.
V obecné rovině zcela jistě nelze vnímat jako postavení obviněného nezhoršující uložení trestu zákazu činnosti oproti peněžitému trestu ve výši 40.000 Kč, zejména pak ve vztahu k právnické osobě podnikající v cementářském odvětví. Takový trest by jistě byl pro společnost, jak uvedla obviněná, likvidační. Zákazem činnosti, která byla jediným zdrojem příjmů společnosti, by došlo k jejímu faktickému zániku, neboť by nebyla schopna nadále podnikat. To by mělo nejen ekonomický dopad, ale taktéž dopad personální, a činnost společnosti by byla nadále zcela znemožněna.
Odvolací soud svůj postup odůvodnil tím, že původně uložený peněžitý trest byl s ohledem na situaci, ve které se právnická osoba nacházela, neúčelný, neboť „ v rámci insolvence v zásadě již došlo ke zpeněžení provozu a dalším zpeněžitelným majetkem obžalovaná právnická osoba nedisponuje. S ohledem na tyto námitky pak dospěl k závěru, že je namístě změnit napadený rozsudek toliko ohledně právnické osoby, a to ve výroku o trestu tak, že místo trestu peněžitého bude uložen trest zákazu činnosti “ (str. 5 až 6 napadeného rozsudku). Byť by takový postup v obecné rovině byl, jak uvedeno výše, porušením zákazu reformace, je třeba s ohledem na individualizaci trestu zhodnotit reálnou situaci obviněné právnické osoby.
Citelnost trestu zákazu činnosti je u jednotlivých právnických osob velmi různá především podle toho, jaké druhy činnosti vykonává trestně odpovědná právnická osoba a v jakém rozsahu tak činí, jaký druh činnosti a v jakém rozsahu jí byl tímto trestem zakázán, jaké jsou majetkové, personální a další poměry právnické osoby, její ekonomická síla atd. (srovnej Šámal, P. a kol.: Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 398–400). Obviněná právnická osoba byla od roku 2010 v nestabilním postavení, kdy se její jednatel, obviněný S. S., tuto snažil prodat, což se však nezdařilo. Společnost nevykazovala zisk, což v důsledku vedlo k insolvenčnímu řízení, konkurzu a zpeněžení majetkové podstaty obviněné. Nejednalo se tak o společnost, která by byla podnikatelsky aktivní, tedy společnost, které by se trest zákazu činnosti reálně dotkl. Jak uvedl státní zástupce, jedná se o hypotetickou hrozbu, zásah do podnikatelské sféry obviněné. I sama dovolatelka v rámci uplatněné námitky uvádí, že by se jednalo o trest likvidační povahy „v případě obnovení činnosti“, tedy sama si je vědoma skutečnosti, že žádnu podnikatelskou činnost nevyvíjí. Citelnost trestu zákazu činnosti je zde tedy zcela minimální. S ohledem na ekonomickou situaci obviněné je pak původně uložený peněžitý trest trestem citelnějším. Nejvyšší soud se současně ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že s ohledem na ekonomickou situaci obviněné byl původně uložený peněžitý trest trestem neúčelným.
Nejvyšší soud tak námitce obviněné nepřisvědčil.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou, osobou, která ho znovu podala, když ho předtím výslovně vzala zpět. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného S. S. dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné právnické osoby Lom Skalka, s. r. o., odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 10. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu